ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1607.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1607/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2006 o dovolání obviněného J. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 To 88/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 5/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 9 T 5/2005, byl obviněný J. L. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době v noci ze dne 23. 3. 2005 na 24. 3. 2005 okolo 00.00 hod. v H., M. L., ulici B. v rodinném domě v prvním patře, po předchozí slovní rozepři a vyslovení výhrůžky „já tě zabiju“ v úmyslu usmrtit, zaútočil nožem s délkou čepele 22 cm na poškozeného J. L., čímž mu způsobil bodnořeznou ránu na pravé straně hrudníku v místě pod žebry, přičemž nůž pronikl kůží a podkožím do krajiny břišní a došlo k poranění pravého laloku jater s bezprostředním ohrožením života jmenovaného poškozeného, kdy k jeho smrti nedošlo díky rychlé specializované lékařské pomoci, která byla poškozenému poskytnuta na chirurgickém oddělení F. n. v H. K.“. Za tento trestný čin byl podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto taktéž o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 To 88/2005, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. V. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zákonnou podmínku, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, vyjádřil tím, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného usmrtit. V této souvislosti odkázal na stávající judikaturu, jmenovitě na rozhodnutí č. 19/1969, č. 10/1994-II, a č. 7/1957 Sb. rozh. tr., z nichž vyplývá, že úmysl pachatele usmrtit druhého musí být bezpečně prokázán a že nepostačuje jen to, že bodl poškozeného větším nožem do prsou a věděl, že může způsobit jeho smrt. Vytkl též soudům, že nebylo zjištěno, proti jaké části těla poškozeného útočil, neboť bylo nesprávně vycházeno z výpovědi poškozeného, z níž není patrno, jakým směrem chtěl obviněný úder proti jeho tělu vést, a tudíž nebylo ani prokázáno, zda chtěl poškozeného nožem napadnout. Dále obviněný v dovolání poukázal na to, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nehodnotil správně, že došlo ve smyslu §8 odst. 3 písm a), b) tr. zák. k zániku trestnosti pokusu trestného činu vraždy, a jeho jednání proto nekvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Dovolatel poukázal na to, že v průběhu hlavního líčení bylo prokázáno, že disponuje mnohem větší fyzickou silou než poškozený, a přesto mu způsobil bodnořeznou ránu o hloubce toliko 5 - 7 cm kuchyňským nožem s délkou čepele 22 cm. Od dalšího útoku následně upustil, když jej poškozený chytil za ruce, v útoku nepokračoval, uskočil od něj a nůž odhodil. Bezprostředně po zjištění, že poškozený krvácí, zavolal lékařskou záchrannou službu a policii, z čehož je zřejmé, že v této fázi nebylo jeho úmyslem dovést útok na poškozeného do konce a usmrtit jej. Pokud by tomu tak bylo, neučinil by kroky potřebné k jeho záchraně. Trestnost pokusu trestného činu jím spáchaného ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. zanikla, protože dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a následným přivoláním lékařské záchranné služby odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, přičemž navíc učinil také dobrovolné oznámení o pokusu trestného činu v době, kdy nebezpečí, jež z podniknutého pokusu vzniklo, mohlo být ještě odstraněno. Je tak zřejmé, že ačkoli si byl vědom toho, že trestný čin může dokonat, nechtěl tak učinit, a proto může být odpovědný pouze za následek svého jednání, tedy za způsobení těžké újmy na zdraví, a měl být uznán vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 To 88/2005, a podle §265l odst 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání obviněného bylo dne 28. 11. 2005 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., avšak jeho případné stanovisko Nejvyšší soud v době, kdy o dovolání rozhodoval, neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z podaného dovolání plyne, že obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož může být dovolání podáno, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný své dovolání v souladu s těmito zásadami uplatnil jen částečně, neboť pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit ty námitky, kterými brojil proti závěru soudu prvního stupně, že čin spáchal v úmyslu poškozeného usmrtit. Touto výhradou v zásadě vznesl výtky proti okolnosti vyjádřené ve skutkovém zjištění a podložené důkazy zaměřenými na její pečlivé objasnění ve výroku o vině vyjádřené nalézacím soudem tím, že „… po předchozí slovní rozepři a vyslovení výhrůžky „já tě zabiju“ v úmyslu usmrtit (na poškozeného) zaútočil nožem …“. Je tudíž zřejmé, že i když obecně je otázka subjektivní stránky hmotně právní institut, obviněný obsahem svých námitek v této části dovolání nevytýkal nedostatky právní povahy, ale požadoval změnit závěr soudu založený na skutkových okolnostech se záměrem zvrátit způsob hodnocení důkazů, neboť se neztotožnil s tím, že své závěry soud opřel o výpověď poškozeného. Takové námitky jsou skutkové povahy a nezakládají žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř. Ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat, a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/2004). Kdyby obviněný ve svém dovolání uvedl jen tyto výhrady, bylo by je nutné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. proto, že bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný naplnil po formální i materiální stránce námitkami, jejichž prostřednictvím se domáhal aplikace ustanovení §8 odst. 3 písm. a), event. b) tr. zák. Nejvyšší soud se z jejich podnětu dále zabýval tím, zda jsou tyto námitky opodstatněné, a zkoumal je ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným.
Z hlediska řešené problematiky se jeví nezbytným nejprve uvést, že trestného činu vraždy se podle §219 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť požadavek zajistit účinnou ochranu zájmů chráněných trestním zákonem vyžaduje, aby i jednání, jehož se dopustil pachatel v úmyslu spáchat trestný čin, bylo trestné, i když nedošlo k následku, jelikož pokus vyvolává bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. tr.).
Namítá-li obviněný v rámci svého dovolání zánik trestnosti pokusu trestného činu podle §8 odst. 3 tr. zák., je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, b) učinil-li o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno.
Ve vztahu k námitkám obviněného je též vhodné zdůraznit, že dobrovolnost upuštění je dána jen tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit. Přitom musí také odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Obdobné podmínky musí být splněny i u dobrovolného oznámení o pokusu, které však musí být učiněno v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. Takové rozhodnutí pachatele upustit od dokonání trestného činu musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku.
Při řešení otázky, zda trestnost pokusu trestného činu zanikla za podmínek §8 odst. 3 písm. a), popř. z důvodů §8 odst. 3 písm. b) tr. zák., je třeba rozlišovat, zda se jednalo o pokus ukončený či pokus neukončený.
Soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku ve vymezení právní kvalifikace přímo uvedl, že se jedná o ukončený pokus, s čímž se ztotožnil i odvolací soud (viz č. l. 3). Tento závěr plně koresponduje se zásadami, že o ukončený pokus jde, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §8 odst. 3 písm. a), resp. b) tr. zák., má je jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem (srov. rozhodnutí č. 16/1979 Sb. rozh. tr., dále rozh. Nejvyššího soudu publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/1980-20). Míru aktivity pachatele v takovém případě nelze stanovit obecně. Je třeba posuzovat individuálně se zřetelem na okolnosti a poměry pachatele, zda pachatel učinil vše potřebné, aby zabránil následku, a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem (srov. rozhodnutí. č. 27/1987 Sb. rozh. tr.). Je proto nutné, aby obviněný svým jednáním projevil, že se subjektivně neztotožňuje s tím, co původně zamýšlel, a proto buď a) upustí od dalšího jednání anebo b) věc oznámí způsobem zákonem předpokládaným, tzn. že udělá vše proto, aby zabránil možnosti, že nastane původně zamýšlený následek.
Z uvedeného je zřejmé, že soudní praxe doposud podrobně stanovila podmínky, za nichž lze zánik trestnosti pokusu podle §8 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zák. shledávat za naplněné, avšak k tomu, co bylo uvedeno, je vhodné se zřetelem na okolnosti zjištěné v projednávané trestní věci uvést, že pro to, aby mohly být v konkrétním případě tyto podmínky zániku trestnosti aplikovány, je nezbytné, aby obviněný ve smyslu uvedených zákonných hledisek jednal v souladu se svým vnitřním přesvědčením tak, aby bylo patrné, že změnil svůj vztah k zamýšlenému následku, tedy že si již smrt poškozeného nepřeje, a proto vyvíjí aktivity, aby následku zabránil.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný činu dopustil tím, že po předchozí slovní rozepři a vyslovení výhrůžky „já tě zabiju“ v úmyslu usmrtit zaútočil na poškozeného, svého otce nožem s délkou čepele 22 cm a způsobil mu bodnořeznou ránu na pravé straně hrudníku v místě pod žebry, přičemž nůž pronikl kůží a podkožím do krajiny břišní a došlo k poranění pravého laloku jater s bezprostředním ohrožením života jmenovaného poškozeného.
Pro posouzení, zda nastaly všechny skutečnosti z pohledu zákona významné pro zánik pokusu trestného činu podle §8 odst. 3 tr. zák., je však nutné zkoumat a posoudit jednání a chování obviněného poté, co spáchal čin skutkově popsaný a právně správně posouzený jako ukončený pokus. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že v souladu s provedenými důkazy z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odkázal v dovoláním napadeném rozhodnutí i odvolací soud, vyplynulo, že obviněný sice poté, co jednou ranou bodl shora popsaným způsobem svého otce, v té době ležícího na boku, zezadu do oblasti břicha, mu již další rány nezasadil, ale nelze přehlédnout, že již v této době mu způsobil v podstatě smrtelné zranění, což vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 33-38 a 243-244 spisu). Bylo však též prokázáno, především výpovědí poškozeného (viz č. l. 4 rozsudku), že poškozený poté obviněného chytil rukama za obě zápěstí, po čemž obviněný nůž odhodil, rozkopnul dveře, zapálil si cigaretu a odešel před dům, odkud zavolal záchranku a učinil oznámení o svém činu na policii. Provedeným dokazováním, zejména výpověďmi policistů, kteří se po oznámení na místo činu dostavili, však bylo zjištěno i další chování obviněného. Podle svědka J. D. (č. l. 100-102 spisu) obviněný policistům sděloval, že otce chtěl zabít, a že když se k němu dostane podruhé, dodělá ho. Svědek J. R. (č. l. 113 spisu) tuto skutečnost vyjádřil obdobně tak, že když jim obviněný ukázal, kde poškozený v domě leží, řekl, že si přeje, aby táta umřel, že si to zaslouží, a když otce na nosítkách odnášeli, uvedl, „ať táta zhebne“.
Těmito verbálními projevy obviněný netajil svůj úmysl otce zavraždit, a to i po přivolání policie, před níž opakovaně zdůrazňoval a slovně vyjádřil, že jeho požadavek usmrtit otce stále přetrvává. Z tohoto lze dovodit, že subjektivní postoj obviněného k celé události nesvědčí o tom, že chtěl vzniklé následky skutečně odstranit, a proto nebylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že upustil od svého původního záměru poškozeného usmrtit. Proti požadavkům obviněného na uplatnění zániku trestnosti podle §8 odst. 3 tr. zák. vyjádřeným v dovolání proto stojí především fakt, že v době mezi přivoláním lékařské pomoci a příjezdem rychlé záchranné služby ponechal poškozeného bez pomoci, nezajímal se o jeho momentální zdravotní stav a základní životní funkce. Namísto toho zůstal stát před domem, kde vykouřil cigaretu a vyčkával příjezdu rychlé záchranné služby a policie. Bylo tudíž zcela věcí náhody, zda v mezidobí, tedy do příjezdu přivolané zdravotní služby, poškozený zemře, čímž dojde k obviněným zamýšlenému následku, či zůstane naživu. Vztah obviněného k jakémukoli z těchto dvou možných následků byl však zjevně zcela lhostejný. S ohledem na výše rozvedené úvahy se jeho snaha o přivolání záchranné služby i policie nejeví jako vážně míněné úsilí o záchranu života poškozeného, protože již neučinil vše, co bylo nutné, aby svým jednáním směřoval k bezprostřední záchraně života poškozeného. S ohledem na konkrétně způsobené zranění poškozenému nepostačuje pro naplnění podmínky vyjádřené v ustanovení §8 odst. 3 písm. b) tr. zák., pokud pachatel ponechá smrtelně zraněného poškozeného bez jakékoli pomoci a jen očekává příjezd přivolané zdravotní služby. V takovémto případě je totiž jen otázkou náhody, zda dojde k odvrácení zamýšleného následku v podobě smrti poškozeného, pokud bude lékařská pomoc namístě dostatečně brzy, anebo tento následek nastane, jestliže přivolaná pomoc přijde později. Pro zdůraznění, této skutečnosti je vhodné připomenout, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by obviněný před tím, než otce smrtelně zraněného opustil, si jeho zdravotní stav jakkoli ověřil, což též svědčí o jeho lhostejném vztahu k tomu, zda poškozený do příjezdu záchranné služby zemře či nikoliv. Okolnost, že po zasazení jedné rány již v dalších útocích proti tělu poškozeného nepokračoval, rovněž s ohledem na všechny uvedené skutečnosti nesvědčí pro závěr, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu [§8 odst. 3 písm. a) tr. zák], neboť poškozený poté, co byl bodnut, se dalšímu útoku bránil tím, že obviněného uchopil za zápěstí, v důsledku čehož obviněný nůž odhodil a poškozeného, již smrtelně zraněného, jak je výše uvedeno, bez dalšího opustil.
Ze všeho, co bylo uvedeno výše, je patrné, že obviněný nenaplnil tímto svým jednáním z materiálního hlediska podmínky vyžadované ustanovením §8 odst. 3 tr. zák. k zániku trestnosti pokusu trestného činu.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že výhrady, které obviněný uplatnil v dovolání, jsou opakováním jeho obhajoby z řízení před soudy obou stupňů; jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí, oba rozhodující soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 To 88/2005, který zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, tak i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 5/2005 zcela správně skutek obviněného právně posoudily jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Dovolání obviněného J. L. proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová