ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.125.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 125/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2006 o dovolání obviněného J. Ž., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 61 To 296/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 38/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 25 T 38/2005, byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 17. 12. 2004 kolem 18.20 hodin v P., před domem v ulici V., hrubým způsobem ve spise uvedeným slovně napadl při realizaci odtahu špatně zaparkovaných vozidel strážníka Městské policie h. m. P., T. N., kopal do dveří služebního automobilu a bránil strážníkovi v nástupu do vozidla a při zákroku vedeném proti jeho osobě jej udeřil pěstí do zápěstí a předloktí levé ruky, čímž mu způsobil silné pohmožděniny a podvrtnutí zápěstí levé ruky s pracovní neschopností od 18. 12. 2004 do 31. 12. 2004.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená Z. p. M. v. ČR odvoláními. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 61 To 296/2005, byl podle §259 odst. 3 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně doplněn o výrok, jímž byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Z. p. M. v. ČR částku 569,- Kč. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že soudy se dostatečně nezabývaly naplněním formální i materiální stránky trestného činu útoku na veřejného činitele. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že chtěl jako osoba aktivně se zajímající o dění v obci a dopravní situaci v části obce L. pouze upozornit na pochybení činěné městskou policií při výběru zaparkovaných vozidel, která budou odtažena; neměl v úmyslu bránit odtahu špatně zaparkovaných vozidel, ve výkonu státní správy či dokonce třetí osobě způsobit zranění. Soudy podle něj nevzaly v úvahu zátěžovou situaci, v níž se nacházel z důvodu strachu o zdraví nezletilé dcery, a jako možnost vzniku zranění poškozeného opomněly jeho obranu, když se snažil zabránit úderu pěstí do obličeje. S ohledem na tyto skutečnosti vyvozoval, že nedošlo k naplnění formální ani materiální stránky trestného činu útoku na veřejného činitele, zejména pak zdůraznil, že jeho jednání nedosahuje ani nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, popř. aby soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného poznamenal, že ten sice formálně namítá absenci formálních i materiálních znaků trestného činu, neuvádí však žádné konkrétní námitky, kterými by vytýkal nesoulad mezi skutkovými okolnostmi vylíčenými v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonnými znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zák. Rovněž tak podle něj nevznáší žádné námitky, které by znamenaly nesprávnou aplikaci ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., jež stanoví hlediska určující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Dovolatel podle něj v zestručněné podobě opakuje svoji vlastní skutkovou verzi události, která je výrazně odlišná od skutkového základu napadených rozhodnutí soudů; dovolací námitky tak primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 7 a z nichž v podstatě vycházel v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze. Povahu námitek skutkových mají především ty výhrady obviněného, jimiž zpochybnil průběh skutkového děje a mechanismus vzniku zranění poškozeného, jak je zjistily soudy.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, ve smyslu jím předestřené verze skutkového děje a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu útoku na veřejného činitele nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strany 3 - 4 rozsudků soudů obou stupňů) na straně jedné a právními závěry na straně druhé; soudy zevrubně vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného o výpověď svědka – poškozeného T. N., a proč jeho výpověď hodnotily jako věrohodnou. Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že jeho čin nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost, a není proto trestným činem.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo užije násilí pro výkon pravomoci veřejného činitele a ublíží takovým činem jinému na zdraví.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné právě tyto znaky trestného činu útoku na veřejného činitele. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný poškozeného T. N., strážníka Městské policie h. m. P., při realizaci odtahu špatně zaparkovaných vozidel napadl nejdříve slovně a poté i fyzicky, a způsobil mu poruchu zdraví, která znesnadnila obvyklý způsob jeho života (bolestivostí, omezením v pohybu) a vyžádala si dobu léčení od 18. 12. 2004 do 31. 12. 2004. Poškozený v rozhodné době vykonával pravomoc veřejného činitele, poněvadž strážník městské policie je při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku v rámci působnosti obce veřejným činitelem ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. (k tomu zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, č. 8/1995 Sb. rozh. tr.), obviněný proti němu užil násilí pro výkon této pravomoci a ublížil mu tak na zdraví.
Obviněný ostatně relevantní námitku proti naplnění formálních znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ani neuplatnil (jeho námitky zpochybňující naplnění formálních znaků trestného činu útoku na veřejného činitele byly skutkové povahy).
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů však též vyplývá, že znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zák. byly naplněny i po stránce materiální, neboť stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je zřetelně vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu obviněného však nejde.
Čin obviněného není možné tolerovat a jeho nebezpečnost bagatelizovat, jak naznačoval svým postojem k němu obviněný. Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se odvolací soud zabýval a jeho závěry jsou přiléhavé. Ten výstižně poznamenal, že i když lze připustit, že obviněný skutečně konkrétní situaci vyhodnotil jinak a byl veden snahou zabránit podle něj nedůvodnému odtahu zaparkovaného vozidla, porušil nejen zásady slušného chování, ale dostal se do konfliktu se zákonem, když úmyslně fyzicky zaútočil na strážníka městské policie, který vykonával svoji pravomoc. Obviněný se choval arogantně, hrubými výroky se snažil odtahu vozidla zabránit, kopal do dveří služebního vozidla a posléze poškozeného, strážníka městské policie, opakovaně udeřil pěstí do levé ruky. Stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je jistě vyšší než nepatrný a spolehlivě lze též uzavřít, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. v daném případě ublížení na zdraví poškozenému, pro svou závažnost podstatě zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.).
Trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zák. byl tedy jednáním obviněného naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková