ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.318.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 318/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2006 o dovolání obviněného P. G., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody Věznici J., proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 61 To 414/2005, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 39 T 58/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. G. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. G. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 39 T 58/2005, uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §250b odst. 1 tr. zák. a za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně a pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu uloženém obviněnému jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 29 T 36/2004, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2004 a dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 4 T 30/2004, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 61 To 414/2005, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze, podal obviněný P. G. prostřednictvím obhájce Mgr. P. V. dovolání opírající se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval ve skutečnosti, že v dosavadním průběhu řízení nebyl vzat do úvahy vztah souhrnnosti s dalšími tresty, které mu byly uloženy, o němž je přesvědčen, že zde existuje, a otázka ukládání trestu tak nebyla správně hmotně právně posouzena.
Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc tomuto soudu, anebo soudu prvního stupně přikázal k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření provedla úvodem rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a shrnula obsah dovolání. K vlastní dovolací argumentaci obviněného uvedla, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že se odvolací soud obsahově shodnými odvolacími námitkami směřujícími proti výroku, jímž byl obviněnému uložen souhrnný trest, vypořádal a vytýkané vady neshledal, neboť podmínky pro ukládání trestu za použití §35 odst. 2 tr. zák. byly soudem prvního stupně splněny. V rámci odvolacího řízení nebylo zjištěno ani pochybení ohledně namítaného samostatného trestu uloženého Městským soudem v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 154/2001. Dospěla proto k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo jako takové podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání splňuje formální a obsahové náležitosti, a zjistil, že dovolání obviněného P. G. je přípustné, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], toto dovolání bylo podáno včas a na místě k tomu určeném, jak upravuje ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
S ohledem na to, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud v rámci svého dalšího postupu posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze podřadit pod některý z důvodů zákonem vymezených ustanovením §265b odst. 1 písm. a) - l), odst. 2 tr. ř.
Obviněný své dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dopadá tedy na vady, které spočívají v nesprávnostech vzniklých při posouzení skutku, anebo na nedostatky, které vyplývají z jiných skutečností upravených normami hmotného práva. Nemůže sloužit k tomu, aby na jeho základě byl přezkoumáván skutkový stav věci.
Vzhledem k tomu, že obviněný shledává pochybení v tom, že nebyl vzat v úvahu vztah souhrnnosti s dalšími tresty, k nimž byl odsouzen, jde o námitku na uvedený dovolací důvod dopadající, protože za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat závěr o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud proto dále zkoumal, zda je podané dovolání opodstatněné.
K námitkám v dovolání uplatněným je vhodné v obecné rovině nejprve uvést, že podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet, a proto Nejvyšší soud pro posouzení, zda měl být v projednávané trestní věci ukládán souhrnný trest, zkoumal, zda trestné činy, pro něž byl obviněný odsouzen, jsou trestnými činy sbíhajícími se s těmi, pro které byl odsouzen v těch trestních věcech, na které obviněný v rámci svého dovolání odkazuje.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 nyní dovoláním napadeného, byl obviněný P. G. uznán vinným, že dne 19. 9. 2003 v P. v ulici M. H., v pobočce Č. p., a. s., se sídlem B., na částku 20.000,- Kč, uvedl jako svého zaměstnavatele od ledna 1998 firmu F., a. s., se sídlem P., s výší měsíčního příjmu 18.749,- Kč přesto, že jejím zaměstnancem nebyl, žádný příjem neměl, z poskytnutého úvěru vyčerpal celou částku, splátky nehradil, čímž firmě H. C. F., a. s., způsobil škodu ve výši 20.000,- Kč.
Z obsahu rejstříku založeného v obsahu spisu (č. l. 54) vyplynulo, že obviněný byl v minulosti opakovaně odsuzován, avšak pro rozhodnutí o námitkách obviněným vznesených v dovolání a ve vztahu k podmínkám vyplývajícím z ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. mají význam a zakládají vztah souhrnnosti pouze odsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 29 T 36/2004, a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 4 T 30/2004, když na ostatní odsouzení zákonná hlediska pro ukládání souhrnného trestu nedopadají.
V obsahu spisu jsou tato jmenovaná rozhodnutí založena a Nejvyšší soud z nich shledal, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 29 T 36/2004, byl obviněný P. G. odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil dne 30. 1. 2004 a za který byl odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců nepodmíněně a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 4 T 30/2004, byl obviněný P. G. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., který spáchal dne 17. 12. 2003, a byl odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 29 T 36/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 9. 2004.
Z těchto zjištění je patrné, že oba trestné činy, pro něž byl obviněný citovanými rozhodnutími uznán vinným a čin, pro který je nyní souzen, jsou spáchány ve vícečinném souběhu a je mezi nimi vztah souhrnnosti, neboť obviněný se činu, pro který byl odsouzen v dovoláním napadeném rozhodnutí, dopustil dříve, než byl pro oba tyto uvedené trestné činy krádeže odsouzen (čin spáchal dne 19. 9. 2003 a předmětná odsouzení byla vyhlášena ve dnech 8. 6. 2004 v případě rozsudku sp. zn. 29 T 36/2004 a dne 25. 8. 2004 v rozsudku sp. zn. 4 T 30/2004).
Soud prvního stupně tyto skutečnosti správně zjistil, avšak pochybil, pokud obě tato rozhodnutí při ukládání souhrnného trestu v nyní napadené trestní věci (sp. zn. 39 T 58/2005) citoval, neboť dostatečně neuvážil, že souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu v případě vícečinného souběhu pouze tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet.
V době, kdy soud prvního stupně v nyní projednávané trestní věci rozhodoval (28. 7. 2005) o uložení trestu obviněnému P. G., byl již ode dne 10. 9. 2004 pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 4 T 30/2004, kterým byl zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 29 T 36/2004. Nemohl proto zrušit ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. trest, který již byl v rámci jiného souhrnného trestu zrušen. Takový postup je v rozporu s podmínkami pro ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obviněného tento nedostatek zjistil a ve svém rozhodnutí na str. 2 na něj upozornil s tím, že uvedenou vadu považoval pouze za formální nedostatek, pro který nepovažoval za nutné rozsudek soudu prvního stupně rušit. Dopustil se však sám nepřesnosti, když zřejmě omylem namísto rozsudku sp. zn. 4 T 30/2004, poukázal na neexistující rozsudek sp. zn. 41 T 20/2004.
Nejvyšší soud se s obsahovým zjištěním odvolacího soudu v zásadě ztotožnil, a k dovolání obviněného P. G. považuje za nutné nad rámec skutečností rozvedených v rozhodnutí odvolacího soudu uvést, že z důvodů, které jsou výše rozvedeny, je zřejmé, že obviněný ve svém dovolání zčásti opodstatněně poukázal na nesprávnosti při ukládání souhrnného trestu, protože soud prvního stupně nesprávně ve výroku o jeho uložení podle §35 odst. 2 tr. zák. ukládal tento trest i ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu Prahu 5 ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 29 T 36/2004, přestože tento výrok o trestu byl již dne 25. 8. 2004 zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 4 T 30/2004.
Z hlediska postavení obviněného je významné posouzení otázky, zda by při postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř., resp. §265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět k závěru, že by mu byl uložen na základě nového rozhodnutí, při němž by ve výroku o souhrnném trestu správně nebyl citován jako zrušený též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 29 T 36/2004, mírnější trest; tím by totiž mohlo být zásadně ovlivněno postavení obviněného.
Nejvyšší soud však shledal, že při správném konstatování zrušovaných rozsudků v rámci souhrnného trestu nebyl obviněný ve svém postavení zvýhodněn a tato náprava by nevedla ke změně podmínek pro uložení výhodnějšího trestu, protože okolnosti rozhodné pro ukládání souhrnného trestu se nikterak nezměnily. Obviněnému by byl totiž stejně jako při nepřesně uvedeném rozhodnutí soudu prvního stupně, ukládán souhrnný trest za ty činy, jimiž byl oběma jmenovanými rozsudky (sp. zn. 29 T 36/2004 a sp. zn 4 T 30/2004) uznán vinným. Pouze by správně byl citován jako zrušovaný toliko rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 4 T 30/2004, neboť již ten ve svém výroku o trestu obsahuje výrok o tom, že byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 29 T 36/2004.
Tyto okolnosti podle názoru Nejvyššího soudu však nejsou, a ani v době rozhodování odvolacího soudu nebyly takovými skutečnostmi, které by odůvodňovaly snížení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve vztahu k trestu uloženému soudem I. stupně, neboť nebyly zjištěny jiné podmínky mající podstatný a rozhodný význam pro výměru a druh tohoto trestu.
Další námitky obviněným uvedené v dovolání, vyjádřené jen obecně tak, že by i jeho jiné dřívější tresty měly být při ukládání souhrnného trestu vzaty do úvahy a že mu trest měl být vyměřen i ve vztahu k dalším odsouzením, které však nikterak nekonkretizoval, nebyly shledány jako opodstatněné. Pro úplnost ve vztahu k této výhradě postačí poukázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který tento požadavek obviněného zkoumal v rámci jím podaného odvolání a dospěl k závěru, že je nedůvodný, neboť žádné jiné činy, pro které byl v jiných rozhodnutích obviněný odsouzen, již podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. nenaplňují.
S přihlédnutím ke všem rozvedeným zjištěním a úvahám Nejvyšší soud shledal, že byla splněna hlediska pro odmítnutí dovolání obviněného vyjádřená v ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by ani nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání odmítl, byť dovolací námitky týkající se použité právní kvalifikace akceptoval, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová