ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1334.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1334/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. listopadu 2006 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 204/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 71/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 24 T 71/2003, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky; podle §49 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Obecní policie a Policie ČR na tři léta.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 29. 11. 2002 kolem 16.00 hodin v ulici N. K., jako městský strážník řešil přestupek řidičky E. P., přičemž došlo k diskusi o výši pokuty, do které se zapojil i poškozený M. Ž., spolujezdec řidičky, který nesouhlasil s postupem a chováním strážníka a telefonicky si stěžoval na dispečink Městské policie, v důsledku čehož se na místo dostavil strážník Městské policie J. L., následně vznikl slovní konflikt mezi ním a poškozeným M. Ž., na který obviněný M. Š. reagoval tak, že poškozeného chytil do kravaty, strhnul ho k zemi, držel jej na zemi v sevření v tzv. kravatě, smýkal mu obličejem po vozovce a bil ho rukou do obličejové části hlavy, současně J. L. seděl na těle poškozeného a snažil se mu za pomoci donucovacích prostředků nasadit pouta, po nasazení pout přes zjevná poranění odmítl ihned přivolat lékařskou pomoc, poškozeného nejprve odvezli na policejní oddělení, kde při vystupování z policejního auta na chvíli ztratil vědomí a upadl na zem v křečích, a teprve poté byla přivolána lékařská služba první pomoci; popsaným jednáním poškozenému způsobil brýlový krevní výron vpravo s plošným krevním výronem pod spojivkou pravého oka, oděrku na pravém nosním křídle pod kořenem nosu, oděrku v okolí pravého nosního otvoru a oděrku nad bradou a pod dolním rtem.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 204/2006, bylo odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o třetí rozhodnutí, kterým Městský soud v Praze o odvolání obviněného v projednávané věci rozhodl. V prvním případě k odvoláním obviněného M. Š. a původně spoluobviněného J. L. usnesením ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 8 To 497/2004, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 6. 2004, sp. zn. 24 T 71/2003, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Ve druhém případě usnesením ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 61 To 277/2005, k odvolání obviněného M. Š. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 20. 4. 2005, sp. zn. 24 T 71/2003, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 204/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle obviněného nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že soudy obou stupňů předmětný skutek nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin, poněvadž zejména nesprávně aplikovaly normy hmotného trestního práva a příslušná ustanovení zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, byl-li jím provedený služební zákrok označen za nezákonný a v rozporu s již citovaným zákonem. Upozornil, že bez opory ve výsledcích dokazování je zjištění, že to byl on, kdo po svedení poškozeného na zem a jeho následném držení na zemi působil na jeho obličejovou část, což soudy považovaly za exces ze služebního zákroku. Vytkl, že soudy se důsledně nezabývaly ani otázkou, ve kterém okamžiku došlo k poranění obličejové části poškozeného, zda se tak stalo před použitím donucovacích prostředků, v okamžiku jejich oprávněného použití nebo až poté. Přesto uzavřely, že se tak stalo až po oprávněném a správném použití donucovacích prostředků. Pokud k němu došlo v průběhu služebního zákroku, bylo podle něj poranění způsobeno v důsledku chování poškozeného, který nereagoval na výzvy strážníků a choval se agresivně. Vytkl, že bezdůvodně a v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. nebylo přihlédnuto k závěrům znaleckého posudku, který zpracoval JUDr. Z. N., znalec z oboru kriminalistika - zvláštní specializace sebeobrana, služební zákroky, vedení boje zblízka, z něhož je patrné, že po svedení poškozeného na zem byl z dalšího atakování poškozeného vyloučen. Nesouhlasil s tím, že soudy naopak vycházely ze znaleckého posudku MUDr. J. H., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který připustil, že je technicky možné, že obviněný držel poškozeného jednou rukou a druhou ho tloukl, ačkoliv tento znalec nemá k posouzení této otázky odbornou způsobilost, a mohl se tedy kvalifikovaně vyjádřit toliko k rozsahu a popisu poranění. Dovolatel dále tvrdil, že poškozenému bylo opakovaně nabídnuto lékařské ošetření, které tento odmítl, a nikdo ze čtyř zasahujících strážníků nutnost lékařského ošetření nedovodil. Z tohoto tvrzení dovozoval, že povinnost uloženou ustanovením §21 odst. 1 zák. 553/1991 Sb., o obecní policii, neporušil a pokud ji porušil, pak se tohoto porušení dopustili i ostatní zasahující strážníci. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. též pro absenci jeho úmyslu způsobit poškozenému škodu a dodal, že při zákroku byl veden snahou zabránit poškozenému v útoku na strážníka J. L., ale neměl v úmyslu poškozenému jakkoliv ublížit. Na absenci úmyslu poukázal podle něj již dříve odvolací soud, když uvedl, že impuls k incidentu dal svým neurvalým jednáním poškozený, proti kterému muselo být zakročeno, aby byl znehybněn, avšak soudy tento závěr nereflektovaly. Upozornil, že v popisu skutku není uvedena žádná okolnost týkající se jeho zavinění, a tuto vadu nelze zhojit v odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť by se nejednalo o bližší rozvedení výroku, nýbrž o konstatování něčeho, co v samotném výroku uvedeno nebylo. Závěrem poznamenal, že soudy dostatečně nepřihlédly k jeho dosavadnímu způsobu života a nevzaly v úvahu dopad svých rozhodnutí na jeho budoucnost. Především rozhodnutí odvolacího soudu vytkl, že z jeho odůvodnění není zřejmé, které okolnosti vzal za prokázané, o jaké důkazy opřel svá zjištění a jakými úvahami se řídil.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby případně aby soudu prvního stupně event. odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Skutková zjištění obsažená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku byla učiněna na podkladě hodnotících úvah, které soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl. Vyplývá z nich, že je opřel o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podporovaný výpověďmi svědků M. Ž. i E. P., přičemž vysvětlil, proč nevzal za podklad svých skutkových zjištění tvrzení znalce JUDr. Z. N. Lze podle něj souhlasit s tím, že veškerá poranění nemusela být ihned zřetelně pozorovatelná, avšak podle výsledků dokazování bylo zjevné, že poškozený je nejen viditelně poraněný, nýbrž i dezorientovaný, nelze proto přisvědčit jeho výhradám, že důvodně uzavřel, že lékařské ošetření není třeba, když to odmítl i poškozený. Podle přesvědčení státního zástupce skutková věta rozsudku soudu prvního stupně popisuje jednoznačně znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a nelze souhlasit s tím, že popis skutku znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu neodpovídá. Pokud soud prvního stupně až v odůvodnění svého rozhodnutí konkretizoval, že jednání obviněného představuje porušení §18 odst. 5 a §21 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, jde o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku, a nikoliv o konstatování něčeho, co v samotném výroku ani rámcově uvedeno nebylo. Podílem poškozeného na vyvolání konfliktu se podle jeho názoru soud prvního stupně podrobně zabýval; lze souhlasit s tím, že svedení poškozeného k zemi a jeho držení na zemi bylo v souladu s obviněným dokládaným služebním zákrokem a bylo třeba považovat je za použití donucovacích prostředků v souladu se zákonem. Avšak následné bití poškozeného, smýkání jeho obličejem po vozovce a způsobení popsaných poranění v obličeji poškozeného již představuje exces ze služebního zákroku a tím porušení ustanovení §18 odst. 5 zákona o obecní policii. Společně s následným porušením ustanovení §21 odst. 1 tohoto zákona jednání obviněného představuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Navrhl proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, poněvadž je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také (a především) námitky skutkové, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Právě takovou povahu mají výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím obviněný soudům vytýkal, že neprokázaly, že by právě on jakýmkoliv způsobem působil na obličejovou část poškozeného, že se nezabývaly otázkou, kdy došlo k poranění obličejové části poškozeného, a dospěly-li přesto k závěru, že se tak stalo v průběhu služebního zákroku, nevyhodnotily, že poranění bylo způsobeno v důsledku jednání poškozeného, který nereagoval na výzvy strážníků a choval se agresivně. Do stejné kategorie je třeba zařadit i výhrady vůči způsobu hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. J. H. na straně jedné a znaleckého posudku z oboru kriminalistiky znalce JUDr. Z. N. na straně druhé.
Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 7 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. V této souvislosti nutno zaznamenat, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je velmi stručné až kusé, což rozhodně k jeho přesvědčivosti nepřispívá. Přesto ale nelze konstatovat, že by nebylo patrné, jaké skutečnosti vzal odvolací soud za prokázané, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil, poněvadž jednoznačně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který shledával správným a přesvědčivým. Polemika se správností učiněných skutkových zjištění a tedy námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat. Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který je možné akceptovat.
Lze konstatovat, že důkazní situace v posuzované věci nebyla jednoduchá, od samého počátku stály proti sobě dvě zásadní skupiny důkazů: jednak výpovědi poškozeného a svědkyně E. P. podporované znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a lékařskými zprávami o zdravotním stavu poškozeného dne 29. 11. 2002 a proti tomu výpovědi obviněného a dalších přítomných strážníků městské policie podporované do určité míry znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky. Soud prvního stupně odůvodnil, proč své závěry o tom, že to byl právě obviněný, kdo poškozeného po jeho svedení k zemi bil rukou do obličeje a smýkal mu obličejem po vozovce, opřel o výpovědi svědků M. Ž. a E. P., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. J. H., a proč neuvěřil tvrzením obviněného ani tvrzením zasahujících strážníků Městské policie J. L., R. A. a L. V.
Svědkové M. Ž. i E. P. shodně vypověděli, že ten strážník, který poškozeného držel v tzv. kravatě a který byl ztotožněn s osobou obviněného (třebaže tito svědci ho označovali jako „L.“), ho bil do hlavy a bouchal mu hlavou o zem. V souladu s těmito výpověďmi vyzněly závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. J. H., podle něhož veškerá poranění, která poškozený utrpěl, nelze vysvětlit mechanismem udávaným strážníky včetně obviněného, tj. mlácením sebou na zemi, mlácením se hlavou o zem, popř. pádem po vystoupení z vozidla. Pádem na obličej či mlácením se hlavou o zem by mohla podle něj vzniknout zranění na vyčnívajících částech těla, tj. vpravo na čele. Brýlový krevní výron v okolí pravého oka s krevním výronem pod spojivkou pravého oka, oděrka na pravém nosním křídle, pod nosním otvorem a pod dolním rtem ale nelze tímto mechanismem vysvětlit a svědčí pro údery např. pěstí. V hlavním líčení znalec dodal, že technická možnost obviněného držet poškozeného jednou rukou v tzv. kravatě a druhou rukou jej bít, je možná, jelikož škrcení v kravatě probíhalo v lehu a ruka byla zajištěna celým tělem; tělo k sevření pomáhá a druhá ruka může bezproblémově atakovat škrcenou hlavu či tělo poškozeného či manipulovat s hlavou. Jak přiléhavě dodal státní zástupce, nelze přisvědčit námitce, že znalec MUDr. J. H. nemá potřebnou odbornost k tomu, aby posuzoval otázku, zda obviněný mohl jednat výše popsaným způsobem, poněvadž jde o standardní posouzení mechanismu vzniku poranění znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Vytkl-li obviněný, že bezdůvodně soud nevycházel ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví kriminalistiky znalce JUDr. Z. N., soud vyložil, že jeho závěry nemají oporu v dalších opatřených a provedených důkazech.
Nelze než uzavřít, že způsob, jakým byly důkazy hodnoceny, zjevně nasvědčuje tomu, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., především pak zda bylo prokázáno zavinění a zjištěn zejména jeho úmysl způsobit jinému škodu (obviněný hovoří o zavinění, jež se vztahuje k relevantnímu trestněprávnímu následku).
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu.
Ve vztahu k naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněný primárně vytkl, že „v popisu skutku není uvedena žádná okolnost týkající se jeho zavinění, přičemž z ničeho ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá jeho zavinění vztahující se k relevantnímu trestněprávnímu následku“. Tuto vadu nelze podle něj zhojit v odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť by se nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku uvedeno nebylo.
S touto námitkou souhlasit nelze. Skutková věta ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popisuje bez pochybností znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., je-li v ní konkrétně uvedeno, že obviněný „dne 29. 11. 2002 kolem 16.00 hodin …jako městský strážník řešil přestupek řidičky E. P.,…následně vznikl konflikt mezi ním a poškozeným Ž., na který reagoval tak, že poškozeného chytil do kravaty, strhnul ho k zemi, držel jej na zemi v sevření v takzvané kravatě, smýkal mu obličejem po vozovce a bil ho rukou do obličejové části hlavy, současně J. L. seděl na těle poškozeného a snažil se mu za pomoci donucovacích prostředků nasadit pouta, po nasazení pout přes zjevná poranění odmítl ihned přivolat lékařskou pomoc, poškozeného nejprve odvezli na policejní oddělení, kde při vystupování z policejního auta na chvíli ztratil vědomí a upadl na zem v křečích a teprve poté byla přivolána lékařská služba první pomoci a popsaným jednáním poškozenému způsobil brýlový krevní výron vpravo s plošným krevním výronem pod spojivkou pravého oka, oděrku na pravém nosním křídle pod kořenem nosu, oděrku v okolí pravého nosního otvoru a oděrku nad bradou a pod dolním rtem“.
Podle §120 odst. 3 tr. ř., na jehož znění dovolatel odkazoval, výrok, jímž je obviněný uznáván vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky trestného činu. Těmto požadavkům výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyhovuje. Evidentně nejde o případ charakterizovaný tím, že by skutková věta vykazovala vady, jež by posléze byly nepřípustně napravovány cestou odůvodnění (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 aj.).
Ze skutkově věty výroku o vině v rozsudku vyplývá, že obviněný jako městský strážník a tedy veřejný činitel podle §89 odst. 9 tr. zák. (k tomu též č. 8/1995 Sb. rozh. tr.), což ostatně ani zpochybňováno nebylo, v úmyslu způsobit jinému škodu, a to konkrétně škodu na zdraví, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Jestliže soud prvního stupně ve vztahu k té části jednání obviněného, jež je popsána tím, že „poškozenému smýkal obličejem po vozovce a bil ho rukou do obličejové části hlavy“, až v odůvodnění spatřoval porušení §18 odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a ve vztahu k té části jednání, jež je popsána tím, že „přes zjevná poranění odmítl ihned přivolat lékařskou pomoc“ až v odůvodnění spatřoval porušení §21 odst. 1 tohoto zákona, nelze vyvozovat, že šlo o konstatování něčeho, co v samotném výroku o vině nebylo ani rámcově uvedeno, jak vytkl obviněný, nýbrž šlo o přípustné bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozhodnutí soudu.
Závěry, jimiž soud prvního stupně dokládal, že obviněný porušil ustanovení §18 odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., podle něhož strážník je povinen dbát, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání, a §21 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož jestliže strážník zjistí, že při použití donucovacích prostředků došlo ke zranění osoby, je povinen, jakmile to okolnosti dovolí, poskytnout zraněné osobě první pomoc a zajistit lékařské ošetření, nelze než akceptovat.
V jiných souvislostech již bylo vyloženo, že námitky obviněného směřující proti závěrům o mechanismu vedoucímu ke vzniku poranění poškozeného, jež jsou specifikována ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jinými slovy, že to byl právě obviněný, kdo poškozenému smýkal obličejem po vozovce a bil ho do obličeje, jsou námitkami skutkové povahy a v tomto konkrétním případě též námitkami nevýznamnými z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, neboť zjevný nesoulad mezi výsledky dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními shledán nebyl.
Žádnou relevantní námitku proti závěrům, že vykonával svou pravomoc v rozporu s povinnostmi obsaženými v §18 odst. 5 a §21 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., dovolatel neuplatnil.
Pokud obviněný brojil proti závěru o porušení povinnosti uložené v §21 odst. 1 citovaného zákona mimo jiné i tvrzením, že poškozenému bylo opakovaně nabídnuto lékařské ošetření, což však on odmítl, a že potřebu lékařského ošetření nedovodil žádný ze čtyř zasahujících strážníků, nelze mu přisvědčit. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, lze souhlasit s tím, že veškerá poranění, která byla posléze zjištěna a popsána v lékařské zprávě lékaře, který poškozeného dne 29. 11. 2002 ošetřil na O. klinice FN B. P., nemusela být ihned zřetelně znatelná. Svědkyně E. P., jejíž výpověď nebyla zpochybněna, ale strážníkům sdělila, že pracuje jako zdravotní sestra a žádala je o přivolání sanitky a sama poškozenému stírala krev z obličeje. Podle její výpovědi měl poškozený oteklý obličej, krev v očích, krev mu tekla z nosu, byl dezorientovaný. O zkrvaveném obličeji poškozeného hovoří dále nejen on sám, ale i svědkyně J. V. I kdyby poškozený odmítl lékařské ošetření, bylo na strážnících a jmenovitě též obviněném, aby posoudil, do jaké míry lze s ohledem na předchozí zákrok vůči němu z jeho vyjádření vycházet. Že sdělení poškozeného spolehlivé nebylo, dokládá svědkyně E. P., která navíc sama o příjezd sanitky strážníky žádala.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že do jisté míry je pochopitelná výhrada dovolatele, že porušil-li on povinnost stanovenou v §21 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., museli se takového porušení dopustit všichni čtyři zasahující strážníci, neboť nikdo z nich neposkytl poškozenému první pomoc ani nezajistil lékařské ošetření, ačkoliv o poranění poškozeného věděli, jak vyplývá z jejich výpovědí. I kdyby byla tato námitka důvodná, není možné na ni adekvátně reagovat v tomto řízení o dovolání; skutek strážníků L. V. či R. A. předmětem trestního řízení nebyl a výsledek trestního stíhání proti původně spoluobviněnému J. L. nebylo možné v tomto řízení jakkoliv ovlivnit či změnit.
Přisvědčit nelze ani těm výhradám, jejichž prostřednictvím namítal, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. odst. 1 tr. zák., jmenovitě úmyslné zavinění. Závěr o formě zavinění je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu evidentně naplňují.
Obviněný namítl, že jeho skutek nemůže být právně posouzen jako trestný čin podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., poněvadž byl veden toliko snahou zabránit poškozenému v dalším útoku na strážníka J. L., v žádném případě neměl v úmyslu poškozenému jakkoliv ublížit; neurvalé a agresivní jednání poškozeného je podle jeho přesvědčení jedinou příčinou trestněprávních následků.
Podílem poškozeného na vyvolání konfliktu se soud prvního stupně zevrubně zabýval a vyložil, že svedl-li obviněný poškozeného na zem a zde jej držel v kravatě, pak vzhledem k povaze předchozího jednání poškozeného postupoval v souladu s ustanovením §18 zákona č. 553/1991 Sb. Údery, kterými způsobil poškozenému brýlový krevní výron a odřeniny tím, že mu smýkal obličejem po vozovce a bil jej do obličeje, a to v situaci, kdy byl již poškozený sveden k zemi, zde držen v sevření (tzv. kravatě), přičemž další ze strážníků J. L. seděl na poškozeném a snažil se mu nasadit pouta, jsou však excesem z dovoleného použití donucovacích prostředků a společně s porušením povinností obsažené v §21 odst. 1 citovaného zákona představují naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Je evidentní, že zaviněné porušení ustanovení §18 odst. 5 a §21 odst. 1 tr. zák. představuje výkon pravomoci veřejného činitele způsobem odporujícím zákonu. Že se tak stalo v úmyslu způsobit poškozenému škodu na zdraví, je doloženo faktickým způsobem jednání obviněného. Smýkání poškozenému obličejem po vozovce a bití do obličeje je jistě jednáním způsobilým přivodit tento následek a obviněný s jeho způsobením musel být nejméně srozuměn.
Čin obviněného byl správně posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková