ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.25.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 25/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 10 To 296/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 174/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 2 T 174/2004, byl obviněný P. H. uznán vinným, že
“dne 28. 3. 2004 v blíže nezjištěné době mezi 18:00 hod. až 20:05 hod. řídil osobní automobil Renault Clio po silnici ve směru od Č. P. na B. a v km 0,3 v katastru Č. P. vjel z nezjištěných příčin do protisměru a srazil protijedoucí cyklistku na osvětleném jízdním kole H. Z., která v důsledku střetu utrpěla těžké zhmoždění levého stehna, zhmoždění levého zápěstí, kdy poškozená byla práce neschopna pro uvedené poranění do 12. 5. 2004 a podstatně omezena v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů, kdy se mohla pohybovat pouze s podporou; obžalovaný po dopravní nehodě nezastavil, zanechal poškozenou na místě nehody bez pomoci a pokračoval v jízdě”.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jednak jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. a podle §208 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále obviněnému uložil podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let. Konečně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené H. Z., částku 4.438,- Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tuto poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních a na toto řízení odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s celým uplatněným nárokem rovněž O. z. p. z. b., p. a s., se sídlem R., P.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obviněný a poškozená H. Z. odvolání, která projednal Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2005, a rozsudkem sp. zn. 10 To 296/2005 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody poškozené H. Z. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl při nezměněném výroku o vině trestnými činy neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., výroku o trestu, jakož i výroku o náhradě škody O. z. p. z. b., p. a s., se sídlem v P., R. tak, že obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené H. Z., částku 21.999,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody tuto poškozenou odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce Mgr. L. H. dovoláním. Učinil tak s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný především obsáhle polemizoval s obsahem jednotlivých výpovědí v dovolání vyjmenovaných svědků a poukazoval na – podle jeho názoru závažná – pochybení orgánů činných v přípravném trestním řízení, v jejichž důsledku mělo dojít ke zkrácení jeho práva na obhajobu. Tvrdil, že žádnými důkazy nebylo bezpečně doloženo, že poškozená v době střetu s jeho vozidlem opravdu svítila, a soud v tomto ohledu nesprávně vycházel pouze z jejího tvrzení. Zdůraznil výsledky znaleckého zkoumání, podle nichž jelo vozidlo těsně před střetem maximální rychlostí 52 km/hod., zpochybnil časové souvislosti průběhu celé události a vyjádřil přesvědčení, že závěr o jeho vině je založen pouze na neurčitých domněnkách soudu, rozporných tvrzeních nedůvěryhodných svědků a jednostranně zaměřeném vyšetřování ze strany orgánů Policie ČR. Nebylo prý prokázáno, že vozidlo řídil on (pachové stopy nejsou podle něj z tohoto pohledu směrodatné, neboť svědčí pouze o tom, že vozidlo pravidelně užívá), nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že byl pouze spolujezdcem, a soud postupoval za situace důkazní nouze zcela v rozporu se zásadou “in dubio pro reo”.
Vadné právní úvahy soudu druhého stupně obviněný shledával také ve vztahu k výroku o náhradě škody, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené H. Z. částku ve výši 21.999,- Kč. Argumentoval tím, že škoda vznikla provozem motorového vozidla a jako taková je v plném rozsahu pokryta zákonným pojištěním odpovědnosti z provozu dopravního prostředku. Za tuto škodu prý nemůže být odpovědný tím spíše, že ani není vlastníkem předmětného vozidla. Soud se těmito skutečnostmi nezabýval a pominul také to, že na základě poškozenou předložených podkladů nebylo možné výši způsobené škody přezkoumat. Z toho obviněný dovozoval, že odvolací soud měl poškozenou odkázat s jejím nárokem na náhradu škody v celém rozsahu na civilní řízení a pokud tak neučinil, porušil svým rozsudkem vydaným na závěr odvolacího řízení předpisy občanskoprávního řízení.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen “státní zástupce”). Vyslovil názor, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však obviněný v převážné části namítl toliko neúplnost dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadl soudem učiněná skutková zjištění. Tímto způsobem přitom koncipoval nejen námitky vztahující se k výroku o vině, ale i námitky týkající se hodnocení věrohodnosti a průkaznosti potvrzení zaměstnavatele poškozené H. Z. o výši ušlé mzdy. V této části dovolání tedy obviněný zpochybnil postup soudu podle §2 odst. 6 tr. ř.
Podle státního zástupce odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu toliko námitka nesprávnosti přiznání náhrady škody jako celku poškozené H. Z. Dodal však, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve výroku o náhradě škody učiněno zcela v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř., a proto je třeba podané dovolání považovat v této části za zjevně neopodstatněné. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a souhlasil s tím, aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.] – srov. rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a splňuje obsahové náležitosti dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též “jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část námitek obviněného, že soud vycházel pouze z nepřímých, nespolehlivých, vnitřně nekonzistentních a nedůvěryhodných důkazů (které odvolatel ve svém podání obsáhle rozebral), na jejichž podkladě nelze dospět ke spolehlivému závěru o jeho vině a opačný názor soudu je založen pouze na jeho neurčitých domněnkách, stejně jako jeho tvrzení, že nebyla nade vší pochybnost vyvrácena jeho obhajoba, v jejímž rámci jednak zpochybnil dostatečné osvětlení jízdního kola poškozené v době střetu, časové souvislosti případu a osobu řidiče, a jednak tvrdil, že uvedené osobní vozidlo jelo maximální rychlostí 52 km/hod., toto vozidlo neřídil, nýbrž byl jen spolujezdcem (pachové stopy nejsou z tohoto hlediska určující), či jeho argumenty, jejichž prostřednictvím vznesl opakované výhrady vůči způsobu, jakým orgány činné v přípravném řízení vedly v jeho trestní věci vyšetřování (jež označil za jednostranné), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Obviněný totiž jednak tvrdil jiné skutkové okolnosti, než jaké vyplývají z učiněných skutkových zjištění, a jednak vznesl výhrady ryze procesního charakteru. Stejným způsobem je přitom třeba hodnotit i ty námitky, jestliže obviněný brojil proti míře průkaznosti dokladů, jež poškozená předložila za účelem přiznání nároku na náhradu škody. Nejvyšší soud shledal, že v uvedeném rozsahu se rozhodně nejedná o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu těchto dovolacích výhrad je zjevné, že obviněný, ačkoliv v dovolání v této části formálně označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti své námitky orientoval výhradně proti tomu, k jakým skutkovým závěrům soud dospěl (ať už stran příčin, viníka či okolností, za nichž k dopravní nehodě došlo), a domáhal se v tomto směru jiných skutkových zjištění, s nimiž teprve spojoval závěr o své nevině. Vázal tak posouzení otázky jeho viny na jiné hodnocení provedených důkazů a jiná skutková zjištění, než která učinily soudy obou stupňů. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Zmínil-li obviněný rovněž to, že soud v řízení porušil zásadu “in dubio pro reo”, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje také do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo “in dubio pro reo”, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného”, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a podaného dovolání je ovšem dále významná otázka, zda soud obviněnému důvodně a v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř. a příslušnými občanskoprávními předpisy stanovil povinnost uhradit poškozené Haně Zárubové způsobenou škodu. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že pokud jmenovanou poškozenou neodkázal s celým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních (v jehož rámci by bylo možné zkoumat i její případné spoluzavinění), postupoval v rozporu s předpisy platnými v občanskoprávním řízení, neboť náhrada škody měla být v tomto případě zcela pokryta z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, a to tím spíše, že (obviněný) nebyl ani vlastníkem uvedeného vozidla.
Jelikož se v tomto případě jedná o námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné.
Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést alespoň základní skutečnosti vztahující se k zákonným podmínkám uložení povinnosti k náhradě škody a postavení poškozené(ho).
Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Za poškozeného se ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř. považuje ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Podle §43 odst. 3 tr. ř. má poškozený vůči obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, a je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost tuto škodu nahradit.
Nejvyšší soud poznamenává, že uložit obviněnému povinnost nahradit škodu poškozenému je možné za kumulativního splnění těchto podmínek:
a) soud rozhodl ve věci odsuzujícím rozsudkem,
b) škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným,
c) škoda, která byla trestným činem způsobena, má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze v adhezním řízení rozhodovat,
d) uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotně právních předpisech, jeho výše a odpovědnost obviněného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána, a
e) není zde jiná zákonná překážka, která brání rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody.
V adhezním řízení je soud oprávněn rozhodovat pouze o majetkové škodě. Za takovou majetkovou škodu v širším smyslu se pro účely náhrady škody považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná v penězích a reprezentuje majetkové hodnoty, které je třeba vynaložit k tomu, aby došlo k uvedení do původního stavu (srov. rozhodnutí č. 55/1971 Sb. rozh. občanskoprávní). Za majetkovou škodu lze v tomto ohledu považovat nejen újmu vzniklou poškozením věci, ale také bolestné, ztížení společenského uplatnění, vynaložené léčebné náklady, dávky nemocenského pojištění, ztrátu na výdělku, apod.
Opíraje se o skutková zjištění soudů obou stupňů a výše uvedená východiska dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného nelze ani z tohoto pohledu akceptovat.
V posuzované trestní věci byl obviněný uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., jež měl podle tzv. právních vět výrokové části rozsudku soudu prvního stupně spáchat jednak tím, že jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, a jednak tím, že jako řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytl osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Protože v popisu skutku obsaženém v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku není zahrnut údaj o způsobení škody a její výše, dopadá na danou situaci ta část shora citovaného ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., podle níž soud obviněnému – za splnění všech zákonných předpokladů – zpravidla uloží v odsuzujícím rozsudku povinnost k náhradě škody.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovoláním napadené rozhodnutí není stiženo takovou vadou, kterou by bylo možné a nutné napravit cestou dovolání. Jestliže soud druhého stupně uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené H. Z. náhradu způsobené škody, a to ve shora uvedené výši, postupoval jak v souladu s požadavky specifikovanými v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., tak v souladu se všemi zákonnými podmínkami, jež jsou pro takové přiznání nároku na náhradu škody podstatné. Vyšel přitom ze zjištění nalézacího soudu, že obviněný jízdou v protisměru srazil proti němu jedoucí cyklistku, jíž způsobil újmu na zdraví v podobě těžkého zhmoždění levého stehna a zhmoždění levého zápěstí s pracovní neschopností v délce více jak šest týdnů a podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů. Právě tato újma na zdraví poškozené představuje škodu, již obviněný poškozené svým jednáním způsobil. Tato škoda vznikla v přímém důsledku jednání obviněného, resp. v jeho příčinné souvislosti, a jednalo se o škodu, již bylo možné vyčíslit v penězích. Poškozená se ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení řádně a včas připojila, přičemž uvedla, z jakého důvodu a v jaké výši tento nárok uplatnila (a tyto skutečnosti dostatečným způsobem doložila).
Jakkoliv soudy obou stupňů shora citovaná ustanovení trestního řádu správně aplikovaly, v odůvodnění svých rozhodnutí jimi neargumentovaly (odvolací soud opomenul citovat §228 odst. 1 tr. ř. dokonce i ve výroku odsuzujícího rozsudku) a nevyložily ani, o která hmotněprávní ustanovení kterého zvláštního předpisu výrok o náhradě škody a její konkrétní výši opírají. Vzhledem k významu těchto ustanovení Nejvyšší soud považuje za potřebné na tomto místě uvést alespoň ve stručnosti ta ustanovení zvláštního předpisu, podle nichž soudy nepochybně rozhodovaly.
Poškozené H. Z. byla způsobena škoda proto, že obviněný při řízení motorového vozidla porušil ustanovení §11 odst. 1 (srov. str. 4 rozsudku okresního soudu) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Z toho vyplývá, že jde o škodu způsobenou porušením právní povinnosti ve smyslu §420 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen “obč. zák.”); v posuzovaném případě není na místě odpovědnost podle ustanovení §427 až 431 obč. zák., jak se zřejmě snažil naznačit obviněný v podaném dovolání, neboť způsobená škoda nebyla vyvolána žádnými okolnostmi, které by měly původ v provozu dopravních prostředků v tom smyslu, že by nějak charakterizovaly zvláštní povahu tohoto provozu. Už proto dovolatelem uplatněná námitka, že nebylo objasněno, zda obviněný je či není vlastníkem vozidla, jímž ke střetu s poškozenou došlo, je za dané situace naprosto nepodstatná.
Poškozená se připojila k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody řádně a včas prostřednictvím svého zmocněnce (srov. č. l. 152 spisu). Požadovala náhradu věcné škody za poškozené cyklistické oblečení (540,- Kč za kalhoty a 2.300,- Kč za bundu) a za poškozené jízdní kolo (1.438,- Kč jako náklady vynaložené za jeho opravu), náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti (17.561,- Kč) a náhradu za bolestné (3.000,- Kč). S výjimkou požadavku náhrady škody za poškozené cyklistické oblečení ostatní nároky řádně dokladovala (paragonem za opravu jízdního kola od specializované opravny, potvrzením o ušlém výdělku od zaměstnavatele a bodovým ohodnocení bolestného od lékaře – srov. č. l. 152b a 152c spisu). Jelikož s požadavkem náhrady škody za poškozené cyklistické oblečení soudy odkázaly poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, postačuje soustředit pozornost na zbývající tři položky.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. občan odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Pokud jde o požadavek poškozené na náhradu škody za poškozené jízdní kolo, pak podle §442 odst. 1 obč. zák. platí, že se hradí jen skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to dobře možné nebo účelné, hradí se v penězích. Podle §443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
Požadovala-li poškozená v této souvislosti na náhradě škody 1.438,- Kč jako náklady vynaložené za opravu (při dopravní nehodě poškozeného) jízdního kola, jehož původní hodnota byla 19.990,- Kč (jak poškozená rovněž dokladovala), pak je zřejmé, že částka jí přiznaná plně odpovídá citovaným ustanovením.
Nejinak je tomu ohledně požadavku poškozené na náhradu bolestného.
Podle §444 obč. zák. platí, že při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.
Bolestné se odškodňuje jednorázovým peněžitým plněním a při určení jeho výše se aplikuje vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky téhož ministerstva č. 50/2003 Sb. Bolestné se určí jako násobek bodového ohodnocení utrpěného zranění podle lékařské zprávy nebo znaleckého posudku a částky 120,- Kč jako hodnoty jednoho bodu (§7 odst. 2 citované vyhlášky). Tomuto postupu odpovídá v daném případě částka 3.000,- Kč, která byla poškozené právem přiznána za 25 bodů doložených vypracovanou lékařskou zprávou.
Konečně je třeba uvést, že v souladu se zákonem byla poškozené přiznána i částka 17.561,- Kč jako náhrada za ztrátu na výdělku za dobu její pracovní neschopnosti.
Podle §445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval. Podle §446 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským.
Poškozená písemně doložila, že byla v pracovní neschopnosti od 28. 3. 2004 do 12. 5. 2004, což představovalo 46 kalendářních a 33 pracovních dnů. Podle průměrného výdělku, kterého před poškozením dosahovala, by její průměrný výdělek za tuto dobu činil 35.635,- Kč. Jestliže jí bylo v téže době vyplaceno na nemocenských dávkách 18.074,- Kč, pak rozdíl mezi těmito částkami představuje již uvedených 17.561,- Kč.
Celkově tak bylo obviněnému P. H. uloženo za povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené H. Z. 21.999,- Kč (součet tří shora rozvedených částek 1.438,- Kč, 3.000,- Kč a 17.561,- Kč).
Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že to byl výlučně obviněný, komu je třeba přičítat odpovědnost za vznik škody jmenované poškozené, pak snížení náhrady nepřicházelo v úvahu (podle §441 obč. zák. by tomu tak mohlo být při spoluzavinění poškozené).
Zcela závěrem je třeba dodat, že dovoláním napadené rozhodnutí je třeba považovat z hlediska výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. za správné a zákonné i proto, že soudní praxí je všeobecně zastáván názor, že jsou-li všechny podmínky pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody splněny, soud je povinen spolu s výrokem o vině rozhodnout též o uplatněném nároku na náhradu škody a nesmí zbytečně poškozeného odkazovat na občanskoprávní nebo jiné řízení (srov. rozhodnutí č. 34/1963 Sb. rozh. tr.).
Z těchto podstatných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a