ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1430.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1430/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 7 To 171/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 213/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 10 T 213/2004, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jichž se dopustil společně s další dosud neustanovenou osobou tak, že v blíže nezjištěné době od 06.00 hod. do 06.30 hod. dne 18. 5. 2004, v čekárně pro cestující na vlakovém nádraží, využili spánku zde sedícího poškozeného F. P., jemuž pak z otevřeného kufříku, ležícího před ním na stole, odcizili peněženku v hodnotě 165,- Kč s platební kartou, finanční hotovostí 150,- SK a 15,- EURO a s dalšími osobními doklady a dále mobilní telefon, čímž poškozenému F. P. způsobili přímou škodu ve výši 4.536,80 Kč, a tohoto činu se dopustil přesto, že v posledních třech letech byl pro takový čin potrestán rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 1 T 121/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 4 To 141/99, kdy mu pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří roků a devíti měsíců, který vykonal dne 23. 1. 2002 ve věznici s ostrahou.
Obviněný J. P. byl za tyto trestné činy a sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 88 T 133/2004, odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen ve výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 88 T 133/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
Tento rozsudek obviněný J. P. napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 7 To 171/2006, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil podle §247 odst. 1 tr. zák. a za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. P. prostřednictvím obhájce JUDr. P. F. dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., v rámci něhož soudu druhého stupně vytkl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, jímž by zamítl nebo odmítl podané odvolání ve vztahu k výroku o vině. Obviněný poukázal na to, že z výroku rozsudku tohoto soudu je zřejmé, pouze to, že zrušil výrok o výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, o nichž sám znovu rozhodl, není v něm však uvedeno žádné rozhodnutí o vině, proti které též odvolání obviněný podal. Nebylo proto v této části rozhodnuto ve smyslu §256 tr. ř. a takový výrok v něm chybí.
Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 7 To 171/2006, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že uplatněná námitka odpovídá formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, nelze ji však považovat za důvodnou a uzavřel, že v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 7 To 171/2006, žádný výrok nechybí, protože odvolací soud rozhoduje o odvolání jako o celku. Vycházel ze zásady, že když odvolací soud shledá odvolání částečně důvodným a některý výrok rozsudku zruší, nebo změní, pak již není třeba, aby výrokem podle §256 tr. ř. rozhodoval o dalších, odvoláním nedotčených částech. Poukázal na to, že odvolací soud v dané trestní věci v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil své stanovisko ve vztahu výroku o vině, který shledal správným, což plně postačuje bez toho, aniž by o tom byl činěn samostatný výrok. Protože shledal, že v napadeném rozhodnutí žádný výrok nechybí, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem musel Nejvyšší soud posoudit též otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Přitom vycházel z dikce tohoto dovolacího důvodu, na jehož základě lze dovolání podat tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Jestliže obviněný za neúplný považoval rozsudek soudu druhého stupně v tom, že nebylo v jeho výroku vyjádřeno též, že ve vztahu k výroku o vině se odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítá, je potřeba konstatovat, že tímto argumentem vyjádřil skutečnost, která koresponduje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda obviněným v souladu s označeným dovolacím důvodem podané dovolání je opodstatněné.
K tomu je vhodné nejprve zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř. nebo výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dále je potřebné poukázat na to, že obviněný podal odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině i proti výroku o trestu. Z podnětu jeho odvolání soud druhého stupně podle §254 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil na straně 2, kde též i konstatoval, že obviněný byl uvedenými trestnými činy správně uznán vinným. Výrok o vině tudíž shledal správným, a protože vady zjistil toliko v oddělitelném výroku o trestu, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v části, kde zjistil nedostatky, tedy výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, o nichž sám znovu rozhodl.
Takový postup je zcela v souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř., podle něhož, když je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o uložení trestu a způsobu jeho výkonu, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že zbývající výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo jinou se shodným obsahem, nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T-417 a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T-486.).
Ve smyslu těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně nepochybil, pokud samostatným výrokem nerozhodl vedle rozhodnutí o výroku o trestu navíc i o tom, že se v části výroku o vině odvolací podle §256 tr. ř. zamítá a omezil se pouze na to, že tento svůj závěr vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V napadeném rozsudku odvolacího soudu proto žádný výrok nechybí a rozsudek tudíž není ani neúplný.
Z těchto uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová