ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1591.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1591/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2006 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 3 To 390/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 172/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 3 To 390/2005.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 71 T 172/2004, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterých se dopustil tím, že „dne 4. 5. 2004 v době od 18.00 hodin do 19.00 hodin v O. – H., na ulici B., poblíž restaurace u B., společně s mladistvým R. B., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, napadal vulgárními výrazy poškozeného R. Č., který projížděl okolo na mopedu, poté, co se ho poškozená S. K. zastala a byla nejprve verbálně a následně fyzicky napadena mladistvým R. B. tak, že ji dvakrát udeřil pěstí do tváře a užíval vůči poškozené vulgární a hanlivé výrazy znevažující osoby bílé pleti, obviněný fyzicky napadl poškozeného R. Č., který se pokusil pomoci poškozené, a to tak, že ho nejméně třikrát udeřil pěstí do horní části obličeje, a když upadl na zem, udeřil ho několikrát do různých částí těla, zatímco mladistvý R. B. poškozeného dvakrát kopl do oblasti hrudníku a poškozenou K., která jej od poškozeného odtrhla, kopl do pravé strany obličeje, následně obviněný J. B. poškozeným vyhrožoval, že v případě nahlášení incidentu si je najde, že to ještě není konec, přičemž uvedeným jednáním poškozenému R. Č. způsobil zhmoždění a oděrky levého lokte, zhmoždění nosu a podvrtnutí kotníku vpravo, kdy doba léčení v délce 10-ti až 14-ti dnů byla dostatečná ke zhojení takovýchto zranění“.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. B. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací projednal odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku a usnesením ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 3 To 390/2005, je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. H. M. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se neztotožnil s tím, že odvolací soud zamítl jím podané odvolání, ač skutek, jímž byl uznán vinným, nebyl náležitě popsán tak, aby v něm mohl být shledán trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. V této souvislosti poukázal na obsah důkazů, o něž soud prvního stupně svá skutková zjištění opřel, zejména na výpovědi poškozených S. K. a R. Č., z nichž podle jeho názoru nevyplynula jediná skutečnost prokazující, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Zdůraznil, že vzhledem k tomu, že z popisu skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývají okolnosti odůvodňující závěr, že jiného pohrůžkou násilím nutil, aby něco opominul, a spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti, nelze mít za prokázané okolnosti vyjadřující formální, ale ani materiální znaky této skutkové podstaty.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu učinil podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodnutí o odkladu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., v rámci svého vyjádření konstatoval, že část argumentů obviněného není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní, neboť jimi brojí proti způsobu, jakým soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy a popsal skutek kladený mu za vinu. V souladu se zvoleným dovolacím důvodem však shledal uplatněnou tu námitku, jejímž prostřednictvím obviněný zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterou však nepovažoval za opodstatněnou, neboť vzhledem k předchozímu fyzickému násilí byla výhrůžka nepochybně míněna vážně ve snaze odvrátit poškozené od toho, aby svědčili proti obviněnému a jeho bratrovi v trestním řízení, respektive aby jejich trestnou činnost oznamovali na policii. Zproštění obžaloby, jež obviněný navrhl, nepřichází do úvahy, protože všechny delikty byly spáchány v jednočinném souběhu. Žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody označil za bezpředmětnou. Dovolání obviněného navrhl jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Existenci deklarovaného dovolacího důvodu obviněný spatřoval především v tom, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. proto, že vyjádřená skutková zjištění neobsahují dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků této skutkové podstaty. Obviněný tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu brojil proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným, a kterou odvolací soud potvrdil jako správnou. Takto uplatněné námitky mají hmotně právní povahu. Nejvyšší soud dále shledal, že tyto námitky jsou opodstatněné, a protože v podaném dovolání neexistují jiné skutečnosti, pro které by byl povinen dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Přihlížel rovněž k vadám výroků dovoláním nenapadených, které měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z hlediska správnosti právního posouzení je třeba nejprve v obecné rovině zdůraznit, že skutková podstata trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., jímž byl obviněný J. B. uznán vinným, vyžaduje, aby pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin aby spáchal na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
V projednávané trestní věci vyplývá ze skutkových zjištění vztahujících se k trestnému činu vydírání, jak jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána, že „… následně obviněný J. B. poškozeným vyhrožoval, že v případě nahlášení incidentu si je najde, že to ještě není konec …“. Právní věta na trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. dopadající tyto skutkové okolnosti vyjádřila tak, že obviněný „jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul, a spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti“. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí tyto skutkové i právní závěry vyložil velmi stručně tím, že je opřel o skutečnosti vyplývající z výpovědi poškozené S. K. a konkrétně na č. l. 6, 7 uvedl, že „… poté, co poškození uvědomili obviněného a další osoby, že věc půjdou oznámit na policii, ze strany obviněného i jeho bratra zazněly pohrůžky, že si je najdou, že vše ještě neskončilo a tyto pohrůžky v nich vzbudily obavu, že budou uskutečněny … po právní stránce soud vytýkané jednání kvalifikuje … jednak jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., neboť jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul, a spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti….“.
Krajský soud v Ostravě rozhodující o odvolání obviněného, jehož obsahem byly rovněž výhrady proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu vydírání, ve vztahu k této právní kvalifikaci v odůvodnění svého usnesení na č. l. 3 uvedl, že „… se plně ztotožňuje s právní kvalifikací, kterou soud prvního stupně zvolil, neboť je nepochybné, … že obviněný, poté poškozené pohrůžkou násilí nutil, aby nic neoznamovali policii, a přitom mu bylo známo, že v takovém případě by vystupovali v procesním postavení svědka, naplnil tedy jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák.“.
Ve vztahu k těmto právním závěrům soudů obou stupňů je vhodné poukázat na obsah spisu, podle něhož uvedená výhrůžka obviněného byla prokázána zejména výpovědí poškozené S. K., která na č. l. 27 uvedla, že „… po incidentu, když jsem řekla, že věc půjdu oznámit na policii, tak mi řekli, že si nás najdou, že to není konec …“, dále při hlavním líčení na č. l. 114, 116 vypověděla, že „… když jim řekla, že to půjde oznámit, chtěli se znovu prát a řekli, že to ještě neskončilo. Pod takto formulovanou výhrůžkou si mohla představit cokoliv, a proto neměla strach jen o sebe, nýbrž i o majetek, např. o psa, jemuž mohl obviněný ublížit …“. Poškozený R. Č. v této souvislosti vypověděl, že výše uvedenou větu obviněného vnímal jako pohrůžku s tím, že by vše mohlo ještě pokračovat, když navíc bydlel ve stejné kolonii jako on, a tyto pohrůžky v něm vzbudily obavu (č. l. 34, 116, 117).
Nejvyšší soud s ohledem na rozvedené skutečnosti zkoumal, zda popsaná skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro uvedené právní závěry a shledal, že podané dovolání je důvodné. Skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný poškozeným vyhrožoval, že si je najde, že to ještě není konec, a že tyto pohrůžky zazněly poté, co poškození vyjádřili, že předchozí útoky obviněných oznámí na policii, totiž nevyjadřuje znak, že obviněný „jiného nutil“ a ani z obsahu spisu neplyne, že by taková skutečnost byla objektivně zjištěna. Oba soudy nižšího stupně v těchto souvislostech bez toho, aby své úvahy a závěry jakkoli vysvětlily a skutkovými okolnostmi je podložily, učinily závěr, že obviněný poškozené tímto způsobem vydíral, tedy že je nutil, aby věc na policii neoznamovali. Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na to, že z dikce ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. je patrné, že objekt, jímž je u předmětného trestného činu svobodné rozhodování člověka, je narušen tehdy, jestliže pachatel působí na svobodnou vůli jiné osoby násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy a tím ji nutí k tomu, aby se podrobila jeho vůli a v souladu s ní něco konala, opominula nebo trpěla. Z toho je patrné, že jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. je požadavek, aby pachatel jiného „nutil“, tedy působil na jeho svobodnou vůli se samostatně rozhodovat, ve snaze tuto ovlivnit v souladu s tím, co po něm žádá (aby něco konal, opominul nebo trpěl) a volí přitom prostředky donucení (násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy). Z toho je zřejmé, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. násilí nebo pohrůžka násilí musejí být prostředkem k vynucení určitého chování (srov. rozhodnutí č. 25/1983 Sb. rozh. tr.) a znak, že pachatel jiného „nutí“, tak musí být objektivně v jednání obviněného prokázán. V projednávané věci však skutková zjištění i skutečnosti, které lze z obsahu spisu zjistit, nedávají pro takový závěr dostatečný podklad, a to i přesto, že obviněný uvedenou výhrůžku učinil poté, co poškozená S. K. uvedla, že půjde učinit oznámení na policii. Z její výpovědi učiněné u hlavního líčení plyne, že subjektivně tuto pohrůžku obviněným pronesenou si nespojovala se snahou obviněného ji ovlivnit v tom, aby věc neoznamovala, ale podle jejích slov (výše uvedených), ji chápala spíše za zdůraznění, že obviněný incident nepovažuje za skončený a v útocích na poškozené míní i později pokračovat, a obávala se, že by obviněný tyto výhrůžky mohl vyplnit. Obdobně lze chápat i slova, která v této souvislosti vyjádřil poškozený R. Č. Spatřovat v takto prokázaných skutečnostech naplnění znaků „jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchat na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti“ považuje Nejvyšší soud za skutkově nedoložené.
Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že v rozsudku soudu prvního stupně v souladu s uplatněnou námitkou obviněného není dostatečný podklad pro právní závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Odvolací soud, který na podkladě obviněným podaného odvolání uvedenou vadnou část rozsudku soudu prvního stupně přezkoumával, tento nedostatek nenapravil ani své úvahy o jeho správnosti nedoložil. I přes výhrady obviněného uplatněné v rámci odvolání se odvolací soud nevypořádal se všemi okolnostmi, na něž obviněný ve svém řádném opravném prostředku poukazoval. Odvolací soud se tudíž nezabýval tím, že skutková věta uvedená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a neshledal rozpor s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
K tomuto nedostatku považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud nejsou ve výroku o vině důsledně splněny tyto procesní požadavky, nedostatky z nich vyplývající se promítají do správnosti právního posouzení skutku, neboť při nedostatečném popisu skutkových zjištění, v nichž nejsou vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který je v nich shledáván, nelze považovat použitou právní kvalifikaci za správnou, jestliže není dostatečně vyjádřeno naplnění všech pojmových znaků trestného činu, tedy všech jeho formálních znaků (§3 odst. 1 tr. zák.). Je nutné respektovat požadavek, že ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen.
Vedle tohoto nejpodstatnějšího a základního pochybení, které vedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí, je třeba odvolacímu soudu vytknout i další nedostatky, které svědčí o jeho nedůsledném a nedostatečném přezkoumání rozsudku, soudu prvního stupně, proti němuž odvolání obviněného směřovalo. Ve stručnosti lze poukázat na to, že se odvolací soud nezabýval okolnostmi vztahujícími se k materiální stránce činu, a to přesto, že v rozhodnutí nalézacího soudu tato otázka nebyla řešena a objasněna. S uvedenou právní kvalifikací se ztotožnil bez toho, aniž by se zabýval zákonnými hledisky pro stanovení stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. Obdobně se odvolací soud nezabýval ani otázkou subjektivní stránky tohoto činu, a proto zůstalo neobjasněno, na základě čeho soudy dospěly k závěru o úmyslné formě činu (§3 odst. 3 tr. zák.), a není rovněž patrné, zda bylo shledáno zavinění ve formě úmyslu přímého nebo nepřímého [§4 písm. a), b) tr. zák.]. Zcela bez povšimnutí zůstaly okolnosti významné pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §235 odst. 2 písm. e) tr. zák., že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, a odvolací soud se s touto otázkou z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. rovněž nevypořádal.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu za nereagující na základní pochybení, jichž se soud prvního stupně dopustil, a trpící tak vadami, pro které nemůže obstát.
Po zjištění, že podané dovolání je v uvedeném směru důvodné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 3 To 390/2005, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tudíž vrací do té fáze trestního řízení, kdy proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání, a na odvolacím soudu bude opětovně tento řádný opravný prostředek v potřebném rozsahu projednat.
Jak bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud shledal podle shora uvedených závěrů za nesprávnou právní kvalifikaci trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., a proto se odvolací soud bude muset znovu zabývat tou částí odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jíž byl obviněný tímto trestným činem uznán vinným. Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že nebylo zjištěno nic, co by bylo možné objasnit opakovanými výslechy svědků nebo zajištěním dalších důkazů, a proto nenavrhuje doplnění dokazování.
Jestliže Nejvyšší soud učinil závěr, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaným skutkem obviněný nespáchal trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a doplnění dokazování se v daném případě nejeví vhodným ani potřebným, zkoumal, zda na podkladě popsaných skutkových zjištění nemohl obviněný naplnit znaky jiného trestného činu, např. násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a tr. zák., a shledal, že ani pro tuto právní kvalifikaci není v obsahu spisu dostatek podkladů. Trestného činu podle §197a tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Okolnosti, jež poškozená S. K. ve své výpovědi popsala a potvrdil je i poškozený R. Č., nesvědčí o tom, že by obviněný vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Taková okolnost nebyla výslovně vyjádřena v popisu skutku, neboť podle uvedené slovní formulace je obsah výhrůžek vyjádřen jen velice široce a obecně, a nelze ji dovodit ani z té formy násilí, jíž obviněný do doby před vyhrožováním na poškozené útočil, neboť se jednalo o násilí malé intenzity, které poškozené na zdraví vážněji neohrozilo (tuto okolnost vyjadřuje i právní kvalifikace jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.).
Podle názoru dovolacího soudu lze uvedenou část skutkových zjištění, v nichž byla spatřována namítaná právní kvalifikace, podřadit pod trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť i tu část skutku, podle níž „… obviněný J. B. poškozeným vyhrožoval, že v případě nahlášení incidentu si je najde, že to ještě není konec …“, lze posoudit jako výtržnost, za niž jsou považovány projevy narušující veřejný klid a pořádek a je pro ně typický neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Zpravidla se sem řadí fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám a věcem.
Na základě všech těchto závěrů na odvolacím soudu bude, aby se v intencích tohoto rozhodnutí zabýval odvoláním obviněného a znovu o něm rozhodl. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 tr. ř., neboť vzhledem k popsaným okolnostem dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání. Nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, byla zrušena i navazující rozhodnutí včetně nařízení výkonu trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová