ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.478.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 478/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2006 o dovolání obviněného D. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 2 To 901/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 41/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 2 T 41/2005, uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a byl podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci jako odvolací soud z podnětu odvolání obviněného D. B. rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 2 To 901/2005, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek Okresního soudu v Jeseníku zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 pím. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. 6 T 44/2005, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 To 434/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal rozsudek Okresního soudu v Jeseníku nezměněn.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci podal obviněný D. B. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. D. z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, ve kterém namítl, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení jeho jednání, neboť společenskou nebezpečnost činu posoudily pouze s přihlédnutím k jeho trestnímu rejstříku, aniž by zohlednily jiné okolnosti, které svědčily v jeho prospěch. Obviněný zejména poukázal na to, že nebylo přihlédnuto k tomu, že jednal instinktivně a bez konkrétního záměru. Soudy v důsledku toho neopodstatněně považovaly společenskou nebezpečnost za vinu mu kladeného trestného jednání za natolik vysokou, že naplnila znaky trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Obviněný rovněž zdůraznil, že nebyl prokázán jeho úmysl, neboť byla ve vztahu k subjektivní stránce nesprávně zvažována jeho předchozí trestná činnost, z níž ovšem nelze usuzovat na okolnosti, za nichž byla spáchána nyní projednávaná trestná činnost. Obviněný také vytkl, že nebyla uvážena malá intenzita jeho útoku ani to, že poškozenou nijak neobtěžoval, nebo že útok probíhal velmi krátkou dobu. Vyjádřil, že nebyl schopen silného zachycení nebo sevření poškozené, protože v době činu měl po operaci ruky krátce sundanou sádru, a nemohl tudíž vyvinout větší tlak.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 2 To 901/2005, i rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 2 T 41/2005, podle §265k tr. ř. zrušil a zprostil jej obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém stanovisku po stručném shrnutí okolností, za nichž obviněný dovolání podal, poukázal na to, že je třeba se plně ztotožnit se závěry soudu druhého stupně, který posuzoval totožnou argumentaci obviněného v rámci jeho řádného opravného prostředku. Zdůraznil, že jednání obviněného mělo nepříznivý dopad na psychiku poškozené, neboť k jednání došlo ve večerních hodinách v místech, kde v okamžiku přepadení kromě obviněného a poškozené nikdo jiný nebyl, poukázal rovněž na to, že poškozená byla přepadena a držena obviněným zezadu. Na základě těchto skutečností státní zástupce shledal prokázaný zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, a proto dovolání obviněného označil za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě zákonem určeném, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Obviněný ve svém dovolání shora vymezeným zákonným podmínkám dostál, neboť svými argumenty zpochybnil závěr soudů o naplnění znaků trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., nedostatky spatřoval v subjektivní stránce a považoval za neprokázaný potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, čímž vytýkal nesprávné právní posouzení činu, který mu je kladen za vinu. Protože tyto námitky byly uplatněny relevantně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo nutné, aby Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jsou opodstatněné.
Pro posouzení právní stránky věci je potřeba nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Bránění v užívání osobní svobody je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Není rozhodná doba, po niž se svoboda omezuje, avšak délka doby, po niž je svoboda omezována, má význam při zvažování konkrétního stupně nebezpečnosti pro společnost. Jako omezování osobní svobody lze však postihovat jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobého trvání, mezi něž patří např. znemožnění pohybu svázáním, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením, zadržováním atd.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. vyžaduje zákon úmyslného zavinění.
Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Z nedbalosti je trestný čin spáchán podle §5 tr. zák., pokud pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný D. B. uvedeného trestného činu dopustil tak, že „dne 29. 3. 2005 kolem 18.45 hodin vnikl do neuzamčené budovy internátu S. p. v J., kde v přízemí v prostoru dívčích šaten fyzicky napadl učnici P. B., kterou zezadu škrtil chvatem zvaným „kravata“ a držel ji takto po dobu nejméně jedné minuty, na její prosby ať ji pustí, že se dusí, nereagoval, říkal jí ať je potichu a pustil ji teprve poté, co na místo přišla vychovatelka, kdy z místa uprchl“.
Soud prvního stupně na straně 4 odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k posouzení subjektivní stránky shrnul okolnosti, za nichž se obviněný na základě výsledků provedeného dokazování činu dopustil, především to, že poškozenou držel chvatem zvaným „kravata“ a na její prosby reagoval jen tím, aby byla potichu. Dovodil z toho, že obviněný bránil poškozené v užívání osobní svobody.
Jestliže odvolací soud na tyto závěry soudu prvního stupně odkázal, pak vzhledem k tomu, že je na základě popsaných skutkových zjištění zřejmé, že pokud obviněný vnikl do budovy internátu a v prostorách dívčích šaten ve večerních hodinách zde napadl osamělou učnici, nemůže být takové jednání považováno za nevědomé instinktivní chování, jak se domáhá obviněný, ale jde o chtěnou a vědomou činnost.
Přestože ani jeden ze soudů ve svých rozhodnutích nezdůraznil, o jakou formu úmyslu se jedná, lze na základě všech zjištěných a popsaných skutečností doplnit, že se obviněný prokázaným jednáním trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. dopustil v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.]. Bylo dostatečně prokázáno, že obviněný chtěl obviněnou napadnout, což také realizoval a držením v tzv. „kravatě“, tedy s rukou ovinutou při postoji zezadu kolem jejího krku, ji držel po dobu asi jedné minuty, tudíž bylo jeho záměrem ji takto v užívání osobní svobody omezit.
Jestliže obviněný ve svém dovolání dále namítá, že nebyla naplněna materiální stránka uvedeného trestného činu, nejsou ani tyto jeho výhrady opodstatněné.
Podle ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný. K námitce obviněným uplatněné ve vztahu k hodnocení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu je třeba uvést, že podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze exaktně vyjádřit. Tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu. Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
S námitkou obviněného, že není dán potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, se při respektování těchto obecných zásad v potřebné míře vypořádaly oba soudy nižší instance, neboť ve svých rozhodnutích vysvětlily, čím byly vedeny pro posouzení viny obviněného, a to i se zřetelem na materiální stránku činu. Soud prvního stupně na str. 4 svého rozsudku uvedl, že „… k jednání došlo ve večerních hodinách v místech, kde v době přepadení kromě obžalovaného a poškozené nikdo nebyl, že poškozená byla napadena a držena obžalovaným zezadu, takže existuje nepochybně řada skutečností, které společenskou nebezpečnost jednání obžalovaného zvyšují na potřebnou úroveň …“. Soud druhého stupně na tyto úvahy soudu prvního stupně navázal a na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí kromě již dříve zmíněných okolností uvedl, že jednání obviněného vykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti.
Tuto argumentaci považuje dovolací soud za dostačující, neboť je v ní reagováno na ty okolnosti, z nichž vyplývá, že čin obviněného dosahuje vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti, jak stanoví ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. Pokud byla v napadených rozhodnutích zdůrazněna osoba obviněného, který se opakovaně především u žen dopouštěl trestných činů proti osobní svobodě a zdraví, o čemž svědčí jeho předchozí odsouzení, na něž bylo v rámci posouzení jeho osoby důvodně poukázáno, jde o okolnost, která byla hodnocena plně v souladu s podmínkami vyjádřenými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Společenskou nebezpečnost v daném případě předchozí trestná činnosti obviněného nepochybně zvyšuje. To, že čin trval jen krátkou dobu, není v daném případě významné, protože podstata tohoto trestného činu, jak je výše uvedeno, spočívá právě v přechodném omezení osobní svobody. Jestliže obviněný poškozenou držel rukou kolem krku po dobu jedné minuty, nesnižuje uvedený časový interval společenskou nebezpečnost, protože obviněný ve svém jednání ustal tehdy, když byl vyrušen vychovatelkou, která se náhle objevila. Nepříliš dlouhá trvání útoku nesvědčí ve prospěch obviněného, protože byla ovlivněna náhodnou okolností, na vůli obviněného nezávislou.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal, že právní posouzení skutku popsaného v rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 2 T 41/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 2 To 901/2005, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, je správné a odpovídající zákonu, neboť oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly, kromě jiného, naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Soud druhého stupně posoudil otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné a současně se po přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolacím řízení. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí tímto v podrobnostech odkazuje.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal, že obviněný naplnil skutkem, jímž byl uznán vinným, znaky trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. nejen po stránce formální, ale i po stránce materiální, a proto dovolání obviněného v této části posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová