ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.378.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 378/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2006 o dovoláních obviněných M. R., a O. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 2 To 2/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 12/2004, takto:
l) Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
2) Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 46 T 12/2004, byl obviněný M. R. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pod bodem 2) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a obviněný O. N. byl uznán vinným pod bodem 3) trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. Těchto trestných činů se dopustili tak, že:
obviněný M. R.
1) dne 4. 12. 2003 kolem 11.00 hod. v katastrálním území obce O., okres B.-v., v místech zvaných P. v., jako zaměstnanec firmy S., s. r. o., převážející tržby z poboček Č. s., a. s., v B., po předchozí dohodě, společně s M. S., jehož trestní stíhání bylo dne 31. 8. 2004 zastaveno z důvodu §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. e) tr. ř., napadl slzným plynem za účelem získání peněz dalšího zaměstnance výše uvedené firmy – řidiče vozidla Škoda Felicia, D. C., kdy následně s úmyslem ho usmrtit, na něj dvakrát vystřelil z legálně držené pistole zn. FEG, model AP, zasáhl ho do hlavy, čímž mu způsobil zhmoždění mozku, v důsledku něhož poškozený na místě zemřel, poté tělo zemřelého společně naložili do automobilu Škoda Rapid, se kterým přijel M. S. Sem dali i odcizenou finanční hotovost ve výši 24.723.000,- Kč, z místa činu odjeli, přičemž pak zinscenovali loupežné přepadení služebního vozidla firmy S., s. r. o., mrtvé tělo D. C., peněžní prostředky i střelnou zbraň M. S. ukryl, část peněz poté utratili a zbytek byl zajištěn,
2) že v přesně nezjištěné době, někdy v roce 2002, si bez povolení opatřil a v místě svého bydliště v obci R., přechovával až do dne zajištění, tj. do 2. 3. 2004, střílecí tužku ráže 22 mm, neznámého původu schopnou střelby náboji ráže 6 mm Flobert, 22 Short a 22 Long Rifle a náboje do ní, přičemž se podle §4 písm. a) odst. 3 zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních jednalo o zakázanou zbraň kategorie A,
obviněný O. N.
3) dne 4. 12. 2003 v poledních hodinách dovolil ve své garáži v obci S., ponechat M. S., jeho osobní vozidlo Škoda Rapid, kdy tento mu sdělil, že v kufru auta je mrtvola, a požádal ho o spálení igelitových pytlů s označením Č. s., za což mu dal finanční částku 100.000,- Kč. Poté v témže měsíci, někdy kolem vánoc, za ním opět jmenovaný přišel do jeho bydliště, kde mu následně pomohl vyndat z kufru vozidla mrtvé tělo D. C., který byl dne 4. 12. 2003 usmrcen, vysvléci je a hodit do jímky septiku na dvoře, kde bylo nalezeno dne 3. 3. 2004 orgány Policie ČR. Oblečení spálil, přičemž takto jednal v úmyslu umožnit M. S., aby trestnímu stíhání unikl.
Za uvedené trestné činy byl obviněný M. R. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. a za použití §29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to předmětů, které jsou v rozsudku přesně specifikovány.
Obviněný O. N. byl odsouzen podle §166 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 kusu nůžek na plech modré barvy.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. Ř. a P. Z. a o zproštění obžaloby u obviněného P. Z. a ve vztahu k obviněnému M. R. o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu odvolání podaných proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně obviněnými M. R., O. N. a P. Z. a zúčastněnou osobou V. Z. rozhodl rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 2 To 2/2005, tak, že:
I.napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to
1) ohledně obviněného M. R. a) ve výroku o trestu propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák., b) ve výroku o trestu propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. ohledně některých specifikovaných věcí,
2) ohledně obviněného O. N. a spoluobviněného P. Z. ve výrocích o vině a trestu,
3) ve všech výrocích o zabrání věcí podle §73 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. (týkajícího se P. Z.).
II. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
III. Podle §259 odst. 3 tr. ř. o zrušené části napadeného rozsudku nově rozhodl tak:
1) obviněnému M. R.
podle §55 odst. 1 písm. d) tr. zák. uložil trest propadnutí věci, a to domácího kina zn. Genius GHT 510 D, včetně 2 ks reproduktorů zn. Genius, 1 ks síťového adapteru zn. ACDA černé barvy, 1 ks reproduktoru zn. Genius mod. GHT 510, černo-stříbrné barvy, 1 ks ovládací mechaniky zn. Genius, stříbrno-černá skříňka, 1 ks dálkového ovládání zn. Genius, barva stříbrná, 9 ks propojovacích šňůr černé barvy, 1 ks igelitového sáčku s propojovací šňůrou černé barvy,
podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. rozhodl, že se zabírá střílecí tužka ráže 22 mm, neznámého původu bez výrobního čísla, 9 ks nábojů výroby Winchester ráže .22 Long Rifle, 1 ks náboje výroby CCI ráže .22 Long Rifle, 1 ks náboje výroby Vostok ráže .22 Short, 1 ks náboje výroby Sellier a Bellot ráže 6 mm Flobert, 1 ks plynové nábojky zahraniční výroby ráže .22 Knall,
2) znovu rozhodl o vině obviněného O. N.
a uznal jej vinným trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., a skutek vymezil tak, že dne 4. 12. 2003 v obci S., na žádost M. S., spálil prázdné igelitové pytle označené názvem Č. s., které v jeho garáži v obci S., původně naplněné penězi, M. S. vyjmul ze svého osobního vozidla Škoda Rapid, za uvedenou činnost a ponechání vozidla v garáži převzal od M. S. finanční částku 100.000,- Kč, následně tamtéž, někdy kolem vánoc téhož roku, po sdělení M. S., že v kufru auta se nachází mrtvola, tomuto pomohl vyndat z kufru vozidla mrtvé tělo D. C., který byl dne 4. 12. 2003 usmrcen, poškozeného vysvléci a hodit do jímky septiku na dvoře, na žádost M. S. oblečení poškozeného spálil, vozidlo nadále ponechal zaparkované v garáži kde bylo, stejně jako tělo poškozeného, nalezeno orgány Policie ČR až dne 3. 3. 2004, a takto jednal v úmyslu umožnit M. S., aby trestnímu stíhání unikl.
Za to byl obviněnému O. N. uložen podle §166 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks nůžek na plech modré barvy.
3) Podle §259 odst. 1 tr. ř. v části týkající se spoluobviněného P. Z., a ve všech výrocích, jimiž soud prvního stupně rozhodl o zabrání věci, byla věc vrácena Krajskému soudu v Brně.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění M. R. a O. N. dovolání.
Obviněný M. R. prostřednictvím obhájce JUDr. D. S., CSc. podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které zaměřil výhradně proti výroku o výjimečném trestu. S odkazem na to, že trest odnětí svobody od 15 do 25 let lze uložit pouze tehdy, když je stupeň společenské nebezpečnosti velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena, zdůraznil, že je netrestanou osobou, jeho resocializace byla shledána jako reálná, svého činu hluboce litoval a od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a čin spáchal ve velmi nízkém věku. Za pochybení soudů obou stupňů považoval, že nepřihlédly k tomu, že byl spoluobviněným M. S. vydírán, a nesprávně vyložily závěr znalce z oboru psychologie, že právě tento spoluobviněný je osobou, která dokáže ovlivnit své okolí. Nesouhlasil rovněž s tím, že oba soudy u něj shledaly silnější zištný motiv než u spoluobviněného M. S., protože to byl právě on, kdo si ponechal většinu získaných peněz, uschoval je, a dovolateli vydával pouze menší finanční částky.
V závěru z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) s odkazem na ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a aby s poukazem na ustanovení §265m tr. ř. sám ve věci rozsudkem znovu rozhodl a uložil mu přiměřený trest odnětí svobody v rozpětí 12 až 15 let.
Obviněný O. N. prostřednictvím obhájce JUDr. V. K. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a byl mu uložen trest, který zákon nepřipouští. Ve vztahu k důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve konstatoval, že ze skutku, jak je v napadeném rozsudku popsán, vyplývá, že se obviněný nejprve dopustil trestného činu podílnictví a teprve asi po 14 dnech pomáhal S. odklidit mrtvé tělo poškozeného. Na základě tohoto závěru dovodil, že nemohl být uznán vinným trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., protože pokud spáchal trestný čin podílnictví, nemohl následně spáchat trestný čin nadržování, tedy nemohl mít v úmyslu pomoci uniknout trestnímu stíhání někomu jinému, ale především sobě. Další námitkou obviněný vyjádřil nedostatky v subjektivní stránce. Vrchnímu soudu vytkl, že nevyhověl jeho odvolacím námitkám, spočívajícím v tom, že soud prvního stupně nesprávně zaměnil subjektivní a objektivní stránku, neboť úmysl umožnit obviněnému M. S. uniknout trestnímu stíhání, je součástí objektivní stránky a musí být součástí skutkových zjištění. Aby ji obviněný naplnil, musel jednat v přímém úmyslu, neboť srozumění s touto skutečností nemůže stačit. Rozvedl dále své úvahy, jimiž vyjádřil nespokojenost s názorem odvolacího soudu, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že po subjektivní stránce postačuje vědomí pachatele, že poskytuje pomoc osobě, která spáchala trestný čin a pachatelovo srozumění s touto okolností. Obviněný ohledně vztahu trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. vyslovil názor, že když spáchá trestný čin ten, kdo např. kradenou věc ukryje úmyslně, aby tím napomáhal pachateli krádeže uniknout stíhání, nebude jeho hlavním úmyslem získání majetkového prospěchu, ale naopak s tím bude pravděpodobně pouze srozuměn. Proto bude jeho jednání postižitelné podle §251 tr. zák. a nikoli podle §166 tr. zák. Nepřímý úmysl u ukrývání věci tedy nepochybně stačí ke spáchání trestného činu podílnictví, nemůže však stačit ke spáchání trestného činu nadržování, u něhož musí být prokázán přímý úmysl ukrytím věci, pomoci jinému uniknout trestnímu stíhání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný shledal naplněný proto, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští s odkazem na ustanovení §39 odst. 2 tr. zák., neboť nebylo respektováno, že nepodmíněný trest odnětí svobody lze uložit, jen když vzhledem k osobě pachatele by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Obviněný v této souvislosti zopakoval námitky, které ve vztahu k trestu uloženému soudem prvního stupně uplatnil ve svém odvolání a podrobně poukázal na obsah znaleckého posudku z oboru psychologie vypracovaného znalcem PhDr., PaeDr. M. P., jímž byl proveden důkaz v řízení před odvolacím soudem. Odvolacímu soudu vytkl, že se dostatečně a řádně nemohl vypořádat se závěry tohoto posudku, protože obsahově náročný rozsudek vyhlásil po poradě senátu trvající jednu hodinu. Přístup odvolacího soudu k tomuto důkazu označil za „svérázný“, což podle obviněného dokresluje odvolacím soudem vyslovený závěr, že předložený znalecký posudek nemůže nic změnit na správnosti závěru soudu I. stupně o výši a druhu uloženého trestu. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil a zdůraznil, že znalecký posudek naopak dává spolehlivý podklad pro závěr, že účelu trestu bude v jeho případě dosaženo výhradně jiným než nepodmíněným trestem odnětí svobody. Odvolací soud však řádně nehodnotil všechny okolnosti rozhodné podle §39 odst. 2 tr. zák., neboť při svých úvahách o druhu trestu vycházel pouze ze způsobu provedení činu a nikoliv z osoby pachatele. Za nepřípustné obviněný označil, že vrchní soud zpochybnil správnost a úplnost znaleckého posudku, když poukázal na to, že znalec posudek zpracoval bez znalosti veškeré spisové dokumentace, a pokud takový názor zaujal, měl pochybnosti o jeho správnosti, nemohl při provádění tohoto důkazu postupovat podle §211 odst. 5 tr. ř. a posudek přečíst.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok III., bod 2) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 2 To 2/2005, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Ze všech těchto důvodů a také proto, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že obviněný pro svou jednoduchou strukturu osobnosti a nízkou inteligenci pobyt ve vězení psychicky nezvládne, požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil podle §265o odst. 1 tr. ř. výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
Dovolání obviněného bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ve vztahu k dovolání obviněného M. R. uvedl, že pokud se obviněný domáhá, aby mu nebyl ukládán výjimečný trest, a dožaduje se přehodnocení okolností, na jejichž základě bylo o trestu rozhodnuto, nejde o námitky, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídají ani důvodu předpokládanému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání obviněného M. R. shledal jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného O. N. a jím označenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce shledal za relevantní námitky, že trestné jednání tohoto obviněného nemělo být posouzeno jako trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., ale jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. S názory obviněného vyslovenými v dovolání se však neztotožnil a poukázal na správnost závěrů vrchního soudu vyjádřených v odůvodnění jeho rozsudku, že trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. lze spáchat i v úmyslu nepřímém, ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., jak k tomu došlo v tomto konkrétním případě. Obviněný si musel být vědom, že se obviněný M. S. dopustil trestného činu, což vyplynulo z toho, že u něj ukryl vozidlo, z něhož vytahoval pytle s penězi, na nichž byl nápis Č. s. a pomáhal mu odstranit mrtvolu poškozeného. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukázal na stejné úvahy, jimiž vyjádřil svůj názor ohledně námitek uvedených k tomuto důvodu obviněným M. R.
Státní zástupce na podkladě těchto názorů učinil návrh, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl. V případě obviněného M. R. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a ohledně obviněného O. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou podaná dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že je podaly oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly obviněnými uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.
Obviněný O. N. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
Ve svém dovolání však obviněný O. N. takto uplatněný dovolací důvod nepodložil argumenty stanovenými zákonem, ale poukázal na to, že soud při ukládání trestu nesprávně posoudil okolnosti významné pro nepodmíněnost trestu odnětí svobody podle §39 odst. 2 tr. zák. Odvolacímu soudu především vytkl nesprávnost procesního postupu při provádění důkazů znaleckým posudkem z oboru psychologie, který obviněný považoval za velice významný pro posouzení své osoby. Ve vztahu k jeho obsahu zdůraznil, že odvolací soud při ukládání trestu závěry vyplývající z tohoto znaleckého posudku nesprávně vyhodnotil a nezabýval se všemi rozhodnými skutečnostmi znalci k jeho osobě uvedenými.
Takto vymezené námitky svým obsahem nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť o ten je možné dovolání opírat jen tehdy, když byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud by obviněný O. N. dovolání podal jen z tohoto důvodu, musel by ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud však dále zkoumal, zda byl naplněn druhý z dovolatelem označených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Za takovou okolnost je možné považovat obviněným namítané výhrady proti nesprávné právní kvalifikaci podle §166 odst. 1 tr. zák. s poukazem, že skutkem, kterým byl obviněný uznán vinným, byly naplněny znaky jiné skutkové podstaty, a nedostatky v posouzení subjektivní stránky, neboť v obou případech jde o hmotně právní pojmy.
Obviněný proto relevantně uplatnil ty námitky, které rozvedl s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jimiž vytkl, že odvolací soud skutek, jímž byl uznán vinným, posoudil jako trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. přesto, že v první části popsaného skutkového zjištění vztahujícímu se ke dni 4. 12. 2003 jde o trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., který, i když nebyl vykvalifikován, brání tomu, aby další část popsaného skutkového zjištění týkající se doby kolem vánoc byla posouzena jako trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., u něhož nebyla naplněna ani subjektivní stránka, protože nepřímý úmysl, který dovodil odvolací soud v daném případě, nepřichází do úvahy.
K takto vyjádřeným námitkám lze nejprve obecně uvést, že podle §166 odst. 1 tr. zák. se trestného činu nadržování dopustí ten, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu.
Významnou, z hlediska této skutkové podstaty, je okolnost, že je pachateli poskytována pomoc až poté, co byl již trestný čin dokonán, resp. dokončen, a tato součinnost nebyla přislíbena před spácháním činu.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem.
Z hlediska subjektivní stránky se u obou těchto trestných činů vyžaduje úmysl. U trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. pachatel jedná v úmyslu umožnit pachateli základního trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání (trestu atd.). Tím se nadržování, kterého se může pachatel dopustit i tím, že ukrývá nebo převede na sebe nebo jiného věc pocházející z trestného činu, liší od podílnictví podle §251 tr. zák., pro které je typický navíc ještě úmysl těžit z trestného činu (viz rozhodnutí č. 29/1979 Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí obviněný O. N. dne 4. 12. 2003 na žádost obviněného M. S. spálil prázdné igelitové pytle označené názvem Č. s., které v jeho garáži, původně naplněné penězi, obviněný M. S. vyjmul ze svého osobního vozidla Škoda Rapid, za uvedenou činnost a ponechání vozidla v garáži převzal od obviněného M. S. finanční částku 100.000,- Kč, následně tamtéž, někdy kolem vánoc téhož roku, po sdělení obviněného M. S., že v kufru auta se nachází mrtvola, tomuto pomohl vyndat z kufru vozidla mrtvé tělo D. C., který byl dne 4. 12. 2003 usmrcen, poškozeného vysvléci a hodit do jímky septiku na dvoře, na žádost obviněného M. S. oblečení poškozeného spálil, vozidlo nadále ponechal zaparkované v garáži, kde bylo, stejně jako tělo poškozeného, nalezeno orgány Policie ČR až dne 3. 3. 2004, a takto jednal v úmyslu umožnit obviněnému M. S., aby trestnímu stíhání unikl.
Podle tzv. právní věty odvolací soud shledal, že se obviněný trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. dopustil tak, že pachateli trestného činu pomáhal v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání.
Nejvyšší soud ve vztahu k těmto zjištěným skutečnostem, s ohledem na námitky obviněného, považuje za vhodné připustit, že popsaný skutek probíhal ve dvou časových liniích, což ve svém rozhodnutí zmínil i odvolací soud, když na str. 37 odůvodnění rozsudku uvádí, že „… obviněný O. N. nejprve pomohl zlikvidovat M. S. pytle nesoucí označení Č. s., za to dostal 100.000,- Kč … a asi za 14 dní poté mu pomohl zbavit se mrtvého těla …“. Na straně 38 navíc učinil závěr, že „… s ohledem na způsob provedení daného trestného jednání nelze rozhodně říci, že se jedná o jednorázové spáchání …“. Je tedy zřejmé, že odvolací soud si byl této okolnosti vědom, avšak kromě toho, že ji takto konstatoval, nevysvětlil, z jakých důvodů shledává v tomto činu jen jeden skutek a na základě jakých skutečností dovodil, že jsou v daném případě splněny podmínky pro pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. S ohledem na to, že odvolací soud uvedený čin posoudil jako jeden trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., lze usuzovat, že obviněný se činu dopustil v pokračování. Na takovém závěru za daných okolností nelze nic měnit, a úvahy, které by eventuelně směřovaly k závěru, že v daném případě o pokračování nejde, ale mohlo by se jednat o dva samostatné skutky, které by bylo nutné samostatně právně vykvalifikovat, by byly k tíži obviněného, což je při absenci dovolání podaného v neprospěch obviněného vyloučeno.
Jestliže obviněný O. N. v rámci svého dovolání poukazuje na to, že dílčím činem vztahujícím se ke dni 4. 12. 2003 naplnil znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože převzal od obviněného M. S. za to, že mu ukryl jeho auto ve své garáži a spálil pytle, v nichž byly uloženy peníze, 100.000,- Kč, nelze takovým úvahám přisvědčit. Ve vztahu k nim je nutné z již výše zmíněné zásady zákazu změny k horšímu (reformationis in peius) tuto právní kvalifikaci odmítnout, protože by podle ní mohlo být posouzeno uvedené jednání pouze vedle té právní kvalifikace trestným činem nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák, která již na toto trestné jednání byla aplikována.
Nelze se totiž ztotožnit s názorem dovolatele, že je vyloučeno, aby tyto dvě kvalifikace byly použity současně proto, že při existenci trestného činu podílnictví nelze čin posoudit současně jako nadržování, neboť by tím obviněný vlastně nadržoval sám sobě, což je vyloučeno. Tento názor by totiž mohl platit pouze za situace, kdyby obviněný ve vztahu k trestnému činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. v tom stavu, jak mu je kladen za vinu, byl sám pachatelem trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., jehož následky pomáhal podle prokázaných okolností odklízet. Skutková zjištění prokazují, že obviněný O. N. trestný čin vraždy nespáchal, a proto se ve vztahu k pachateli tohoto trestného činu, z nichž jedním byl i obviněný M. S., obviněný O. N. mohl dopustit jak trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., tak v obecné poloze i trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák.
Jak totiž vyplynulo ze skutečností shora uvedených, trestný čin nadržování podle 166 tr. zák. a trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák. mohou být použity i vedle sebe, neboť nejsou ve vztahu speciality ani subsidiarity a s ohledem na skutkové okolnosti nejde ani o vzájemnou konzumpci. Jejich reálný souběh je tedy možný za situace, pokud by byly prokázány objektivní i subjektivní znaky obou těchto trestných činů. Na základě uvedených skutkových okolností by se sice o trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. mohlo také jednat, a to ať ve vztahu k tomu, že obviněný O. N. převzal od obviněného M. S. částku 100.000,- Kč, anebo proto, že spálil pytle s označením Č. p., neboť věděl, že pocházejí z peněz, které byly získány trestným činem. Tuto další právní kvalifikaci, kterou by bylo možné použít vedle té, podle níž byl obviněný již uznán vinným, však odvolací soud neshledal, ani se jí nezabýval, a proto o ní je již bezpředmětné v rámci odvolacího řízení uvažovat. Rozhodně však jistá pravděpodobnost jejího použití, jak je namítáno v podaném dovolání, nemůže vést k závěru, že by nepřicházelo do úvahy kvalifikovat čin jako trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., podle něhož odvolací soud čin obviněného správně právně posoudil.
Pokud obviněný svým dovoláním poukazuje na nedostatky v prokázání znaku „pomáhá v úmyslu umožnit pachateli, aby unikl trestnímu stíhání“ tím, že ze znaku „v úmyslu“ dovozuje, že jde v tomto případě o vyjádření přímého úmyslu ve vztahu k subjektivní stránce, jde o úvahy, které nejsou namístě. Především je totiž nutné rozlišit, co v dané skutkové podstatě vyjadřuje objektivní stránka trestného činu, a co tvoří stránku subjektivní.
Objektivní stránka je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky, zahrnuje především tzv. obligatorní znaky objektivní stránky, kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Subjektivní stránka představuje znaky týkající se psychiky pachatele, nejvýznamnější z nich je zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a je nezbytné pro naplnění kteréhokoliv znaku skutkové podstaty trestného činu. Je vhodné též připomenout, že skutková podstata trestného činu je souhrn objektivních a subjektivních znaků, které určují jednotlivé druhy trestů a odlišují je od sebe navzájem.
Z uvedených zásad vyplývá, že pokud je jako znak trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. uveden „úmysl umožnit pachateli uniknout“, vyjadřuje se tím okolnost, za níž obviněný jednal, tedy že pomoc pachateli poskytl právě proto, aby nebyl stíhán, tj., že ho k tomu vedl záměr, aby zajistil, že pachatel nebude stíhán. Tento znak tudíž charakterizuje v rámci objektivní stránky, co obviněný svou pomocí sledoval, tedy jaký byl jeho projev vůle ve vnějším světě.
Ve smyslu obecných zásad vztahujících se k subjektivní stránce, je pak zcela nezbytné, zkoumat otázky zavinění i k tomuto znaku, proto je vhodné připomenout, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Lze též zmínit, že u obou forem úmyslu je dána i složka volní, i když v různé míře, neboť právě v odstupňování volní složky je rozdíl mezi oběma druhy úmyslu. Volní složka se musí vztahovat ke všem skutečnostem spadajícím pod znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy nejen na následek nebo účinek, které mají být pachatelem teprve způsobeny, ale i na skutečnosti, které zde v době činu nezávisle na vůli pachatele již jsou. U přímého úmyslu pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tomto zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. U nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti je vhodné se zabývat i tím, zda se u obviněného nejednalo o lhostejný vztah k následku, který lze podle právní praxe považovat již za srozumění s následkem, a tedy úmysl nepřímý.
Soud druhého stupně se v rámci svého rozhodnutí otázkou subjektivní stránky v takto naznačených intencích zabýval na str. 35 a 36 odůvodnění svého rozhodnutí, jímž navázal na závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně na str. 38 svého rozhodnutí, kde uvedl, že s ohledem na okolnosti, jak jsou ve skutkových zjištěních popsány, muselo být obviněnému O. N. zřejmé, že se obviněný M. S. podílel na trestné činnosti pokud v těchto souvislostech vozidlo uschoval ve své garáži a následně pak společně s ním mrtvolu svlékli, oblečení spálili a tělo hodili do jímky na dvoře domu, kde O. N. bydlel, zjevně obviněný O. N. jednal v úmyslu umožnit M. S., aby se trestnímu stíhání vyhnul. Jak též soud prvního stupně uvedl, pokud obviněný O. N. za těchto souvislostí převzal od obviněného M. S. částku 100.000,- Kč, byla to částka, jíž byl odměněn za takto prokázanou službu. Bylo tedy zjištěno, že obviněný především uvedeným způsobem jednal proto, aby svému známému pomohl zakrýt následky jeho trestné činnosti. Jeho motivem nebylo se podílet na uloupené částce, byť z ní část prostředků, jak je uvedeno, převzal. Soud prvního stupně k otázce subjektivní stránky rozvedl, „… trestné jednání obviněného tak spočívalo nikoli v tom, že přestože věděl, že obviněný M. S. má ve vozidle mrtvolu, a i z dalších okolností jeho jednání (zájem pálit věci s tím související), si musel být vědom, že tento se podílel na trestné činnosti, pomáhal mu v utajení této skutečnosti tak, aby mohl uniknout trestnímu stíhání i případnému trestu …“. Obviněný si v tomto případě, a to i s přihlédnutím k jeho rozumovým schopnostem, musel být vědom, že se dopouští jednání, které je v rozporu s normami společnosti, tedy že je trestné, byť nutně nemusel znát všechny okolnosti spáchání trestné činnosti obviněným M. S. Fakticky však věděl, že ukrývá mrtvolu, a že poškozený zemřel násilnou smrtí. Tím, že se podílel se na likvidaci pytlů i mrtvoly, dostal částku přesahující jeho roční příjem, kdy mu zjevně byla zřejmá souvislost této odměny s jeho jednáním. Soud proto posuzoval jeho zavinění minimálně jako úmysl nepřímý, tedy že věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, a s tímto byl srozuměn i přesto, že nebyl v konání aktivní, ale akceptoval, že jeho konkrétní jednání pomáhá obviněnému S. jako osobě, která se dopustila nějakého (v té chvíli mu přesně neznámého, ale s ohledem na existenci mrtvoly, jistě závažného) protiprávního jednání.
Nejvyšší soud s odkazem na odůvodnění rozhodnutí obou soudů shledal, že bylo dostatečně vyjasněno, z jakých důvodů se v daném případě obviněný O. N. uvedeného činu dopustil v úmyslu nepřímém. Subjektivní stránka tedy nevyvolává žádné pochybnosti.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud v právním posouzení činu, jehož se obviněný S. dopustil skutkem vymezeným v rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem III., 2) jako trestného činu nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. neshledal žádné nedostatky nebo pochybení, naopak tuto právní kvalifikaci považuje za plně dopadající na skutečnosti popsané ve skutkových zjištěních, neboť byly naplněny všechny znaky této skutkové podstaty, posoudil dovolání obviněného O. N. v této části jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. R. se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal změny ve výměře trestu a požadoval, aby mu nebyl ukládán výjimečný trest, ale jiný přiměřený trest odnětí svobody ve výměře od 12 do 15 let. V této souvislosti zdůraznil, že je netrestanou osobou, u které je reálná resocializace, svého činu hluboce litoval, od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a čin spáchal ve velmi nízkém věku. Soudům obou stupňů vytkl, že nepřihlédly k jím tvrzené okolnosti, že byl obviněným M. S. vydírán a v této souvislosti shledal, že nesprávně vyhodnotily i znalecký posudek z oboru psychologie. Nesouhlasil ani s tím, že by měl silnější motiv ke spáchání činu než spoluobviněný M. S., který po činu převzal celou získanou částku, uschoval ji a vydával mu jen menší obnosy.
Takto vyjádřené námitky nelze s ohledem na zásady uvedené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za námitky právní povahy i přesto, že obviněný poukázal na ustanovení §29 odst. 2 tr. zák., které je hmotně právním ustanovením. Obviněný totiž toto ustanovení, které opravuje podmínky pro ukládání výjimečného trestu odnětí svobody od 15 do 20 let, pouze formálně zmiňuje, aniž by skutečně vytýkal hmotně právní vady, které by nebyly závislé na skutkových okolnostech, jak obviněný ve svém dovolání výlučně učinil. Jeho dovolání tak s ohledem na jím zvolenou argumentaci směřuje výhradně ke snížení uloženého trestu, což, jak bylo shora zdůrazněno, prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze, neboť přezkoumání trestu (s výjimkou podmínek pro jeho ukládání, např. podle §35 odst. 2 tr. zák.) či vady shledávané v jeho výši nebo druhu, se prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze domáhat. Výrok o trestu může být v rámci dovolání přezkoumán toliko na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný M. R. však o tento důvod své dovolání neopřel, ale i kdyby tak učinil, nebylo by možné ani s odkazem na tento dovolací důvod jeho dovolání přezkoumat, protože jeho argumenty na něj rovněž nedopadají. Tento dovolací důvod je možné aplikovat jen tehdy, když byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný M. R. byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. a za použití §35 odst. 1 tr. zák., §29 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na dobu 17 roků, což plně koresponduje s podmínkami, které uvedená zákonná ustanovení předpokládají. Podle §219 odst. 2 tr. zák. lze uložit pachateli trest odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečný trest. Podle §29 odst. 2 tr. zák. může soud uložit trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Podle obsahu odůvodnění rozsudku soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody i odvolací soud, shledal nalézací soud podmínku pro uložení výjimečného trestu nad patnáct let především s ohledem na velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti činu. Je tudíž zřejmé, že tento druh trestu byl uložen na základě všech zákonem stanovených podmínek, aniž by došlo k jejich porušení. Pro úplnost a nad rámec uvedeného dovolacího důvodu je vhodné poznamenat, že především soud prvního stupně v potřebné a dostatečné míře rozvedl, na základě jakých ve věci konkrétně zjištěných skutečností shledal naplněné hledisko „velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti“. Okolnosti, které takto zdůraznil i podle názoru dovolacího soudu svědčí o správnosti takto vyjádřeného právního závěru.
Pokud obviněný svým dovoláním napadá výjimečný trest, pak především proto, že má výhrady proti tomu, k jakým okolnostem soud přihlížel a neztotožnil se s ním proto, že požaduje, aby bylo přihlédnuto k jiným skutkovým hlediskům. Rovněž v rámci své argumentace napadá i způsob, jakým oba soudy rozhodné důkazy při ukládání výjimečného trestu hodnotily.
Obviněným M. R. námitky uvedené u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze považovat za výhrady na tento důvod dopadající, a nejsou relevantní ani s žádným jiným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř.
Vzhledem ke všem těmto zjištěním a závěrům dovolací soud dovolání obviněného M. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného O. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud s ohledem na shora rozvedené skutečnosti neshledal důvody pro odklad nebo přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, jehož se obviněný O. N. v rámci svého dovolání ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. také domáhal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová