ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1645.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1645/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2006 o dovolání obviněného M. D. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 14 To 259/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 55/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 14 To 259/2005, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 2 T 55/2005, v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pelhřimově p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 2 T 55/2005, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že „dne 9. 3. 2004 ve 20.00 hodin na Policii ČR, Obvodní odd. P., učinil trestní oznámení na Ing. I. D., a v trestním oznámení uvedl lživá tvrzení v úmyslu přivodit trestní stíhání jmenovaného“. Za tento trestný čin byl podle §174 odst. 1 tr. zák. za použití §45 a §45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.
Krajský soud Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 14 To 259/2005, odvolání obviněného M. D. podané proti výše citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 2 T 55/2005, podal obviněný M. D. prostřednictvím obhájkyně Mgr. D. P. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek, jímž byl uznán vinným, není trestným činem. Použitou právní kvalifikaci shledal vadnou proto, že nebyla dostatečně vyhodnocena společenská nebezpečnost jeho činu, otázka zavinění ani následky z tohoto skutku vyplývající a v důsledku toho nebylo řádně objasněno, že čin nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost. Soudy vzaly za prokázané, že obviněný lživě obvinil Ing. I. D. s úmyslem přivodit jeho trestní stíhání, aniž by se zabývaly jeho zaviněním nebo pohnutkami. Nevzaly však do úvahy, že trestní oznámení učinil pouze z důvodu obrany sebe samého před nepříznivými důsledky a nikoli proto, aby Ing. I. D. poškodil. Jeho snahou bylo odvrátit jakékoliv nepříznivé účinky vynuceného podpisu na listině označené jako uznání smluvní pokuty, jejíž existenci však nezkoumaly a vzaly za prokázané, že poškozeného lživě obvinil. Obviněný poukázal na řízení o zaplacení částky 358.612,- Kč ve prospěch Ing. I. D. probíhající u Okresního soudu v Pelhřimově a na neexistenci primárního závazku, od kterého se smluvní pokuta odvíjí, čímž dokladoval nelogičnost chování, které je mu kladeno za vinu. V těchto souvislostech označil vlastní obhajobu o učiněném nátlaku na svou osobu ze strany poškozeného za pravděpodobnější než tvrzení poškozeného a jeho společníků o dobrovolném podpisu obviněného. V další části svého dovolání obviněný vytkl, že rozhodnutí o vině bylo opřeno toliko o dva důkazy, a to o výpověď svědků – účastníků jednání mezi obviněným a poškozeným dne 1. 3. 2004 a dále o obsah vyšetřovacího spisu č.j. ORPE-260/PO-Tč-2004, když nebylo dostatečně hodnoceno jeho tvrzení, že byl v místnosti sám se třemi muži, kteří ho neohlášeně navštívili v jeho domě, postavili se do dveří a nechtěli ho pustit ven dříve, dokud předložený dokument nepodepíše. Obviněný ve strachu tento nátlak psychicky nezvládl a předložené uznání podepsal, i když si byl vědom, že žádný dluh vůči Ing. I. D. nemá. Vyjádřil přesvědčení, že základní podstatou celé trestní věci je od počátku to, že jsou na něm vymáhány jeho údajné závazky, které vznikly na podkladě písemného uznání dluhu Ing. Z. ze dne 15. 1. 1999, když podpis pod tímto uznáním není jeho vlastnoručním podpisem. Proto také následně po zvážení celé situace podal trestní oznámení a bylo na orgánech činných v trestním řízení posoudit, zda se ze strany Ing. I. D. a jeho společníků mohlo jednat o trestný čin. Při neuvážení všech těchto skutečností byl uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. jen na základě nepřímých důkazů.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 14 To 259/2005, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 2 T 55/2005, popřípadě aby rozhodl, že obviněný není vinen.
Dovolání obviněného bylo dne 23. 12. 2005 v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření, které však ke dni rozhodnutí o dovolání neměl Nejvyšší soud k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud rovněž otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami. Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vycházel Nejvyšší soud z toho, že podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že v rozporu s těmito zákonnými hledisky bylo dovolání podáno v té části, v níž dovolatel vyjádřil pochybnosti o způsobu, jakým soud prvního stupně prováděl dokazování, o které důkazy své rozhodnutí opřel, resp. které nepovažoval za věrohodné a při úvahách o vině obviněného z nich nevycházel. Tyto námitky na označený dovolací důvod nedopadají, protože se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž jsou výhradami proti procesnímu postupu soudu prvního stupně vycházejícího ze zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud se jimi nemohl zabývat, protože jde o argumentaci, která nedopadá na obviněným označený ani na žádný jiný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud však zjistil, že ve shodě s označeným dovolacím důvodem obviněný uplatnil své dovolání, pokud soudům obou stupňů vytýkal nedostatky v právní kvalifikaci s poukazem, že posuzovaný skutek, jak je ve výroku o vině popsán, není postačující pro právní závěry, které z něj soudy dovodily zejména pro nedostatky zjištěné ve vztahu k materiální stránce činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., k zavinění obviněného i ohledně vzniklých následků. Tyto výhrady jsou svým obsahem námitkami právní povahy, a proto korespondují s dovolacím důvodem vymezeným v ustanovení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože dovolací soud ve vztahu k této části dovolání neshledal okolnosti, pro které by byl povinen dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Protože obviněný své výtky zaměřil proti nedostatkům týkajícím se právní kvalifikace trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., je pro další úvahy Nejvyššího soudu významné nejprve v obecné rovině uvést, že se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Ve vztahu ke znaku „lživě obviní“ je rovněž vhodné poznamenat, že znamená vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy a kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Významné je z hlediska namítaných skutečností rovněž to, že naplnění takto vyjádřeného základního znaku uvedené skutkové podstaty předpokládá, aby byly vyjádřeny a zjištěny takové konkrétní okolnosti, za nichž měla druhá osoba podle údajů obviněného spáchat čin (který však fakticky nespáchala), a přitom podle těchto nepravdivých údajů obviněného jde o jednání, které zakládá zákonné znaky některého trestného činu podle zvláštní části trestního zákona.
Z uvedeného je patrné, že pro naplnění znaku „lživě obviní“ je rozhodující skutkové zjištění popisující okolnosti, podle nichž se měla druhá osoba trestného činu dopustit tak, aby z nich bylo patrné, kdy, kde a jak byl trestný čin spáchán. Jestliže pachatel jiného lživě obviní z jednání, které nezakládá zákonné znaky některého trestného činu podle zvláštní části trestního zákona, nedopustí se trestného činu křivého obvinění.
Z hlediska subjektivní stránky musí pachatel chtít nebo si být alespoň vědom toho, že jiného lživě obviňuje z trestného činu, a být s tím srozuměn a současně chtít nebo být alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění bude tato osoba trestně stíhána. Při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění podle §174 tr. zák. se nestačí zabývat pouze otázkou, zda osoba, kterou obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně, zda byla pro něj stíhána a odsouzena. Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění podle §174 tr. zák. byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě (srov. rozhodnutí č. 63/1991 Sb. rozh. tr.), přičemž všechny shora popsané okolnosti musí jednoznačně vyplývat ze skutkových zjištění.
Podle výrokové části odsuzujícího rozsudku se obviněný trestného činu křivého obvinění dopustil tím, že „dne 9. 3. 2004 ve 20.00 hodin na Policii ČR, Obvodní odd. P., učinil trestní oznámení na Ing. I. D., a v trestním oznámení uvedl lživá tvrzení v úmyslu přivodit trestní stíhání jmenovaného“.
Uvedené skutkové zjištění svým obsahem odpovídá v podstatě znění právní věty, avšak neobsahuje žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možné zjistit, jaké údaje obviněný na obvodním oddělení Policie ČR P. učinil a z jakého jednání Ing. I. D. lživě obvinil a zda jednal v úmyslu mu přivodit trestní stíhání. Z takto neúplně zjištěného skutkového stavu nelze především stanovit, zda byly naplněny všechny formální znaky shledaného trestného činu, zejména v něm není uvedeno, v čem měla spočívat ona „lživá tvrzení“, která nejsou nikterak konkretizována.
Takto učiněná skutková zjištění proto nemohou být dostatečným podkladem pro právní závěry z nich oběma soudy vyvozené. Pro posouzení správnosti právní kvalifikace s ohledem na naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., formy jeho zavinění, jakož i materiální stránky tohoto činu, jsou proto ve své neobsažnosti a neúplnosti zcela nedostatečná.
K tomuto nedostatku považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud nejsou ve výroku o vině důsledně splněny shora rozvedené procesní požadavky, nedostatky z nich vyplývající se promítají též do správnosti právního posouzení skutku, neboť při nedostatečném popisu skutkových zjištění, v nichž nejsou vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který je v nich shledáván, nelze považovat použitou právní kvalifikaci za správnou, jestliže není podle požadavků zákona vyjádřeno naplnění všech pojmových znaků trestného činu, tedy všech jeho formálních znaků (§3 odst. 1 tr. zák.). Je totiž nezbytné respektovat požadavek, že ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. rozhodnutí č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.), zatímco skutková zjištění vyjadřují konkrétní okolnosti, za nichž byl čin spáchán.
Nedostatečný a neúplný popis skutkových zjištění považuje Nejvyšší soud s ohledem na obsah podaného dovolání za zásadní vadu napadených rozhodnutí zejména proto, že právní posouzení skutku nemá oporu ve skutkových zjištěních. V důsledku toho zákonné znaky vyjádřené ve skutkové podstatě trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., charakterizující konkrétní lživost obvinění sděleného dovolatelem na příslušném oddělení Policie ČR, a to, že takto obviněný činil „v úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhán“ nejsou nikterak konkrétně vyjádřeny. Kromě toho však tento nedostatek ve formálních znacích, který je již sám o sobě vadou zásadní povahy, navazuje na absenci skutkového základu pro vyjádření a stanovení subjektivní stránky tohoto trestného činu. Jestliže totiž obviněný ve svém dovolání namítá, že se soud nezabýval ve vztahu k jeho zavinění okolnostmi, za nichž mělo ke spáchání činu dojít, zejména, že lživost výpovědi obviněného vzal za prokázanou, aniž by blíže posuzoval jeho pohnutky a nezkoumal jeho psychický vztah k možnému porušení zájmů chráněných zákonem, je potřeba i této námitce přisvědčit. Pro její důvodnost svědčí nejenom neúplný podklad ve skutkových zjištěních, ale též zcela nedostačující odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně postrádající kromě rozvedení ostatních, pro výrok o vině významných argumentů, i jakékoliv vysvětlení vztahující se k objasnění subjektivní stránky tohoto činu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II ÚS 83/2004, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/2004, ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/2004).
Při zjištění těchto vad dovolací soud již jen pro úplnost svého vyjádření ve vztahu k relevantním námitkám obviněného považuje za vhodné poukázat na chybějící úvahy, které by objasňovaly stupeň společenské nebezpečnosti projednávaného trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.), neboť odůvodnění rozhodnutí postrádá jakoukoli zmínku vztahující se k této zásadní právní otázce významné pro určení jeho materiální stránky.
Jestliže jsou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které je velice kusé a ve své stručnosti a nevýstižnosti tedy nepřezkoumatelné, shledány dovolacím soudem takové vady, jako je to, že skutková zjištění obsažená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vycházející z provedeného dokazování nedávají dostatečný podklad pro právní závěry ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., ani napadené usnesení odvolacího soudu, které uvedené nedostatky neodstranilo, nemůže obstát. Soud druhého stupně se i přes výhrady obviněného uplatněné v rámci odvolání nevypořádal se všemi okolnostmi, na něž obviněný ve svém řádném opravném prostředku důvodně poukazoval, a vůbec se nezabýval tím, že skutková věta uvedená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §174 odst. 1 tr. zák. Neshledal tudíž, že rozsudek soudu prvního stupně byl vypracován v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Přezkoumávaný rozsudek, aniž by postupoval v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř., považoval mylně za správný a bezvadný.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného, které ze všech uvedených důvodů shledal důvodné, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 14 To 259/2005, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 2 T 55/2005, v celém rozsahu, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Pelhřimově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť zjištěné vady mají svůj původ již v řízení před tímto soudem. Vzhledem k těžko předvídanému rozsahu doplnění dokazování, které lze k odstranění vytčených vad očekávat a také v zájmu rychlosti řízení Nejvyšší soud rozhodl po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů o přikázání věci soudu prvního stupně, který věc znovu projedná a rozhodne.
Věc se tak vrací do stadia řízení u soudu prvního stupně, na němž bude, aby v dalším řízení odstranil shora vytčené nedostatky, dokazování zaměřil na objasnění všech základních znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., své skutkové závěry řádné v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. popsal ve skutkových zjištěních tak, aby tato dávala potřebný a zákonem předpokládaný podklad pro všechny rozhodné právní závěry, tzn. aby skutkový stav věci a zjištěné skutkové okolnosti popsal takovým způsobem, z něhož bude možno dovodit naplnění všech formálních i materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. Bude především třeba popsat konkrétní tvrzení, která obviněný uvedl na policii v souvislosti s podáním trestního oznámení na poškozeného v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, aby bylo možno učinit jednoznačný závěr o jejich případné pravdivosti či lživosti, na jehož základě bude moci soud učinit taktéž spolehlivé a správné právní závěry o zavinění a materiální stránce trestného činu.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová