ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.122.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 122/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 o dovolání obviněného L. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 2 To 113/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 132/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 4 T 132/2004, uznán vinným, že
1. dne 5. 5. 1998 v Š. pod záminkou, že potřebuje peníze na zakoupení rodinného domu v R., vylákal od R. B., trvale bytem Š., částku 200.000,- Kč na hotovosti, kterou převzal s tím, že peníze vrátí do dvou měsíců, tedy do 5. 7. 1998, ač to neměl vůbec v úmyslu, což se také stalo, peníze nevrátil a R. B. způsobil škodu ve výši nejméně 200.000,- Kč,
2. v přesně nezjištěný den přede dnem 4. 11. 1998 v Š., vylákal na J. T., trvale bytem B., okres Š., a dne 4. 11. 1998 v P. na J. K., trvale bytem P. – V., podpis na Smlouvě o převodu členských práv a povinností k bytu o vel. 2+1 v Š., v ceně obvyklé ve výši nejméně 400.000,- Kč, z J. T. a J. K. na L. B., když těmto předem sdělil, že pokud smlouvu podepíší, tak za tento převod obžalovaný L. B.uhradí J. T. částku 120.000,- Kč a J. K. částku 160.000,- Kč, přičemž toto neměl vůbec v úmyslu, což se také stalo, přičemž od J. K. ještě dne 4. 11. 1998 v P. vylákal půjčku ve výši 20.000,- Kč pod záminkou úhrady částky za uvedený byt u S. b. d. Š. s tím, že tuto půjčku vrátí do 15. 11. 1998, což neměl v úmyslu a po podpisu na smlouvě o převodu členských práv a povinností k uvedenému bytu na jeho osobu tento převedl na JUDr. I. J., za což obdržel částku 330.000,- Kč, a J. T. uhradil pouze 10.000,- Kč a J. K. nic, čímž se tímto obohatil o částku 300.000,- Kč ke škodě J. T. a J. K.,
3. ač věděl, že není schopen dostát svých závazků, vylákal od Ing. J. B., trvale bytem Z., okres Š., v přesně neurčený den po 27. 1. 2000, bez písemného potvrzení, finanční částku ve výši 70.000,- Kč s tím, že tuto vrátí do 14-ti dnů, ač to neměl v úmyslu, což se také stalo a do současné doby částku nevrátil, čímž způsobil Ing. J. B. škodu ve výši nejméně 70.000,- Kč,
4. ač věděl, že není schopen dostát svých závazků, vylákal v Z. od Ing. J. B., trvale bytem Z., okres Š., v období od 8. 8. 2000 do 29. 11. 2000, v devíti případech, průběžně částku 201.500,- Kč na hotovosti jako zálohu na akontaci leasingové společnosti A. I., s. r. o., se sídlem v L., za účelem zakoupení nemovitosti v obci B., ač věděl, že se jedná o fiktivní firmu, kdy k zakoupení nemovitosti nemůže dojít a poškozenému Ing. J. B. tímto způsobil škodu ve výši 201.500,- Kč, neboť částku do dnešního dne nevrátil,
5. dne 2. 4. 2000 v P., uzavřel s leasingovou společností V. l., a. s., se sídlem P., leasingovou smlouvu na pronájem osobního vozidla OPEL VECTRA, rok výroby 1990, v obecné hodnotě 89.000,- Kč, dle znaleckého posudku Ing. N., aby mohl převzít toto vozidlo, složil akontaci ve výši 37.138,10 Kč a první splátku ve výši 3.412,50 Kč s tím, že ve 30-ti splátkách uhradí leasingové společnosti celkovou částku 90.645,80 Kč, což neměl v úmyslu, poté, co převzal technický průkaz k uvedenému vozidlu s tím, že provede převod držitele na jeho osobu a technický průkaz vrátí do 40 dnů leasingové společnosti, převod provedl, technický průkaz nevrátil, vozidlo převzal a leasingové společnosti poté uhradil pouze 5 splátek, celkem s akontací částku 57.902,30 Kč, do září 2000 a další již neuhradil, společnosti po ukončení leasingové smlouvy dne 22. 8. 2000 vozidlo nevrátil a vozidlo užíval do září 2002, kdy bylo vozidlo zajištěno Policií ČR, tímto způsobil škodu ve výši nejméně 31.097,70 Kč leasingové společnosti V. l., a. s., P.,
6. a) dne 4. 5. 2000 v Š., vylákal od Z. F., finanční částku ve výši 50.000,- Kč na hotovosti jako půjčku s tím, že tuto vrátí do jednoho měsíce, tedy do 4. 6. 2000, ač to neměl v úmyslu, což se také stalo a finanční částku do dnešního dne nevrátil, čímž způsobil škodu nejméně ve výši 50.000,- Kč,
b) dne 30. 5. 2000 v Š. pod záminkou obstarání bytu na ul. U. pro R. H., bytem B., okres Š., vylákal od R. H. finanční částku 70.000,- Kč s tím, že tuto použije na úhradu dlužné částky na předmětném bytu SBD Š., což neměl vůbec v úmyslu, částku neuhradil, byt pro R. H. neobstaral a po urgencích a sdělení R. H., že podá trestní oznámení, vrátil obžalovaný B. částku 15.000,- Kč, v lednu 2001 tímto způsobil R. H. škodu nejméně ve výši 55.000,- Kč,
7. ač věděl, že není schopen dostát svých závazků, uzavřel dne 16. 6. 2000 v Š. smlouvu o půjčce jako dlužník s věřitelem Š. L., s. r. o, U. H., ve výši 13.650,- Kč s tím, že tuto částku vrátí nejpozději do 16. 1. 2001 v sedmi splátkách po 1.950,- Kč, ač to neměl v úmyslu, což se také stalo a věřiteli do dnešního dne částku nevrátil, tímto společnosti Š. L., s. r. o., způsobil škodu nejméně ve výši 13.650,- Kč,
8. v období od 15. 8. 2000 do 4. 9. 2000 v Š. pod záminkou zajištění úvěru, vylákal od M. V., trvale bytem Z., okres Š., finanční částku ve výši 35.000,- Kč v hotovosti, ač věděl, že slibovaný úvěr nezajistí, to se také stalo a tímto způsobil škodu ve výši nejméně 35.000,- Kč,
9. dne 16. 10. 2001 kolem 15:00 hod. v obci L., okres M., v bývalé čínské restauraci, pod záminkou sjednání hypotečního úvěru, vylákal od P. S., trvale bytem Č. L., částku ve výši 24.000,- Kč na hotovosti, ač hypoteční úvěr neměl v úmyslu pro jmenovaného zařídit, což se také stalo a finanční částku do současné doby nevrátil, čímž jmenovanému způsobil škodu ve výši nejméně 24.000,- Kč,
10. dne 1. 11. 2001 a poté 5. 11. 2001 v Š., vylákal od S. V., trvale bytem Š., finanční částku ve výši 160.000,- Kč na hotovosti s tím, že této na základě Smlouvy o zprostředkování ze dne 1. 11. 2001 zprostředkuje koupi bytu na ul. D. v Š. o velikosti 3+1 v osobním vlastnictví Z. O., ač věděl, že Z. O. uvedený byt nehodlá prodat, byt S. V. nezprostředkoval, po urgencích jí vrátil v prosinci 2001 pouze částku 25.000,- Kč a po oznámení věci na Policii ČR jí vrátil dne 23. 1. 2003 částku 20.000,- Kč a 24. 2. 2003 částku 30.000,- Kč, tímto jí způsobil škodu ve výši 85.000,- Kč,
11. a) od 20. 3. 2002 do 22. 4. 2002 vylákal v L. L., okres J., od B. P., trvale bytem J., okres J., částku na hotovosti ve výši 180.000,- Kč, když z této částky obdržel částku 41.000,- Kč od I. W., trvale bytem L. L., okres J., s tím, že za tuto částku opatří pro B. P. byt, aby se mohla odstěhovat z rodinného domu I. W., dne 22. 4. 2002 obdržel částku 139.000,- Kč od B. P., přičemž toto obviněný neměl vůbec v úmyslu a byt B. P. neopatřil, B. P. si byla nucena obstarat podnájem sama a částku obžalovaný poškozené počal vracet až po zahájení úkonů trestního řízení v dané věci,
b) dne 10. 4. 2002 v L. L., okres J., předložil I. W., trvale bytem L. L., okres J., k podpisu smlouvu na prodej bytu blíže nespecifikovaného mezi I. W. jako prodávajícím a B. P., bytem J., jako kupujícím, přičemž I. W. obžalovaný B. tvrdil, že tento byt je v majetku E. H., a trval na tom, aby převod bytu proběhl kupními smlouvami nejprve z E. H. na I. W.a poté z I. W. na B. P., I. W. na základě tvrzení obviněného kupní smlouvu podepsal, nechal na této kupní smlouvě ověřit svůj podpis, předtím obžalovaný L. B. dne 2. 4. 2002 v L. L. předložil k podpisu B. P. kupní smlouvu na rodinný dům v L. L., okres J., ze dne 2. 4. 2002 v majetku I. W., kde B. P. uvedl jako kupující a I. W. jako prodávající a utvrzoval B. P. o tom, že tato kupní smlouva bude sloužit jako jistina, aby I. W. uhradil dohodnutou částku za její vystěhování z domu I. W. s tím, že jí uvedl, že I. W.o této kupní smlouvě ví a souhlasí s tím, dne 22. 4. 2002 poté obžalovaný B. L. zaměnil první list kupní smlouvy na prodej bytu mezi I. W. jako prodávajícím a B. P. jako kupujícím, kterou dne 10. 4. 2002 podepsal I. W. za první list kupní smlouvy z 2. 4. 2002 na dům v L. L. a téhož dne v J. na Katastrální úřad podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětnému domu na kupující B. P., ač věděl, že I. W. dům nehodlá prodat a že téhož dne 22. 4. 2002 v Advokátní kanceláři JUDr. S. v J. předal finanční částku 139.000,- Kč B. P., čímž se s ní vypořádal za její vystěhování z uvedeného domu, když tuto částku od B. P. převzal týž den L. B., vzhledem k formální chybě v kupní smlouvě na prodej domu v L. L., v obvyklé ceně 531.000,- Kč, dle znaleckého posudku J. Š. ze dne 2. 4. 2002, kde bylo nesprávně uvedeno katastrální území D. L., Katastrální úřad v J. návrh na vklad svým rozhodnutím z 31. 5. 2002 zamítl a návrh na vklad neprovedl,
12. v přesně neurčený den v Š. v období od 14. 6. 2002 do 23. 6. 2002, vylákal pod záminkou zakoupení bytu do osobního vlastnictví od B. W., trvale bytem Š., finanční částku na hotovosti ve výši 150.000,- Kč s tím, že B. W. zakoupí byt do osobního vlastnictví na ul. J. o vel. 1 + 1, ač věděl, že tento byt není na prodej a poškozenou ještě v prosinci 2002 utvrzoval, že tento byt je na ni již přepsaný a věc je podána na katastru nemovitostí, finanční částku 110.000,- Kč obviněný vrátil 11. 2. 2003 po zahájení trestního stíhání a další částku měl předat do konce února 2003,
13. dne 8. 7. 2002 a 5. 8. 2002 v J., vylákal podpisy na plných mocích od I. S., bytem J., a R. S., trvale bytem J., s tím, že tyto bude zastupovat při úkonech týkajících se převodu nájmu a členských práv a povinností k družstevnímu bytu o velikosti 0 + 2 na adrese H. v J., v obvyklé ceně 330.000,- Kč dle znaleckého posudku J. Š., na kterém vázla dlužná částka u SBD J., I. S. přislíbil za převod jeho práv k bytu částku 50.000,- Kč a R. S. naznačil, že za byt lze získat částku 200.000,- Kč, R. S. po obviněném požadovala být přítomna při převodu práv a povinností k uvedenému bytu na jinou osobu, přičemž obviněný v úmyslu se tohoto vyhnout zajistil zájemce a dne 14. 8. 2002 na SBD J., na základě plných mocí od I. a R. S., převedl práva a povinnosti k uvedenému bytu na J. W., bytem O., Z. H., okres J., za částku 120.000,- Kč na hotovosti, R. uvedený převod zatajil a ještě dne 27. 8. 2002 ji utvrzoval v tom, že k převodu na jinou osobu nedošlo, I. S. předal pouze částku 15.000,- Kč a R. nepředal nic, tímto jim způsobil škodu ve výši nejméně 100.000,- Kč,
14. dne 26. 8. 2002 v J., vylákal částku 70.000,- Kč na hotovosti a dne 6. 9. 2002 v R., okres Š., částku 110.000,- Kč na hotovosti od Ing. L. G., trvale bytem R., okres Š., s tím, že za uvedenou částku zajistí převod uživatelských práv k bytu 2 + 0 na ul. H. v J., ač věděl, že toto nemůže provést, když již 14. 8. 2002 zprostředkoval převod nájmu a členských práv a povinností k tomuto bytu na J. V., bytem O., okres J., kdy poté po urgencích dne 24. 2. 2003 Ing. L. G. vrátil částku 40.000,- Kč a tímto jí způsobil škodu ve výši nejméně 140.000,- Kč,
15. a) v přesně neurčený den před 14. 10. 2002 v J., vylákal na J. R., trvale bytem J., vystěhování z bytu o velikosti 2 + 1 v obvyklé ceně 390.000,- Kč, kde měl J. R. trvalé bydliště, s tím, že mu zprostředkuje menší byt a že mu vyplatí odstupné, ač to neměl vůbec v úmyslu, což se také stalo, kdy po vystěhování ho ubytoval do bytu na ul. T. v J. o velikosti 3 + 1, kde byl trvale hlášen k pobytu P. S. a o kterém obžalovaný prohlašoval, že je jeho, ač věděl, že tomu tak nebylo, J. R. vyplatil obžalovaný částku 20.000,- Kč jako část odstupného a další mu již neuhradil, když toto činil v úmyslu využít tento prázdný byt ke své další trestné činnosti,
b) v přesně neurčený den před 14. 10. 2002, nabízel v J. přenechání uživatelských práv a následného odkoupení bytu na ul. M. o velikosti 2 + 1 v obvyklé ceně 390.000,- Kč, kde je trvale hlášen J. R., a dne 14. 10. 2002 uzavřel písemnou dohodu se Z. F., trvale bytem J., o přenechání uživatelských práv ke shora uvedenému bytu a jeho následné odkoupení pro její dceru Z. J., za částku 250.000,- Kč a téhož dne obdržel obviněný od Z. F. částku 58.000,- Kč na hotovosti jako zálohu na koupi shora uvedeného bytu, tím se pokusil získat finanční částku ve výši 250.000,- Kč a o částku 58.000,- Kč se obohatil, kdy poté tuto vrátil pod tlakem trestního oznámení a prováděného prověřování, v přesně neurčený den v J. před 14. 10. 2002, nabízel k prodeji Z. F., trvale bytem J., byt o velikosti 3+1 na ul. T., kde byl trvale k pobytu hlášen P. S., s tím, že obžalovaný prohlašoval, že uvedený byt je v jeho vlastnictví, ač tomu tak nebylo,
c) v přesně neurčený den v J. v měsíci říjnu 2002 nabízel k pronájmu byt na ul. K. v J., R. L., bytem R., okres J., a jeho manželce H. L., s tím, že připraví smlouvu o pronájmu, kterou do dnešního dne nepředložil, předem vybral zálohu ve výši 10.500,- Kč v přesně neurčený den v měsíci listopadu 2002, ač věděl, že uvedený byt nemůže jmenovaným pronajmout, částku 10.500,- Kč vrátil dne 29. 1. 2003, tedy 2 měsíce poté, co bylo zahájeno v dané věci trestní stíhání, přičemž obžalovaný věděl, že shora uvedené byty jsou v majetku města J., v té době nebyly určeny k prodeji a tyto byty nelze převádět na jiné uživatele bez vědomí majitele – města J., tímto tedy shora uvedené zájemce utvrzoval o okolnostech, které nebyly v souladu s realitou.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil v bodech 1) až 4), 6) až 8), 9) a 10) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [pokud soud prvního stupně kvalifikoval jednání obviněného pod body 9), 10) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jednalo se toliko o písařskou chybu], v bodě 5) jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., v bodech 11), 15) jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodech 12) až 14) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za to mu podle §250 odst. 3 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody jednotlivým poškozeným.
Oproti tomu byl obviněný pro část jednání, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch rovněž státní zástupce odvolání, která projednal Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2005. Z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil při nezměněném výroku o vině, a to za skutky pod body 1) a 2) výroku o vině podle §250 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem, přičemž současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 4 T 63/2001, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 2 To 309/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; za skutky pod body 3) až 15) výroku o vině soud obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Učinil tak prostřednictvím své tehdejší obhájkyně JUDr. J. D. dne 27. 10. 2005 a odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný zdůraznil, že svůj mimořádný opravný prostředek směřuje jak proti výroku o vině, tak i výroku o trestu, a týká se všech skutků, jimiž byl uznán vinným. Soudům obou stupňů vytkl, že nepřihlédly k tomu, že v rámci provozování realitní kanceláře byl běžně kontaktován jak zájemci o byt, tak i klienty, jež měli dluhy na nájemném a požadovali zajištění pronájmu jejich bytů s cílem získání odstupného. Zevrubně rozepsal údajné nedostatky, s nimiž se soudy při posouzení jednotlivých skutků nevypořádaly. Konstatoval, že není pravdou, že nevyvíjel úsilí pro zájemce o bydlení příslušné byty zajistit, a zmínil, že několikrát jednal přímo s úřady (např. s M. ú. v Š. a J.) a část uhrazených peněz do bytů také investoval (např. do bytu „Rady v J., do bytu P. v Š.“). Ke skutku popsanému pod bodem 7) odsuzujícího rozsudku obviněný podotkl, že měl o produkt společnosti D. (správně D., s. r. o., Z.) skutečný zájem, avšak jelikož tato společnost „neplnila své povinnosti“, domníval se, že nebylo nutné nadále hradit splátky základního vkladu; ke skutku pod bodem 4) namítl, že nebyla prokázána jeho vědomost o pouhé fiktivnosti společnosti A. I., s. r. o., když soud zde prý nepřihlédl k výpovědi svědků paní J. a Ing. J. B.; ve vztahu ke skutku pod bodem 9) citovaného rozsudku vznesl výhradu, že soud chybně zcela pominul výpověď svědka P. A. a u skutku pod bodem 10) nevzal v potaz rozpory v jednání svědka Z. O. Kladl důraz na to, že neměl v úmyslu kohokoli poškodit či podvést a pokud měl potíže s nedostatkem finančních prostředků k vrácení složených záloh na zajištění bytu, bylo to způsobeno tím, že byl nucen své podnikání ukončit. Dále zopakoval svoji námitku z řízení před odvolacím soudem, v jejímž rámci brojil proti tomu, že obžalobu u hlavního líčení zastupoval státní zástupce, z jehož podnětu (kdy orgánům činným v trestním řízení oznámil, že mu obviněný měl v měsíci květnu 2004 vyhrožovat), probíhalo v té době šetření, jež nebylo ještě skončeno.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby soud (patrně měl na mysli Nejvyšší soud jako soud dovolací) zrušil jak rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 4 T 132/2004, tak i rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 2 To 113/2005, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Dne 7. 11. 2005 obviněný prostřednictvím výše jmenované obhájkyně učinil na poště podání adresované soudu prvního stupně (bylo mu doručeno 8. 11. 2005), jímž svůj mimořádný opravný prostředek doplnil zejména o tvrzení, že orgány činné v jeho trestní věci byly podjaté. Takovou podjatost při rozhodování přitom shledával jmenovitě u policejního rady (chybně uvedeno vyšetřovatele) mjr. M. J., státního zástupce JUDr. L. S. (důvodem jeho podjatosti mělo být právě jeho výše uvedené oznámení o vyhrožování ze strany obviněného) a soudkyně Mgr. P. P. Obviněný měl za to, že celé trestní řízení bylo vedeno v záměru jej poškodit. Přestože prý na podjatost těchto osob v předchozím stadiu řízení upozorňoval, bylo vždy rozhodnuto negativně. Za nedostatek konečně označil také to, že soud o jeho stížnostech proti usnesení o pokračování vazby rozhodoval s velkou časovou prodlevou, při veřejném zasedání o projednání odvolání mu jen ústně sdělil, že se jeho stížnost zamítá, aniž jej bezodkladně seznámil s důvody svého rozhodnutí, a písemné vyhotovení usnesení mu zaslal až v září roku 2005. Z uvedených procesních důvodů obviněný navrhl, aby byly rozsudky Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 4 T 132/2004, a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 2 To 113/2005, zrušeny.
Dne 20. 12. 2005 bylo soudu prvního stupně doručeno další písemné podání obviněného, označené jako doplnění dovolání. Obviněný v něm prostřednictvím nově ustanovené obhájkyně JUDr. D. V. (obhájkyní ustanovena na základě usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 4 T 132/2004) vyslovil s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. názor, že nesprávné právní posouzení skutku a rozhodování vyloučenými osobami vedlo v daném případě k nezákonnému soudnímu rozhodnutí o vině a trestu. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku o vině i trestu, včetně všech rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázání věci soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). Uvedla v něm, že ta část dovolací argumentace, která navazovala na namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není pro svůj skutkový základ způsobilá k věcnému projednání, a to ani na podkladě výjimečného zásahu do oblasti skutkových zjištění, k němuž by bylo možno přikročit až za splnění podmínky jejich zřejmého nesouladu se způsobem jejich právního posouzení. Taková situace však v daném případě nenastala.
K dovolacímu důvodu podřaditelnému pod ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (obviněný poukázal na již v minulosti vytýkanou podjatost policejního orgánu, státního zástupce a soudkyně soudu prvního stupně) státní zástupkyně uvedla, že dovolatel přehlédl, že v jeho trestní věci policejní orgán ani státní zástupce nevydali meritorní rozhodnutí, a opomenul, že předsedkyně senátu Okresního soudu v Šumperku nebyla z rozhodování v jeho trestní věci vyloučena z důvodů uvedených v §30 tr. ř. (naopak o námitce obviněného o podjatosti její a jejího senátu bylo v průběhu řízení před soudem negativně rozhodnuto). Uzavřela proto, že pro nesplněné formální podmínky tohoto dovolacího důvodu není ani na místě zabývat se konkrétními důvody, které dovolatele vedly k přesvědčení o podjatosti shora uvedených osob ve smyslu §12 odst. 1 tr. ř., jež se na trestním řízení proti němu vedeném podílely.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud z důvodu shora konstatované nekvalifikovanosti uplatněné dovolací argumentace rozhodl tak, že dovolání obviněného se odmítá podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání (včetně jeho doplňků) přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Při posuzování otázky včasnosti podání dovolání (včetně jeho doplňků) Nejvyšší soud shledal, že za včas podané lze považovat pouze dovolání a jeho doplnění, jež obviněný učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. D. a které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 27. 10. 2005, resp. dne 8. 11. 2005. Pokud jde o v pořadí druhý doplněk podaného dovolání, jež obviněný učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. W. a které soud prvního stupně obdržel dne 20. 12. 2005, je z časové řady rozhodné pro běh lhůty pro podání dovolání zjevné, že tento doplněk byl uplatněn až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, v níž lze podle §265f odst. 2 tr. ř. měnit rozsah a důvody podaného dovolání. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl k argumentaci obviněného ani k vymezeným důvodům dovolání obsaženým v doplňku dovolání ze dne 19. 12. 2005 podaném prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. W. přihlížet.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod [ve svém dovolání ve spojení s příslušným včas podaným doplněním obviněný poukázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin (resp. v tomto případě o jiné trestné činy), než kterým (resp. kterými) byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek vznesených v rámci jeho dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného v té části, v níž dovozoval nesprávné právní posouzení jeho jednání z toho, že soud se nezaobíral tím, že podnikal v oblasti realitních služeb a pro své klienty zajišťoval prodej, koupi a pronájem bytů, kdy opakovaně jednal s příslušnými úřady a do některých bytů investoval i část uhrazených peněz, či že nevzal v potaz jednak výpovědi v dovolání vyjmenovaných svědků (včetně rozporů v jednání obviněného Z. O.) a jednak to, že obviněný se domníval, že v důsledku neplnění povinností ze strany společnosti D., s. r. o., Z. (vůči komu měla tato společnost takto postupovat, obviněný nekonkretizoval), nemusel ani on nadále hradit splátky základního vkladu, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak jimi byl zjištěn skutkový stav. Stejně tak je tomu i v případě tvrzení obviněného, že žádný z provedených důkazů nenasvědčuje závěru, že by od počátku věděl, že společnost A. I., s. r. o., je společností pouze fiktivní. Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám uzavřel, že nejde v žádném případě o výtky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným. Naopak jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí nejen mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nedopadají ani na žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů obsažených v ustanovení §265b tr. ř.
Je zjevné, že obviněný, ačkoli v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval absenci úmyslného zavinění. Vůči právnímu posouzení skutků, jež mu jsou kladeny za vinu, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Pro svůj zcela procesní charakter nejsou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovatelné ani ty výhrady obviněného, v jejichž rámci soudům obou stupňů vytýkal jednak časové prodlevy při rozhodování o jeho stížnostech proti rozhodnutí o pokračování vazby a jednak neseznámení jej s konkrétními důvody zamítnutí jeho stížnosti bezodkladně při veřejném zasedání, kdy mu měl odvolací soud pouze ústně sdělit, že jeho stížnost zamítl s tím, že písemné odůvodnění mu bude zasláno dodatečně. Jelikož taková tvrzení nelze materiálně zahrnout ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř., nemohl k nim Nejvyšší soud přihlížet.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný tvrdil, že neměl v úmyslu někoho podvést či poškodit a naopak se snažil zajistit poškozeným bydlení, případně vrátit uhrazené zálohy. To, že nebyl schopen všechny finanční prostředky vrátit, bylo zapříčiněno tím, že byl nucen podnikání ukončit a dostal se do finančních problémů.
Protože z takto obecně formulovaných výhrad lze dovodit, že obviněný brojil proti absenci znaků tvořících tzv. subjektivní stránku trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a tím uplatnil výhrady, jež věcně odpovídají zvolenému důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zabýval se Nejvyšší soud dále otázkou, zda podané dovolání je v tomto ohledu opodstatněné.
V obecné rovině je nejprve nutno uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou [skutky pod body 1) až 4), 6) až 8), 9) a 10) rozsudku soudu prvního stupně]. Trestný čin podvodu podle odst. 3 písm. b) citovaného ustanovení spáchá, kdo takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [skutky pod body 12) až 14) zmíněného rozsudku].
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou [skutek pod bodem 5) uvedeného rozsudku].
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč a značnou škodou škoda dosahující škody nejméně 500.000,- Kč.
Pro trestní odpovědnost pachatele je v případě obou trestných činů (včetně pokusu) třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Ve stručnosti lze konstatovat, že zatímco podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda větší než nepatrná a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí, u trestného činu zpronevěry získá pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí bez vyvolání nebo využití omylu.
Je-li pro úvahy Nejvyššího soudu stran přiléhavosti právní kvalifikace jednání obviněného východiskem skutkový stav, k němuž dospěl na základě provedeného dokazování soud prvního stupně a jenž respektoval taktéž soud odvolací, je pro spolehlivé posouzení, zda jednání obviněného bylo opodstatněně posouzeno jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (včetně pokusu) a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., rozhodující popis jednotlivých skutků uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě, resp. skutkových větách), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta, resp. právní věty výrokové části rozsudku.
Právě z těchto právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že soud prvního stupně považoval ve vztahu k trestnému činu podvodu podle výše citovaných ustanovení trestního zákona (včetně příslušné modifikace ve vztahu k pokusu tohoto trestného činu) za naplněné ty znaky, které záleží v tom, že obviněný v jednotlivých případech vždy ke škodě cizího majetku sebe a nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou, resp. značnou škodu (při pokusu jeho jednání ke způsobení značné škody bezprostředně směřovalo), a ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ty znaky, podle nichž si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky uvedených trestných činů (včetně pokusu) přesvědčivě vyjadřují.
Pokud jde o trestné jednání, v němž jsou spatřovány trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 či §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (včetně jeho pokusu), dopustil se jej obviněný v podstatě tím, že na základě různých záminek vylákal v jednotlivých případech od poškozených finanční hotovost či podpis k uzavření příslušné smlouvy (zejména o půjčce, o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, o prodeji či zakoupení bytu) s tím, že půjčené finanční prostředky vrátí či zajistí plnění z takové smlouvy, ač tak neměl v úmyslu a ani tak neučinil – vypůjčené či složené finanční prostředky na plnění ze smlouvy poškozeným nevrátil, realitní službu nezajistil, finanční prostředky si ponechal pro vlastní potřebu a poškozeným tak způsobil škodu odpovídající škodě nikoli malé, resp. škodě značné (v případě pokusu trestného činu jeho jednání ke způsobení škody značné bezprostředně směřovalo).
Jednání zakládající znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je pak třeba spatřovat v tom, že obviněný na základě leasingové smlouvy uzavřené se společností V. l., a. s., na pronájem osobního vozidla Opel Vectra, složil za účelem převzetí tohoto vozidla akontaci ve výši 37.138,10 Kč a první splátku ve výši 3.412,50 Kč s tím, že ve třiceti dalších splátkách uhradí leasingové společnosti celkovou částku ve výši 90.645,80 Kč, což však neměl v úmyslu a ani tak neučinil – převzal technický průkaz za účelem převedení držitele tohoto vozidla na svoji osobu a ačkoli převod provedl, technický průkaz leasingové společnosti nevrátil, vozidlo převzal a leasingové společnosti poté uhradil namísto smluvně sjednaných třiceti splátek pouze splátek pět, po ukončení leasingové smlouvy vozidlo nevrátil a užíval jej do té doby, dokud nebylo zajištěno orgány Policie ČR, čímž uvedené leasingové společnosti způsobil škodu ve výši 31.097,70 Kč.
Opíraje se o takto vymezená skutková zjištění Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace jednání obviněného, tak jak k ní dospěl soud prvního stupně a již potvrdil také soud odvolací, je logická a důvodná. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé, jakými úvahami byl tento soud veden, učinil-li závěr o tom, že obviněný jednak úmyslně uvedl za účelem obohatit se jednotlivé poškozené v omyl a svým jednáním (jež jednoznačně vykazovalo podvodný charakter) způsobil ke škodě jejich majetku škodu nikoli malou, resp. škodu značnou (resp. svým jednáním ke způsobení škody značné bezprostředně směřoval), a jednak si úmyslně přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na majetku leasingové společnosti škodu nikoli malou. Rovněž ve skutkových větách všech útoků obviněného je subjektivní stránka jeho jednání popsána zcela výstižným a nezpochybnitelným způsobem.
Proto shora uvedené výhrady obviněného nemohly obstát.
Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Okolnosti subjektivního charakteru je přitom zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem ( srov. rozh. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Jestliže obviněný podle skutkových zjištění v jednotlivých případech – vždy pod smyšlenou záminkou – vylákal od (v rozsudku soudu prvního stupně vyjmenovaných) poškozených finanční hotovost ve výši, jak ji zjistil soud prvního stupně, a činil tak s vědomím, že takto získané finanční prostředky poškozeným nevrátí (což také neučinil), jednal právě tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Jeho jednání bylo od samého počátku zahrnuto podvodným úmyslem ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., tj. úmyslem uvedením poškozených v omyl ke škodě jejich majetku se obohatit (uvedené platí i pro pokus trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kde obviněný sice značnou škodu nezpůsobil, ale jednal v úmyslu takový trestný čin spáchat a jeho jednání ke způsobení takové škody bezprostředně směřovalo).
Shodným způsobem je třeba pohlížet rovněž na tu trestnou činnost obviněného, kdy pod příslibem zajištění realitních služeb pro poškozené (ať už ve vztahu k prodeji, koupi či pronájmu bytu či jiné nemovitosti) na těchto osobách vylákal podpis k uzavření příslušné smlouvy včetně složení zálohy na realizaci transakce, tuto platbu převzal, uvedenou transakci neuskutečnil (v mnohých případech tak ani učinit nemohl, neboť nemovitostí nedisponoval) a finanční prostředky si ponechal.
V rámci jednání kvalifikovaného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je pak úmyslné zavinění obviněného podle §4 písm. a) tr. zák. dáno tím, že v rozporu se zněním leasingové smlouvy po ukončení smluvního vztahu předmět leasingu vědomě nevrátil leasingové společnosti V. l., a. s., třebaže mu zanikl právní důvod jejího dalšího užívání (a to z důvodu neuhrazení zbývajících dvaceti čtyř splátek), ale naopak i nadále jej neoprávněně užíval způsobem nasvědčujícím tomu, že hodlal oprávněnou leasingovou společnost na delší dobu vyloučit z dispozice s předmětem leasingu (srov. rozh. č. 30/2004 Sb. rozh. tr.). K tomu současně přistupuje zjištění, že obviněný již v době, kdy předmětnou leasingovou smlouvu uzavíral, věděl, že svému závazku vyplývajícímu z leasingové smlouvy nedostojí, a přesto leasingovou smlouvu uzavřel, vozidlo převzal a bez toho, aby řádně platil leasingové splátky (uhradil toliko akontaci a prvních pět splátek namísto sjednaných třiceti) toto vozidlo užíval, a to i po ukončení leasingové smlouvy ze strany leasingové společnosti V. l., a. s. (jak bylo uvedeno výše), dokud vozidlo nebylo zajištěno orgány Policie ČR.
Se zřetelem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud uzavřel, že přičetl-li soud prvního stupně obviněnému ve vztahu k trestným činům, jimiž byl uznán vinným (včetně pokusu), zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., učinil tak na podkladě takových skutkových zjištění, která o podvodném záměru obviněného, resp. jeho záměru přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena na základě leasingové smlouvy, bezezbytku svědčí. Konstatování obviněného o jeho snaze vylákané finanční prostředky vrátit není z tohoto pohledu relevantní, neboť trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je dokonán již okamžikem obohacení pachatele nebo jiného a pozdější vrácení vylákaných finančních prostředků nebo jejich části je považováno pouze za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít vliv toliko při úvahách soudu o trestu a náhradě škody (srov. rozh. č. 35/2004 Sb. rozh. tr.). To však obviněný nenamítal, a proto se Nejvyšší soud těmito tvrzeními blíže nezabýval.
V dalším Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého vyplývá, že tento soud věnoval hodnocení jednání obviněného z tohoto pohledu dostatečnou pozornost a vypořádal se se všemi skutečnostmi, jež jsou pro spolehlivý závěr o jeho vině trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2, resp. §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (včetně jeho pokusu) a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. podstatné.
Z obsahu podaného dovolání dále vyplývá, že obviněný rovněž namítl podjatost orgánů činných v trestním řízení, a to v přípravném řízení policejního rady mjr. M. J. a v řízení před soudem státního zástupce JUDr. L. S. (zde bylo důvodem údajné oznámení tohoto státního zástupce o vyhrožování ze strany obviněného, o němž v době projednávání této trestní věci právě probíhalo příslušné šetření) a předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. P. P. Podle přesvědčení obviněného bylo celé trestní řízení vedeno v záměru jej poškodit, což dovozoval také z toho, že přestože na podjatost těchto osob v předchozím stadiu řízení upozorňoval, bylo vždy rozhodnuto negativně.
Ve vztahu k takto vzneseným námitkám musel Nejvyšší soud nejprve s ohledem na to, že obviněný svá tvrzení v tomto směru nikterak podrobněji nespecifikoval (s výjimkou výhrad k postupu státního zástupce) ani je nepodřadil pod konkrétní dovolací důvod, upřesnit, že tyto námitky nekorespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který obviněný své dovolání podal. Je tomu tak proto, že – jak již bylo vysvětleno výše – v rámci tohoto důvodu dovolání lze namítat toliko vady právní, přičemž uvedené výhrady obviněného ohledně podjatosti orgánů činných v trestním řízení právní povahu nemají.
Na druhé straně je však třeba uvést, že po stránce věcné tyto námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Nejvyšší soud se proto dále dovoláním obviněného zabýval i z hlediska posouzení podmínek nezbytných pro závěr, zda ve věci rozhodl vyloučený orgán.
Podstatné je, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v ustanovení §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Z uvedeného je patrné, že musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež má být dovoláním podle tohoto ustanovení napadeno.
Označil-li obviněný za podjatého při rozhodování v jeho trestní věci policejního radu mjr. M. J. či státního zástupce JUDr. L. S., učinil tak ve vztahu k osobám, na které se tento dovolací důvod nevztahuje. Protože policejní rada ani státní zástupce neučinili v projednávané trestní věci takové rozhodnutí, které by bylo možno považovat za rozhodnutí ve věci samé, které bylo následně napadeno dovoláním (takové rozhodnutí v této trestní věci učinily pouze soudy prvního a druhého stupně), nelze tyto osoby označit za vyloučené orgány, které ve věci rozhodly, resp. námitka podjatosti policejního rady či státního zástupce není k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. postačující. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud nemohl výhradami obviněného stran podjatosti policejního orgánu či státního zástupce blíže zabývat.
Pouze teoreticky by bylo možné uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. námitkou obviněného, týkající se podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. P. P. Tato soudkyně tím, že rozhodla o vině obviněného a učinila tak rozhodnutí ve věci samé, které obviněný podaným dovoláním napadl, splňuje po formální stránce znaky vyloučeného orgánu. Nutno však znovu upozornit, že obviněný na podporu těchto svých tvrzení nerozvedl žádné konkrétní argumenty, které by měly podjatosti této soudkyně nasvědčovat.
Předtím, než Nejvyšší soud přistoupil k řešení otázky, zda jmenovaná soudkyně byla za podmínek uvedených v ustanovení §30 odst. 1, 2 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení skutečně vyloučena či nikoliv, musel se nejprve zabývat tím, zda obviněný o podjatosti Mgr. P. P. věděl již v předchozím řízení a zda ji také namítl. Ze shora citované zákonné dikce důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (v části za středníkem) totiž zároveň vyplývá, že trestní řád neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval v prvním stupni – namítal tuto skutečnost až v dovolání.
A právě o takovou situaci se v daném případě ve vztahu k obviněným vytýkané podjatosti Mgr. P. P. evidentně jednalo.
Obviněný v řízení před soudy prvního i druhého stupně opakovaně vytýkal podjatost Okresního soudu v Šumperku (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1383, podání obviněného na č. l. 1422, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 1428 a protokol o veřejném zasedání na č. l. 1466) a soudce Mgr. L. K., jehož mylně považoval za předsedu tohoto soudu. Podjatost Okresního soudu v Šumperku obviněný spojoval se způsobem rozhodování o jeho vazbě, které považoval za nesprávné, a podjatost soudce Mgr. L. K. spatřoval v tom, že byl údajně jeho sousedem.
Uvedenými námitkami podjatosti celého Okresního soudu v Šumperku či soudce Mgr. L. K., který v jeho trestní věci nikterak nevystupoval ani neučinil žádné z rozhodnutí, však obviněný nenamítal konkrétní podjatost soudkyně Mgr. P. P., která v jeho trestní věci rozhodovala v prvním stupni. Dovolací soud ze spisové dokumentace nezjistil ničeho (a to i s ohledem na velmi vágní povahu této dovolací argumentace obviněného), z čeho by bylo možné dovodit to, že se obviněný o údajné podjatosti této soudkyně dozvěděl až po projednání a rozhodnutí v této trestní věci soudem druhého stupně (resp. nebylo zjištěno ničeho, že by obviněný o podjatosti této soudkyně, pokud byla dána, v předchozích stadiích řízení nevěděl). Stejně tak ovšem není ze spisového materiálu patrný žádný úkon, ze kterého by bylo možné usuzovat na to, že obviněný namítl podjatost jmenované soudkyně již před tím, než podal dovolání.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka podjatosti soudkyně Mgr. P. P. nebyla uplatněna v souladu s výše uvedenými požadavky zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a jako taková není způsobilá tento dovolací důvod naplnit.
Protože tuto námitku nebylo možné uplatnit ani z jiného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., nemohl se dovolací soud ani touto výhradou blíže zaobírat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a