ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.169.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 169/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 9 To 82/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 2 T 14/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 2 T 14/2004, byli obvinění E. H., J. P. a M. P. uznáni vinnými, že
„1) všichni obžalovaní
dne 27. 8. 2002 v nočních hodinách otevřenými balkónovými dveřmi vnikli do rodinného domu v ulici Č., obec P., okr. P. – v., majitele A. T. a zde odcizili minimálně hudební hifi věž zn. AIWA, dvě kožené bundy, teplákovou soupravu Adidas, riflové kalhoty, 15 ks CD disků, tři zlaté prsteny, dva zlaté náramky, jednu náušnici a dvoje hodinky v hodnotě nejméně 20.250,- Kč ke škodě poškozené A. S., a poškodili dvě skleněné výplně balkónových dveří, čímž způsobili škodu poškozené A. T., ve výši 1.500,- Kč,
2) obžalovaní M. a .J. P.
následně poté, co dne 27. 8. 2002 vnikli otevřenými balkónovými dveřmi společně s obžalovanou E. H. do rodinného domu specifikovaného v ad 1) rozsudku a odcizili zde věci specifikované v ad 1) rozsudku, v úmyslu zmocnit se řetízku ze žlutého kovu s přívěskem Madonky, fyzicky napadli poškozenou A. S., mající tehdy zmíněný šperk na krku, tím způsobem, že jeden z obžalovaných ji držel za ruce, druhý ji udeřil do obličeje a tak jí zmíněný šperk (ve výroku rozsudku je písařskou chabou uvedeno „trest“) v hodnotě 5.500,- Kč odcizili“.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně posoudil v bodě 1) jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jichž se obvinění E. H., J. P. a M. P. dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a v bodě 2) jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se obvinění J. P. a M. P. dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to je odsoudil: obviněnou E. H. podle §238 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtrnácti měsíců, obviněného J. P. podle §234 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného M. P. podle §234 odst. 1 za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Dále tomuto obviněnému uložil podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců a podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. trest propadnutí v tomto rozsudku přesně vyjmenovaných věcí; současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 1 T 111/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 10 To 290/2003, rozsudku Okresního soudu v Mělníce ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. 2 T 29/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 27 T 16/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění J. P. a M. P. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze tak, že je usnesením ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 9 To 82/2005, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl již jen obviněný J. P. dovoláním, přičemž tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. M. S. a odkázal v něm na důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že odvolací soud se pouze ztotožnil se závěry nalézacího soudu, aniž by se podrobněji zabýval jeho odvolacími námitkami. Namítl neexistenci subjektivní ani objektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku zejména vyslovil nesouhlas s naplněním znaku „vnikli do rodinného domu“, který prý nemá oporu v provedených důkazech, a soud k němu dospěl v rozporu s objektivní skutečností. Uvedl, že neměl v úmyslu vniknout do domu jiného ani zde nic odcizit, a pokud tak učinil, bylo to k žádosti jeho bratra (zde zároveň dodal, že se však rozhodně nejednalo o předchozí dohodu). Zdůraznil, že do domu nevstoupil současně s obviněným M. P., ale až později s obviněnou E. H. Soud prý nevzal v potaz to, že M. P. byl důvěrným přítelem poškozené (zřejmě míněno A. S.), a proto prý nikdo z obviněných nepotřeboval ke vstupu do domu souhlas. Dále tvrdil, že z provedeného dokazování nevyplývá jeho úmysl přisvojit si cizí věc. Soudům obou stupňů vytkl porušení ustanovení §3 odst. 1, 3, 4 tr. zák. (nebyly prý hodnoceny okolnosti činu, míra zavinění a pohnutka) a §4 tr. zák. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, obviněný vyjádřil názor, že soud vystavěl závěr o jeho účasti na tomto jednání pouze na chybném úsudku, ačkoliv měl postupovat podle §226 písm. c) tr. ř.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 2 T 14/2004, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 9 To 82/2005, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka vztahující se k trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., kdy obviněný poznamenal, že pouze doprovázel svého bratra obviněného M. P., který jako důvěrný přítel poškozené A. S. jmenovanou v jejím bydlišti běžně navštěvoval a ke vstupu do domu žádný souhlas nepotřeboval. Takovou námitku však státní zástupce shledal zjevně neopodstatněnou, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a rovněž splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvodem dovolání, na nějž obviněný ve svém podání odkázal, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze zákonné formulace citovaného ustanovení vyplývá, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z tohoto pohledu námitky obviněného v té části, pokud soudům obou stupňů vytkl, že na základě provedených důkazů dospěly k chybnému závěru, že společně se spoluobviněnými vnikli do rodinného domu a že měl v úmyslu přisvojit si cizí věci, či pokud tvrdil, že do domu vstoupil na žádost jeho bratra obviněného M. P. (bez toho však, že by byli předem domluveni), přičemž tam nevstoupil současně s bratrem, avšak až později společně s obviněnou E. H. [skutek pod bodem 1)], a že soud založil svůj závěr o jeho účasti na projednávané trestné činnosti toliko na ničím nepodložených domněnkách [skutek pod bodem 2)], jsou právně irelevantní, neboť směřují především do způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a jak zjistily skutkový stav.
Se zřetelem na povahu takto dovolatem vytýkaných vad je zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově v tomto rozsahu uplatnil prvotně námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal především změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně z takové změny vyvozoval nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání jak ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1), tak ve vztahu ke skutku pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku. Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudy obou stupňů, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, pokud mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná návaznost mezi hodnocenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Soud prvního stupně dospěl k závěru o vině obviněného (včetně spoluobviněných) zejména na podkladě výpovědí samotných obviněných, poškozených A. T. a A. S., jednotlivých svědků a zasahujících policistů a na základě listinných důkazů (zejména z protokolu o ohledání místa činu, plánku a fotodokumentace dokládající mimo jiné prohledávání místností uvedeného domu a protokolu o vydání věci – hifi věže zn. AIWA).
Uplatněný dovolací důvod dále nejsou obsahově způsobilé naplnit výhrady obviněného, jimiž vyjádřil pochybnosti nad postupem odvolacího soudu ve vztahu k míře, v jaké se zabýval jeho odvolací argumentací. Jelikož tato tvrzení mají ryze procesní charakter, Nejvyšší soud k nim nemohl přihlížet.
Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však existenci tohoto důvodu dovolání spatřoval rovněž v absenci znaků naplňujících subjektivní a objektivní stránku trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Zejména nesouhlasil s právním posouzením jeho jednání jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., přičemž argumentoval tím, že do domu poškozené nevnikl, neboť pouze doprovázel svého bratra obviněného M. P., který byl důvěrným přítelem poškozené A. S. a ke vstupu do domu žádný souhlas nepotřeboval. Protože se v uvedeném případě jedná o námitky, jež mají hmotně právní povahu, řešil Nejvyšší soud dále otázku, zda dovolání obviněného je v tomto směru důvodné.
K tomu je zapotřebí nejprve připomenout, že obviněný byl uznán vinným jednak trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. [bod 1)] a jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. [bod 2)].
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škodu dosahující nejméně 5.000,- Kč).
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Pro náležité posouzení, zda jednáním obviněného byly všechny zákonné znaky skutkových podstat výše uvedených trestných činů naplněny či nikoli, je rozhodující popis skutků uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě, resp. v tzv. skutkových větách), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta (resp. právní věty) výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty, resp. právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného ty znaky výše uvedených trestných činů, které záleží v tom, že (obviněný) jednak neoprávněně vnikl do domu jiného, přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak škodu nikoli nepatrnou [bod 1)] a jednak proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci [bod 2)].
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky všech těchto trestných činů – ať je posuzována subjektivní či objektivní stránka – spolehlivě vyjadřují.
Ze skutkových okolností posuzované věci je patrno, že obviněný se jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil v zásadě tím, že jednak společně s oběma spoluobviněnými E. H. a M. P. vnikli v nočních hodinách otevřenými balkónovými dveřmi do rodinného domu majitelky A. T. a zde odcizili ke škodě poškozené A. S. věci v hodnotě nejméně 20.250,- Kč a poškodili skleněné výplně balkónových dveří, čímž způsobili poškozené A. T. škodu ve výši 1.500,- Kč [skutek pod bodem 1)], a jednak bezprostředně poté společně s obviněným M. P. v úmyslu zmocnit se řetízku ze žlutého kovu s přívěskem Madonky, jež měla v té době na krku poškozená A. S., tuto poškozenou fyzicky napadli (a to tak, že jeden z obviněných ji držel za ruce a druhý ji udeřil do obličeje) a řetízek v hodnotě 5.500,- Kč jí odcizili [skutek pod bodem 2)].
Opíraje se o tato skutková zjištění Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci jednání obviněného, tak jak k ní dospěl soud prvního stupně a jak ji též potvrdil soud odvolací, za zcela přiléhavou ve vztahu ke všem trestným činům, jimiž byl obviněný uznán vinným. Z podrobného odůvodnění odsuzujícího rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl soud prvního stupně veden, učinil-li závěr o tom, že obviněný společně se spoluobviněnými [resp. u skutku pod bodem 2) pouze se spoluobviněným M. P.] jednak úmyslně vnikli přes otevřené balkónové dveře do rodinného domu A. T., zde odcizili ke škodě poškozené A. S. věci v hodnotě 20.250,- Kč, přičemž poškodili skleněné výplně uvedených balkónových dveří, a jednak v úmyslu zmocnit se zlatého řetízku fyzicky napadli poškozenou A. S., která jej měla právě na krku.
Proto nemohly shora uvedené výhrady obviněného, jestliže brojil proti neexistenci znaků naplňujících subjektivní a objektivní stránku trestných činů porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., obstát.
Pokud jde o závěr soudu o existenci zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Všechny shora uvedené trestné činy jsou činy úmyslnými ve smyslu §4 tr. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve vztahu k zavinění obviněného soudy obou stupňů učinily taková skutková zjištění, která zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. evidentně naplňují. Žádná pochybení soudů prvního a druhého stupně však dovolací soud neshledal ani stran právní kvalifikace jednání obviněného po stránce objektivní.
Pokud se týče obviněným zpochybňovaného znaku „vnikl do domu jiného“ jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., lze z formulace příslušné dovolací argumentace obviněného dovodit, že se domáhal toho, aby dovolací soud posoudil způsob, jakým vnikl do rodinného domu majitelky A. T., jako zcela oprávněný. Svým tvrzením o tom, že do předmětného domu vstoupil s právně relevantním souhlasem některé z osob, které v něm oprávněně bydlí, v daném případě konkrétně se souhlasem poškozené A. S., se totiž snažil navodit situaci, za níž tato právní kvalifikace nepřichází v úvahu (srov. rozhodnutí č. 28/1997 Sb. rozh. tr.).
O takovou situaci se však v daném případně evidentně nejednalo, přičemž ke shodnému závěru dospěl již soud odvolací, který se s těmito výhradami obviněného řádně vypořádal již v rámci projednání jeho odvolání (srov. str. 6 jeho usnesení).
Nejvyšší soud úvahám odvolacího soudu bezezbytku přisvědčil, neboť ze všech v úvahu přicházejících okolností posuzovaného případu nelze mít o naplnění znaku „vnikl do domu jiného“ žádných pochyb. Podstata takového jednání totiž spočívá v tom, že pachatel vejde do domu jiného bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele, resp. jeho vejití je nežádoucí, a tím zasahuje do domovní svobody jiného.
Takovou povahu přitom jednání obviněného evidentně vykazovalo. Vzhledem k pokročilé noční době, způsobu, jakým se obviněný (se spoluobviněnými) dostal do uvedeného domu (nevstoupil řádně vchodovými dveřmi, ale bez vědomí obou poškozených vnikl dovnitř otevřenými balkónovými dveřmi) a jak si uvnitř domu následně počínal (prohledával dům a odnášel z něj do přistaveného osobního vozidla nalezené věci), s ohledem na zjištěný důvod, pro jaký se do domu poté, co tu noc již jednou v domě byl a odjel, vrátil, a současně i s přihlédnutím k reakci poškozených A. S. i A. T. (společně jej se spoluobviněnými z domu vykazovaly a zavolaly policii), nelze mít pochyb o tom, že (obviněný) jednal právě tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., a to včetně naplnění znaku „vnikl do domu jiného“.
Odvolací soud v této souvislosti výstižně poukázal na to, že poškozená Andrea Stellová ve své výpovědi vyloučila, že by obviněné E. H. a M. P., kteří vnikli do domu před tím, než tak učinil obviněný J. P., do domu pozvala, naopak obviněné E. H. řekla, aby přišla jindy a ne tak pozdě v noci. Zmínil také, že obviněný M. P. krátce před uvedenou událostí poškozenou A. S. do domu přivezl, byli spolu krátce v pokoji a poté šla jmenovaná poškozená spát a on odjel. Za nelogické proto tento soud považoval, aby se za ní v 03:00 hodin vracel pouze za účelem majetkového vypořádání jejich rozchodu a náhodou jel kolem jeho bratr obviněný J. P. s E. H. Za nevyjasněné také považoval to, jakým způsobem se obviněný M. P. k domu poškozené dopravil, neboť venku na ulici byl v té době zaparkovaný pouze jeden dopravní prostředek, a to osobní automobil obviněného J. P.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a