ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1220.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1220/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o dovolání podaném obviněným E. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 To 24/2006, jako soudu druhého stupně ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného E. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 1 T 3/2006, byl obviněný E. M. uznán vinným, že
„dne 9. 9. 2005 kolem 0:30 hodin v herně B., po předchozím požívání alkoholických nápojů a fyzickém střetu, v úmyslu usmrtit, zprava zezadu přistoupil k poškozenému J. K., uchopil ho za vlasy, zvrátil mu hlavu dozadu a přineseným kuchyňským nožem mu půlkruhovým tahem střední intenzitou způsobil hlubokou řeznou ránu přední plochy krku s přetětím struktury kůže, podkoží, povrchních žil a povrchní vrstvy svalů, bez průniku do hlubokých struktur krku, s následnou hospitalizací do 16. 9. 2005, přičemž pouze náhodně nedošlo k zasažení zejména velkých povrchních žil, jednostranné krční tepny, k protnutí chrupavek hrtanu s vdechováním krve do plic, čímž by byl bezprostředně ohrožen život poškozeného“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a podle §219 odst. 1 za použití §40 odst. 1, 2 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu uložil ochranné léčení protialkoholní ambulantní formou.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, které zaměřil výhradně proti výroku o trestu. Z podnětu podaného odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 To 24/2006, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu (bod I.). Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou (bod II.).
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovoláním, jež vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v přesvědčení, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně jsou založena na nesprávném právním posouzení zjištěného skutku. Stejně jako v předchozích stadiích řízení zopakoval, že byl napaden a pouze se bránil rasově motivovaným útokům ze strany poškozeného J. K., jehož rozhodně neměl v úmyslu usmrtit, a proto mělo být jeho jednání posouzeno jako nutná obrana. Soudy podle jeho názoru důsledně nerespektovaly procesní zásady obsažené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a neobjasnily dostatečně všechny rozhodné okolnosti posuzovaného případu, a to zejména pokud jde o zohlednění míry ovlivnění alkoholem ať už jeho, nebo poškozeného v době činu.
Na základě těchto skutečností obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 To 24/2006 (chybně uvedeno č. j.), tak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 1 T 3/2006 (chybně uvedeno č. j.), a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. předloženo Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 3. 7. 2006 konstatoval, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje v podstatné části proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Uvedl, že rovněž další námitka obviněného, domáhal-li se posouzení svého skutku jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák. s tím, že poškozený J. K. jej chtěl udeřit skleněným popelníkem, vychází z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud.
Státní zástupce uzavřel, že údajně nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání státní zástupce vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v dané trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Z toho je patrno, že dovolání je přípustné tehdy, pokud dovolatel soudu druhého stupně vytkne, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý ze zákonem vymezených důvodů dovolání, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač tak učinit měl a mohl.
V posuzovaném případě podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Jak již bylo výše uvedeno, učinil tak v neprospěch obviněného a svůj řádný opravný prostředek podal v rozsahu odpovídajícím toliko (a výlučně) výroku o trestu napadeného rozsudku; vyjádřil nesouhlas s mimořádným snížením trestu odnětí svobody, jenž byl obviněnému uložen, pod dolní hranici trestní sazby podle §40 odst. 1, 2 tr. zák. a tvrdil, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
Právě rozsah a důvody citovaného odvolání státního zástupce vymezily ve vztahu k obviněnému podmínky odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Bylo tomu tak proto, že odvolací řízení spočívá podle §254 odst. 1 tr. ř. na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. To znamená, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.), např. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami uvedenými v §254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.
Přitom současně platí, že podle §254 odst. 2 tr. ř. jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením §254 odst. 3 tr. ř.
Zmíněné zásady pro rozhodovací činnost odvolacího soudu bylo nutno zmínit proto, že jsou významné i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) totiž může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, a to z hlediska ustanovení §254 odst. 1 až 3 tr. ř. V tomto rozsahu se totiž jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že odvolání státního zástupce směřovalo v projednávaném případě pouze do výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu odvolacího soudu podle §254 odst. 2 tr. ř. (a zároveň nešlo ani o případ upravený ustanovením §254 odst. 3 tr. ř.), byla tím přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) limitována ve vztahu k obviněnému výhradně na předmětný výrok a řízení jemu předcházející. Z tohoto důvodu a za situace, kdy obviněný v dovolání neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (a to ani povahou uplatněné argumentace), mohl obviněný uplatnit své pozdější dovolací námitky výhradně proti tomuto výroku (tj. výroku o trestu), případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. To však obviněný neučinil.
Pominout nelze ani to, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil žádný zákonný dovolací důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu [tj. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Své dovolání naopak opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž se domáhal změny rozsahu provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě odlišných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů, a dovozoval, že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako nutná obrana podle §13 tr. zák.
Pokud tedy dovolatel napadl rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním, které směřuje de facto výhradně proti výroku o vině, je třeba z důvodů výše rozvedených uzavřít, že takové dovolání není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného E. M. odmítl, neboť není přípustné. Při takovém rozhodnutí nebyl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, 4 tr. ř. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a