ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.6.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 6/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2006 o dovolání obviněného K. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 3 To 315/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 78/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění K. S. a P. S. byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 1 T 78/2003, uznáni vinnými, že
„dne 9. 11. 1998 uplatnili u Č. p., a. s., se sídlem P., region Jižní Morava, B., neoprávněný nárok na pojistné plnění plynoucí ze zákonného pojištění za škody způsobené provozem motorového vozidla, týkající se fiktivní dopravní nehody, ke které mělo dojít dne 10. 10. 1998 v 18:20 hod. v B. na ul. J. – B. mezi obžalovaným S. jako řidičem – viníkem motorového vozidla zn. Ford Fiesta, a obžalovaným S. jako řidičem motorového vozidla zn. MAZDA MX3, přičemž k této neexistující pojistné události, předmětné dopravní nehodě byl J. J., policistou Dopravního inspektorátu v B., vypracován fiktivní „Záznam o malé dopravní nehodě“, č. j. MRBM – 7496/DN – Př – 98, a při uplatnění plnění z této smyšlené pojistné události jako účastníci nehody předložili Č. p., a. s., nepravdivý tiskopis „Dotazník pro poškozeného“ a „Oznámení nehody k zákonnému pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla“, kdy na základě těchto dokladů vedených pod č. j. PU č. 98 – 10111064336 byla obžalovanému S. neoprávněně vyplacena finanční částka ve výši 148.960,- Kč, čímž způsobili Č. p., a. s., škodu v celkové výši 148.960,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a každého z nich odsoudil podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jenž každému z nich podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozené Č. p., a. s., Region Jižní Morava, B., škodu ve výši 148.960,- Kč. Podle §59 odst. 2 tr. zák. (chybně uvedeno tr. ř.) jim současně stanovil povinnost uhradit veškerou vzniklou škodu nejpozději do jednoho roku od právní moci tohoto rozsudku.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2005, a usnesením sp. zn. 3 To 315/2004 je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl již jen obviněný K. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. B. dovoláním, jež v obecné rovině výslovně opřel o důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř.
V podrobnostech obviněný trestnou činnost v celém rozsahu popřel a setrval na svém tvrzení, že jednáním, jímž byl uznán vinným, nebyly v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 tr. zák. naplněny znaky skutkové podstaty žádného trestného činu. Uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně nemůže v procesu soudního přezkumu obstát, neboť učiněná skutková zjištění neobjasňují některé potřebné skutkové otázky, jež jsou pro použitou právní kvalifikaci skutku zásadními. Tvrdil, že výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně zčásti není opřen o žádné v hlavním líčení provedené důkazy (naopak vychází z důkazů zcela procesně nevyužitelných), zčásti je důsledkem nepřesné interpretace provedeného dokazování a zčásti používá myšlenkové zkratky postrádající jakoukoliv logiku. Upozornil na údajné nedostatečné vyjádření subjektivní a objektivní stránky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., když neexistenci objektivních znaků dovozoval zejména z absence důkazů dokládajících jednak jeho účast na přisouzeném skutku (přičemž v dalším textu zevrubně rozvedl, proč nelze vycházet z dotazníku Č. p., a. s., fotodokumentace vozidla pořízeného likvidátorkou zmíněné pojišťovny či šeku, jímž mu tento pojistný ústav zaslal pojistné plnění) a jednak to, že se příslušná dopravní nehoda skutečně stala (zde obviněný zejména vyložil, z jakých důvodů nelze přijmout závěry znaleckého posudku vypracovaného za účelem posouzení mechanismu nehodového děje). Dále vznesl výhradu zkrácení jeho práva na obhajobu a postupu soudu v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, kteréžto dovozoval z toho, že spoluobviněný příslušník Policie ČR, který zpracoval příslušný protokol k uvedené dopravní nehodě, nebyl vyslechnut v jeho přítomnosti či přítomnosti jeho obhájce, a soud překlenul pochybnosti o skutkovém stavu za pomoci nepodložených domněnek. Zmínil, že přestože při nehodě došlo k poškození dvou vozidel, znalec neměl možnost posoudit rozsah poškození druhého vozidla a učinit si tak o nehodě komplexní představu. Rovněž fotografie ve spise prý nekorespondují s těmi, které pořídila likvidátorka jmenované pojišťovny, a nejsou pořízeny na fotopapíru běžně používaném Dopravním inspektorátem, a proto se nejedná o fotografie související s jeho nehodou. Obviněný poukázal rovněž na to, že mu byla soudem přičtena k tíži skutečnost, že ve věci odmítl vypovídat, když soud s ním prý od počátku jednal jako s osobou vinnou, čímž zásadním způsobem porušil zásadu presumpce neviny a práv zakotvených v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Soud měl pochybit taktéž v tom, jestliže nahradil nedostatek přímých důkazů důkazy nepřímými, které však netvoří (v rozporu s rozhodnutím č. 38/1970 Sb. rozh. tr.) logickou a uzavřenou soustavu.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný opakovaně jako v předchozím řízení uplatil výhrady vztahující se k údajnému procesnímu opomenutí orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku nebyl jeho obhájci nikdy doručen (trestní stíhání již probíhá po dobu více než čtyři roky) stejnopis sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. ve znění platném ke dni zahájení trestního stíhání. Takové nedodržení jedné ze základních povinností orgánů činných v trestním řízení přitom prý představuje závažné porušení práva obviněného na obhajobu a na zákonný proces; argumentace soudů obou stupňů, jimiž se s touto námitkou vypořádaly, přitom vyznívá nepřesvědčivě a překračuje zákonem stanovený rámec pro výklad trestněprávních norem. Obviněný proto takové pochybení považoval za neodstranitelnou vadu trestního řízení, kterou bylo možné odstranit pouze postupem soudu podle §186 písm. e) tr. ř.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil pravomocný rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2004, sp. zn. 1 T 78/2003, spolu s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 3 To 315/2004, a přikázal příslušnému orgánu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Přípisem ze dne 1. 11. 2005 obviněný k výzvě soudu prvního stupně sdělil, že podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednání dovolání v neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření zaujala názor, že obviněný v převážné části svého mimořádného opravného prostředku toliko namítl pochybnosti o přisouzené verzi skutkového děje a tím zcela nepřípustným způsobem zasáhl do skutkového stavu věci, který nelze v dovolacím řízení jakkoliv měnit. Takto podloženou dovolací argumentaci nelze uznat za věcně odpovídající ani použitému dovolacímu důvodu ani jinému ze zbývajících zákonných důvodů dovolání plynoucích z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a to i pokud jde o obsah námitky nezhojitelného procesního pochybení ve vztahu k ustanovení §160 tr. ř.
Za relevantní deklarovanému dovolacímu důvodu oproti tomu státní zástupkyně považovala dovolatelovu námitku týkající se závěru soudu o jeho úmyslném jednání ve smyslu §250a odst. 1, 3 tr. zák. Tuto námitku však neshledala odůvodněnou s tím, že závěry soudů obou stupňů se problematikou naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu dostatečně zabývaly a vypořádaly se se všemi námitkami i návrhy obviněného, a to včetně toho, že dokazování nebylo doplněno výslechem svědka J. J., který nakonec provedl odvolací soud. Byla toho názoru, že zjištěné skutkové okolnosti svědčí pro závěr, že se předmětná dopravní nehoda nestala, a pokud tedy obviněný jako účastník takové fiktivní nehody uplatňoval nárok na pojistné plnění a předkládal pro potřebu likvidace pojistné události nezbytné podklady, lze v posuzovaném jednání spatřovat přímý úmysl dovolatele podle §4 písm. a) tr. zák., třebaže by postačoval i úmysl eventuální.
Ze všech těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, by Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat jen tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Obviněný spatřoval naplnění jmenovaného dovolacího důvodu v takovém procesním pochybení orgánů činných v trestním řízení, jež spočívalo v tom, že jeho obhájci nebyl od počátku zahájení jeho trestního stíhání doručen stejnopis sdělení obvinění ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2001).
K takto formulované námitce je třeba znovu zdůraznit, že §11 odst. 1 tr. ř. je jediným ustanovením, v němž trestní řád taxativním způsobem vypočítává důvody tzv. nepřípustnosti trestního stíhání. V uvedené zákonné dikci pod písmeny a) až j) však není uveden důvod nepřípustnosti trestního stíhání spočívající ve vedení trestního stíhání, které bylo zahájeno, aniž byl obhájci obviněného doručen stejnopis sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2001). Jakkoliv je třeba obviněnému (ve shodě s názorem odvolacího soudu) přisvědčit v tom, že orgánům činným v trestním řízení nic nebránilo v tom, aby poté, kdy byly na tento nedostatek ze strany obhájce obviněného upozorněni, mu příslušné sdělení obvinění dodatečně zaslali, nelze takto namítanou vadu zahájení trestního stíhání akceptovat jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
V pořadí druhým dovolacím důvodem, na nějž obviněný ve svém dovolání odkázal, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle nějž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek vznesených v rámci jeho dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Pokud obviněný opřel své dovolání v převážné části o námitky, kterými se opakovaně (stejně jako v předchozím řízení) snažil zpochybnit skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně a potvrzen odvolacím soudem, nevytýkal soudům, že by na základě zjištěného a v rozhodnutích popsaného skutkového stavu tyto otázky po právní stránce nesprávně vyhodnotily, ale požadoval, aby byla vzata do úvahy jeho obhajoba a jím provedené zhodnocení provedených důkazů. Tak tomu bylo nejen v případě jeho tvrzení, jimiž spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. popřel s tím, že v průběhu řízení získané poznatky nikterak nedokládají jeho účast na předmětné dopravní nehodě, či to, že by se tato nehoda nestala (resp. že skutková zjištění neobjasňují zásadní skutkové otázky), ale i v případě jeho argumentů, v jejichž rámci vyjádřil pochybnosti nad důkazní hodnotou vybraných důkazů (zejména dotazníku poškozeného Č. p., a. s., fotodokumentace likvidátorky této pojišťovny či způsobu, jakým mu bylo ze strany pojišťovny poukázáno pojistné plnění) a konstatoval, že odsuzující rozsudek vychází pouze z nepřímých, procesně nevyužitelných důkazů, jež měl nepřesně interpretovat, že soud k překlenutí důkazní nouze použil nelogických a nepodložených domněnek, že nelze přijmout závěry znaleckého posudku a že fotografie založené ve spise nesouvisí s jeho nehodou a nejsou pořízeny na fotopapíru používaném Dopravním inspektorátem.
Obviněný v uvedeném rozsahu neuplatnil námitky právní, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, ale pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím prvotně požadoval změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně vyvozoval nesprávné právní hodnocení skutku, a to zejména po stránce objektivní. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřuje také námitka obviněného, že soud v řízení porušil zásadu „in dubio pro reo“. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však o takovou situaci nejednalo.
Uplatněný důvod dovolání však obsahově nenaplňují ani ty výhrady, v rámci nichž obviněný soudu vytkl zkrácení jeho práva na obhajobu (jehož se měl dopustit zejména tím, že za jeho přítomnosti nevyslechl jako spoluobviněného policistu Josefa Jelínka ani nečetl protokol o jeho výpovědi podle §207 odst. 2 tr. ř.) a porušení zásady presumpce neviny včetně práv zakotvených v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod (o porušeních kterých konkrétních práv se mělo v tomto směru jednat, obviněný blíže nespecifikoval). Nejvyšší soud nemohl k těmto tvrzením přihlížet, neboť mají zcela procesní charakter a rovněž se nikterak nedotýkají otázky právního posouzení jednání obviněného.
Přestože výše uvedené námitky obviněného nelze subsumovat pod žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné pro úplnost dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmá logická návaznost úvah soudu vztahujících se k provedeným důkazům a jejich následnému hodnocení jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a učiněných skutkových zjištění. V žádném případě nelze hovořit ani o nerespektování zásady presumpce neviny ani o zkrácení práva obviněného na obhajobu či jiných jím zmiňovaných práv zakotvených v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Pokud jde o výslech J. J. (v rámci odvolacího řízení byl vyslechnut v postavení svědka), tento byl proveden před soudem druhého stupně, který tak pochybení soudu prvního stupně zcela napravil. Odvolací soud přitom poukázal v této souvislosti na to, že J. J. odmítl ohledně tohoto skutku jak v přípravném řízení, tak i v rámci hlavního líčení (kdy byl ještě v postavení obviněného) vypovídat, tudíž jeho výslech ani nebyl možný.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl jednak to, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, a jednak to, že v popisu skutku nejsou dostatečně vyjádřeny subjektivní znaky trestného činu podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. Namítl tak nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady by mohly označený zákonný dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládat. Dále se proto zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto ohledu opodstatněné, a shledal, že dovolací argumentace obviněného nemůže obstát.
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že trestným činem je podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí-li takovým činem na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Škodou nikoliv malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně 50.000,- Kč.
Z pohledu zavinění je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Bylo-li výše zdůrazněno, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, je pro posouzení, zda obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. či nikoliv, rozhodující popis skutku uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že soud prvního stupně považoval za naplněné znaky trestného činu pojistného podvodu podle citovaného ustanovení v té jeho variantě, podle níž obviněný společně se spoluobviněným P. S. při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedli nepravdivé údaje a způsobili činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky uvedeného trestného činu.
Obviněný K. S. se jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil v podstatě tím, že společně se spoluobviněným P. S. uplatnili u Č. p., a. s., jako účastníci fiktivní dopravní nehody, ke které mělo mezi nimi dojít v měsíci říjnu 1998 v podvečerních hodinách v B., neoprávněný nárok na pojistné plnění plynoucí ze zákonného pojištění za škody způsobené provozem motorového vozidla, když na základě jimi takto předložených dokumentů byla obviněnému K. S. neoprávněně vyplacena uvedenou pojišťovnou finanční částka ve výši 148.960,- Kč, jež současně představuje výši škody způsobené Č. p., a. s.
Takto popsaná trestná činnost obviněného bezesporu svědčí o tom, že skutková podstata přisouzeného trestného činu byla naplněna po stránce objektivní, tj. ve smyslu znaků jednání, následku a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Pokud jde o řešení otázky subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., pak Nejvyšší soud předesílá, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák.
Z tohoto pohledu námitky obviněného, jestliže se domníval, že jeho zavinění nebylo v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeno, nejsou důvodné, neboť ve vztahu k existenci subjektivní stránky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. učinily soudy obou stupňů taková zjištění, která zákonné znaky zavinění obviněného K. S. evidentně taktéž naplňují.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stejně jako z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmé, jakými úvahami byly soudy obou stupňů vedeny, učinily-li závěr o tom, že obviněný uvedl při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy úmyslně nepravdivé údaje a svým jednáním způsobil ke škodě Č. p., a. s., škodu nikoli malou.
K tomu je třeba dodat, že záměr obviněného uvést při uplatnění nároku na pojistné plnění nepravdivé údaje nemusí být výslovně vyjádřen slovem „úmyslně“; naopak vhodné a pro posouzení úmyslné formy jeho zavinění je postačující, pokud v popisu skutku je obsažena taková formulace, která o úmyslu obviněného způsobit zákonem předpokládaný následek nepochybně svědčí. Právě tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy jednotlivé části tzv. skutkové věty výroku o vině o úmyslném zavinění obviněného jednoznačně svědčí („… uplatnili u Č. p., a. s., … neoprávněný nárok na pojistné plnění … týkající se fiktivní dopravní nehody … jako účastníci nehody předložili Č. p., a. s., nepravdivý tiskopis … kdy na základě těchto dokladů … byla obžalovanému S. neoprávněně vyplacena finanční částka ve výši 148.960,- Kč …“).
Nejvyšší soud ve shodě s právními závěry soudů obou stupňů poznamenává, že pokud obviněný uplatnil u jmenovaného pojistného ústavu nárok na pojistné plnění, které vyplývalo z dopravní nehody, jež se nestala, a tento nárok doložil dokumenty obsahujícími lživé údaje, jednal právě tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., a jeho jednání bylo nepochybně zahrnuto od samého počátku úmyslem přímým podle §4 písm. a) tr. zák. pojistné plnění podvodně vylákat.
Posledním dovolacím důvodem, který obviněný ve svém podání uplatnil, byl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, přičemž poukázal na důvody dovolání uvedené v písmenech e), g) tr. ř.
Ani tomuto dovolacímu důvodu nelze přiznat opodstatnění. Už z předchozího textu odůvodnění tohoto usnesení (srov. shora) se podává, že obviněným namítané dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. byly shledány buď jako uplatněné z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., nebo jako zjevně neopodstatněné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a