ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.384.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 384/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2006 o dovolání obviněného D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 5 To 643/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 156/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 3 T 156/2002, byl obviněný D. K. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu ve smyslu §26a, §26b tr. zák. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 19 T 155/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných J. K. a P. H. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným D. K., J. K. a P. H. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené V. z. p. Č. r., O. P. K., škodu ve výši 773,- Kč. Podle §229 tr. ř. byl poškozený M. K. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění D. K. a P. H. odvoláními směřujícími proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 5 To 160/2005, byla podle §23 odst. 1 tr. ř. trestní věc obviněného D. K. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. O odvolání spoluobviněného P. H. bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 5 To 160/2005, a s přihlédnutím k §261 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o vině a trestu i ohledně spoluobviněného J. K. O odvolání obviněného D. K. bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 5 To 643/2005. Tímto rozsudkem byl ohledně jmenovaného obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle 59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta a šest měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 19 T 155/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému spolu s již odsouzenými J. K. a P. H. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené V. z. p. Č. r., O. p. K., škodu ve výši 773,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný trestných činů dopustil tím, že
1. dne 26. 7. 2002 v době kolem 00.30 hod. v O., okr. K., na benzínové čerpací stanici S. spolu s již odsouzenými J. K. a P. H., po předchozí slovní rozepři mezi ním a poškozeným M. K., poškozený M. K. jej uchopil pravou rukou za rameno, jeden z obviněných udeřil poškozeného M. K. pěstí do obličeje, poté ho udeřili i ostatní dva obvinění, po pádu poškozeného na zem ho všichni tři kopali, z toho jednou i do hlavy, a zanechali svého jednání až poté, co na místo přijela hlídka Městské policie a Policie ČR O.,
2. dne 26. 7. 2002 v době kolem 01.00 v O., okr. K., krátce po předchozím incidentu, na benzínové čerpací stanici E. C. na ulici V., obviněný společně s již odsouzenými J. K. a P. H., za užití dvou baseballových pálek začali rozbíjet sklo osobního motorového vozidla zn. Škoda 105 RZ, které řídil poškozený E. P. a na místě spolujezdce seděl M. K., kterého vytáhli ven z vozidla, chytili ho za uši, všichni tři ho kopali a někdo z nich křičel „Ty černá hubo, já tě zabiju“, jeden z obviněných obešel vozidlo, udeřil baseballovou pálkou do okna levých dveří vozidla, až se okno rozbilo, poškozený E. P. poté z vozidla vystoupil a z místa utekl a poškozený M. K. pak s vozidlem odjel do místa svého bydliště, odkud byl sanitkou odvezen do nemocnice na ošetření,
přičemž v důsledku fyzického napadení poškozený M. K. utrpěl výron a pohmoždění horního i dolního víčka levého oka se zhmožděním měkkých tkání v oblasti levého jařmového oblouku, povrchní oděrky kůže pruhovitého charakteru na krku v jeho zadní části, v oblasti pravého podpaží a na zádech vpravo nad pravou lopatkou, poranění v oblasti levé očnice a levé tváře s dobou léčení v délce tří týdnů, ale protože bylo kopáno i do hlavy tohoto poškozeného, kdy hlava byla fixována k pevné podložce, pak jde o mechanismus způsobilý ke vzniku nepoměrně závažnějších poranění, zejména zhmoždění mozku, krvácení do dutiny lební apod., což jsou poranění, která ze soudně lékařského hlediska naplňují taxativa poškození důležitého orgánu, k nimž však nedošlo pouze náhodou, poškozený E. P. nebyl lékařsky ošetřen.
Obviněný D. K. podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, poněvadž skutek, jak je v napadeném rozsudku popsán, nenaplňuje znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák. Vytkl, že z jeho popisu není zřejmé, který z obviněných kopl poškozeného do hlavy a ani z něho nevyplývá, že v té době byla hlava poškozeného fixována k pevné podložce, přičemž jen za splnění obou těchto podmínek, tedy že by konkrétně dovolateli bylo kladeno za vinu kopnutí do hlavy poškozeného, která by byla v kritické době fixována k pevné podložce, by bylo možné jeho jednání kvalifikovat jako pokus těžké újmy na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně; obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák., §222 odst. 1 tr. zák. Námitky proti právnímu posouzení skutku též jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. uplatněny nebyly.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda lze jednání obviněného právně posoudit jako pokus uvedeného trestného činu, ač v popisu skutku není konkrétně uvedeno, že poškozeného M. K. v době, kdy měl hlavu fixovánu k pevné podložce, kopl do hlavy právě dovolatel.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, přičemž jednal v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je lidské zdraví. Pokus tohoto trestného činu, jak vyplývá z již citované právní věty, je charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy v důsledku útoku pachatele došlo k takovému ublížení na zdraví poškozeného, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.), tak i za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Pro obě tyto alternativy je však rozhodující, zda úmysl pachatele (ať už přímý nebo nepřímý) směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví.
Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. lze usuzovat z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z provedení útoku, zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, z pohnutky činu, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu [§31 odst. 2 písm. c) tr. zák.].
Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu obsahuje konkrétní skutková zjištění, charakterizující jak povahu společného postupného útoku obviněných D. K., J. K. i P. H., tak reálně vzniklý jakož i hrozící následek v podobě poruchy zdraví poškozeného M. K.
Obviněný nepolemizoval se závěry soudů obou stupňů, že způsob útoku spočívající v kopání do hlavy fixované k pevné podložce byl způsobilý vyvolat vznik nepoměrně závažnějších poranění poškozeného M. K. (zejména zhmoždění mozku, krvácení do dutiny lební apod.), jež by bylo možné hodnotit jako vážnou poruchu zdraví poškozeného ve smyslu poškození důležitého orgánu podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Obviněný namítl, že v popisu skutku není uvedeno, že to byl právě on, kdo poškozeného kopl do hlavy v době, kdy tato byla fixována k pevné podložce, v důsledku čehož nelze ani vyvozovat jeho trestní odpovědnost za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Dovolací námitky obviněného však nemohou obstát.
Ze zjištění soudů obou stupňů je zjevné, že dvojfázového fyzického útoku vůči poškozenému M. K. se obvinění D. K., J. K. a P.H. dopustili společně. Původně verbální konflikt mezi poškozeným a obviněným D. K. přerostl ve fyzický útok, do něhož se postupně zapojili všichni tři obvinění, kteří poškozeného bili pěstmi a po jeho pádu na zem ho všichni tři kopali, z toho jednou i do hlavy, kterou si poškozený chránil rukama; stejně tak útoku následujícímu s krátkým časovým odstupem se společně účastnili všichni jmenovaní obvinění společně a všichni tři ho též kopali. Odvolací soud v těchto souvislostech shrnul, že „pokud se jednání vůči poškozeným K. a E. P. dopustili tři pachatelé, pak všichni tři jsou za toto jednání společně odpovědni, a to i v případě, že k útoku použili pouze dvě baseballové pálky. Jednalo se o společné jednání a v tomto případě je u všech útočníků trestní odpovědnost stejná. Stejně tak všichni tři útočníci odpovídají za vzniklý následek“ (strana 5 rozsudku).
S těmito závěry koresponduje právní závěr o společném jednání obviněných coby spolupachatelů ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., jehož důsledkem je, že každý z obviněných odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde podle nauky i praxe soudů tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. tr. aj). Platí však, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.
Ze způsobu provedení činu je zřetelně patrný takový charakter součinnosti spoluobviněných, který zákonným kritériím spolupachatelství odpovídá. Obvinění, ač nebyli původně na fyzický útok vůči poškozenému nijak výslovně dohodnuti, se na něm posléze mlčky shodli, došlo k němu v rámci společného jednání, při sledování společného cíle (záměr fyzicky napadnout poškozeného). Za takových okolností není důležité, jaký konkrétní čin k uskutečnění společně projeveného záměru v jednotlivostech učinil obviněný D. K. a jaké činy byly provedeny zbývajícími obviněnými.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková