ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.229.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 229/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2006 o dovolání podaném obviněnou J. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 13 To 109/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 127/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná J. T. byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 4 T 127/2004, uznána vinnou, že
„v období od 30. 11. 2001 do 13. 5. 2002 jako jednatelka společnosti P., spol. s r. o., odebrala na základě smlouvy uzavřené s firmou V. V., se sídlem Ř., okr. P. – v., truhlářské výrobky, na které se dle smlouvy vztahovala výhrada vlastnického práva, ve lhůtě splatnosti ani později nezaplatila část sjednané ceny ve výši 269.281,- Kč a tržby z prodeje těchto výrobků použila k uhrazení dluhu společnosti P., spol. s r. o., vůči třetím osobám“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §248 odst. 2 tr. zák. jí uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně jí podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost uhradit poškozené společnosti V. V., se sídlem Ř., škodu ve výši 269.281,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podala obviněná a v její neprospěch taktéž státní zástupkyně odvolání, která projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2005, a usnesením sp. zn. 13 To 109/2005 je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněná napadla prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. K. dovoláním, které v obecné rovině opřela o důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Existenci zvoleného důvodu dovolání obviněná spatřovala v tom, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Setrvala na tvrzení, že se svým jednáním žádného trestného činu nedopustila a ani dopustit nechtěla. Soudy obou stupňů údajně nesprávně posoudily otázku závaznosti a platnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1998, v níž jednak chybí nezbytné zákonné náležitosti ve smyslu ustanovení §409 obchodního zákoníku (jmenovitě označení prodávaného zboží alespoň co do jeho druhu a množství) a jednak obsahuje neurčitě formulovanou výhradu vlastnictví (nespecifikuje prý, jakých konkrétních věcí se tato výhrada týká). Uvedla, že finanční prostředky získané prodejem odebraného zboží použila k uspokojení závazků ostatních věřitelů pouze z obavy z nebezpečí trestního stíhání pro trestné činy uvedené v ustanovení §256 a §256a tr. zák. S poukazem na znění ustanovení §272 obchodního zákoníku obviněná upozornila rovněž na to, že mezi stranami došlo následkem dlouhodobého přerušení obchodních styků k zániku uvedené smlouvy, neboť oba smluvní partneři dali podle §35 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku svým chováním jednoznačně najevo, že nemají v úmyslu se touto smlouvou nadále řídit a vzájemně spolu obchodovat. V této souvislosti dovolatelka zpochybnila obsah výpovědi svědka P. (aniž uvedla, zda se jednalo o výpověď svědka S. P. mladšího nebo staršího) s tím, že povaha podnikání společnosti P., spol. s r. o., spočívající v prodeji zpracovaného materiálu, tvořila její jedinou výdělečnou činnost a jedině na tomto podkladě mohly být získány prostředky na úhradu kupní ceny za dodávky poškozeného.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněná namítla, že soudy zcela pominuly to, že ve smyslu §135b občanského zákoníku došlo okamžikem zpracování dodaného materiálu na výrobky jak k zániku věcí dodaných poškozeným, tak i k přechodu jeho vlastnického práva na její osobu jakožto nového vlastníka věcí zpracovaných. Vyjádřila nesouhlas s posouzením otázky subjektivní stránky posuzovaného trestného činu a zopakovala, že nikdy neměla v úmyslu poškozeného jakkoliv poškodit a že si ani nebyla vědoma, že by nakládala s jí svěřeným majetkem poškozeného. Ze stejných důvodů jí prý nemůže být přičteno ani nakládání s tržbou za prodané výrobky, neboť ani zde nelze dovozovat její povědomí o povinnosti vydat poškozenému všechny utržené finanční prostředky. V neposlední řadě obviněná vyslovila domněnku, že předmětná trestní věc byla založena na kriminalizaci obchodních záležitostí jejích účastníků a že celý spor vznikl na základě odlišného právního vnímání celé věci jejími účastníky. S ohledem na nedostatek jejího zavinění je prý věc řešitelná toliko na úrovni občanskoprávního sporu. Závěrem zdůraznila, že rozhodně neměla v úmyslu poškozenému jeho pohledávku neuhradit a navíc objektivně tak učinit ani nemohla, neboť se dostala do druhotné platební neschopnosti v důsledku nekorektního postoje jejího zahraničního partnera. I z tohoto důvodu se domáhala posouzení jejího jednání ještě v rámci určitého obchodního rizika, avšak bez dopadu na vyvození její trestní odpovědnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1 a §265m odst. 1 tr. ř. a zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 13 To 53/2005 (správně ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 13 To 109/2005) [a to ve výroku, kterým bylo zamítnuto její odvolání], tak i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 4 T 127/2004 (a to ve všech jeho výrocích), a sám nově rozhodl tak, že ji podle §226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 15. 9. 2005 uvedla, že obviněnou uplatněné dovolací námitky, jež byly v podstatě opakováním obhajoby z předchozího řízení, nemohly ve světle učiněných skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, obstát. Zmínila, že za věc svěřenou je třeba podle ustálené soudní praxe považovat nejen věc prodanou s výhradou vlastnického práva, ale i výtěžek, který byl za takto svěřenou věc získán, a proto nelze tvrzením obviněné, zpochybnila-li svoji odpovědnost za škodu na neuhrazeném výtěžku věcí, svěřených jí poškozeným za účelem dalšího zpracování a prodeje, přisvědčit. Podotkla dále, že dovolatelka nesplnila zákonné podmínky nabytí vlastnictví k věci vzniklé zpracováním a že skutkovým okolnostem případu neodpovídá ani její námitka ukončení obchodní spolupráce s firmou poškozeného. Na základě těchto skutečností státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se odmítá, a současně navrhla, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu podání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněná v části svých námitek, zpochybnila-li obsah výpovědi svědka S. P. (bez další specifikace, zda se mělo jednat o výpověď svědka S. P. mladšího či staršího), činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, ale důvod jiný, a to pochybnosti o hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění. Takové výhrady jsou ovšem zcela irelevantní nejen z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i z hlediska všech zákonných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Pokud by obviněná uplatnila pouze tuto námitku, musel by Nejvyšší soud její mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání je však zřejmé, že obviněná rovněž uplatnila námitky, jež by deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Tak tomu bylo zejména tehdy, jestliže vytkla, že její jednání nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu (a to zejména s ohledem na absenci jejího zavinění), že soudy obou stupňů chybně posoudily otázku závaznosti a platnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1998 a nezaobíraly se skutečností, že tato smlouva za podmínek §272 obchodního zákoníku zanikla.
Jelikož jsou takto formulované výhrady obsahově podřaditelné pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání obviněné z pohledu těchto výhrad důvodné. Shledal však, že jim nelze přiznat opodstatnění.
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně, přičemž čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (tj. ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. škodu dosahující částky nejméně 25.000,- Kč).
Je-li pro právní úvahy Nejvyššího soudu východiskem skutkový stav, tak jak k němu dospěl v tomto případě soud prvního stupně a jenž v plném rozsahu respektoval i soud odvolací, je pro posouzení, zda obviněná svým jednáním naplnila znaky některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona a zda lze její jednání kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam má však i tzv. právní věta citovaného rozsudku.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněná si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění jeho rozhodnutí obsahuje konkrétní skutková zjištění, z nichž lze nejen usuzovat na trestný charakter jednání obviněné, ale přímo dovodit, že spolehlivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Tato skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněné též následek spočívající v tom, že v důsledku jejího jednání byla poškozenému způsobena škoda přesahující výše uvedenou částku 25.000,- Kč.
Jednání obviněné v podobě zjištěné soudy prvního a druhého stupně záleželo v podstatě v tom, že ačkoli jakožto jednatelka společnosti P., spol. s r. o., odebrala na základě tzv. rámcové kupní smlouvy uzavřené se společností V. V. t. v., na které se podle zmíněné smlouvy vztahovala výhrada vlastnického práva, za tyto výrobky již ve lhůtě splatnosti ani později nezaplatila část sjednané kupní ceny ve výši 269.281,- Kč, naopak je prodala a tržby z prodeje těchto výrobků použila k uhrazení závazků společnosti P., spol. s r. o., vůči třetím osobám.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je nezbytné zkoumat, zda jednání obviněné naplňuje formální znaky příslušného trestného činu, a současně se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný. Hlediska spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou dána významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatelky, mírou jejího zavinění a její pohnutkou.
Nelze mít pochyb o tom, že jednání obviněné, tak jak je uvedeno ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, výše citované zákonné požadavky pro založení její trestní odpovědnosti trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. splňovalo po stránce formální. Pokud jde o materiální podmínku tohoto trestného činu, tj. zda v uvedeném případě čin dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost, jež by byl vyšší než nepatrný, je třeba vycházet především ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (rozh. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). A právě o takovou situaci se v daném případě jednalo, neboť posuzovaný skutek ničím nevybočoval z případů, jež se v praxi běžně vyskytují.
Z pohledu zavinění je v případě trestného činu zpronevěry třeba, aby byl spáchán úmyslně (srov. §3 odst. 3 tr. zák.). Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatelka a) chtěla způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) jestliže pachatelka věděla, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna (tzv. úmysl nepřímý).
Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat závěry soudů obou stupňů, že jednání obviněné bylo zahrnuto úmyslným zaviněním přisvojit si cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobit tak na majetku jmenovaného poškozeného škodu nikoli malou (srov. str. 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu). Z dovoláním napadených rozhodnutí se podává, že soudy prvního a druhého stupně opřely své stanovisko stran subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. zejména o zjištění, že obviněná měla s důsledky neplnění tzv. rámcové kupní smlouvy se společností poškozeného V. V. z předchozího období zkušenosti – z výpovědi svědka V. V. totiž vyplývá, že již v minulosti bylo společnosti P., spol. s r. o., zboží z důvodů nedodržení vzájemných závazků s poškozeným odebráno. Z této skutečnosti soudy dovozovaly, že obviněná musela být minimálně srozuměna s tím, že poškozenému vznikne škoda v uvedené výši, a přesto ji tato okolnost od dalšího takového jednání neodradila. Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů ve vztahu k zavinění obviněné se v plném rozsahu ztotožnil i přesto, že v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, ale i v usnesení odvolacího soudu výslovný odkaz na ustanovení §4 tr. zák. chybí. S ohledem na použité slovní formulace je totiž naprosto zjevné, že oba soudy dovodily zavinění obviněné ve formě minimálně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Předpokladem zavinění ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. je srozumění pachatelky se škodlivým následkem, který může v důsledku jejího jednání nastat. Na existenci srozumění se vznikem následku uvedeného v trestním zákoně ve smyslu citovaného zákonného ustanovení lze tak usuzovat i v případě, když cílem pachatelčina jednání bylo dosažení jiného, z hlediska trestního práva irelevantního následku, jestliže pachatelka věděla, že v důsledku takového jednání může vlivem vývoje okolností na něm nezávislých stejně tak nastat namísto jí zamýšleného následku jiný následek (třeba pro ni i nepříjemný), který je ovšem trestně právně významný, pokud tak pachatelka přesto jedná, protože se chce vyhnout následku, který je pro ni ještě méně příjemný.
Jestliže obviněná jako jednatelka společnosti P., spol. s r. o. (jež měla navíc jako jediná na starosti účetnictví a platby této společnosti), odebrala na základě tzv. rámcové kupní smlouvy od společnosti V. V. t. v., na něž se podle uvedené smlouvy vztahovala výhrada vlastnického práva podle §445 obchodního zákoníku (spočívající v tom, že si strany mohou písemně smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží teprve úplným zaplacením kupní ceny), za tyto výrobky ve lhůtě splatnosti ani později nezaplatila část sjednané kupní ceny, musela vědět (a to i s ohledem na svoji předchozí zkušenost s následky nesplnění této povinnosti), že tyto výrobky nejsou v jejím vlastnictví (byly jí pouze svěřeny poškozeným, takže s nimi mohla disponovat jen s jeho souhlasem a v mezích jím projevené vůle). Pokud truhlářské výrobky zpracovala, poté dále prodala a prodejem získané finanční prostředky použila k uhrazení dluhů společnosti P., spol. s r. o., vůči třetím osobám, musela být alespoň srozuměna s tím, že poškozenému může škodu způsobit, a nemohla počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musela představovat jako možný, zabránit.
Se zřetelem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud uzavřel, že přičetl-li soud prvního stupně obviněné zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., jednalo se o právní názor přesvědčivý a správný.
Zaměřila-li obviněná dále své argumenty vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů přistoupily k hodnocení závaznosti a platnosti tzv. rámcové kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1998, a tvrdila-li, že smlouva neobsahuje všechny nezbytné náležitosti podle §409 obchodního zákoníku, že výhrada vlastnického práva je formulována pouze velmi neurčitě a že tato smlouva podle §272 obchodního zákoníku v důsledku dlouhodobého přerušení obchodních styků mezi oběma smluvními stranami zanikla, pak je třeba poukázat na to, že také tyto výhrady byly součástí odvolacích námitek obviněné, s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal a věnoval jim dostatečnou pozornost. Na str. 3 a 4 odůvodnění svého usnesení tento soud přiléhavě vyložil, že výhrady obviněné vztahující se k určitosti a závaznosti uvedené smlouvy nejsou na místě, neboť v obchodním styku jsou rámcové smlouvy zcela běžné, přičemž jejich obecná ujednání jsou dále v každém jednotlivém případě konkretizována objednávkou a následnou fakturou, resp. daňovým dokladem, které tvoří s obsahem rámcové smlouvy jediný celek. S poukazem na obsah výpovědi svědka V. V. [který se podrobně vyjádřil k okolnostem přerušení (z důvodu neplnění závazků ze strany společnosti P., spol. s r. o.) a opětovného znovunavázání obchodní spolupráce mezi ním a společností P., spol. s r. o., za současného zdůraznění platnosti původní smlouvy a dalšího zpřísnění podmínek, za nichž bude tato spolupráce pokračovat], odvolací soud správně vyloučil konkludentní zánik rámcové kupní smlouvy s tím, že bylo naopak prokázáno, že tato smlouva byla stále v platnosti a navíc byla ústně obnovena a zdůrazněna její závaznost. Zdůraznil, že projev vůle obou smluvních partnerů evidentně směřoval k tomu, že se budou nadále předmětnou smlouvou řídit.
Proto nebylo možné shora uvedené argumenty obviněné vztahující se k závaznosti a platnosti tzv. rámcové kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1998 akceptovat.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu podaného dovolání je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále významná otázka, zda se v případě odebraných truhlářských výrobků jednalo na straně obviněné o věc svěřenou či nikoliv. Podle přesvědčení obviněné šlo totiž v daném případě o věci, k nimž jí náleželo vlastnické právo, jež na ni přešlo podle §135b občanského zákoníku okamžikem zpracování dodaného materiálu na výrobky.
Nejvyšší soud však nemohl ani těmto výhradám obviněné přitakat, přičemž na místě není ani odkaz na ustanovení §135b občanského zákoníku.
Pokud se týče výkladu pojmu věc svěřená, která je v případě tohoto trestného činu předmětem útoku, pak je třeba uvést, že věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Ačkoli každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu svěřovatele nemůže být považována za zpronevěru (srov. rozh. č. 18/1957 Sb. rozh. tr.), např. nestačí pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci, je na druhé straně za věc svěřenou soudní praxí považována jak věc prodaná s výhradou vlastnického práva, tak i výtěžek, který byl za takto svěřenou věc získán (srov. rozh. č. 67/1954 Sb. rozh. tr.). Je tedy evidentní, že prodala-li obviněná (po dalším zpracování) zboží, které odebrala na základě rámcové kupní smlouvy od společnosti poškozeného a na němž vázla výhrada vlastnického práva, a tento výtěžek (tržbu) použila pro účely úhrady závazků společnosti P., spol. s r. o., vůči třetím osobám, nakládala s věcí jí svěřenou a jednala přesně tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že otázkou zpronevěry věcí prodaných s výhradou vlastnického práva (resp. zpronevěry výtěžku získaného za takové věci) se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí z posledních let [dvě z nich (rozsudek ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001, a usnesení ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002) zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí – třeba jen velice stručně – již soud prvního stupně]. V těchto rozhodnutích (a obdobně i v usneseních např. ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 5 Tdo 881/2004, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1275/2004 aj.) jednotlivé senáty vyslovily právní názor odpovídající shora citované judikatuře, že za svěřenou věc ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. je třeba považovat i věc (zboží) prodanou s výhradou vlastnictví podle §445 obchodního zákoníku a stejně tak i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. Takový výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a pokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. Za trestný čin zpronevěry je proto třeba považovat jednání, jehož podstatou je, že si pachatel ponechá výtěžek z prodeje zboží, a to za předpokladu, že mu bylo za zboží zaplaceno, a že tedy měl výtěžek z prodeje zboží v dispozici. V takovém případě (který je zcela srovnatelný s posuzovanou věcí) předmětem zpronevěry není zboží, nýbrž peníze získané jeho dalším prodejem.
Ve světle těchto skutečností nemohou obstát ani další navazující námitky obviněné, v jejich rámci tvrdila nevědomost o tom, že nakládala s jí svěřeným majetkem a považovala za nesprávné, pokud jí soud přičetl k tíži nakládání s tržbou za prodané výrobky.
K tvrzením obviněné o nabytí jejího vlastnického práva ke zpracovaným věcem je nejprve třeba uvést, že podle §135b odst. 1 občanského zákoníku platí, zpracuje-li někdo v dobré víře cizí věc na věc novou, stává se vlastníkem nové věci ten, jehož podíl na ní je větší. Je však povinen uhradit druhému vlastníku cenu toho, o co se jeho majetek zmenšil. Jsou-li podíly stejné a účastníci se nedohodnou, rozhodne na návrh kteréhokoliv z nich soud.
Z citace tohoto zákonného ustanovení je zcela zjevné, že nabytí vlastnického práva zpracovatelem ke zpracované věci je podmíněno především jednak jeho dobrou vírou a jednak větším podílem na věci, kteréžto požadavky však na straně dovolatelky splněny nebyly.
Opět je zde třeba vycházet především z povahy právního vztahu společnosti P., spol. s r. o., jejíž byla obviněná jednatelkou, s poškozenou společností V. V., který byl založen na tzv. rámcové kupní smlouvě, v níž byla smluvními stranami sjednána podle §445 obchodního zákoníku výhrada vlastnického práva k odebranému zboží.
Protože obviněná od samého počátku znala obsah příslušné rámcové kupní smlouvy včetně výhrady vlastnického práva a důsledků z tohoto ujednání plynoucích, když se společností poškozeného v intencích uvedené kupní smlouvy opakovaně obchodovala, byla si dobře vědoma toho, že odebrané truhlářské výrobky jsou až do doby úplného zaplacení kupní ceny ve vlastnictví poškozeného. Pak ovšem nemohla být při zpracování odebraného materiálu na další výrobky v dobré víře, že je vlastníkem zpracovávaných věcí. Vlastnické právo obviněné ke zpracovaným věcem je však vyloučeno i proto, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá žádný poznatek nasvědčující tomu, že měla větší podíl na těchto produktech (nehledě na to, že z formulace ustanovení §135b odst. 1 občanského zákoníku dále vyplývá, že zpracovatel jakožto nový vlastník zpracované věci je povinen uhradit druhému vlastníku cenu toho, o co se jeho majetek zmenšil – což obviněná také neučinila).
Opodstatněnost nebylo možno přiznat ani těm argumentům obviněné, jimiž poukazovala na nedostatek finančních prostředků s tím, že společnost P., spol. s r. o., se dostala v důsledku neseriózního postoje jejího zahraničního obchodního partnera do druhotné platební neschopnosti. Nejvyšší soud v tomto směru přisvědčil správnosti úvah soudů obou stupňů, že tvrzená druhotná platební neschopnost není z hlediska posuzované trestní věci relevantní a jako k takové k ní nelze přihlížet.
Nutno dodat, že odpovědnosti za své protiprávní jednání, jež bylo soudy obou stupňů správně právně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., se obviněná nemohla zprostit ani poukazem na použití předmětných finančních prostředků k uspokojení závazků ostatních věřitelů, a to z obavy z nebezpečí trestního stíhání pro trestné činy poškozování věřitele podle §256 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák.
Zcela závěrem je třeba doplnit, že Nejvyšší soud nemohl přijmout ani ty námitky obviněné, jejichž těžištěm bylo odmítnutí její trestní odpovědnosti s tím, že jednala ještě v intencích určitého obchodního rizika, přičemž trestně právní kvalifikace jejích obchodních aktivit je zcela v rozporu s principem subsidiarity trestní represe.
Jakkoliv lze dovolatelce přisvědčit v tom, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní charakter, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot, přičemž v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 aj.), nelze tuto obecnou zásadu v dané věci s ohledem na charakter projednávané trestné činnosti obviněné (tak jak byla podrobně rozebrána v předchozím textu tohoto usnesení) použít.
Z těchto důvodů nelze námitky obviněné, které relevantně uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a