ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1271.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1271/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2006 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 50 To 355/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 77/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 2 T 77/2004, uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění pod bodem 2) dopustil tím, že v období měsíce března 2003 do 18. 4. 2003 ve své prodejně truhlářství vykoupil nejméně 196 ks kamenných desek – dlažby, různých rozměrů, 5 ks žulových kvádrů – schodů a 20,4 m oblouků, v celkové hodnotě 271.512,- Kč, které byly na podkladě jeho objednávek odcizeny obviněnými D. G. mladším, A. C., D. G. starším, Š. H., J. V. a K. K. z kostela v obci B., uvedené kamenné desky pak dne 18. 4. 2003 vydal Policii České republiky.
Za tento trestný čin byl obviněný J. V. odsouzen podle §251 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných D. G. mladšího, A. C., D. G. staršího, Š. H., J. V. a K. K.
Uvedený rozsudek Okresního soudu v Tachově odvoláními napadli obvinění J. V., A. C. a J. V., o nichž Krajský soud Plzni jako odvolací soud rozhodl tak, že usnesením ze dne 18. 8. 2001, sp. zn. 55 To 355/2005, odvolání obviněného A. C. jako opožděné zamítl, usnesením ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 55 To 355/2005, trestní věc obviněného J. V. podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil k samostatnému projednání, a z podnětu odvolání obviněného J. V. rozsudkem ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 50 To 355/2005, rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 2 T 77/2004, podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a obviněného J. V. odsoudil podle §251 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce JUDr. L. J. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, a za vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, jenž mu je kladen za vinu, považoval to, že soudy obou stupňů jeho čin nesprávně právně posoudily jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák., aniž by byla prokázána všechna zákonná hlediska nezbytná pro závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněný především namítal, že se soudům nepodařilo prokázat, že by byť v eventuálním úmyslu věděl, že se jedná o odcizené věci a poukázal na to, že byl ostatními spoluobviněnými, zejména pak obviněným A. C. utvrzován, že kostel je určen k demolici, a že má pověření stavební materiál rozprodat či jinak zlikvidovat, což se obviněnému jevilo logické, když kostel, jak věděl, byl již téměř dvě desítky let v naprosto žalostném stavu a jeho vlastník nevyvíjel žádnou činnost k nápravě. Obviněný též zdůraznil, že žádný z ostatních obviněných mu nikdy nesdělil, že se jedná o věci pocházející z trestné činnosti. Vždy si obviněný od prodávající osoby vyžádal doklad o její totožnosti a vystavoval stvrzenku na částku, kterou vyplatil. Obviněného v tom, že jde o legální činnost, utvrdila i okolnost, že k demontáži kamenných prvků ze zchátralého a opuštěného kostela docházelo v denní době, a proto také obviněný zakoupené kameny ukládal na místě viditelném ze silnice. Ze všech těchto důvodů nespatřoval, především po subjektivní stránce, naplněnu skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozsudky zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný J. V. podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje viny v celém rozsahu.
K citovanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že uvedenému dovolacímu důvodu vyhovuje výhrada obviněného proti nedostatku úmyslného zavinění předmětného trestného činu, kterou považoval za dopadající na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože s ní obviněný vytýká nedostatky v právním posouzení skutku, ale shledal ji jako neopodstatněnou. Poukázal na to, že stejnou výhradu dovolatel uváděl již v podaném odvolání a soud druhého stupně se s ní vypořádal tak, že přisvědčil závěrům, které v tomto směru učinil soud prvního stupně, který v činu obviněného po všech stránkách shledal naplněnou skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to i ve vztahu ke stránce subjektivní. S tímto závěrem obou soudů se státní zástupce ztotožnil a v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona. Přitom vycházel z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní.
Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněným vytýkané nedostatky na tento označený dovolací důvod dopadají, protože obviněný brojil proti právní kvalifikaci a namítal, že pro nedostatky v subjektivní stránce nejde o trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud s ohledem na takto uvedený obsah podaného dovolání považuje za potřebné nejprve uvést, že trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo užívá věc, která byla získána trestným činem, spáchaným jinou osobou.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
S ohledem na obviněným uplatněné námitky je vhodné poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na straně 9 uvedl, že na základě výsledků provedeného dokazování bylo prokázáno, že všichni obvinění naplnili znaky trestných činů uvedených ve výroku rozsudku, a pokud jde o J. V., který kupoval od obviněných odcizené věci z tohoto kostela, který i osobně navštívil, když se dostavil ke konzultaci o tom, jaké věci budou z něho odvezeny, věděl, že se jedná o předměty, které nemohou spoluobviněným patřit, neboť se jedná o specifické věci, které byly vyjímány z církevního objektu. Samotný zchátralý stav kostela ještě nedával obviněnému právo s věcí nakládat jako s vlastní a cokoliv si z něj odnášet. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně stručně uvedl, že v jednání obviněného J. V. shledal naplněny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí k obdobným námitkám obviněného uvedeným v odvolání navázal na obecné úvahy zmíněné soudem prvního stupně a ve svém rozhodnutí na straně 3 a 4 vysvětlil, že z provedených důkazů vyplývá, že obviněný se osobně dostavil do předmětného kostela a viděl, že jde o církevní objekt, a musel si být vědom, že se jedná o nemovitost, kterou někdo vlastní. Poukázal rovněž na výpověď spoluobviněného A. C., že obviněný J. V. před ním vyjádřil pochybnosti o tom, zda nedochází k trestné činnosti a z toho soud dovodil, že jestliže takové pochybnosti obviněný měl, neměl spoléhat, na to, že mu spoluobviněný A. C., údajně řekl, že jde o legální demolici, a měl si toto tvrzení u příslušných orgánů ověřit. Odvolací soud na podkladě těchto vlastních úvah uzavřel, že se obviněný J. V. dopustil stíhaného trestného činu přinejmenším v eventuálním úmyslu.
Nejvyšší soud, se s těmito, byť stručnými závěry odvolacího soudu ztotožnil, neboť shledal, že jsou učiněny v souladu s provedeným dokazováním, v němž mají svůj podklad a vystihují v nezbytné míře vnitřní vztah obviněného J. V. ke vzniklému následku.
Pro úplnost a na doplnění již shora vysloveného závěru považuje Nejvyšší soud za případné upřesnit, že je z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí patrné, že obviněný A. C. byl tím, kdo zajistil, aby k odebírání stavebních součástí z kostela docházelo. Z jeho výpovědi u hlavního líčení (č. l. 201 spisu) vyplynulo, že již v počátku této činnosti prováděné ostatními spoluobviněnými, tedy ihned začátkem měsíce března, jednal s obviněným J. V. a domluvili se na tom, že obviněný J. V. bude „kameny“ odebírat. Z takto uvedené skutečnosti je proto možné, a to i s ohledem na pravidelné dodávky posuzovaného materiálu ostatními obviněnými, až do jejich zadržení, dojít k závěru, že to byl právě obviněný J. V., kdo stál na počátku trestné činnosti obviněných a zajišťoval jim po celou dobu odbyt, neboť byl jediný, komu dodávali materiál vyjímaný z kostela. Jak potvrdily výsledky dokazování, obviněný J. V. při osobních návštěvách v kostele určoval, o které části z odstraňovaného matriálu má zájem. Jestliže se tedy obviněný J. V. hájil tím, že byl obviněným A. C. utvrzován v tom, že jde o legální likvidaci demoličních prací, je takové tvrzení v rozporu s uvedenými zjištěnými skutečnostmi. Předně obviněný věděl, že jde o objekt kostela a třebaže se již zčásti rozpadal a byl ve velmi špatném stavu, šlo o objekt nepochybně zjevně církevní. Obhajoba obviněného, že by kostel nikomu nepatřil, nebyla ničím potvrzena, naopak i v době, kdy do něj obviněný J. V. vstupoval, byl obehnán pletivem po celém obvodu (jak vyplývá z fotodokumentace založené ve spise na č. l. 43), a jen místy bylo pletivo násilně odstraněno. Tento stav zajištění objektu svědčil o tom, že cizím osobám má zamezit v přístupu do něj. Z uvedených fotografií tohoto objektu je možné také shledat, že na budově kostela ani na jeho oplocení se nenacházelo žádné rozhodnutí majitele či správce nebo jiné oprávněné osoby, že se na tomto objektu povoluje provedení demoličních prací. Této skutečnosti si obviněný zřetelně všiml, o čemž svědčí rovněž výpověď obviněného A. C., podle níž obviněný J. V. „koukal, jestli tam není nějaká cedule“.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že byly dostatečně objasněny všechny rozhodné skutečnosti významné pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. a to ve vztahu k subjektivní stránce, neboť pro zjištění, že byl prokázán úmysl obviněného, není nutné, aby pachatelé trestné činnosti, na níž se obviněný podílí, obviněnému sami přímo sdělili, že věci, které od nich kupuje, pocházejí z trestné činnosti, event. z jaké, ale je nutné, aby obviněný s ohledem na okolnosti, za nichž mu byly věci předány, znal všechny skutkové okolnosti (viz srov. přiměřeně rozhodnutí č. 7/1995 Sb. rozh. tr.).
Zjištění, že obviněný se sám do příslušného kostela dostavil, aby se podíval, co konkrétně si nechá ostatními obviněnými přivézt, je svévolné jednání, které postrádá potřebních podmínek pro činnost, která by za účelem odstranění předmětného materiálu byla povolena. V této souvislosti si obviněný musel být vědom, že kostely a k nim příslušející stavby jsou majetkem církve a bez ohledu na stav, v jakém se nacházejí, není cizím osobám povoleno do nich jakkoliv zasahovat. Je také obecně známo, že stavební prvky z opracovaného přírodního kamene mají oproti jiným stavebním materiálům relativně značnou hodnotu. Tvrzení osob, které nemohly mít ke kostelu žádný vlastnický vztah, které navíc nebylo ničím podloženo, nemohlo v obviněném J. V. vzbudit přesvědčení, že od těchto osob nakupuje zboží poctivě získané, a to tím spíše, když sám před spoluobviněným A. C. vyslovil názor, že ví, že jde o krádež, což vyplývá z výpovědi obviněného A. C. (č. l. 201 spisu).
Ze všech těchto důvodů je nutné považovat za správný závěr o tom, že obviněný J. V. byl přinejmenším srozuměn s tím, že od spoluobviněných nakupuje věci, které byly získány trestným činem krádeže podle §247 tr. zák. a Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
To, že se obviněný dotazoval na původ věcí, žádal od prodávajících doklady totožnosti, k demontáži kamenných prvků zchátralého a opuštěného kostela docházelo během dne a koupené kameny obviněný ve své prodejně ukládal na místě viditelném ze silnice, jsou námitky při uvážení všech shora vyjádřených souvislostí a uvedených závěrů zcela nevýznamné a sloužily jen k zakrytí vlastní trestné činnosti.
Na základě těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného, nemají opodstatnění, neboť rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 2 T 77/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 50 T 355/2005, uvedenými vadami netrpí. Oba soudy nižšího stupně tedy v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného J. V. zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí tak v podrobnostech odkazuje, a proto ze všech těchto důvodů považoval námitky obviněného uvedené v dovolání za zcela neopodstatněné, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová