ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.753.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 753/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června o dovolání nejvyšší státní zástupkyně v trestní věci obviněného P. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 2. 1. 2006, sp. zn. 14 To 364/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 137/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 2. 1. 2006, sp. zn. 14 To 364/2005 a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 2 T 137/2004, v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Pelhřimově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 2 T 137/2004, byla trestní věc obviněného P. H. pro skutek spočívající v tom, že „dne 26. 3. 2004 v době kolem 07:55 hodin jako řidič nákladního automobilu tov. zn. Tatra 815, s přívěsem, při jízdě po silnici III. třídy, ve směru od P. na obec H., okr. P., v 2,1 km uvedené silnice, nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména okolnostem v silničním provozu, stavu a povaze vozovky a při míjení s protijedoucím nákladním automobilem tov. zn. Tatra 815, s přívěsem, řízeným M. M., v důsledku nepřiměřené rychlosti jízdy přivedl tažený přívěs do smyku, přívěs ve smyku vjel do protisměru, kde došlo ke střetu přívěsu a nákladního automobilu řízeného M. M., který při této dopravní nehodě utrpěl dislokované zlomeniny holenní a lýtkové kosti levé nohy, tedy zranění vyžadující následné operativní zákroky s dobou léčení nejméně 6 měsíců“, podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupena Městskému úřadu v P., neboť se nejedná o trestný čin, avšak tento skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře stížnost, podanou proti uvedenému usnesení státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově v neprospěch obviněného, usnesením ze dne 2. 1. 2006, sp. zn. 14 To 364/2005, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání, které vymezila dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), f) a l) alinea druhá, tr. ř., neboť pro postoupení věci jinému orgánu nebyly splněny zákonné podmínky, protože soud prvního stupně učinil nesprávné hmotně právní závěry, a pokud byla proti jeho rozhodnutí podána stížnost, neměla být jako nedůvodná zamítnuta. Takto vyjádřené nedostatky odůvodnila odkazem na obsah závěrů znaleckého posudku z oboru silniční dopravy znalce Ing. D. a argumenty vyjádřené soudem druhého stupně v napadeném rozhodnutí a konstatovala, že z nich nelze dovodit možnost shledávat v jednání obviněného pouze přestupek, a pokud tak soudy učinily, s jejich právními úvahami nesouhlasí. Zejména zdůraznila, že se nelze ztotožnit s tím, že ke vzniku dopravní nehody přispělo jednání obou řidičů, tedy i počínání poškozeného M. M. Právě tento závěr považovala za neopodstatněný a vyjádřila, že oba soudy přecenily spoluzavinění poškozeného, když podíl obviněného P. H. hodnotily jako vyšší vzhledem ke stylu jeho jízdy a obsahu jeho výpovědi, podle níž do posledního okamžiku před střetem, neshledával potřebným vozidlo přibrzdit a v důsledku toho došlo ke smyku a bočnímu vybočení přívěsu při výjezdu ze zatáčky. V této souvislosti poukázala na to, že samo srovnání rychlosti obou vozidel bezprostředně před střetem svědčí o tom, že míra zavinění obviněného, který neprojevil ani snahu výrazněji snížit rychlost svého vozidla, je podstatně vyšší než míra zavinění poškozeného, který se alespoň pokusil intenzivním bržděním výrazněji své vozidlo zpomalit, a to na rychlost 6-12 km/h, když obviněný jel v daném okamžiku rychlostí 36 42 km/h. Zdůraznila, že spoluzavinění poškozených bývá v podobných případech zohledněno použitím mírnější právní kvalifikace, což by v daném případě mohlo směřovat k posouzení jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Neztotožnila se ani s názorem těchto soudů, že společenská nebezpečnost jednání obviněného je snížena natolik, že jeho jednání vůbec nebude posouzeno jako trestný čin, a ze všech těchto důvodů shledala, že nelze dojít k závěru, že je možné v jednání obviněného spatřovat pouze přestupek, ale trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) za podmínek uvedených v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 2. 1. 2006, sp. zn. 14 To 364/2005, jakož i usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 2 T 137/2004 a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř., předmětnou věc přikázal Okresnímu soudu v Pelhřimově k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání státní zástupkyně bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dne 13. 4. 2006 obviněnému P. H. a jeho obhájci JUDr. L. S. k vyjádření, které však ke dni rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a bylo podáno též v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g), f) tr. ř., neboť se dovolatelka neztotožnila se závěry obou soudů, že věc byla postoupena k projednání jinému orgánu, aby skutek mohl být posouzen jako přestupek, protože v něm nelze spatřovat naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví ani v jeho základní formě podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud poté, co shledal, že dovolání je podáno v souladu s označenými dovolacími důvody a nezjistil žádné jiné okolnosti pro odmítnutí dovolání, podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno a shledal, že dovolání je důvodné.
S ohledem na obsah uplatněných námitek je vhodné nejprve uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Podle §224 odst. 2 tr. zák. se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odst. 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Soud tedy může postoupit věc jinému orgánu jen jestliže je prokázáno, že nejde o trestný čin. Takový závěr musí mít dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování, které bylo provedeno v hlavním líčení. Závěr o tom, že nejde o trestný čin může tedy soud učinit tehdy, když výsledky dokazování umožní jednoznačný závěr, že ve skutku, který je předmětem obžaloby, nelze shledávat naplnění znaků trestného činu. Pojem trestného činu je definován v ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. jako čin nebezpečný pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Termínem „znaky uvedené v zákoně“ se rozumí formální znaky trestného činu, tj. znaky skutkové podstaty a další znaky, které nejsou součástí skutkové podstaty, ale jde o znaky trestného činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení poté, co učinil potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech, dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu a vypořádá se s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti.
V těchto souvislostech nelze odhlédnout též od zásady, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost, je nutné vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení je proto možné uplatnit jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Tento zákonem předepsaný postup, jehož výsledkem může být zjištění, že nejsou naplněny formální nebo materiální znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, musí logicky vyplývat z provedeného dokazování a musí být v odůvodnění rozhodnutí řádně vysvětlen.
Jak se však uvádí v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, soudy při svých úvahách tímto logickým a nezbytným způsobem nepostupovaly.
V odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je na straně 4 uveden závěr že, „…po formální stránce není sebemenších pochyb, že jednání obviněného by bylo možno posuzovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., s ohledem na spoluzavinění poškozeného a specifické okolnosti této nehody však možno věc označit za hraniční případ, kde při náležitém zhodnocení konkrétní míry nebezpečnosti daného jednání pro společnost nelze vyloučit ani závěr, že tuto lze kvalifikovat jako přestupkové jednání…“. Takto učiněný závěr o formální stránce předmětného činu je nepřesvědčivý, v naznačené souvislosti nepostačuje, protože nedává odpověď na základní otázky, které jsou shora zdůrazněny, nevysvětluje z jakých důvodů není ve zjištěném porušení povinnosti, kterou podrobněji nespecifikuje, shledáno porušení důležité povinnosti a nelogicky bez hlubšího rozboru celé nehodové situace a všech v rozhodnutí popsaných nehodových okolností nevysvětluje, čím jsou vedeny jeho úvahy o vyjádřené nízké míře zavinění obviněného v návaznosti na nepodloženě přeceňovanou míru spoluzavinění poškozeného.
Nejvyšší soud takto vyjádřené závěry považuje za nedostatečné, protože v nich nejsou obsaženy úvahy o tom, do jaké míry byly naplněny formální znaky trestného činu ve smyslu §224 odst. 1, event. 2 tr. zák. zejména, jakou konkrétní povinnost uloženou mu podle zákona obviněný porušil, o jak závažné porušení se jedná, zda se na vzniku podílela event. i s dalšími okolnostmi nehody atd. Po vyjasnění toho, o jaké konkrétní porušení zákona o silniční dopravě jde, by mělo být objasněno, zda toto porušení lze považovat za nedbalost, jak je uvedena v ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. nebo v něm lze spatřovat porušení důležité povinnosti podle §224 odst. 2 tr. zák. Protože takové úvahy chybí v obou uvedených rozhodnutích, jsou i další závěry směřující ke zjištění, že o trestný čin v daném případě nejde, nepřezkoumatelné a vzbuzující vážné pochybnosti.
Jestliže se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s formální stránkou činu a své úvahy odůvodnily nízkou společenskou nebezpečností činu s ohledem na spoluzavinění poškozeného M. M., ani tyto úvahy nemají oporu v provedeném dokazování a nebyla jimi respektována zákonem stanovená kritéria pro určení materiální stránky trestného činu. Je proto vhodné poznamenat, že podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Ve vztahu k těmto hlediskům je podle obsahu spisu důležité zejména to, že k dopravní nehodě na silnici III. třídy, která byla podle zajištěné fotodokumentace a pořízeného protokolu o nehodě v silniční dopravě pokryta neposypanou vrstvou ujetého zledovatělého sněhu a že obviněný řídil nákladní automobil tov. zn. Tatra 815, s přívěsem. Podstatná je i šířka vozovky o výměře 5,1 m, když k současnému míjení obou vozidel v uvedeném místě byla zapotřebí šířka vozovky 6,30 m. Jak se podává ve znaleckém posudku znalce Ing. R. D., v podmínkách, které v době nehody existovaly, však nebylo možné, aby okraj živičného krytu vozovky řidiči s dostatečnou přesností rozlišili. Ani vyjetí mimo stopy zanechané předchozími vozidly nezaručovalo bezpečné míjení, zvláště pro těžká nákladní vozidla. Ve vztahu k těmto okolnostem je významné, že znalec též vypočetl, že za těchto mimořádně nepříznivých podmínek obviněný jel podle svého vyjádření rychlostí asi 50-60 km/h a nárazová rychlost vozidla řízeného obviněným byla podle znaleckého posudku stanovena na 36 až 42 km/h. Zmínit je vhodné i výpověď obviněného, který při hlavním líčení (č. l. 118 spisu), uvedl, že viděl protijedoucí vozidlo na vzdálenost 100-200 m, ale neshledal důvod, proč by neměl pokračovat v jízdě, a proto nijak nebrzdil, a i když viděl, že jsou v místě nehody stromy, které zasahují do vozovky a že se při potkání dvě auta vedle sebe těžko vejdou, reagoval pouze tím, že stáhl nohu z plynu.
Tyto poznatky, které vzaly i oba soudy za podklad pro svá rozhodnutí, nebyly posouzeny v souladu se všemi shora naznačenými zásadami a kritérii vyjádřenými v ustanoveních §3 odst. 1, 2, 4 tr. zák., a to ve směru naplnění formální i materiální stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. I když při hodnocení výše uvedených skutečností dospěl soud druhého stupně k závěru, že ke vzniku dopravní nehody přispělo jednání obou řidičů, tedy i počínání poškozeného M. M., byl podle názoru dovolacího soudu podíl poškozeného na vzniku dopravní nehody zjevně přeceněn. Nejvyšší soud také zcela v rozporu se všemi shora vyjádřenými obecnými pravidly shledal, že soudy obou stupňů vlivem hodnoceného spoluzavinění poškozeného označily projednávanou věc za hraniční případ a při nedostatečném zhodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání pro společnost uzavřely, že nejde o trestný čin a je třeba jednání obviněného kvalifikovat jako přestupkové jednání, a tudíž věc podle ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. příslušnému úřadu postoupily.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné, a proto zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 2. 1. 2006, sp. zn. 14 To 364/2005, i usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 2 T 137/2004, a současně zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Pelhřimově podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného P. H. vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně a povinností tohoto soudu bude se věcí znovu ze všech naznačených hledisek zabývat. Nezbytné bude, aby soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu věci pečlivě ve smyslu shora uvedených právních názorů zejména posoudil, jakou konkrétní povinnost vyplývající z pravidel silničního provozu konkrétně zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zák., jak vyplývá ze změn a doplňků, účinného od 1. 1. 2003, obviněný porušil. Jestliže se ze skutkových zjištění podává, že obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména okolnostem v silničním provozu, stavu a povaze vozovky, jedná se o porušení §18 odst. 1 cit. zák. Z pohledu tam vymezených jednotlivých znaků a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž byl čin obviněným spáchán, lze považovat za prokázané, že obviněný porušil důležitou povinnost ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. Pro tento závěr svědčí jednak výrazně ztížené poměry na vozovce, která byla pokryta vrstvou ujetého zledovatělého sněhu a byla bez posypu a jednak charakter vozidla obviněného, uváží-li se že se jednalo o nákladní automobil s přívěsem, tedy objemné a hůře ovladatelné vozidlo. Tyto skutečnosti bude nutné posoudit i vzhledem ke stylu jízdy obviněného, když do posledního okamžiku před střetem neshledával potřebným vozidlo přibrzdit. Proto je zřejmé, že právě v důsledku těchto nedostatků na straně obviněného došlo ke smyku a bočnímu vybočení přívěsu při výjezdu ze zatáčky. To znamená, že v důsledku nepřiměřené rychlosti vozidla obviněného se dostal přívěs jeho vozidla do smyku a výrazně zasáhl do protisměru. Na těchto okolnostech, které vedly ke vzniku a příčinám dopravní nehody, se charakter a způsob jízdy poškozeného M. M. rozhodně podílel jen v míře velmi nevýznamné. To, že i poškozený jednal riskantně tím, že jel po krajnici, bylo jednoznačně způsobeno prvotním vybočením přívěsu vozidla obviněného, do jízdního pruhu poškozeného a poškozený byl přinucen touto situací k jízdě po krajnici a snaze vyhnout se na něj se valícímu přívěsu. Nelze rovněž pominout ani výrazně odlišný přístup obou řidičů k vzniklé dopravní situaci, když k reakcím a chování obviněného, jak je výše uvedeno, je vhodné zmínit i postoj poškozeného M. M., který před střetem intenzivně brzdil a rychlost se mu podařilo snížit až na hodnoty 6-12 km/hod.
Až teprve poté, co bude rozhodnuto o charakteru porušení povinnosti a bude ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. ve vztahu k obviněnému P. H. stanoven konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, v jehož souvislosti nelze odhlédnout ani od způsobeného následku, a to jak v podobě újmy na zdraví u poškozeného, tak i vzhledem ke zničeným majetkovým hodnotám, bude možné zvažovat, o kolik je tento stupeň nebezpečnosti jednání obviněného snížen s ohledem na zjištění, že to byl i poškozený, kdo jel za daných okolností rychlostí, která poměrům na vozovce neodpovídala.
V daném případě není možné s ohledem na spoluzavinění poškozeného věc označit za hraniční případ, a neposoudit ho jako trestný čin, neboť všechny skutečnosti svědčí proto, že i s přihlédnutím ke spoluzavinění poškozeného, se jedná o trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 tr. ř., neboť vzhledem k popsaným okolnostem dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová