ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1397.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1397/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. listopadu 2006 dovolání obviněné Ing. O. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 12 To 85/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 71/2004 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 12 To 85/2006, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 2 T 71/2004, v části, v níž byla obviněná Ing. O. K. podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., a ve výroku o uložení ochranného léčení psychiatrického zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Trutnově přikazuje , aby věc v rozsahu zrušení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 2 T 71/2004, byla obviněná Ing. O. K. podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 24. 11. 2003 v T. společně s V. K. v kanceláři ředitelky o. s. s. z. JUDr. J. Š. před jmenovanou a v přítomnosti Bc. E. F. nepravdivě uvedli, že pracovnice úřadu B. S. různým osobám poskytla údaje o dluzích obviněné vůči OSSZ T. a dalším institucím, o příjmech bývalého manžela obviněné a o příjmech V. K., přičemž skutečnosti uvedené obviněnou a V. K. by v případě prokázání pravdivosti vedly k rozvázání pracovního poměru s poškozenou, v němž byl spatřován trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Podle §72 odst. 1, 4 tr. zák. bylo obviněné uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní. V dalším bylo rozhodnuto tak, že obviněná byla podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutky, jimiž se měla dopustit trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Obviněná napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, jež směřovalo proti výroku, jímž byla podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., a proti výroku o uložení ochranného léčení psychiatrického. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 12 To 85/2006, bylo odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Krajský soud v Hradci Králové o odvolání obviněné v projednávané věci rozhodl. V prvním případě usnesením ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 11 To 309/2005, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 12 To 85/2006, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Namítla, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázala tak na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. [obviněná nepřesně zmínila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. Vytkla, že ochranné léčení jí bylo uloženo, aniž byly splněny všechny zákonné podmínky §72 odst. 1 tr. zák., totiž existence skutku, který lze kvalifikovat jako čin jinak trestný, dále pak nepříčetnost pachatele, v důsledku níž není trestně odpovědný, a konečně nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě. Nezpochybnila naplnění druhé z podmínek, tj. nepříčetnost pachatele, v důsledku níž není trestně odpovědný, zbývající podmínky však podle ní splněny nebyly.
Ve vztahu ke skutku, jenž jí byl obžalobou kladen za vinu a v němž byl spatřován trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., tvrdila, že v řízení nebyl prokázán její, byť jen nepřímý, úmysl ve vztahu k nepravdivosti sdělovaných údajů. Z důkazů provedených v hlavním líčení vyplynul podle ní spíše opak. Poukázala na to, že poškozená pracovala v rozhodné době na OSSZ v T. a s ohledem na vazby poškozené na její příbuzné mohla mít a též měla důvodné pochybnosti o tom, že poškozená poskytuje Ing. J. V. a L. S. informace o jejích finančních poměrech. Proto se v dobré víře domáhala stížností nápravy u ředitelky OSSZ v T., aniž by měla v úmyslu B. S. jakkoliv poškodit. Uzavřela, že pro absenci subjektivní stránky nelze její čin posoudit jako čin jinak trestný, což nutně vede též k závěru o naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti nesouhlasila ani s postupem soudů, pokud její čin byl kvalifikován jako čin jinak (soudně) trestný, zatímco ve skutku V. K. trestný čin pro nedostatek zákonem předpokládaného stupně nebezpečnosti pro společnost spatřován nebyl, a věc byla proto postoupena k projednání jinému orgánu. Polemizovala s důvody, jež obsahovalo odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, a na rozdíl od závěrů soudů, podle nichž V. K. jednal pod jejím vlivem, akcentovala, že to byl naopak on, kdo zastával vůdčí roli. Především však nesouhlasila s názorem, že její pobyt na svobodě je nebezpečný. Zpochybnila správnost závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, psychiatrie MUDr. J. V. a domáhala se toho, aby byla otázka jejího duševního stavu coby otázka zvlášť důležitá posouzena dvěma znalci. Uvedla, že nebezpečnost jejího pobytu na svobodě byla hodnocena z psychiatrického hlediska, ačkoliv rozhodné je hledisko trestněprávní. V této souvislosti – s odkazem na judikaturu soudů - připomněla, že nejenže nebyla prokázána hrozba, že někdy v budoucnu spáchá pod vlivem duševní poruchy závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, ale nebylo ani prokázáno, že by takový útok spáchala v minulosti. Jde-li o soudy zmiňované slovní útoky a výhrůžky vůči L. S., jež jsou šetřeny policií, nelze je podle ní kvalifikovat jako závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem (a navíc nebyly ani prokázány). Verbální telefonické útoky, pokud k nim vůbec došlo, nebyly podle jejího názoru způsobilé vyvolat nebezpečí a o zjevné planosti výhrůžek svědčí i to, že žádná z nich dosud nebyla naplněna a nebyl prokázán jediný případ, kdy by se v minulosti dopustila fyzického násilí. Uzavřela, že podmínky pro uložení ochranného léčení, natož pak v ústavní formě, dány nejsou.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a zprostil ji obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., event. aby napadené usnesení zrušil a odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že k oběma důvodům dovolání byly uplatněny relevantní námitky. Ve vztahu k naplnění znaků trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. upozornila, že soudy se v potřebném rozsahu nezabývaly subjektivní stránkou jednání obviněné. Obviněná uvedla určité skutečnosti o činnosti poškozené, nikoliv o jejích osobních vlastnostech, a v podstatě sdělení těchto údajů se mělo stát podnětem k šetření její nadřízené. Sdělený údaj podle ní mohl být, resp. s ohledem na osobnostní nastavení obviněné zřejmě i byl nepravdivý, ale lze pochybovat o tom, že byl šířen a byl způsobilý ohrozit hodnoty chráněné §206 tr. zák. Skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů tak neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněná svým jednáním popsaným ve skutkové větě obžaloby naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy a - z pohledu zprošťujícího výroku rozsudku ve smyslu §72 odst. 1, 4 tr. zák. – že by se dopustila činu jinak trestného, a to pro absenci skutečností, z nichž lze dovodit požadovanou subjektivní stránku, a též absenci naplnění všech znaků objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Ve vztahu k naplnění podmínek pro uložení ochranného léčení zevrubně rekapitulovala předpoklady jeho uložení a připomněla, že nebezpečnost pachatele je třeba vykládat tím způsobem, že je zde vysoká pravděpodobnost, že nepříčetný pachatel spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní choroby. Tuto otázku je třeba posoudit na základě zjištění chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost nebezpečný. Státní zástupkyně vytkla, že ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. J. V. není zřejmé, na základě jakých poznatků dospěla znalkyně k závěru, že je dána vysoká pravděpodobnost, že obviněná spáchá znovu závažný útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Znalkyně navíc hovořila o nebezpečnosti obviněné z hlediska psychiatrického, přičemž posuzována by měla být nebezpečnost s ohledem na výhled případné trestní budoucnosti obviněné. V této souvislosti pokládala za významné též vyjádření MUDr. I. D. Poukázala i na hospitalizaci obviněné v P. l. v B. za účelem posouzení jejího zdravotního stavu a vyvozovala, že tato okolnost nedokládá, že by se obviněná nepodrobila ambulantní léčbě. Dodala, že představy znalkyně dosáhnout uložením ochranného léčení omezení verbálních ataků obviněné a pokusit se o léčebné ovlivnění její poruchy, mohou být naplněny i postupem podle §23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a následným řízením detenčním podle §191b o. s. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z důvodu uvedené v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Je zjevné, že námitky obviněné je možné pod uplatněné dovolací důvody podřadit.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná otázka, zda skutkem obviněné, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., zejména pak jeho subjektivní stránka.
Obecně platí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 1, 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.).
Trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání obviněné spočívající v tom, že dne 24. 11. 2003 v T. společně s V. K. v kanceláři ředitelky o. s. s. z. JUDr. J. Š. před jmenovanou a v přítomnosti Bc. E. F. nepravdivě uvedli, že pracovnice úřadu B. S. různým osobám poskytla údaje o dluzích obviněné vůči OSSZ T. a dalším institucím, o příjmech bývalého manžela obviněné a o příjmech V. K., přičemž skutečnosti uvedené obviněnou a V. K. by v případě prokázání pravdivosti vedly k rozvázání pracovního poměru s poškozenou.
Obviněná namítla, že v řízení nebyl prokázán její byť jen nepřímý úmysl ve vztahu k nepravdivosti sdělovaných údajů, v důsledku čehož její čin nevykazuje znaky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Tato námitka je důvodná.
Subjektivní stránka, tedy zavinění vztahující se ke všem dalším znakům skutkové podstaty, je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu. Zavinění obviněné musí zahrnovat i skutečnost, že sdělený údaj je nepravdivý a současně způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů, přičemž vzhledem k ustanovení §3 odst. 3 tr. zák. musí být zavinění ve formě úmyslu. Ke spáchání trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. postačuje i existence úmyslu eventuálního podle §4 písm. b) tr. zák., což zahrnuje stav, kdy obviněná věděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že tak učiní, s tím byla srozuměna.
Z citované skutkové věty a ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, však nevyplývá konkrétní zjištění o vědomosti a srozumění obviněné jak s nepravdivostí údajů udávaných ředitelce OSSZ v T., tak se způsobilostí těchto údajů ohrozit v potřebné míře vážnost napadené osoby. Na podkladě skutkových zjištění učiněných ve věci soudy obou stupňů v původním řízení lze sice jednoznačně dovodit, že se jednalo o údaje nepravdivé a současně způsobilé přivodit v případě prokázání jejich pravdivosti rozvázání pracovního poměru, nicméně to je konstatováním objektivní skutečnosti, aniž by z něj vyplývalo, jaký je vnitřní, psychický vztah obviněné k této povaze její stížnosti na poškozenou.
Soud prvního stupně a ani odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí nevyložily, proč byl skutek obviněné právně posouzen jako trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., ač z dikce ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být patrno, jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny. Této povinnosti soud prvního stupně evidentně nedostál konstatováním, že „…Provedenými důkazy bylo prokázáno, že se obžalovaná dopustila stíhaného jednání…Takové jednání vykazuje znaky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák.“ (strana 4 rozsudku). Zaviněním obviněné se nezabýval a nic relevantního není v tomto ohledu obsaženo ani v jeho prvním rozsudku ze dne 5. 5. 2005, na který v odůvodnění nepřímo odkázal. Neučinil tak ani odvolací soud, jestliže uvedl, že soudem prvního stupně zjištěné jednání obviněné naplnilo zákonné znaky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., neboť bylo prokázáno, že o jiném sdělila nepravdivý údaj, který byl způsobilý jiného poškodit v zaměstnání (strana 3 jeho usnesení). V dalším se pak zabýval otázkou stupně nebezpečnosti činu obviněné pro společnost z hlediska možnosti postoupení věci jako přestupku příslušnému správnímu orgánu.
Je zjevné, že formulace skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro spolehlivý závěr, že popsané jednání obviněné lze posoudit jako trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Skutková věta totiž neobsahuje žádná relevantní zjištění, jež by se vztahovala k subjektivní stránce činu obviněné, ačkoliv v ní musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tj. k jejímu zákonnému vymezení ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 aj.).
Na soudu prvního stupně bude, aby zjištěné a vytknuté nedostatky odstranil a otázkou právního posouzení skutku obviněné se znovu zabýval. Bude na něm, aby se přesvědčivě vypořádal nejen s otázkou subjektivní stránky trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., ale aby věnoval pozornost i dalším zákonným znakům této skutkové podstaty.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněná uvedla před ředitelkou OSSZ v T. a v přítomnosti další zaměstnankyně tohoto úřadu nepravdivé údaje, že poškozená různým osobám poskytla údaje o finančních poměrech obviněné, jejího bývalého manžela a V. K., přičemž tyto skutečnosti by v případě prokázání pravdivosti vedly k rozvázání pracovního poměru s poškozenou. Z výpovědi svědkyně JUDr. J. Š., ředitelky OSSZ v T., se podává, že obviněnou upozornila, že jde o vážné oznámení, které může mít důsledky pro poškozenou a že v konečném důsledku může vést až ke skončení pracovního poměru. Takový důsledek by podle jejího vysvětlení přicházel v úvahu pouze za předpokladu, že by se prokázala pravdivost tvrzení obviněné, poněvadž pak by se jednalo o velmi hrubé porušení pracovní kázně, spočívající v porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost o údajích, které se při práci dozví. Současně ale uvedla, že takový závěr by byl učiněn až poté, co by obviněná pravdivost svých tvrzení doložila důkazy, protože poškozená pravdivost údajů obviněné popřela (č. l. 280). Svědkyně nezmínila a nevyplynulo to ze žádného z opatřených důkazů, že by oznámení obviněné mělo či mohlo mít pro poškozenou bezprostředně negativní dopad v zaměstnání. Obviněná tak uvedla určité skutečnosti o činnosti poškozené, které se měly stát podnětem k šetření její nadřízené, aniž nutně musely znamenat, že jsou způsobilé ohrozit poškozenou v zaměstnání s ohledem na presumpci neviny a neveřejnost šetření, které by mohlo nastat, jak poznamenala ve svém vyjádření k dovolání také státní zástupkyně.
Bude tedy potřebné, aby se soud vypořádal i s otázkou, zda byla v míře vyžadované ustanovením §206 odst. 1 tr. zák. ohrožena vážnost poškozené u spoluobčanů v alternativě spočívající v jejím poškození v zaměstnání, maje přitom na zřeteli princip subsidiarity trestní represe.
Dovolací soud se nezabýval námitkami obviněné ústící v závěr o porušení jejího ústavně zajištěného práva na rovné zacházení. Obviněná v těchto souvislostech argumentovala, že ač se podle obžaloby měla skutku dopustit společně s původně spoluobviněným V. K., její jednání bylo kvalifikováno jako čin jinak trestný, zatímco věc spoluobviněného byla postoupena k projednání jinému orgánu s odůvodněním, že iniciátorkou činu byla právě ona. S takovým zjištěním dovolatelka nesouhlasila a poukazujíc na znalecký posudek z oboru psychologie znalkyně Mgr. P. tvrdila, že vůdčí roli zastával naopak V. K. Je zjevné, že jde o námitku skutkovou, již zásadně nelze v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatnit; primárně se totiž týká hodnocení provedených důkazů, nikoliv právního posouzení zjištěného skutku.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Podle §72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §25 a §32 odst. 2 tr. zák., nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Je evidentní, že v konkrétním případě bylo ochranné léčení uloženo ve smyslu poslední z uvedených alternativ, tedy proto, že obviněná jako pachatelka činu jinak trestného byla shledána pro nepříčetnost trestně neodpovědnou a její pobyt na svobodě nebezpečným. Okolnost, že obviněná byla shledána pro nepříčetnost trestně neodpovědnou, nikterak zpochybněna nebyla.
Jde-li o první z podmínek nezbytných k uložení ochranného léčení, tj. spáchání činu jinak trestného pachatelem, který byl shledán pro nepříčetnost trestně neodpovědným, byla jí věnována pozornost v souvislosti s odkazem obviněné na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud námitku obviněné shledal opodstatněnou a právní závěr soudů, že spáchala čin jinak trestný, tj. trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., za přinejmenším předčasný. Důsledkem tohoto závěru je, že již pro zpochybnění splnění této první podmínky je rozhodnutí o uložení ochranného léčení nepřesvědčivé. Přesto však je třeba vyjádřit se i k naplnění dalších předpokladů pro uložení tohoto ochranného opatření.
Vedle nedostatku trestní odpovědnosti pro nepříčetnost pachatele činu jinak trestného je podmínkou pro uložení ochranného léčení skutečnost, že v době rozhodování o tomto ochranném opatření je prokázáno, že i v té době je pobyt takové osoby na svobodě nebezpečný tím, že je vysoce pravděpodobné, že pod vlivem duševní poruchy znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (k tomu č. 23/1979, č. 11/1974, č. 3/2000 Sb. rozh. tr.).
Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 502/02 podrobil podmínky uložení tohoto ochranného opatření testu přiměřenosti. Upozornil, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Poznamenal, že přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost, nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí. Např. uložení ochranného léčení v ústavní formě je na místě zejména v těch případech, kdy nepříčetná osoba spáchá čin jinak trestný, za který by v případě její trestní odpovědnosti bylo zřejmě nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Naopak u nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, který by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy na místě uložení trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi.
Ani ve světle těchto požadavků nemohou stávající závěry soudů obstát.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný, a toto zjištění opřel o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalkyně MUDr. J. V., s nimiž podle jeho přesvědčení korespondují i další důkazy, jmenovitě výpověď svědkyně L. S., dcery obviněné, jíž tato telefonicky vyhrožovala fyzickou újmou. Akceptoval tak i vyjádření znalkyně, že obviněná není s to uznat a připustit, že je nemocná, v důsledku čehož není ambulantní léčba, která je závislá na spolupráci pacienta, možná, nebo představuje – při obviněnou deklamované snaze o spolupráci – velké riziko (strana 5 rozsudku). Odvolací soud neshledal ve výroku o uložení ochranného léčení pochybení, se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a navíc připomněl, že i znalkyně z oboru psychologie Mgr. V. P. zmínila, že ji obviněná telefonicky kontaktovala, měla k ní drsné připomínky a nepřála nic dobrého jí ani její rodině (strana 4 usnesení).
Jak již bylo předesláno, závěr o nebezpečnosti pobytu obviněné vycházel ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. J. V. a její výpovědi z hlavního líčení. Vadou rozsudku soudu prvního stupně je, že rozhodné závěry znaleckého posudku nereprodukoval, patrně měl za postačující, že tak učinil v příslušné části odůvodnění předchozího jeho rozsudku, který byl posléze zrušen. Z výpovědi znalkyně vyplývá, že obviněná trpí chronickou duševní poruchou ve vlastním slova smyslu, a to poruchou s bludy, v důsledku níž nebyla v době spáchání činu schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a nebyla schopna své jednání ovládat; rozpoznávací i ovládací schopnosti byly v době spáchání činu vymizelé vlivem duševní poruchy ve vlastním slova smyslu, tedy psychózy. Znalkyně uvedla, že pobyt obviněné na svobodě je z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný, neboť se u ní mohou zvýraznit sklony k agresivnímu či jinému asociálnímu jednání, pozorovala u ní agresivitu, když mluvila o své rodině. Navrhla uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě s odůvodněním, že se jedná o onemocnění obtížně léčitelné, léčba vyžaduje dlouhodobou spolupráci pacienta, pravidelnou medikaci a kontroly; dodala, že při ambulantní léčbě nelze dostatečnou spolupráci zajistit, neboť jedním z nejvýraznějších rysů této choroby je nekritičnost a pravidelnou docházku do ambulance nepovažovala za dostatečnou spolupráci.
Znalkyně zmínila v posudku i své výpovědi, že pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný z psychiatrického hlediska, posuzovat je ovšem třeba její nebezpečnost z hlediska možnosti útoku na zájmy chráněné trestním zákonem. Znalkyně hovořila o možném zvýraznění sklonů k agresivitě a bez bližšího vysvětlení uvedla, že pozorovala agresivitu, když obviněná hovořila o své rodině. V této souvislosti nelze pominout, že obviněná se v minulosti nedopustila žádného trestného jednání. V době rozhodování soudů policie šetřila údajné telefonické výhrůžky vůči jejím dcerám a o telefonátech výhrůžného charakteru hovořil i svědek Ing. J. V., bývalý manžel obviněné, a též znalkyně Mgr. V. P.; současně ale nutno připomenout, že se jednalo o výhrůžky ústní (různé intenzity), přičemž obviněná nikdy nepřistoupila k jejich realizaci, a to ani náznakem.
Protože obviněná není pro nepříčetnost trestně odpovědná, byla zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Jde o trestný čin, jehož typová nebezpečnost pro společnost je nižší, čemuž odpovídá i sankce, jež hrozí za jeho spáchání a jíž je trest odnětí svobody až na jeden rok. V konkrétním případě však ani konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost nelze přeceňovat a nelze reálně uvažovat o tom, že v případě její trestní odpovědnosti by přicházelo v úvahu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. V takovém případě, jak již bylo shora uvedeno, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi.
Dosud však nebylo doloženo, že je to nezbytné s ohledem na vysokou pravděpodobnost, že pod vlivem duševní poruchy znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a bez jistých pochybností nelze vyjít ani ze závěrů znalkyně, že je to potřebné proto, že pro nekritičnost a s tím související nedostatek spolupráce nelze zajistit účel léčení léčením ambulantním. Tomu zcela nekorespondují poznatky o dobrovolném pobytu obviněné v P. l. v B. v době od 20. 12. 2005 do 4. 1. 2006, závěry lékařské zprávy ze dne 4. 1. 2006 a konečně další dobrovolný pobyt obviněné v téže léčebně po rozhodnutí odvolacího soudu ukončený 24. 8. 2006.
Na soudu prvního stupně tedy bude, aby znalkyni k této otázce jakož i případným novým poznatkům vyplývajícím z dobrovolného pobytu obviněné v této psychiatrické léčebně po rozhodnutí odvolacího soudu - po opatření příslušné lékařské zprávy - vyslechl a konfrontoval ji s těmito informacemi.
Nelze však souhlasit s námitkou obviněné, že závěr o její nepříčetnosti a nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě měl být opřen o dva znalecké posudky znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nikoliv o jeden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a jeden z oboru psychologie. Z hlediska vyšetření duševního stavu obviněné, závěru o její nepříčetnosti jakož i závěru o nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě je relevantní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a v konkrétním případě postačovalo, byl-li zpracován jedním znalcem. Jestliže byl vypracován ještě znalecký posudek z oboru psychologie, znalkyně se skutečně nemohla vyjadřovat k otázce duševního stavu obviněné, to ostatně ani nečinila, avšak mohla se vyjádřit k otázce struktury osobnosti obviněné, jejímu intelektu, motivaci chování či citovým vazbám. Za stávajícího stavu pokládá dovolací soud za nevěcný a nadbytečný požadavek obviněné na vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dvěma znalci s argumentem, že jde o objasnění skutečnosti zvlášť důležité ve smyslu §105 odst. 4 tr. ř. Dosud nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by dokládala, že vyšetření duševního stavu obviněné představuje objasnění skutečnosti zvláště důležité. Ve prospěch tohoto závěru nesvědčí ani lékařská zpráva P. l. B. obsahující údajně odlišný názor na nutnost nařízení ústavního ochranného léčení; jak již bylo uvedeno, postačí znalkyni k této otázce vyslechnout.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že se ztotožňuje s názorem státní zástupkyně, že pokud by se obviněná žádné psychiatrické léčbě nepodrobila, bylo by lze zabránit verbálním útokům obviněné v důsledku její duševní choroby i jinými prostředky, a to event. postupem předvídaným §23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu tohoto ustanovení bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí. Procesní rámec aplikace tohoto postupu by pak představovalo řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče podle §191a a násl. o. s. ř.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové coby odvolacího soudu zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu v Trutnově, který rozhodl jako soud prvního stupně, a to v části, v níž byla obviněná Ing. O. K. podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., a ve výroku o uložení ochranného léčení psychiatrického. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Trutnově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková