ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.628.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 628/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2006 o dovolání obviněného F. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 7 To 142/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 30/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 28 T 30/2000, uznán vinným, že
„že dne 22. 11. 1987 v přesně nezjištěné době od 14:30 do 16:00 hodin v prostoru zvaný P. z. v katastru obce P., okres Č. L., u silnice mezi obcemi Č. K. a M. ve svém osobním automobilu zn. Škoda 120 L, napadl stopařku L. M., tím způsobem, že ji opakovaně udeřil rukama do obličeje, aby přestala křičet, a dále v úmyslu ji usmrtit zakrýval jí rukou ústa i nos a rdousil ji, až jí přivodil hluboké bezvědomí, poté v tomto stavu ji vozidlem odvezl cca 700 metrů ve směru na obec M., kde poblíž železničního můstku ji vytál z vozidla a blíže nezjištěným způsobem působil vnější silou vůči tělu poškozené tak, že se dostalo do říčky K., přičemž poškozená L. M. krátce nato zemřela udušením z utopení.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud stanovil obviněnému povinnost nahradit poškozené M. R. Se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tuto poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních; na uvedené řízení soud odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody také V. z. p. Č. Č. L.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 7 To 142/2005, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. M. V. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. ř.
V rámci prvého z uplatněných dovolacích důvodů obviněný vznesl výhradu, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Poukázal na jedenáctileté časové období, které uběhlo mezi okamžikem vydání usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 4. 1989, sp. zn. 4 To 7/89, jímž byla trestní věc vrácena prokurátorovi k došetření, a dnem 25. 4. 2000, kdy byla ze strany státního zastupitelství podána nová obžaloba. Namítl, že podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve spojení s §219 odst. 1 tr. zák. činí promlčecí doba u trestného činu vraždy dvanáct let, přičemž do 27. 12. 1999 činila pouze deset let. Zmínil, že podle §67 odst. 3 tr. zák. se promlčecí lhůta přerušuje mimo jiné sdělením obvinění, a v uvedené souvislosti citoval postupná znění uvedeného hmotně právního ustanovení, účinná v době, kdy proti němu bylo vedeno trestního stíhání (tj. znění účinná do 31. 12. 1993, resp. od 1. 1. 1994 do 27. 12. 1999 a od 28. 12. 1999 do 31. 12. 2001). Dospěl k závěru, že za stavu, kdy nová obžaloba byla podána až po jedenácti letech a patnácti dnech od označeného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, přičemž úkony činěné v tomto období nemohou být označeny za úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele, došlo k promlčení jeho trestního stíhání dne 10. 4. 1999, neboť se tak stalo v důsledku uplynutí desetileté promlčecí lhůty. Z těchto důvodů mělo být jeho trestní stíhání ode dne 11. 4. 1999 považováno za nepřípustné a mělo být zastaveno, když neposouzení jeho trestního stíhání jako promlčeného zakládá také dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný v napadeném usnesení dále spatřoval vadu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že takový důvod dovolání byl dán i v řízení předcházejícím a tedy jsou splněny i podmínky ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Konkrétně poukázal na skutková zjištění týkající se způsobu napadení poškozené L. M., který ze znění skutkové věty výroku o vině taktéž odcitoval. V uvedené návaznosti pak tvrdil, že svým jednáním chtěl poškozené pouze zabránit v křiku, aby nemohla upozornit potenciální svědky na jeho předchozí jednání, a poté, co zjistil její bezvědomí, zbavil se jí. Podle jeho přesvědčení mělo být jeho jednání přiléhavěji právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 3 tr. zák., neboť „zjištěný skutkový stav nelze podřadit pod zákonný znak úmyslně usmrtit“. Poukázal na výpověď svědka L. S. konstatovanou na č. l. 9 rozsudku nalézacího soudu, podle které měl sklopit sedačky a poté, co poškozená začala křičet, zacpal jí pusu, ona se přestala hýbat a on dostal strach, že ji zabil, a proto ji odvezl kousek dál a tam se jí zbavil. Podle názoru obviněného je tak potvrzena jeho obhajoba, že neměl v úmyslu poškozenou usmrtit a že se jednalo pouze o jeho zkratkovitou reakci (možnost takové reakce měli připustit i slyšení znalci, kteří uvedli, že zkratkovitě je možno se chovat i deset minut).
Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud do doby rozhodnutí o jeho dovolání odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť je ve špatném zdravotním stavu, a to i psychickém.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatovala, že dovolací námitky nejsou důvodné. Co se týká námitky nepřípustnosti dovolatelova trestního stíhání z důvodu jeho promlčení, uzavřela, že obviněný svůj závěr o uplynulé desetileté promlčecí době podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 27. 12. 1999 dovodil prostým porovnáním dat 10. 4. 1989 (kdy bylo vydáno zrušovací usnesení Nejvyššího soudu ČSR) a 15. 4. 2000 (kdy byla ze strany krajského státního zastupitelství podána nová obžaloba). Obviněný přehlédl, že uvedeným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR došlo k vrácení věci do stadia přípravného řízení a za této situace bylo zapotřebí zvážit právě jemu odpovídající procesní úkony tehdejšího vyšetřovatele a státního zástupce z hlediska časových rozestupů mezi nimi. Z jejich rekapitulace je zřejmé, že byly převážně soustředěny na dokazování znalecké povahy a jeho opakované doplnění, na doplnění dovolatelovy výpovědi, jakož i na rozhodování o vazebním zajištění jeho osoby a na zjišťování místa jeho tehdejšího pobytu poté, co bylo rozhodnuto o jeho propuštění z vazby na svobodu.
K namítané nesprávnosti právního posouzení jednání obviněného v otázce míry jeho zavinění ve vztahu k usmrcení poškozené L. M. státní zástupkyně především poukázala na příslušnou pasáž odůvodnění odsuzujícího rozsudku, ve které jsou podrobně rozepsány všechny rozhodné skutečnosti pro právní závěr o úmyslném zavinění obviněného podle §4 písm. a) tr. zák. Správnost těchto závěrů soudu přitom podle ní není možné zvrátit ani zdůvodněním jednání obviněného jakožto zkratkovité reakce, neboť takováto reakce podle názoru znalců z odvětí psychiatrie a psychologie postrádala jakéhokoliv vlivu na míru jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností a tím i na plný rozsah jeho trestní odpovědnosti.
Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu podání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Prvním dovolacím důvodem, o který obviněný své dovolání opřel, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a jenž je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat jen tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Spatřoval-li obviněný naplnění jmenovaného dovolacího důvodu v promlčení jeho trestního stíhání, uplatnil deklarovaný důvod dovolání relevantně, neboť promlčení trestního stíhání je jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání výslovně uvedeno v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
V obecné rovině je v tomto směru především třeba uvést, že se jedná o promlčení trestního stíhání jako případ zániku trestnosti, a proto je třeba vycházet z ustanovení §67 tr. zák., v němž je problematika zániku trestnosti upravena.
Podle §67 odst. 1 tr. zák. v platném znění trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, a d) tři léta u ostatních trestných činů.
Podle §67 odst. 2 tr. zák. v platném znění se do promlčecí doby nezapočítává a) doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, b) doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině, a c) zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání.
Podle §67 odst. 3, 4 tr. zák. v platném znění se promlčení trestního stíhání přerušuje a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm, následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.
Promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, tj. od naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu. Při promlčení trestního stíhání zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin jak z hlediska generální, tak z hlediska individuální prevence. Zaniká-li uplynutím doby nebezpečnost činu pro společnost, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin.
Protože úprava podmínek promlčení trestního stíhání patří do okruhu otázek trestní odpovědnosti, posoudí se otázka, zda je určitý trestný čin promlčen či nikoliv, i z hlediska časové působnosti trestního zákona uvedené v §16 odst. 1 tr. zák. Podle tohoto ustanovení se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Z pohledu zásady ovládající časovou působnost trestního zákona se tedy bude ve vztahu k promlčení trestního stíhání vycházet z délky promlčecí doby určené trestní sazbou trestu odnětí svobody toho trestného činu, jehož právní kvalifikace podle této zásady připadá v úvahu (srov. rozh. č. 40/1998 Sb. rozh. tr.).
Při aplikaci uvedených obecných principů na posuzovanou trestní věc dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitka obviněného, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, není důvodná.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se obviněný dopustil skutku, který je předmětem tohoto trestního řízení, dne 22. 11. 1987. Jeho čin byl tehdy posuzován jako trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. ve znění účinném do 13. 2. 1989 (tj. zák. č. 43/1980 Sb.).
Trestní stíhání bylo zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 1. 1990) na základě usnesení KS SNB – odbor vyšetřování VB Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 1987, ČVS: VV – 20/10 – 87 (č. l. 1). Obvinění pro uvedený trestný čin bylo proti obviněnému vzneseno na základě usnesení KS SNB – odbor vyšetřování VB Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 1987, ČVS: VV – 20/10 – 87.
Vedle obvinění pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 13. 2. 1989) byla proti obviněnému dále vznesena obvinění pro pokus trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1, §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (ve znění účinném do 13. 2. 1989) a pro přípravu trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §7 odst. 1, §175 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném do 13. 2. 1989), to na základě usnesení KS SNB – odbor vyšetřování Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 1988, ČVS: VV – 20/10 – 87, a pro trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 13. 2. 1989), to na základě usnesení KS SNB – odbor vyšetřování VB Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 1988, ČVS: VV – 20/10 – 87 (č. l. 3 až 6).
Dne 8. 8. 1988 podal Krajský prokurátor v Ústí nad Labem u Krajského soudu v Ústí nad Labem na obviněného pro shora uvedené trestné činy obžalobu sp. zn. 2 Kv 62/87 (č. l. 835 až 840). Krajský soud v Ústí nad Labem po provedeném hlavním líčení rozsudkem ze dne 11. 1. 1989, sp. zn. 1 T 23/88, obviněného uznal vinným v bodě 1. jednak přípravou trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §7 odst. 1, §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (ve znění účinném do 13. 2. 1989), jednak přípravou trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §7 odst. 1, §175 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném do 13. 2. 1989), a dále v bodě 2. trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 13. 2. 1989). Pokud jde o skutek, v němž byl spatřován trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 13. 2. 1989), zprostil uvedený soud obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 1. 1990) obžaloby (č. l. 950 až 984).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali obviněný a krajský prokurátor odvolání, která projednal Nejvyšší soud ČSR v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 10. 4. 1989 (č. l. 1006 až 1008). Z podnětu podaných odvolání rozhodl usnesením sp. zn. 4 To 7/89 tak, že napadený rozsudek z důvodů uvedených v ustanovení §258 odst. 1 písm. b, c), d) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 1. 1990) v celém rozsahu zrušil a podle §260 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 1. 1990) věc vrátil prokurátorovi k došetření (č. l. 1010 až 1019).
Nová obžaloba ve věci byla podána státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 25. 4. 2000 (č. l. 835), a to pro skutek, který byl právně kvalifikován jako trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. (ve znění zákona č. 45/1973 Sb.).
Právě délku časového úseku, který uběhl ode dne vydání výše označeného usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 4. 1989, sp. zn. 4 To 7/89, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 1. 1989, sp. zn. 1 T 23/88, do dne 25. 4. 2000, kdy státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podala u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 Kv 62/87 obžalobu, použil obviněný v rámci svých dovolacích námitek jako zásadní argument pro tvrzení o nepřípustnosti trestního stíhání proti němu vedeného. Podle jeho názoru tím, že mezi citovaným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR a podáním nové obžaloby uběhlo 11 let a 15 dní, došlo k marnému uplynutí zákonné desetileté promlčecí lhůty a tím k promlčení jeho trestního stíhání.
Nejvyšší soud však těmto námitkám obviněného nemohl přisvědčit.
Pro posouzení otázky promlčení trestního stíhání je relevantní druh a výše trestu stanovená v trestní sazbě za konkrétní trestný čin. Pokud jde o trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. (ve znění účinném do 13. 2. 1989), byl pachatel tohoto trestného činu ohrožen trestem odnětí svobody na deset až patnáct let nebo trestem smrti. Podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. účinného v době spáchání uvedeného trestného činu tedy promlčecí doba činila dvanáct let. Tvrdil-li obviněný ve svém dovolání, že promlčecí doba, která byla obsažena v ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 27. 12. 1999, činila deset let, nebylo možné takovému právnímu názoru přisvědčit.
Nejvyšší soud již výše zdůraznil, že ač je otázku promlčení trestného činu nutno řešit i z hlediska časové působnosti trestního zákona podle §16 odst. 1 tr. zák., je především nezbytné zkoumat, zda právní úprava promlčení je podle pozdějšího zákona pro obviněného příznivější. O takovou situaci se v daném případě evidentně nejednalo.
Obviněný sice správně uvedl, že promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 27. 12. 1999 činila za tam vyjmenované trestné činy deset let, avšak přehlédl, že tuto promlčecí dobu nelze na jím spáchaný skutek aplikovat. Je tomu tak proto, že novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 175/1990 došlo s účinností od 1. 7. 1990 k nahrazení jediné skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. dvěma skutkovými podstatami – tzv. základní a kvalifikovanou. Zatímco znění tzv. základní skutkové podstaty zůstalo nezměněné s trestní sazbou odnětí svobody ve výši deset až patnáct let, v tzv. kvalifikované skutkové podstatě byly nově vymezeny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to trestní sazby ve výši dvanáct až patnáct let nebo uložení výjimečného trestu. Podle této právní úpravy se tedy s účinností od 1. 7. 1990 promlčecí doba v délce deseti let podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. v uvedeném znění vztahovala pouze na trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. v uvedeném znění, přičemž tato právní kvalifikace jednání obviněného neodpovídala – jeho jednání bylo naopak třeba (s ohledem na všechny okolnosti předmětného činu) právně kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. v uvedeném znění, podle kterého se pachatel trestného činu vraždy dopustí v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Bylo-li by jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., bylo by třeba otázku promlčení posuzovat nikoliv podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. v uvedeném znění, jak tvrdil obviněný, ale podle §67 odst. 1 písm. a) tr. zák. v tomto znění, podle kterého činí promlčecí doba dvacet let, neboť by se jednalo o trestný čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoloval uložení výjimečného trestu.
Z uvedeného vyplývá, že úvahy obviněného ohledně desetileté promlčecí doby se zjevně odvíjely od chybné právní kvalifikace jeho jednání toliko jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 27. 12. 1999. Postup, na základě něhož by bylo jeho jednání podřazeno pod odpovídající skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., by nebyl pro obviněného příznivější, a proto právní úpravu tohoto trestního zákona nelze s ohledem na §16 odst. 1 tr. zák. použít, a to ani ve vztahu k promlčení. Naopak je třeba vycházet z promlčecí doby v délce dvanácti let, tak jak byla uvedena v ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 13. 2. 1989. Jestliže se ze skutkových zjištění podává, že obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil dne 22. 11. 1987 (kdy také tento trestný čin dokonal), uplynula by zákonná dvanáctiletá promlčecí doba ke dni 22. 11. 1999.
Na tomto místě Nejvyšší soud upozorňuje na to, že stejný názor stran právní kvalifikace jednání obviněného ve vztahu k použitelnosti §16 odst. 1 tr. zák. prezentovala v podané obžalobě sp. zn. 2 Kv 62/87 již státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Taktéž zmínila změny v ustanovení §219 tr. zák., k nimž došlo s účinností od 1. 7. 1990 a zaujala názor, že jednání obviněného odpovídá přísnějšímu ustanovení podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. Z těchto důvodů dovodila, že použití tohoto pozdějšího zákona není pro pachatele ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. příznivější, a proto jeho jednání kvalifikovala jako trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. ve znění zákona č. 45/1973 Sb.
K námitce obviněného týkající se promlčení jeho trestního stíhání je dále třeba uvést, že obviněný svůj závěr o uplynulé desetileté promlčecí lhůtě podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 27. 12. 1999 (jež podle něj činila deset let) dovodil prostým porovnáním data 10. 4. 1989, kdy bylo vydáno uvedené kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, a data 25. 4. 2000, kdy na něj byla státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podána pod sp. zn. 2 Kv 62/87 nová obžaloba.
Obviněný zcela pominul to, že výše označeným kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ČSR došlo k vrácení věci do stadia přípravného řízení, v němž byly podle pokynů Nejvyššího soudu ČSR prováděny četné úkony spočívající jednak v doplnění dokazování znaleckými posudky z oborů zdravotnictví a toxikologie (č. l. 12 až 23, 87 až 96), odborným vyjádřením z oboru mikrostopy (č. l. 40 až 41), vyšetřovacím pokusem (č. l. 28 až 35), jednak v doplnění výpovědí obviněného (č. l. 42 až 45) a četných svědků (č. l. 45 až 66, 97 až 100), jednak v rozhodování o vazebním zajištění jeho osoby a na zjišťování místa jeho tehdejšího pobytu poté (č. l. 111 až 113), co bylo na základě usnesení prokurátora Krajské prokuratury v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 1989, sp. zn. 2 Kv 62/87, rozhodnuto podle §72 odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 1. 1990) o jeho propuštění z vazby na svobodu (č. l. 7). Podle §67 odst. 4 tr. zák. přitom každý takový procesní úkon byl právním důvodem nového počátku běhu dvanáctileté promlčecí doby. Proto nelze rozhodně přijmout názor, že trestní stíhání obviněného bylo ke dni 10. 4. 1999, nebo ke dni 25. 4. 2000, kdy byla u Krajského soudu v Ústí nad Labem podána nová obžaloba, promlčeno.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněného, jež uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nemohly obstát a podané dovolání bylo třeba v této části hodnotit jako zjevně neopodstatněné.
Jako v pořadí druhý důvod dovolání obviněný označil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který záleží v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uvedeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny veškeré znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní. Obviněný totiž vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání vůči poškozené L. M. nelze hodnotit jako úmyslné usmrcení poškozené, neboť jí chtěl pouze zabránit v křiku, aby nemohla upozornit potenciální svědky na jeho předchozí jednání, a teprve poté, co zjistil její bezvědomí, zbavil se jejího těla. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda jsou tyto námitky obviněného důvodné.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Objektivní stránka tohoto trestného činu je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí jakékoliv zbavení života živého člověka. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků při něm bylo použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Usmrcení člověka lze spáchat jak konáním, tak i opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen.
Z pohledu zavinění je u tohoto trestného činu vyžadováno zavinění úmyslné. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Při zjišťování subjektivní stránky trestného činu vraždy podle citovaného ustanovení je třeba vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod.
Pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výroku o vině.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jiného úmyslně usmrtil.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují.
Obviněný se přisouzeného skutku dopustil v podstatě tím, že v odpoledních hodinách v prostoru zvaný P. z. napadl ve svém osobním automobilu stopařku L. M., a to tak, že ji udeřil rukama do obličeje, aby přestala křičet, a dále jí – v úmyslu usmrtit – zakrýval rukou ústa i nos a rdousil ji, čímž jí způsobil stav hlubokého bezvědomí; v tomto stavu ji poté vozidlem odvezl asi 700 m ve směru na obec M., kde ji poblíž železničního můstku vytáhl z vozidla a působil vůči jejímu tělu blíže nezjištěnou vnější silou tak, že se dostalo do říčky K., když poškozená krátce nato zemřela udušením z utopení.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. mimo jiné i z hlediska existence zavinění obviněného přesvědčivě odůvodnily. Z jejich rozhodnutí je zcela zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinily závěr o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. s cílem poškozenou usmrtit. Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.
Soud prvního stupně uvedl, že obviněný se dopustil trestné činnosti vůči osobě, která k němu projevila důvěru tím, že si k němu v rámci stopování přisedla, čehož využil ke svého protiprávnímu jednání, navíc vůči mladé dívce, která měla celý život před sebou. Obviněný přitom neváhal využít míst, o kterých věděl, že je zde malý pohyb lidí, přičemž za situace, kdy poškozená nesouhlasila s tím, že sklopil sedačky a začal ji osahávat, mohl zcela jistě tohoto jednání zanechat, poškozené se případně omluvit a nemusel mít v důsledku tohoto svého jednání žádné nepříjemnosti. Obviněný však jednal zcela opačně, snažil se poškozenou, která začala křičet, umlčet tím, že jí rukou zakryl ústa a nos (kdy i podle závěrů znaleckých posudků se jednalo o dušení intenzivní), přičemž si musel být vědom toho, že může přivodit nedostatek kyslíku do těla poškozené a tím i její smrt. Na tomto místě nalézací soud zároveň připomněl výpověď samotného obviněného, který uvedl, že poškozené zakrýval rukou ústa a nos tak dlouho, dokud se nepřestala hýbat. Přímý úmysl obviněného způsobit poškozené smrt tento soud dovozoval i z dalšího jednání obviněného, spočívajícího v tom, že následně poškozenou odvezl autem kousek dál k řece, vytáhl ji z auta a blíže nezjištěným způsobem působil vnější silou vůči jejímu tělu tak, že se dostalo do řeky. I v tomto případě si podle názoru soudu obviněný musel být vědom toho, že pokud takto manipuloval s poškozenou, která byla v hlubokém bezvědomí, dojde k její smrti.
Zakrýval-li obviněný poškozené rukou ústa i nos a rdousil-li ji tak dlouho, dokud se nepřestala hýbat, čímž jí způsobil stav hlubokého bezvědomí, musel vědět, že tímto jednáním lze způsobit újmu (zranění), která vede k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Jestliže se rozhodl poté jednat způsobem, že poškozenou v tomto stavu odvezl vozidlem k řece K., kde ji z auta vytáhl a působil na její tělo vnější silou tak, že se dostalo do uvedené řeky, kde došlo ke smrti poškozené udušením z utopení, je zcela zřejmé, že poškozené smrt způsobil chtěl. Obviněný tedy svým jednáním naplnil jak složku rozumovou, tak složku volní svého jednání, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného o jeho zkratkovitém jednání. K tomu je třeba uvést, že jakkoliv lze s odkazem na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví – odvětí psychiatrie a psychologie možnost zkratkovité reakce v jednání obviněného připustit, nelze pominout to, že výsledky znaleckého zkoumání zároveň svědčí o tom, že obviněný byl v okamžiku útoku schopen plně rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a jeho schopnost své jednání ovládat byla jen lehce, zcela v nepodstatné míře snížena v důsledku jeho povahové úchylky. Nebyla tedy zjištěna žádná duševní choroba ani taková duševní porucha, pro kterou by byl jeho pobyt na svobodě nebezpečný, obviněný netrpí žádnou duševní chorobou a ta nenastala ani po spáchání přisouzeného skutku.
V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu – s výjimkou znaků subjektivní stránky – tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.
Ve světle provedených důkazů neobstojí ani argument obviněného, domáhal-li se posouzení svého jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 3 tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobí-li takovým činem smrt. Určujícím kritériem odlišujícím uvedené trestné činy je právě zavinění pachatele (viz č. 62/1973 Sb. rozh. tr.) a dospěl-li Nejvyšší soud výše k závěru, že soudům obou stupňů nelze z pohledu posouzení otázky zavinění obviněného ve vztahu k usmrcení poškozené vytknout žádných pochybení, nejsou tyto námitky obviněného případné.
Z těchto důvodů nelze námitky obviněného F. M., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Posledním dovolacím důvodem, který obviněný ve svém podání uplatnil, byl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, přičemž poukázal na důvody dovolání uvedené v písmenech e), g) tr. ř.
Ani tomuto dovolacímu důvodu nelze přiznat opodstatnění. Už z předchozího textu odůvodnění tohoto usnesení se podává, že obviněným namítané dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. byly považovány za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci podaného dovolání navrhl, aby z důvodů jeho špatného zdravotního (a to i psychického) stavu Nejvyšší soud do doby rozhodnutí o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, dovolací soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci takový návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. neučinila. Pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a