ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.300.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 300/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2006 o dovolání obviněného J. Č. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 7 To 116/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 1/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 1/2005, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 7. 10. 2000 mezi 04.00 - 06.00 hod. ve svém trvalém bydlišti v K., okr. K., poté, co nalezl svou manželku N. Č., ležet opilou na podlaze v kuchyni a chtěl jí pomoci do postele, aby ji takto neviděly nezletilé děti a tato ho začala slovně napadat a bránit se jeho pomoci kopáním nohou, ji dvakrát udeřil dřevěným válečkem na nudle do blíže nezjištěné oblasti hlavy, což vedlo k následné smrti poškozené přesně nezjištěným způsobem a poté ji, když nejevila známky života, odnesl asi po 10 minutách do svého osobního automobilu značky Trabant 601, a tímto automobilem ji kolem 07.00 hod. odvezl do listnatého porostu poblíže obce Č., okr. K., kde tělo po vyhloubení jámy 20 - 30 cm hluboké do této uložil, zakryl zeminou, kameny a větvemi a zde byly ostatky poškozené nalezeny orgány Policie ČR až dne 13. 9. 2004“. Za to byl podle §222 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 7 To 33/2005, odvolání obviněného J. Č. podané proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud v Brně, kterému bylo předloženo dovolání obviněného proti uvedenému usnesení, rozhodl tak, že usnesením ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 8 Tdo 957/2005-I., podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 7 To 33/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze na podkladě rozhodnutí dovolacího soudu rozhodl rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 7 To 116/20005, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu podaného odvolání rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 1/2005, v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. Č. uznal vinným skutkem shodným s tím, jak byl popsán ve výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 1/2005, a právně ho posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §221 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle §39a odst. 3 tr. zák. ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto posledně citovanému rozsudku podal obviněný J. Č. prostřednictvím obhájce JUDr. J. Š. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho obsahu nejprve zdůraznil, že vrchní soud svým rozsudkem pouze změnil právní kvalifikaci, aniž by provedl další dokazování a své právní závěry učinil na ničím nepodložených domněnkách, když nebyly dostatečně zhodnoceny všechny okolnosti mající rozhodný význam pro řádné posouzení subjektivní stránky činu. Právní závěry učiněné odvolacím soudem tak nemají podle obviněného potřebný podklad v provedeném dokazování a neodrážejí faktický stav věci. Dovolatel poukázal též na to, že nebyla patřičná pozornost věnována závěrům znaleckého posudku, v němž znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství za variantu svědčící pro vznik zjištěného následku, kterou připustili s ohledem na popsaný skutek za pravděpodobnou, určili způsobení otřesu mozku, který u poškozené vyvolal stav krátkodobého bezvědomí, v jehož důsledku se poškozená mohla udusit zvratky. Obviněný zdůraznil, že nelze vyloučit, že na udušení zvratky mohl mít vliv i alkohol poškozenou požitý během večera, jakož i to, že si poškozená otřes mozku mohla způsobit sama, když upadla na zem ještě před tím, než ji obviněný napadl válečkem na nudle. Násilí, kterého se takto vůči ní dopustil nemohlo být vedené velkou silou, neboť na lebce poškozené nebyly nalezeny takové stopy, které by větší intenzitu útoku potvrzovaly. Pro nedostatek jasně prokázaných okolností, za nichž ke smrti poškozené došlo, měl odvolací soud doplnit dokazování alespoň o výslech znalců. Nedostatky v provedeném dokazování však nebyly odstraněny a stále zůstávají pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace. Posouzení činu podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. nepovažuje obviněný za správné, protože se nabízí možnost uvedený skutek kvalifikovat jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. Obviněný rozhodnutí odvolacího soudu shledal nesprávným i proto, že při změně právní kvalifikace, kterou provedl, ponechal stejnou výši trestu i přesto, že důkazní stránka zůstala nezměněna. Při existenci těchto vad došlo k porušení ústavně zaručených práv a rovněž byly opomenuty zásady trestního řízení ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., presumpce neviny, jakož i pravidlo „in dubio pro reo“. Obviněný v závěru shrnul, že se s ohledem na důkazní nouzi nepodařilo prokázat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. a nebyla brána do úvahy možnost, že se dopustil jiného trestného činu.
Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 7 To 116/2005, s tím, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl, popř., aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Vyslovila souhlas se závěry odvolacího soudu, k jehož rozhodnutí uvedla, že se zabýval velmi podrobně právní kvalifikací jednání obviněného, a to i na základě právních úvah a doporučení Nejvyššího soudu rozhodujícího o předcházejícím mimořádném opravném prostředku tohoto dovolatele. Vzhledem k tomu, že závěry o naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. označila za zcela správné a odpovídající provedenému dokazování, vyloučila možnost, aby zkoumaný skutek byl posouzen jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě zákonem určeném, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. a existence dovolacího důvodu je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Pro své úvahy vycházel z vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný této své povinnosti dostál jen zčásti.
Jestliže obviněný totiž namítal v rámci svého dovolání, že závěry soudu druhého stupně vztahující se ke změně právní kvalifikace, jsou učiněny bez toho, aniž by byly provedeny další důkazy a že dokazování je neúplné, nejedná se o námitky právní povahy, ale jsou jimi napadána výhradně skutková zjištění, což právnímu vymezení obsahu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiným dovolacím důvodům obsaženým v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., neodpovídá. Pod označený dovolací důvod nelze podřadit ani ty výhrady, jimiž obviněný poukázal na nedodržení procesních pravidel a odkázal na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a zásady trestního řízení, neboť se jedná o právní instituty vztahující se k procesnímu postupu nemající povahu hmotně právní, jak uplatněný dovolací důvod vyžaduje. Na podkladě označeného dovolacího důvodu se nelze domáhat ani změny výše a druhu trestu (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Relevantně s označeným dovolacím důvodem bylo dovolání uplatněno v té části, kde obviněný vyjádřil výhrady proti nesprávnosti použité právní kvalifikace a poukázal na možnost jiného právního posouzení nebo pokud zmínil nedostatky v subjektivní stránce.
Vzhledem k tomu, že obviněný byl napadeným rozsudkem uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., je nejprve vhodné v obecné rovině konstatovat, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí takovým činem smrt.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. zákon vyžaduje úmyslného zavinění, avšak ve vztahu k těžšímu následku ve smyslu odst. 3 téhož ustanovení postačí, je-li tento způsoben z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.].
Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Z nedbalosti je trestný čin spáchán podle §5 tr. zák., pokud pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Podle §6 písm. a) tr. zák. se k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
V posuzovaném případě bylo podle popisu skutkových okolností, jak o nich rozhodl odvolací soud, zjištěno, že poté, co obviněný nalezl svou manželku N. Č.,ležet opilou na podlaze v kuchyni a chtěl jí pomoci do postele, tato ho začala slovně napadat a bránit se jeho pomoci kopáním nohou, dvakrát ji udeřil dřevěným válečkem na nudle do blíže nezjištěné oblasti hlavy, což vedlo k následné smrti poškozené přesně nezjištěným způsobem a poté, když nejevila známky života, ji odnesl do svého osobního automobilu a odvezl na odlehlé místo, kde její tělo uschoval.
Již z těchto skutkových zjištění plyne, že následek smrti poškozené je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, neboť nevznikají žádné pochybnosti o tom, že smrt u poškozené nastala v důsledku shora popsaného jednání. Za jednání, kterým obviněný poškozenou fyzicky napadl, odvolací soud označil dva údery dřevěným válečkem na nudle do blíže nezjištěné oblasti hlavy. Na základě takto vymezených skutkových závěrů odvolací soud ve svém rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil i závěry právní a dostatečně vysvětlil, jakými úvahami se řídil, pokud obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. Zaměřil se především na posouzení otázky zavinění obviněného, k němuž na straně 6 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný při zjištěném způsobu útoku musel vědět, že ublížení na zdraví v této podobě v kombinaci s podnapilostí poškozené a jejím aktuálním zdravotním stavem může vyvolat i další vážné zdravotní komplikace včetně ohrožení jejího života. Ačkoliv poškozená známky tohoto ohrožení nepochybně jevila a podle samotné výpovědi obviněného v zápětí zemřela, obviněný tělo odvezl a ukryl, aby smrt poškozené utajil.
Nejvyšší soud s ohledem na všechna uvedená zjištění konstatuje, že lze mít za prokázané a dostatečně objasněné, že obviněný byl srozuměn s možností vzniku újmy na zdraví poškozené ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., v důsledku jím vedeného úderu. Odvolací soud vysvětlil, že obviněný takto prokázaným jednáním, při němž poškozenou udeřil válečkem na nudle do nezjištěné části hlavy, způsobil zranění, které poškozené mohlo přivodit otřes mozku, což je podle znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, pravděpodobný následek útoku obviněného proti tělu poškozené, který v dalších souvislostech vedl ke smrti poškozené. Obviněný na základě těchto skutečností věděl, že svým jednáním může způsobit poškozené lehkou újmu na zdraví, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn, čímž se činu dopustil v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
K těmto úvahám považuje Nejvyšší soud za vhodné navíc doplnit, že trestní zákon pojem ublížení na zdraví na rozdíl od těžké újmy na zdraví (vymezené v §89 odst. 7 tr. zák.), nevykládá. Podle ustálené judikatury se však za „ublížení na zdraví“ pokládá takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nemusí nutně zanechat trvalé následky. Ublížením na zdraví se rozumí změněný stav, který nastal delší dobu trvajícími zdravotními obtížemi. Musí tedy jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.).
Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §89 odst. 7 písm. a) až h) tr. zák., a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákon v §89 odst. 7 písm. ch) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“.
V daném případě je nepochybné, že obviněný, jak vyjádřil i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, věděl, že poškozené může způsobit ublížení na zdraví, jak má na mysli ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. S ohledem na průběh činu však obviněným chtěný následek v podobě ublížení na zdraví nenastal, neboť poté, co byla poškozená zasažena válečkem, v krátké době z přesně nezjištěných příčin zemřela. Došlo tak k následku podstatně závažnějšímu, než ke kterému obviněný svým jednáním vědomě směřoval.
Při výše uvedeném zjištění, že smrt poškozené nastala v přímé souvislosti s jednáním obviněného, které je popsané ve skutkových zjištěních rozsudku soudu druhého stupně, není důvodné pochybovat v rámci použité právní kvalifikace podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. ani o správnosti závěrů odvolacího soudu ohledně zavinění obviněného ke způsobení smrti ve smyslu odstavce 3 tohoto ustanovení. K tomu odvolací soud na straně 4 rozsudku rozvedl, že pro své úvahy vycházel z výsledků provedeného dokazování, a poukázal zejména na výpověď obviněného, v níž sám popsal; „po útoku jsem spatřil poškozenou ležící na podlaze, poškozená se již nepohnula a já jsem si uvědomil, že bude asi mrtvá a řádově tak kolem 10 minut po úderech jsem její tělo odnesl a uložil do zavazadlového prostoru automobilu“. Odvolací soud tudíž správně dovodil, že obviněný poškozené způsobil smrt z nedbalosti [viz §6 písm. a) tr. zák.].
Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu ztotožnil a pro stručnost na ně pouze odkazuje, avšak pro úplnost považuje ve vztahu k námitkám obviněného za potřebné doplnit, že při správných závěrech soudů obou stupňů o nedbalostním zavinění obviněného ve vztahu k následku smrti poškozené tyto soudy neurčily, o kterou ze zákonem upravených forem nedbalosti se jedná. Vhodné je proto zdůraznit, že kritériem nedbalosti v obou jejích formách předpokládaných zákonem je zachování určité míry opatrnosti pachatelem. Ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem [§5 písm. a)], je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu.
Odvolací soud pro posouzení zavinění obviněného J. Č. ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. dostatečně zohlednil všechna shora obecně vyjádřená hlediska a vedle zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, též v potřebném rozsahu zjišťoval všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že obviněný bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů přitom je nutné též akceptovat zkušenosti obviněného a ostatní okolnosti případu, včetně jím popsaného stavu poškozené před tím, než ji naložil do svého vozidla (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 75/1958 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na shora uvedené závěry a okolnosti případu, jakož i na způsob, jakým odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil, Nejvyšší soud shledal, že obviněný jednal ve vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.].
Ze všech výše rozvedených úvah je nepochybné, že oba soudy nižšího stupně zcela správně vyložily pojem ublížení na zdraví a v jednání obviněného shledaly naplněnými všechny objektivní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Dospěly též ke správným závěrům o naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. i z hlediska zavinění obviněného, jak je výše popsáno. Tato právní kvalifikace trestného jednání, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 7 To 116/2005, byla shledána jako správná a odpovídající zákonu i všem zjištěným skutečnostem a plně odpovídá právním názorům a úvahám, které ve svém usnesení ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 8 Tdo 957/2005-I., vyslovil Nejvyšší soud.
Při všech těchto zjištěních o správnosti právního posouzení trestného činu obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., je jen pro úplnost nutné poznamenat, že alternativa, aby byl skutek posouzen jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák., v daném případě nepřichází do úvahy. Tohoto obviněným usuzovaného trestného činu se totiž dopustí ten, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že obviněný je sám pachatelem, který poškozené ublížil na zdraví, nelze tuto právní kvalifikaci použít.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených úvah shledal, že výhrady, které obviněný uplatnil v nyní podaném dovolání, nejsou opodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová