ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.182.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 182/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 o dovolání obviněného J. D., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 67 Tmo 15/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, soudu pro mládež, pod sp. zn. Tm 41/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, soudu pro mládež, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. Tm 41/2004, byl obviněný J. D. uznán vinným v bodě 1) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s mladistvou M. S. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), d) tr. zák., pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a v bodě 3) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s nezl. M. S. a A. P., kteří jsou stíháni samostatně.
Obviněný J. D. byl za tyto trestné činy odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Bylo rozhodnuto též o vině a trestním opatření ohledně mladistvé M. S., jakož i o jejím zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. pro další činy, které jí byly kladeny za vinu.
Tento rozsudek napadli odvoláními jednak obviněný J. D. a jednak státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 v neprospěch obviněného J. D. i mladistvé M. S., o nichž Městský soud v Praze, soud pro mládež, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 67 Tmo 15/2005, rozhodl tak, že I. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného J. D. i mladistvé M. S. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v bodě 2) a ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. D. a ve výroku o trestním opatření uloženém mladistvé. II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. D. a mladistvou M. S. uznal vinnými v bodě 2) skutkem, který nově vymezil a který právně kvalifikoval u obviněného J. D. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák., trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a u mladistvé M. S. jako provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. a provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Obviněného J. D. za tyto trestné činy a dále za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Ohledně trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterým byl obviněný J. D. uznán vinným v bodě 3) rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem odvolacího soudu rovněž nezměněným, podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2003, jenž nabyl právní moci dne 5. 7. 2003, sp. zn. 19 T 113/2003, a jímž byl tento obviněný odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Rozhodl také o trestním opatření u mladistvé M. S. III. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. D. prostřednictvím obhájce Mgr. J. K. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které zaměřil výhradně proti výroku o vině v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně s poukazem na to, že napadené rozhodnutí v této části spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pokud byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Především za nesprávné označil, že nebyly dány materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Zdůraznil, že samotný útok na poškozeného trval jen velmi krátkou dobu a nevyznačoval se větší intenzitou užitého násilí, když poškozenému nezletilému Š. S. způsobil toliko škodu na majetku a nikoli též na zdraví. Dále napadeným rozhodnutím vytkl, že ani jeden ze soudů nehodnotil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti předchozího trestného činu, pro který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 19 T 113/2003, jenž založil možnost právního posouzení podle §41 odst. 1 tr. zák. Za nesprávné považoval i to, že soudy nezohlednily, že skutek, pro který byl nyní napadeným rozhodnutím odsouzen, nevykazuje vyšší stupeň společenské nebezpečnosti nežli skutek, pro který byl odsouzen dříve. Soud prvního stupně se omezil toliko na posouzení formálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy, zatímco materiálními podmínkami se nezabýval. Za nedostatečné považoval též právní závěry, které ve svém rozhodnutí ohledně této otázky rozvedl odvolací soud, zejména když v rámci posuzování jeho osoby nebyly zohledněny jemu svědčící příznivé okolnosti, především, že v předcházejícím trestním řízení, ačkoli byl souzen jako dospělý, mu byl trest za tuto trestnou činnost vyměřen na samé dolní hranici trestní sazby a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. V rámci výkonu tohoto trestu byl několikrát příznivě hodnocen, dvakrát obdržel pochvalu a následně byl z jeho výkonu podmíněně propuštěn.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil k novému posouzení a rozhodnutí a vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení shledala právní posouzení jednání obviněného s ohledem na ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. za správné, a to jak z hlediska formální tak i materiální stránky. Tyto okolnosti posuzovala nejen vzhledem k trestní minulosti obviněného a velmi krátké době, která uplynula od jeho podmíněného propuštění do spáchání nyní posuzovaného trestného činu, kterého se dopustil ve zkušební době, ale také s ohledem na ustanovení §41 odst. 2 a §89 odst. 1 tr. zák. V souladu s těmito skutečnostmi navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného J. D. je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Obviněný této povinnosti formálně i materiálně dostál, neboť nedostatky spatřoval v nesprávnému posouzení podmínek stanovených pro zvlášť nebezpečnou recidivu, když zpochybnil existenci její materiální stránky ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Jelikož takové výhrady lze podřadit pod citovaný dovolací důvod, zabýval se Nejvyšší soud dále otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
K takto uplatněné námitce je nejprve v obecné rovině třeba uvést, že podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle odstavce 2 téhož ustanovení trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán toliko za splnění dvou druhů podmínek. První skupinu tvoří podmínky formální, které spočívají v opětovném spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, a to poté, co již v minulosti obviněný spáchal takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za něj potrestán, druhým předpokladem zvlášť nebezpečné recidivy je pak podmínka materiální, jejíž podstatou je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový trestný čin pravomocně uznán vinným a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák., přičemž pro závěr, že pachatel, jenž má být označen za zvlášť nebezpečného recidivistu, už v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán, bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Vzhledem k §89 odst. 1 tr. zák. lze za spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. považovat i přípravu a pokus takového trestného činu a též organizátorství, návod a pomoc směřující k němu. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho vykonáním není spojena zákonná fikce zahlazení.
Pro posouzení, zda obviněný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
V projednávané věci se podle skutkových zjištěních uvedených v bodě 1) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, obviněný J. D. tohoto trestného činu dopustil tak, že „dne 22. 7. 2004 kolem 19.45 hodin v P., při výstupu ze stanice metra L. do K. ulice nejprve požádal o cigaretu pošk. nezl. Š. S., poté poškozeného uchopil jednou rukou do tzv. kravaty, druhou rukou mu prohledal oděv, přičemž mu z kapsy kalhot odcizil mobilní telefon zn. NOKIA 3310 v hodnotě 2.850,- Kč včetně SIM karty s kreditem ve výši 200,- Kč a finanční hotovost ve výši 600,- Kč, vše v celkové hodnotě 3 .650,- Kč, přičemž byl pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. již odsouzen, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 19 T 113/2003, kterým mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. Pp 92/2004, se zkušební dobou v trvání dvou let“.
Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. zmocnění se mobilního telefonu a finanční hotovosti poškozeného, též jednání obviněného, které mělo povahu užití násilí v úmyslu zmocnit se uvedeného mobilního telefonu, a vyplývá z nich i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zmocněním se mobilního telefonu poškozeného. Stejně tak je z těchto zjištění patrné, že obviněný se předmětného jednání dopustil přesto, že již byl v minulosti pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin, konkrétně trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., odsouzen, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 19 T 113/2003, jímž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Chomutově ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. Pp 92/2004, se zkušební dobou v trvání dvou let.
Odvolací soud, který se námitkami shodnými s těmi, které nyní v dovolání obviněný uvedl, zabýval a jasně a přesvědčivě v napadeném rozhodnutí své závěry zhodnotil na straně 6 a 7. V rámci posouzení existence materiální stránky vyjádřil dostatečně, které skutkové okolnosti naplňují v tomto konkrétním případě zákonné podmínky stanovené ustanovením §41 odst. 1 tr. zák., zejména zdůraznil dobu, která uplynula od podmíněného propuštění z dřívějšího trestu odnětí svobody do okamžiku, kdy obviněný spáchal nyní projednávaný trestný čin loupeže. Zcela správně odvolací soud shledal, že se jednalo o velmi krátké časové rozmezí tří měsíců, v němž obviněný znovu spáchal společensky vysoce závažný čin. Tento čin spáchal i přesto, že se nacházel ve zkušební době podmíněného propuštění, v jejímž průběhu by měl obviněný vést řádný život, aby prokázal, že výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z něhož byl předčasně propuštěn, není třeba. Všechny tyto okolnosti svědčí o kriminálně strukturované osobnosti obviněného, což zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, ale fakticky naplňují i materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy, ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Není proto pochyb o tom, že v jednání obviněného J. D. je splněna podmínka, že opětovně spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán. Na základě popsaných skutkových zjištění jde o okolnost, která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu, neboť je zřejmé, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné. Odvolací soud se vedle tohoto hlediska zabýval i komplexním posouzením všech rozhodných okolností v tomto konkrétním případě významných. Zdůraznil i charakter trestných činů, za něž byl obviněný J. D. dříve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 19 T 113/2003, který nabyl právní moci dne 5. 7. 2003, odsouzen. Správně tak shledal, že pokud se jednalo o dvojnásobný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil v zásadě tím, že společně s obviněným mladistvým O. D., dne 28. 1. 2003 v P. po předchozí dohodě přistoupil s dalším spolupachatelem k telefonujícímu poškozenému, kterého jeho spolupachatel udeřil pěstí do obličeje, obviněný J. D. se snažil poškozenému násilím vzít mobil z ruky, a dále dne 29. 1. 2003 v P., na zastávce tramvají fyzicky napadl s další osobou jiného poškozeného, kterého obviněný J. D. za účasti spolupachatele opakovaně bil pěstmi do obličeje, prohledával. Z místa utekli, pro aktivní odpor poškozeného. Je tedy patrné, že jde o jednání obdobné tomu, pro které je obviněný J. D. i v projednávané věci odsouzen, a vzhledem k tomu, že tehdy vůči poškozeným útočil pěstmi a bil je do obličeje, nelze tyto předcházející činy považovat za bezvýznamné.
Vedle těchto okolností odvolací soud však hodnotil též způsob života obviněného mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu a hodnotil i jeho osobu, včetně jeho celkového osobního profilu. Přiléhavě také zdůraznil, že si obviněný v nyní projednávaném případě vybral za oběť nezletilého chlapce, že obviněný své násilí stupňuje, navíc při sobě nosí nůž, který neváhá použít, což nebezpečnost trestné činnosti obviněného J. D. rovněž významně zvyšuje.
Nejvyšší soud na základě těchto souvislostí shledal, že dovoláním napadená skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění vyjadřující, jak zákonné znaky jmenovaných trestných činů, tak i formální a materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., podle které soudy nižší instance správně posoudily jednání obviněného J. D. uvedené pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. D. je zjevně neopodstatněné, a proto je jako takové podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová