ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1150.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1150/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2006 o dovolání obviněného M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. 23 To 248/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 197/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 31 T 197/2005, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené V. z. p., škodu ve výši 2.464,- Kč
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný M. T. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích odvoláními, o nichž Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. 23 To 248/2006, rozhodl tak, že k odvolání státní zástupkyně podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu obviněného M. T. tak, že jej uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem, který nově vymezil tak, že obviněný dne 16. 8. 2005 v době kolem 00.30 hodin v prostoru zastávky městské hromadné dopravy v Č. B. poté, co přistoupil k poškozené K. Z., která čekala na noční linku s odjezdem v 00.38 hodin směr R. a psala na svém mobilním telefonu SMS zprávu, ji náhle uchopil pod krkem a začal ji škrtit, přičemž jí z ruky vytrhl mobilní telefon zn. Siemens S35i černošedé barvy a nezjištěného IMEI se SIM kartou operátora T-Mobile s kreditem 400,- Kč, a dále se ji snažil zatlačit mimo prostor autobusové zastávky, přičemž ji neustále opakoval, aby nekřičela, jinak že jí zlomí vaz, poškozená se mu snažila vyškubnout, při potyčce se bránila deštníkem, kterým jej tloukla do těla, po chvíli se jí podařilo vytrhnout a utíkala směrem k Domu kultury M., kde za pomoci náhodného chodce přivolali následně pomoc Policie České republiky, přičemž v důsledku napadení utrpěla otřes mozku, zhmoždění krku a zhmoždění krční páteře, tedy zranění lehké s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností v délce dvou až tří týdnů, a odcizením mobilního telefonu, se kterým obviněný z místa činu utekl, jí byla způsobena další škoda ve výši 600,- Kč, a tohoto jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 4 T 134/1997, který nabyl právní moci dne 30. 6. 2003, potrestán trestem odnětí svobody v trvání čtyř let, jenž vykonal dne 1. 8. 2005, mimo jiné za dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. a za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a bylo též rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody.
Odvolání podané obviněným odvolací soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný M. T. prostřednictvím obhájkyně Mgr. L. S. dovolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům, a jež vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsahu tohoto dovolání obviněný vyjádřil, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí především v závěru, že se měl trestné činnosti dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista. Namítl, že v jeho případě nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy stanovená v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. zejména pro nedostatek doby, která uplynula od předchozího odsouzení, což odůvodnil tím, že dřívější trestné činy loupeže spáchal již v roce 1996, a za ně byl odsouzen, nikoli svým zaviněním, až rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město v roce 2001. Odmítl se rovněž ztotožnit s tím, že by byl od roku 1997 nepřetržitě ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, jak se v napadeném rozhodnutí uvádí, když se od 27. 10. 1999 do 4. 9. 2001 a od 4. 3. 2002 do 2. 12. 2002 nacházel na svobodě. Obviněný zpochybnil i to, že by materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy byly v jeho případě dány s ohledem na způsob provedení posuzovaného činu a hodnotu věci, jíž se zmocnil, neboť násilí, jímž na poškozenou působil, nebylo velké a ve srovnání s obecně posuzovanými případy závažných násilných trestných činů, ale i s jeho předchozími činy, bylo v tomto případě zřejmě méně důrazné a nedosahovalo takového stupně nebezpečnosti, který by odůvodnil užití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy nelze v projednávané věci dovozovat proto, že nebyla objasněna motivace jednání obviněného a čin byl nepromyšleným, zkratkovitým chováním, při němž se obviněný telefonu nízké hodnoty zmocnit nechtěl, o čemž svědčí to, že jej následně daroval neznámé osobě. Obviněný vyjádřil též nesouhlas s výší trestu, kterou byly překročeny meze přiměřenosti, když rozpětí trestní sazby uvedené v ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. by považoval za postačující pro naplnění účelu trestu.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. 23 To 248/2006, (chybně v dovolání uvedeno sp. zn. 23 To 248/2005) v celém rozsahu a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Poté, co shrnul obsah podaného dovolání, konstatoval, že námitky obviněným uvedené v dovolání byly uplatněny v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jimi jsou vytýkány nedostatky právní povahy. Tyto námitky však nepovažoval za opodstatněné a zdůraznil, že v projednávané věci byly naplněny nejen formální, ale i materiální znaky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. a obviněný se dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustil pouhých patnáct dnů po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za dříve spáchané zvlášť závažné úmyslné trestné činy. Za nepředmětné státní zástupce označil i výhrady, jimiž obviněný poukázal na malou závažnost spáchaného jednání, které s ohledem na okolnosti popsané ve skutkových zjištěních shledal za výrazněji nebezpečné, a čin obviněného posoudil jako závažnější formu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., vzhledem k tomu, že násilí, jímž obviněný na poškozenou působil, bylo intenzivní a ani škoda způsobená ve výši 500,- Kč nevylučuje závěr o existenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Vzhledem k těmto okolnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obsah dovolání tudíž označil za odpovídající náležitostem formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Při zkoumání, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud vycházel z dikce tohoto ustanovení, podle něhož je dovolání možné podat jen tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S přihlédnutím k možnosti jeho prostřednictvím namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, jsou námitky, o něž obviněný své dovolání opřel, uplatněny v souladu s takto označeným dovolacím důvodem, protože namítané nedostatky ohledně nesplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. lze podřadit pod vady proti právnímu posouzení skutku.
Dovolací soud se s těmito výhradami obviněného neztotožnil, protože skutečnosti v projednávané věci zjištěné svědčí o tom, že vytýkanými nedostatky napadené rozhodnutí netrpí.
Nejprve je potřeba uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Za zvlášť nebezpečného recidivistu se podle §41 odst. 1 tr. zák. považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle §41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Je tak evidentní, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. do kategorie těchto trestných činů náleží.
S ohledem na námitky, o něž obviněný své dovolání opřel, je v daném případě významná otázka, zda okolnosti činu, za nichž se obviněný dopustil jednání, pro které byl uznán vinným, splňují kritéria uvedeným ustanovením vymezená pro materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy, a proto je vhodné nejprve připomenout, že zákon s touto podmínkou spojuje to, že pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu. Podstatný význam z tohoto hlediska má zejména doba, která uplynula od posledního odsouzení, u níž se vychází ze zásady, že čím je kratší, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné. Vedle toho je však nutné posoudit i význam a závažnost dalších okolností vztahujících se k trestné činnosti obviněného, jako jsou skutečnosti dokreslující jeho osobu a způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu. Svůj význam má i to, jak podstatně bylo zasaženo do zákonem chráněných zájmů oběti činu, a to jak v případě zvlášť závažného činu, pro který je pachatel nyní odsuzován, tak i v případě předchozího odsouzení, ke kterému se v této souvislosti přihlíží. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se hodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaných trestných činů, a to podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Důležité proto je vedle následků trestného činu i zhodnocení způsobu jeho spáchání a motivace, jíž byl obviněný ke spáchání činu veden.
Krajský soud v Českých Budějovicích, který ve věci sám znovu rozhodl a napravil pochybení, jichž se soud prvního stupně dopustil, se otázkou zvlášť nebezpečné recidivy zabýval a na straně 5 svého rozhodnutí uvedl, že obviněný byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 4 T 134/97, uznán vinným i dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil ve dnech 25. 10. 1996 a 27. 10. 1996 a zdůraznil, že kromě těchto trestných činů byl obviněný uznán i za další trestné činy spáchané několika desítkami útoků s tím, že trest odnětí svobody, který mu za tuto trestnou činnost byl uložen, vykonal dne 1. 8. 2005. Pokud se obviněný nyní posuzovaného trestného jednání dopustil dne 16. 8. 2005, spáchal je jen několik dní poté, co byl z tohoto výkonu trestu odnětí svobody propuštěn na svobodu. K tomu odvolací soud poukázal i na společenskou nebezpečnost nyní aktuálně posuzovaného trestného jednání, jakož i na jeho závažnost a charakter. Odvolací soud zmínil, že jednání obviněného vůči poškozené bylo hrubé a násilné, a vedlo ke zranění, které lze považovat za újmu na zdraví, když kromě fyzických problémů poškozená utrpěla i psychickou újmu, neboť i v době konání hlavního líčení v důsledku napadení trpěla nespavostí, děsivými sny a úzkostnými stavy i během dne. Soud druhého stupně kromě toho vycházel i z okolností, za nichž byl čin spáchán, k čemuž se vyjádřil na straně 4 svého rozhodnutí, kde uvedl, že poškozená K. Z. nezavdala obviněnému žádnou příčinu, aby na sebe strhla pozornost, byla obviněným nečekaně a náhle poté, co k ní přistoupil, uchopena pod krkem, obviněný ji začal škrtit, přitom ji vytrhl z ruky mobilní telefon a vyhrožoval jí újmou na zdraví, kterou ji nakonec i skutečně způsobil.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud věnoval otázce materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy dostatečnou pozornost a jím uvedená argumentace dopadá na shora popsané obecné zásady, jimiž se v podstatě řídil.
Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu ve vztahu k naplnění všech podmínek zvlášť nebezpečné recidivy plně ztotožnil. Navíc však považuje za vhodné již zmíněné argumenty doplnit a na podporu správnosti závěrů odvolacího soudu poukázat na okolnosti, za nichž byly spáchány trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve věci Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 4 T 134/1997, z nichž se k jako předcházejícímu odsouzení pro zvlášť závažný trestný čin přihlíží. Z prozkoumání naplnění materiálního hlediska zvlášť nebezpečné recidivy je významné to, že se obviněný jednoho z trestných činů loupeže, jímž byl uznán vinným dopustil tak, že dne 25. 10. 1996 kolem 17.30 hodin zazvonil společně s dalším obviněným u bytu poškozené, vydávali se za policisty, a když byli vpuštěni do bytu, poškozenou svázali, zacpali jí ústa a vyhrožovali jí zabitím. Byt prohledali a odcizili z něj hotovost a věci v hodnotě přesahující 4.000,- Kč. Je zřejmé, že se pachatelé na tento čin připravili a jeho průběh promysleli, což svědčí o jeho vysoké společenské nebezpečnosti, jakož i výše majetkové škody i násilí, jímž pachatelé na poškozenou působili. Je proto patrné, že se nejednalo o bagatelní čin, a proto i ve vztahu k němu je možné v souladu s podmínkami uvedenými v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. posuzovat naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy u nyní projednávaného činu, který vykazuje některé obdobné prvky (např. násilí na ženě s negativním dopadem na její psychický stav).
Nejvyšší soud na základě všech popsaných zjištění a skutečností shledal, že Krajský soud v Českých Budějovicích nepochybil, pokud skutek obviněného poté, co jej nově, způsobem jak je shora uveden, právně posoudil jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Ze všech zkoumaných skutečností je nepochybné, že se obviněný nyní projednávaného činu dopustil patnáctý den poté, co byl za předešlý zvlášť závažný úmyslný trestný čin z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn. Právě tato velmi krátká doba, kdy byl obviněný na svobodě, než se dopustil předmětného činu, je jedním z hledisek rozhodných pro určení nebezpečnosti znovu spáchaného zvlášť závažného trestného činu. Za určující je zákonem považována právě doba následující poté, co byl obviněný propuštěn z výkonu trestu vykonávaného za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a nikoliv okamžik, kdy obviněný tento čin spáchal, jak ve svém dovolání požadoval. Tuto okolnost nemůže s ohledem na všechny přitěžující okolnosti výrazně ovlivnit ani to, že v daném případě od spáchání činu uplynula doba asi devíti let. Tuto skutečnost, kterou sice nelze zcela pominout a k níž je nutné ve prospěch obviněného přihlížet, však nelze přeceňovat, neboť nemá pro posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, s ohledem na celkovou závažnost činu podstatnější a určující význam obzvláště proto, že obviněný byl po tuto dobu převážně ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě, když na svobodě byl jen v období od 27. 10. 1999 do 4. 9. 2001 a od 4. 3. 2002 do 2. 12. 2002. Navíc je nutné poukázat i na to, že délka doby, po níž se trestní řízení vedlo, byla zapříčiněna i chováním obviněným, jak je z obsahu spisu patrné.
Protože se Nejvyšší soud ztotožnil s právním posouzením skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, a to i ve vztahu k naplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., posoudil napadené rozhodnutí jako správné a nevykazující vady, na něž obviněný ve svém dovolání poukazoval. Dovolání obviněného proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová