ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.680.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 680/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2006 o dovolání obviněné M. A., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2005, sp. zn. 4 To 961/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 45/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2005, sp. zn. 4 To 961/2005, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 5 T 45/2005, zrušují .
Podle 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Písku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná M. A. podala v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2005, sp. zn. 4 To 961/2005, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 5 T 45/2005. Tímto rozsudkem byla uznána vinnou trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. (pod bodem 1), trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (pod bodem 2) a odsouzena podle §202 odst. 1, §35 odst.1, §45, §45a odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře sto hodin.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. dopustila tím, že
v přesně nezjištěný den v polovině měsíce října 2004 a dále kolem 14:00 hodin dne 3. 11. 2004 v P., P. ul., vstoupila do domu čp., kde v neobydleném bytě v I. patře, do kterého vnikla přinejmenším dne 3. 11. 2004 po vypáčení vstupních dveří, odcizila postupně dvě inzertní látkové tabule v celkové hodnotě 7.000,- Kč ke škodě obchodní společnosti F., s. r. o, jíž na poškozených skleněných výplních oken předmětného bytu způsobila škodu ve výši 400,- Kč;
trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. měla spáchat tím, že
kolem 14:00 hodin dne 3. 11. 2004 v P., na P. ul., stojíc na chodníku před domem čp. směrem k otevřenému oknu bytu tohoto domu, jenž obývá J. K., která se v bytě nacházela, pronášela na adresu J. K. hrubé a urážející výroky uvedené na č. l. 24 a 26 vyšetřovacího spisu, a to za současného vyhrožování smrtí J. K. uhořením v důsledku požáru domu, který založí, čímž u J. K. vzbudila důvodnou obavu, a to vše učinila za přítomnosti více jak dvou osob současně přítomných, nezjištěné totožnosti, zdržujících se a procházejících se v inkriminovanou dobu v blízkosti domu čp. na P. ul. v P.
Obviněná podala dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a na něj navazujícímu výroku o trestu a odkázala v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vyjádřila přesvědčení, že ve vztahu k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. nebyl prokázán její úmysl přisvojit si cizí věc. Reklamní tabule na objektu, jehož byla podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 2. 6. 2005 ještě spoluvlastníkem, tam byly podle ní umístěny neoprávněně, a proto se rozhodla je odstranit. Zdůraznila, že obě reklamní tabule, jež pro ni byly zcela bezcenné, odstranila transparentně; v prvním případě o tom učinila oznámení na Policii ČR, ve druhém případě své jednání též nikterak neskrývala, jak potvrdil i svědek M. K. Z toho vyvozovala, že se trestného činu krádeže nemohla dopustit, a to především pro absenci jeho subjektivní stránky. Za nesprávné označila i právní posouzení skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně jako trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., neboť nebylo dostatečně přihlédnuto ke snížené věrohodnosti obou stran zapříčiněné letitými spory, z níž bylo třeba vyvodit nižší společenskou nebezpečnost jejího jednání. Uvedla, že toto jednání mělo být posouzeno jako přestupek, nikoli jako trestné činy. Dovolatelka navrhla, aby ji Nejvyšší soud podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, event. aby napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že pro právní posouzení skutku pod bodem 1) jako trestného činu krádeže není rozhodné, zda měly či neměly odcizené tabule pro obviněnou význam, ale skutečnost, že dovolatelka si tabule zpřístupnila vylomením zámků, kterými si nový vlastník dům, jehož byla obviněná předchozí spoluvlastnicí, zabezpečil, což bylo správně posouzeno jako nedovolené překonání překážky. Okolnosti uváděné obviněnou svědčí tomu, že pohnutkou jejího jednání nebyla zištnost, ale nepřátelství ke dražiteli, které neváhala projevit vloupáním do jeho nemovitosti a odcizením inzertních tabulí, čímž mu způsobila škodu nikoliv nepatrnou. V této části shledala, že námitky obviněné zpochybňující existenci subjektivní stránky trestného činu nemohou správnost právního posouzení jednání obviněné ovlivnit. Dále uvedla, že ve vztahu k právnímu posouzení skutku pod bodem 2) byly námitky zaměřeny proti hodnocení věrohodnosti svědků manželů K. a B. L. oběma soudy. Těmito námitkami se dovolatelka podle ní domáhala změny skutkových zjištění, poněvadž odlišně od soudů obou stupňů hodnotila intenzitu a charakter výhrůžek adresovaných svědkyni J. K. a až následně z nich vyvozovala nižší společenskou nebezpečnost svého jednání a domáhala se posouzení svého jednání jako přestupku. Vyjádřila přesvědčení, že námitky této povahy nelze podřadit pod žádný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Ztotožnila se s právními závěry obou soudů a jejich odůvodněním a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněné jsou relevantní zejména otázky, zda skutkem pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byla naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže a zda skutek pod bodem 2) výroku o vině tohoto rozsudku vykazuje znaky trestných činů i po stránce materiální.
K trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou a čin spáchá vloupáním.
Podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byly zákonné znaky tohoto trestného činu naplněny v podstatě tím, že obviněná ve dvou případech – v přesně nezjištěný den v polovině měsíce října 2004 a dne 3. 11. 2004 – v neobydleném bytě domu č. v P., do kterého vnikla nejméně dne 3. 11. 2004 po vypáčení vstupních dveří, odcizila postupně dvě inzertní látkové tabule v celkové hodnotě 7.000,- Kč ke škodě obchodní společnosti F., s. r. o.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněné je významná otázka, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže, zejména pak zda byl prokázán úmysl obviněné zmocnit se cizí věci. Obviněná namítla, že inzertní látkové tabule, které byly pro ni naprosto bezcenné, odstranila, neboť pokládala jejich vyvěšení na domu za neoprávněné, poněvadž byla subjektivně přesvědčena, že je neustále spoluvlastníkem této nemovitosti, a v tomto přesvědčení byla utvrzována i výpisem z listu vlastnictví.
Především nutno předeslat, že naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. předpokládá, že pachatel si cizí věc přisvojí tím, že se jí zmocní za současného naplnění některé z alternativ uvedených pod písmeny a) až e) tohoto ustanovení. Trestný čin je dokonán zmocněním se takové věci s úmyslem přisvojit si ji, přičemž přisvojením se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka z držení, užívání a nakládání s věcí. Podle praxe soudů získá-li pachatel možnost trvalé dispozice s věcí, není rozhodné, jak poté s věcí skutečně naloží; o přisvojení jde i v případě, když pachatel věc odhodí nebo ji zničí apod.
Čin obviněné znaky zmocnění se cizích věcí s úmyslem si je přisvojit evidentně vykazoval. Že obě inzertní látkové tabule byly cizí věcí, obviněná nezpochybnila. Pokud namítla, že věci byly pro ni bezcenné, netřeba zdůrazňovat, že trestní odpovědnost za trestný čin krádeže není vyloučena ani v případě, že cizí věc, která byla předmětem útoku, je pro pachatele bezcenná (nevyžaduje se, aby došlo k úmyslnému obohacení pachatele). Obviněná nezpochybnila ani to, že si obě inzertní tabule ponechala u sebe, nevydala je policejním orgánům ani poškozenému. Tato zjištění byla správně vyložena tak, že obviněná se věcí zmocnila s úmyslem si je přisvojit. Okolnosti, na něž obviněná kladla důraz a jež podle jejího přesvědčení vyvracejí, že by měla v úmyslu trestný čin krádeže spáchat, tj. výlučně její snaha tabule odstranit z domu, na němž byly podle ní vyvěšeny neoprávněně, jsou pro naplnění jeho formálních znaků nerelevantní.
Ze závěrů soudů obou stupňů vyplývá, že obviněná se trestného činu krádeže dopustila nejméně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je čin spáchán úmyslně též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Obviněná ve své výpovědi v hlavním líčení uvedla, že o tom, že dům prošel nějakou dražbou a byl prodán v dražbě, se dozvěděla v říjnu, přičemž k žalovaným skutkům došlo poté, co převzala rozhodnutí a již věděla o exekuci; uvedla též, že toto vše podnikala, protože si myslela, že exekuce je neoprávněná (č. l. 59). Soudy proto důvodně upozornily, že i kdyby byla obviněná přesvědčena o neoprávněnosti vyvěšení inzertních tabulí, nemohla si ve vztahu k cizí věci počínat způsobem, který zvolila, a učinila-li tak, ponechala-li si věci u sebe, byla srozuměna s tím, že si je přisvojila. Není jistě od věci připomenout, že se tak stalo v době, kdy již byla o prodeji domu v dražbě informována a její ničím objektivně nepodložený subjektivní pocit neoprávněného vyvěšení tabulí nemohl ospravedlnit svépomoc.
Svépomoc je v ustanovení §6 obč. zák. definována tak, že jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit. Svépomoc je dovolena jako jediná a velmi omezená výjimka z obecného státního monopolu poskytování právní ochrany. V úvahu přichází pouze za předpokladu, že hrozí bezprostředně neoprávněný zásah do práv, a dále že ochrana je přiměřená. Bezprostředností neoprávněného zásahu se rozumí, že se tento zásah bezprostředně chystá, resp. již nastal. V takové situaci může ten, jehož právo bylo takto ohroženo nebo porušeno, sám svémocně zásah odvrátit. Může k tomu ovšem použít jen přiměřených prostředků. O takovou situaci se však v případě činu obviněné nejednalo. Odvolací soud výstižně připomněl, že obviněné bylo doručeno usnesení E. ú.B. sp. zn. o nařízení dražebního jednání o prodeji nemovitosti – dražební vyhlášku a že byla poučena o omezení jejích případných vlastnických práv ve smyslu jejího článku 7, obviněná věděla i o usnesení o udělení příklepu téhož exekutorského úřadu ze dne 14. 9. 2004. Vědomí o těchto okolnostech ostatně obviněná deklarovala i v hlavním líčení. Za takových okolností nemohla být bez pochybností přesvědčena o tom, že vyvěšení inzertních tabulí je neoprávněné, a o svépomoci nelze hovořit.
Ve světle naplnění formálních znaků trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. nejsou výhrady obviněné významné. Přesto však motivace jejího činu, způsob jeho provedení a jeho následek nejsou nevýznamnými pro úvahy o stupni nebezpečnosti činu obviněné pro společnost, tj. pro závěry o materiální stránce tohoto trestného činu. Nelze totiž pustit ze zřetele, že o trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.).
Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, je nutno podle praxe soudů vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Soudy obou stupňů se otázkou konkrétního stupně nebezpečnosti činu obviněné pro společnost z pohledu výše naznačených kritérií zevrubně nezabývaly. Soud prvního stupně se této otázce výslovně nevěnoval, odvolací soud poznamenal, že jednání obviněné vykazuje i patřičný stupeň společenské nebezpečnosti. Připomněl, že svémocné zásahy vyjadřující toliko subjektivní přesvědčení o vlastní pravdě, neakcentující jakákoli rozhodnutí soudů či jiných veřejnoprávních subjektů, jsou vysoce společensky nežádoucí, nepřihlédl ani k faktu, že odstranění prvé inzertní látkové tabule obviněná oznámila orgánům Policie ČR s odůvodněním, že škodlivý následek nijak neodstranila, a zdůraznil, že nelze akceptovat představu, že subjekt, který řádně v dražbě vydražil určitou nemovitost a počal činit kroky k realizaci cíle svého podnikání, je dotčen ve svých právech jednáním obviněné, která pro pouhé své subjektivní přesvědčení zmenší rozsah jeho majetku (strany 5, 6 napadeného usnesení).
Jakkoliv nelze proti závěrům odvolacího soudu v obecné rovině ničeho namítnout, nelze nezaznamenat, že konkrétní okolnosti případu přiléhavě nevystihují. Čin obviněné nevykazuje typické rysy krádeže vedené tzv. „zlodějským úmyslem“. Obviněná motivaci svého činu vysvětlila a její vysvětlení nebylo zpochybněno, lze je akceptovat. Koresponduje tomu i způsob provedení činu; obviněná se dílčích skutků dopustila, aniž by povahu svého jednání jakkoliv skrývala, dokonce v prvém případě o odstranění inzertní tabule učinila oznámení na Policii ČR. Nepřehlédnutelné též je, že po vyrozumění Policie ČR dne 8. 11. 2004 o tom, že do předmětné nemovitosti v P. zaměstnanci obchodní společnosti F., s. r. o., vstoupili oprávněně, již k dalším útokům proti majetku této obchodní společnosti neuskutečnila. Je pravdou, že škodlivý následek neodstranila, tabule nevydala na Policii ČR, ani je nevrátila poškozenému, ale na druhé straně výše škody nijak významně hranici škody nikoli nepatrné (§89 odst. 11 tr. zák.) nepřesáhla a není žádného rozumného důvodu nevěřit obviněné ani v tom, že inzertní tabule pro ni žádný majetkový prospěch nepředstavují. Na soudu prvního stupně bude, aby tyto okolnosti vedle poznatků o předchozím způsobu života obviněné pečlivě zvážil a odůvodnil, zda jsou splněny i materiální podmínky posouzení činu obviněné jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., či zda event. nepřichází v úvahu jeho posouzení jako přestupku proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Pro úplnost a nad rámec řečeného, dovolací soud poznamenává, že pozornost bude třeba v dalším řízení věnovat i odůvodnění závěru o pokračování v trestném činu, což má význam pro právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dílčími útoky byla podle zjištění soudů způsobena škoda vždy 3.500,- Kč, což samo o sobě nevylučuje spáchání tohoto trestného činu, třebaže v jednotlivých případech jde o škodu nižší než nikoli nepatrnou. Za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nutno považovat i jednotlivé útoky, jimiž pachatel způsobil škodu nižší, než je škoda nikoli nepatrná, jestliže jde o útoky spáchané spolu s dalšími formou pokračování v trestném činu a celková škoda tuto hranici dosáhne (k tomu č. 22/1991 Sb. rozh. tr.). Závěr o pokračování v trestném činu je ale třeba odůvodnit z pohledu jeho legální definice vymezené v §89 odst. 3 tr. zák.
K trestným činům násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že jinému vyhrožovala usmrcením a jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, a znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že se dopustila veřejně na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadla jiného.
Obviněná neuplatnila žádné námitky proti naplnění formálních znaků trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Její výhrady směřovaly výlučně proti hodnocení stupně nebezpečnosti jejího činu pro společnost. Obviněná v podstatě namítla, že spory mezi ní a manžely K. provázely i předchozí období, což ovlivnilo nejen míru věrohodnosti poškozené, ale i stupeň nebezpečnosti jejího činu pro společnost do té míry, že měl být kvalifikován jako přestupek, nikoliv jako trestné činy.
I v tomto případě platí, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku otázkou stupně nebezpečnosti činu pod bodem 2) pro společnost výslovně nezabýval; poznamenal ale, že obviněná slovně napadala poškozenou hrubými a urážlivými výroky, navíc jí vyhrožovala smrtí, přičemž poškozená výhrůžky subjektivně velmi negativně vnímala, a to s ohledem na nepříliš dobré vztahy, které v minulosti s obviněnou měla, a vzhledem k osobě obviněné vůbec měla obavy, že by výhrůžky mohla naplnit (strana 5 rozsudku). Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu se podává, že soud se této otázce věnoval a uzavřel, že čin obviněné stupeň nebezpečnosti pro společnost požadovaný pro trestný čin vykazuje. Ve vztahu k trestnému činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. předeslal, že „k posouzení míry obavy neexistuje žádný objektivní způsob, z něhož by nějakým měřením vyplynul stupeň obavy toho kterého jednotlivce a dal se tak porovnávat s jiným měřitelným údajem o obavě“. Soud prvního stupně neměl podle něj důvod neuvěřit poškozené v otázce, že se bála o život či zdraví, a „jednání obviněné tak nezanedbatelným způsobem zasáhlo do integrity poškozené tak, že je již nelze bagatelizovat a pokládat za pouhé expresivní vyjádření v obviněné nahromaděných emocí“. Jednání obviněné nelze podle názoru odvolacího soudu zlehčovat ani ohledně trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť „konflikt probíhal v době, kdy na ulici bylo vícero osob, které sotva mohou mít zájem sledovat, jak obviněná adresuje nadávky a výhrůžky poškozené“ (strana 6 napadeného usnesení).
Podkladem pro skutková zjištění zakládající naplnění formálních znaků trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. je ta část výpovědi svědkyně J. K. v hlavním líčení v níž uvedla, že obviněná na ni vedle hrubých nadávek též křičela …“vy za to můžete, vy ještě uvidíte, vy tady shoříte, …já vám to ještě ukážu“ (č. l. 61, 62). K tomu svědkyně vyložila, že „nadávky na ni působili velice výhrůžně, že z obviněné neměla dobrý pocit, její výhrůžky jí nedělaly dobře, měla z ní strach“ a dodala, že měla pocit, že by se mohly naplnit. Současně ale též uvedla, že v domě bydleli s obviněnou několik let, soužití bylo poměrně v pohodě, občas jim obviněná udělala nějakou scénu, vztahy s ní nebyly nejlepší. V této souvislosti pokládá dovolací soud za potřebné upozornit, že nelze přihlížet k obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., který byl s J. K. sepsán dne 4. 11. 2004 (č. l. 24). Úředního záznamu o vysvětlení osob podaného podle §158 odst. 5 tr. ř. nelze použít (s výjimkou zjednodušeného řízení ve smyslu §314d odst. 2 tr. ř.) jako relevantního důkazu v řízení před soudem, o jeho obsah nelze opřít závěr o vině obviněné. Svědek M. K. vylíčil, že vztahy s obviněnou byly špatné, a potvrdil, že obviněná vyhrožovala vypálením, nic bližšího neuvedl (č. l. 67).
Zásadní otázkou je, zda takové výhrůžky obviněné byly způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Zda je vyhrožování způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu. Přitom je ovšem třeba pečlivě hodnotit stupeň nebezpečnosti vyhrožování, poněvadž je třeba odlišit tzv. nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito expresivních výrazů, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. V tomto kontextu jsou závěry odvolacího soudu nevyvážené, jednostranně preferují subjektivní pocit poškozené a nepřihlížejí k ostatním souvislostem. Dovolací soud nezpochybňuje, že výrok obviněné byl přinejmenším nevhodný, ale závěr, že by subjektivní pocit poškozené byl objektivně přijatelný, přesvědčivě odůvodněn nebyl. Z výpovědi svědkyně J. K. v hlavním líčení nevyplývají žádné konkrétní údaje, jež by výhrůžku obviněné činily způsobilou objektivně vyvolat důvodné obavy. Nevyplývá z nich dokonce ani vyhrožování smrtí a ani to, že by snad požár měl být založen obviněnou, jak prezentuje soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině. Obviněná neadekvátně reagovala na situaci související s vydražením domu, což vnímala jako opatření nespravedlivé, a bez povšimnutí není ani to, že postoje poškozené a jejího manžela, svědka M. K., pokládala za jednu z příčin neutěšené situace. To, že situaci nezvládla, se projevilo výbušností a expresivitou slovních výroků adresovaných poškozené, majících jednak povahu oněch zmiňovaných výhrůžek, jednak vulgárních nadávek. Na soudu prvního stupně proto bude, aby se povahou výhrůžek obviněné v naznačených souvislostech zabýval a posoudil, zda mají charakter výhrůžek způsobilých vzbudit důvodnou obavu, či zda nejde jen o silná slova provázející afektivní jednání obviněné.
Podkladem právního závěru, že se obviněná dopustila též (veřejně a na místě veřejnost přístupném) výtržnosti, bylo pronášení hrubých nadávek konkretizovaných ve výpovědi poškozené J. K. a svědka B. L. Pro tento případ taktéž platí, že soud prvního stupně nemohl opřít své závěry o údaje J. K. a B. L. na č. l. 24 a 26 obsažené v úředních záznamech o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., lze je opřít toliko o výpovědi těchto svědků v hlavním líčení.
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek. Je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu viz rozhodnutí pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (viz k tomu přiměřeně rozhodnutí pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Stupněm nebezpečnosti pro společnost posuzovaným podle uvedených okolností se pak trestný čin výtržnictví liší od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle §49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
I v tomto směru chybí v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů podrobnější úvahy; zaměřit se je třeba na hodnocení činu obviněné v kontextu intenzity útoku a jeho následků, okolností, za nichž byl čin spáchán, a v neposlední řadě nelze pominout ani dosavadní způsob života obviněné a její vztahy k poškozené a jejímu manželovi. Po vyhodnocení všech relevantních hledisek bude na soudu prvního stupně, aby pečlivě posoudil, zda čin obviněné vykazuje znaky trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. i po stránce materiální, či zda jej nelze pojímat jako projev zlobného afektivního jednání mající rysy neuctivého postoje k zásadám občanského soužití a v návaznosti na vyhodnocení stupně nebezpečnosti takového činu pro společnost přichází v úvahu jeho posouzení jako trestného činu výtržnictví, event. přestupku proti občanskému soužití. Jde v podstatě o to, aby pečlivě posoudil a odůvodnil, zda a že je trestněprávní zásah přiměřený.
Ač správnost a přesnost skutkových zjištění nebyla předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, nelze na adresu soudu prvního stupně nepoznamenat, že je třeba, aby skutek popsal ve shodě se zjištěními odpovídajícími důkazům provedeným v hlavním líčení. Týká se to především konkretizace hrubých a urážejících výroků adresovaných poškozené J. K. a též obsahu výhrůžek, neboť ty jsou procesně relevantním způsobem zaznamenány až ve výpovědích svědků J. K., M. K. a B. L. v hlavním líčení (č. l. 61, 62, 63, 67).
Výrok o vině obviněné trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2005, sp. zn. 4 To 961/2005, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 5 T 45/2005, zrušil. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Písku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednávání je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněné o odklad výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Samosoudkyně soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala, protože z obsahu spisu vyplývá, že obviněná uložený trest dosud nevykonává.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr.Věra Kůrková