ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.785.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 785/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 o dovolání, které podal obviněný JUDr. P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 5 To 477/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 418/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 17 T 418/2003, byl obviněný JUDr. P. Š. uznán vinným, že
„dne 22. 11. 2002 kolem 20:00 hodin ve Z., za asistence najaté bezpečnostní agentury doručil nájemkyni hotelu D. B. V., odstoupení od nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 4. 2002 se společností E., s. r. o., se sídlem Z., jako pronajímatelem a předchozím vlastníkem objektu, vyzval ji k okamžitému opuštění hotelu a poté, kdy odmítla prostory hotelu opustit, vyměnil zámky na vstupu do hotelu, znemožnil jí vstup a podnikání v pronajatých prostorách, neboť hotel nechal střežit bezpečnostní agenturou F., čímž jí nejméně do 11. 4. 2003 zabránil v užívání objektu hotelu, a dále rovněž zabránil prostřednictvím bezpečnostní agentury ode dne 25. 11. 2002 do 11. 4. 2003 vstupu S. K., a od 12. února 2003 poté, co sama hotel opustila, do 11. 4. 2003 vstupu jeho manželce E. K., přestože věděl, že mají s nájemkyní hotelu B. V. uzavřenu smlouvu o podnájmu (dočasném užívání) obytných prostor ze dne 1. 4. 2002, a odstoupení od nájemní smlouvy je neplatné“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. a podle téhož ustanovení jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců; podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, obchodních společností a družstev na dobu tří let a podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě způsobené škody.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 5 To 477/2005, odsuzující rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. P. K. dovoláním, ve kterém uvedl důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný namítl, že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. nemůže obstát. Za nesprávný pokládal zejména závěr soudu, že odstoupení družstva S. od smlouvy o nájmu ze dne 22. 11. 2002 je neplatné, že si této skutečnosti byl vědom a že postupoval s úmyslem znemožnit poškozeným B. V., E. K. a S. K. objekt hotelu užívat. Trval na tom, že uvedené odstoupení od nájemní smlouvy bylo perfektním právním úkonem, na jehož základě skončil poškozené B. V. nájemní vztah (a poškozeným E. a S. K. vztah podnájemní) a zaniklo její užívací právo k prostorám hotelu. Nesouhlasil se stanoviskem soudů obou stupňů, podle něhož není poškozená B. V. (dále převážně jen „poškozená“) v prodlení s platbou nájemného proto, že od družstva S. neobdržela žádnou fakturu – zde obviněný zdůraznil, že to byla naopak jmenovaná poškozená, která družstvu S. neposkytla potřebnou součinnost např. předložením nájemní smlouvy s původním pronajímatelem a odmítla s obviněným situaci týkající se údajně dlužného nájemného jakkoliv řešit a komunikovat. Zmínil, že se na poškozenou B. V. obrátil dopisem ze dne 31. 7. 2002, kterým ji mimo jiné vyzval k předložení listinných nebo jiných dokladů, z nichž by vyplývalo její oprávnění předmětné nemovitosti ve vlastnictví družstva S. užívat, k úhradě dlužného nájemného za období od 1. 5. 2002 a požádal ji o umožnění provedení kontroly užívaných nemovitostí. Protože poškozená na tuto výzvu nereagovala, nemělo podle jeho přesvědčení družstvo S. k dispozici žádné podklady, na základě nichž mohlo poškozené vystavit fakturu s vyúčtováním nájemného. Poukázal na to, že povinnost hradit nájemné nevznikla poškozené z titulu vystavené faktury, ale samotným uzavřením nájemní smlouvy, a bylo tedy splatné měsíčně ve výši 20.000,- Kč bez ohledu na vystavení faktury. Dovozoval, že pokud poškozená neplatila od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2002 nájemné, byl dán důvod k ukončení nájemního vztahu odstoupením od nájemní smlouvy podle §679 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb.
Dále se obviněný neztotožnil se stanoviskem soudu, podle něhož změnou vlastníka objektu hotelu D. nepozbylo účinnosti ustanovení bodu IV. odst. 7 smlouvy o nájmu, týkající se způsobu placení nájemného. Protože poškozená podle něj nemohla mít uhrazeno nájemné až do výše své pohledávky činící 1.500.000,- Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 11. 2002 a dále do výše případné smluvní pokuty z této smlouvy, byla povinna, počínaje dnem 30. 4. 2005, kdy se družstvo S. stalo vlastníkem předmětných nemovitostí, hradit měsíční nájemné ve výši 20.000,- Kč přímo tomuto družstvu, které vstoupilo do postavení pronajímatele. Oprávnění započítávat závazek spočívající v povinnosti platit měsíční nájemné měla poškozená pouze vůči společnosti E., s. r. o., která byla jejím dlužníkem ze smlouvy o půjčce, přičemž tato pohledávka poškozené na družstvo S. nepřešla, čímž automaticky zaniklo také oprávnění poškozené provádět započtení splatného nájemného proti pohledávce ze smlouvy o půjčce uzavřené se společností E., s. r. o. Z uvedených důvodů měl obviněný za to, že družstvo S. bylo vůči poškozené v postavení oprávněného věřitele s nárokem na úhradu splatného nájemného z titulu nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2002. Jestliže poškozená po doručení odstoupení od smlouvy o nájmu dne 22. 11. 2002 a po výzvě, aby pronajímané nemovitosti neprodleně vyklidila, takto neučinila, byl obviněný jako statutární zástupce vlastníka tohoto objektu nucen vyměnit zámky a zabezpečit ochranu majetku družstva S. Postupoval přitom prý tak, aby poškozené nevznikla v souvislosti s vyklizením nemovitostí jakákoliv újma. Obviněný uzavřel, že i za té situace, když by soudy dospěly k závěru, že postupoval neoprávněně, nelze z jeho jednání vyvodit, že se jednalo o úmyslné protiprávní jednání s cílem zabránit oprávněné osobě užívat nemovitost. Nájemní vztah byl totiž podle jeho názoru řádně ukončen a v jeho důsledku došlo i k ukončení vztahu podnájemního, který existoval pouze jako vztah vedlejší a jeho trvání bylo podmíněno vztahem nájemním.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 5 To 477/2005 (chybně uvedeno č. j.), a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 17 T 418/2003 (chybně uvedeno č. j.), a aby věc přikázal k novému projednání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. konstatovala, že souhrn skutkových zjištění, opatřených v rámci trestního řízení, nedovoluje argumentaci obviněného přisvědčit v žádném z jím namítaných směrů. Poukázala na to, že družstvo S. se v rozhodném období nacházelo ve shodném právním postavení jako předchozí vlastník nemovitostí, neboť nabytím vlastnického práva k zastaveným nemovitostem vstoupilo do všech souvisejících právních vztahů jeho právního předchůdce. Předmětná smlouva o finančním pronájmu, uzavřená mezi společností E., s. r. o., a poškozenou, zavazovala obviněného z pozice statutárního orgánu družstva S. ve všech jeho článcích, včetně čl. VIII. týkajícího se skončení nájmu, kde je pod body 2) a 3) výslovně uvedeno, že tuto smlouvu je oprávněn vypovědět pouze nájemce, nikoliv pronajímatel. Z toho dovozovala, že jednostranný úkon obviněného ze dne 22. 11. 2002 byl vědomým porušením smluveného zákazu jednostranného ukončení nájemní smlouvy, odpovídající jeho aktuálnímu právnímu postavení v uvedeném období.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Prvním dovolacím důvodem, na nějž obviněný ve svém podání odkázal, byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda soud prvního stupně správně přistoupil k právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Obviněný vyjádřil názor, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu spočívající v jeho úmyslném zavinění a že jeho jednání vůbec nebylo lze považovat za trestné. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru.
Pro trestní odpovědnost tímto trestným činem je třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku. Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný oprávněné osobě neoprávněně bránil v užívání domu.
Skutková část výroku o vině usnesení soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky uvedeného trestného činu spolehlivě naplňují.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů se obviněný trestného jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil v podstatě tím, že za asistence najaté bezpečnostní agentury doručil poškozené B. V. jakožto nájemkyni hotelu D. ve Z., odstoupení od nájemní smlouvy uzavřené mezi poškozenou jako nájemkyní a společností E., s. r. o., jako pronajímatelem a zároveň předchozím vlastníkem objektu uvedeného hotelu dne 1. 4. 2002, a vyzval ji k okamžitému opuštění hotelu, přičemž poté, co poškozená odmítla tuto výzvu respektovat a prostory hotelu opustit, vyměnil zámky na vstupních dveřích do hotelu a nechal jej střežit bezpečnostní agenturou F.; takto přitom jednal přesto, že věděl, že odstoupení od zmíněné nájemní smlouvy je neplatné, a v důsledku svého jednání znemožnil poškozené vstup, užívání a podnikatelské aktivity v pronajatých prostorách nejméně do 11. 4. 2003 a stejně tak znemožnil užívání tohoto objektu poškozeným E. a S. K., kteří měli s poškozenou uzavřenou smlouvu o podnájmu těchto prostor, o čemž obviněný věděl.
Se zřetelem na takto popsanou trestnou činnost obviněného Nejvyšší soud nemohl jeho dovolací námitky přijmout, jelikož veškeré předpoklady pro posouzení předmětného skutku jakožto trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. byly v projednávané věci evidentně splněny. Soudy pečlivě zhodnotily všechny skutečnosti, jež byly z hlediska úvah o kvalifikaci jednání obviněného jakožto uvedeného trestného činu – a to i pokud jde o posouzení zavinění obviněného – relevantní a Nejvyšší soud jejich právní úvahy sdílí a má je za přiléhavé.
Obecně platí, že objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Oprávněnou osobou je přitom vedle vlastníka domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud je zároveň uživatelem, také nájemce nebo podnájemce těchto prostor, a to na základě platné smlouvy o nájmu nebo podnájmu domu, bytu nebo nebytového prostoru [k tomu srov. §663 až §720 občanského zákoníku a §3 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 116/1990 Sb.“)]. Neoprávněným bráněním v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, tj. například znemožňování vstupu do těchto prostor výměnou zámku (srov. rozh. č. 8/1999 Sb. rozh. tr.). Za bránění v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru je třeba považovat i jakékoliv další neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby, např. znemožnění přístupu do těchto prostor uzamčením nebo jiným uzavřením, a to i třeba za pomoci ostrahy bezpečnostní agenturou. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.
Řešení otázky, zda obviněný jednal tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249 odst. 2 tr. zák., je podmíněno posouzením předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. zák., zda odstoupení od nájemní smlouvy uzavřené mezi poškozenou B. V. jakožto nájemkyní a společností E., s. r. o., jakožto pronajímatelem dne 1. 4. 2002, které bylo poškozené obviněným jakožto statutárním zástupcem družstva S. doručeno dne 22. 11. 2002, bylo platné či nikoliv. Přitom je třeba vycházet z úpravy platnosti právních úkonů a odstoupení od smlouvy obsažené v občanském zákoníku.
Podle §9 odst. 1 tr. zák. posuzují orgány činné v trestním řízení předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Neplatný právní úkon je mimo jiné takový úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (srov. §39 občanského zákoníku).
Odstoupení od smlouvy je v obecné rovině upraveno v §48 občanského zákoníku. Podle odst. 1, 2 citovaného ustanovení může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Jelikož se v posuzované věci jednalo o odstoupení od nájemní smlouvy, je třeba vycházet konkrétně z ustanovení §679 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého může pronajímatel kdykoliv odstoupit od smlouvy, užívá-li nájemce přes písemnou výstrahu pronajatou věc nebo trpí-li užívání věci takovým způsobem, že pronajímateli vzniká škoda, nebo že mu hrozí značná škoda. Nejde-li o byt nebo nebytový prostor, může pronajímatel také odstoupit od smlouvy, jestliže nájemce, ač upomenut, nezaplatil splatné nájemné ani do splatnosti dalšího nájemného, a je-li tato doba kratší než tři měsíce, do tří měsíců, nebo jestliže s ohledem na pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu je třeba pronajatou věc vyklidit.
Nejvyšší soud poznamenává, že v občanskoprávní oblasti, a zejména v oblasti závazkověprávní, platí zásada, že smlouvy mají být dodržovány (srov. zásadu pacta sunt servanda). Proto nedodržení smluv jako základních občanskoprávních aktů je v právním státě protiprávní, jež narušuje zásadu právní jistoty jakožto stěžejní zásadu soukromého práva. Jednostranné odstoupení od smlouvy je proto možné jen za splnění v zákoně přesně stanovených podmínek, tak jak jsou uvedeny výše.
Z obsahu spisu se podává, že dne 23. 11. 2001 uzavřeli poškozená B. V. jako věřitel a společnost E., s. r. o., se sídlem Z., jako dlužník podle §657 a násl. občanského zákoníku smlouvu o půjčce, na jejímž základě poškozená poskytla společnosti E., s. r. o., peněžní prostředky ve výši 1.500.000,- Kč a společnost E., s. r. o., se zavázala poskytnuté prostředky společně s úrokem sjednaným v čl. VI. této smlouvy poškozené vrátit ve lhůtě nejpozději do 23. 11. 2004 (č. l. 50 až 54). Smlouva o půjčce byla uzavřena na dobu určitou do 23. 11. 2004. Na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 23. 11. 2001 bylo mezi výše uvedenými smluvními stranami sjednáno zajištění poskytnutého finančního plnění zřízením zástavního práva k nemovitostem popsaným v čl. I. této smlouvy, ve vlastnictví společnosti E., s. r. o., které jsou zapsány na LV (tj. mezi těmito nemovitostmi byla uvedena i budova hotelu D.) u Katastrálního úřadu Z.
Na základě smlouvy o nájmu ze dne 1. 4. 2002, uzavřené mezi společností E., s. r. o., jako pronajímatelem na straně jedné a poškozenou B. V. jako nájemkyní na straně druhé, přenechala společnost E., s. r. o., poškozené k užívání dům o výměře 205 m2, zastavěná plocha, vše zapsáno u Katastrálního úřadu Z. na LV pro k. ú. Z. V čl. IV. této smlouvy, týkajícího se výše nájmu a způsobu jeho úhrady, bylo na základě dohody smluvních stran sjednáno, že nájemné bude hrazeno formou zápočtu vůči nároku nájemkyně na úhradu závazků vyplývajících ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 11. 2001 s tím, že všechny platby podle této smlouvy (včetně zápočtů) budou uskutečněny proti faktuře pronajímatele. V čl. VI. uvedené smlouvy pronajímatel udělil souhlas s právem nájemkyně přenechat předmět nájmu nebo jeho část na dobu určitou do podnájmu třetí osobě. Na základě Dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce ze dne 23. 11. 2001 uzavřeného dne 1. 4. 2002 mezi poškozenou B. V. jako věřitelem a společností E., s. r. o., jako dlužníkem, bylo smluvními stranami sjednáno, že splatnost jistiny včetně úroků z této jistiny bude stanovena v souladu se splátkami nájemného podle smlouvy o nájmu, které činí 20.000,- Kč. Vzájemný zápočet nároků věřitele vyplývajících ze smlouvy o půjčce vůči nároku dlužníka na úhradu nájemného podle smlouvy o nájmu měl být proveden vždy za uplynulý kalendářní rok ke dni 1. 1. roku následujícího. Na základě smlouvy o podnájmu (dočasném užívání) obytných prostor uzavřené mezi B. V. jako nájemkyní a E. K. a S. K. jako podnájemci dne 1. 4. 2002 byly podnájemcům za účelem dočasného bydlení přenechány k užívání obytné prostory v nemovitosti, za úhradu 1.000,- Kč měsíčně. Tato smlouva byla uzavřena na dobu určitou ode dne 1. 4. 2002 do 31. 5. 2012.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti E., s. r. o., se sídlem Z., vedeného Krajským soudem v Brně, oddíl C, ze dne 17. 7. 2002 (č. l. 83 až 84), vyplývá, že jako společníci této společnosti byli k uvedenému dni zapsáni N. B., (zapsáno dne 27. 9. 1999) a E. K., (zapsáno dne 27. 9. 1999), a jako statutární orgány byli k uvedenému dni zapsáni jednatelé N. B., (zapsáno dne 29. 5. 2001), E. K., (zapsáno dne 14. 11. 2001), A. S., (zapsáno dne 26. 6. 2001) a S. K., (zapsáno dne 2. 2. 2002). Jmenovaná společnost byla založena na základě společenské smlouvy ze dne 31. 6. 2000 (č. l. 85 až 88).
Dále je z obsahu spisu zřejmé, že S., družstvo se sídlem Z., (dále převážně jen „družstvo S.“), bylo založeno rozhodnutím ustavující členské schůze družstva o schválení stanov družstva ze dne 24. 4. 2002, o čemž byl pořízen notářský zápis (č. l. 90 až 97). Zakládajícími členy uvedeného družstva byli JUDr. P. Š., N. B., A. S., D. Š., a P. Š. Na základě prohlášení společnosti E., s. r. o., zastoupené jednatelem N. B., ze dne 25. 4. 2002, jakožto výlučného vlastníka nemovitostí – budovy na pozemku zapsané u Katastrálního úřadu ve Z. na LV pro obec a k. ú. Z., tato společnost vyslovila souhlas s tím, aby bylo v předmětné nemovitosti zřízeno sídlo družstva S. (č. l. 102). Na základě usnesení členské schůze družstva S. ze dne 30. 4. 2002 bylo schváleno přijetí členského vkladu v nepeněžité formě do základního kapitálu tohoto družstva, vše zapsáno u Katastrálního úřadu ve Z. na LV pro obec a k. ú. Z.. Zároveň družstvo S. vzalo na vědomí, že „na nemovitostech, jež jsou předmětem nepeněžitého vkladu vázne na základě smlouvy o věcném břemeni ze dne 15. 10. 1997, s právními účinky vkladu ke dni 15. 10. 1997 a dále jsou nemovitosti zatížené smluvním zástavním právem na základě smlouvy o zřízení zástavního práva podle OZ ze dne 23. 11. 2001 s právními účinky vkladu ke dni 20. 12. 2001“ (č. l. 132). Na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. F 10138/2002, Dr 3475/1, jež nabylo právní moci dne 30. 4. 2002, bylo družstvo S. zapsáno do obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Brně v oddílu Dr., (č. l. 108). Jako předseda tohoto družstva byl zapsán JUDr. P. Š.
V reakci na výše uvedené usnesení členské schůze družstva S. ze dne 30. 4. 2002, týkající se přijetí nepeněžitého členského vkladu ze strany společnosti E., s. r. o., zaslala poškozená E. K. družstvu S. dopis ze dne 28. 5. 2002, v němž vyjádřila přesvědčení, že přijetí tohoto nepeněžitého vkladu ze strany družstva S. je třeba považovat za neplatný právní úkon a že je v jednání N. B. třeba spatřovat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 tr. zák. a trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §225a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (č. l. 111).
Přípisem ze dne 31. 7. 2002 vyzval JUDr. P. Š. – s poukazem na údajnou neochotu poškozené B. V. k osobnímu jednání – jmenovanou poškozenou k předložení listin, na jejichž základě byla oprávněna užívat budovu, případně pokud tyto nemovitosti užívala na základě platné nájemní smlouvy, aby uhradila dlužné nájemné za období od 1. 5. 2002. Zároveň ji upozornil, že pokud nebude nájemné uhrazeno, bude nucen učinit kroky k zajištění vlastnických práv družstva S. Přípisem ze dne 2. 9. 2002 JUDr. P. Š. objednal u společnosti F., spol. s r. o., se sídlem Z., doprovod tří pracovníků této bezpečností agentuy (č. l. 143).
Dále je ve spisovém materiálu založeno na č. l. 144 až 145 odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2002, které bylo učiněno ze strany družstva S., zastoupeného předsedou družstva JUDr. P. Š., dne 22. 11. 2002. Důvodem odstoupení od uvedené nájemní smlouvy bylo údajné nehrazení nájemného za užívání předmětných nemovitostí ze strany B. V. za období od 1. 5. 2002 do 31. 10. 2002. Obviněný JUDr. P. Š. jmenovanou poškozenou v tomto odstoupení od smlouvy zároveň informoval o tom, že změnou v osobě vlastníka uvedených nemovitostí ztratila účinnosti ustanovení čl. IV. body 2) až 7) nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2002 a družstvo S. vůči ní nemá žádné závazky. Na základě smlouvy o poskytování bezpečností služby ze dne 22. 11. 2002 uzavřené mezi společností F., spol. s r. o., se sídlem Z., a družstvem S., poskytovala společnost F., spol. s r. o., strážní a ochrannou službu v objektu budovy ve Z., (č. l. 149 až 151).
Opíraje se o výše popsané důkazy a na ně navazující skutková zjištění soudů obou stupňů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že způsob, jakým soudy vyřešily předběžnou otázku platnosti právního úkonu obviněného, spočívajícího v odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2002 – pokud dovodily, že se jednalo o právní úkon neplatný pro rozpor s právními předpisy – byl zcela správný a logický.
Předně je třeba uvést, že z nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2002 nevyplývá, že by si účastníci této smlouvy možnost odstoupení od této smlouvy sjednali jako způsob jejího zániku. Nebyla-li možnost odstoupení od nájemní smlouvy účastníky v této smlouvě výslovně sjednána, bylo možné od této smlouvy odstoupit pouze v případě, že tak stanoví občanský zákoník, konkrétně výše citované ustanovení §679 odst. 3 tr. ř.
Jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, k. ú. Z., obec Z., je způsob využití budovy hotelu D. v katastru nemovitostí veden jako občanská vybavenost. Tímto způsobem vymezený způsob užívání těchto prostor tudíž svědčí o tom, že se jedná o nebytový prostor, neboť podle §1 zák. č. 116/1990 Sb. ve znění účinném v době, kdy se obviněný podle zjištění soudů skutku dopustil, se nebytovými prostory rozuměly místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení; nebytovými prostory nebyly příslušenství bytu, ani společné prostory domu. (Pozn.: Pojem „nebytové prostory“ byl nově vymezen novelou §1 citovaného zákona provedenou s účinností od 19. 10. 2005 zákonem č. 360/2005 Sb.; pro shora i níže rozvedené úvahy však žádný význam neměla.)
Problematikou konkrétního způsobu využití budovy jakožto občanské vybavenosti a následného zařazení této budovy do kategorie nebytových prostor ve smyslu zák. č. 116/1990 Sb. bylo třeba se zabývat proto, aby bylo možné odpovědět na otázku, zda v posuzované věci je možno aplikovat ustanovení §679 odst. 3 občanského zákoníku. Z jeho zákonné citace totiž vyplývá, že pronajímatel může od nájemní smlouvy odstoupit pro neplacení splatného nájemného ze strany nájemce pouze tehdy, nejde-li o byt nebo nebytový prostor. To a contrario znamená, že pokud se nájemní smlouva vztahuje k bytu nebo nebytovému prostoru, není pronajímatel k ukončení nájemní smlouvy odstoupením pro neplacení splatného nájemného ze zákona oprávněn.
A právě o takovou situaci se v daném případě jednalo. Opřel-li obviněný jakožto statutární zástupce družstva S. odstoupení od nájemní smlouvy uzavřené mezi poškozenou a společností E., s. r. o., dne 1. 4. 2002, o důvod údajného neplacení dlužného nájemného ze strany poškozené, jednal zcela v rozporu s výše uvedeným ustanovením §679 odst. 3 občanského zákoníku. Pak je ale třeba dovodit, že uvedený právní úkon byl pro rozpor se zákonem absolutně neplatný a jako takový nevyvolal žádné právní důsledky.
Pouze v zájmu úplnosti Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že za situace, kdy se jednalo o nebytový prostor, přicházelo v úvahu skončení nájmu pouze za podmínek taxativně uvedených v ustanovení §9 odst. 2 zák. písm. a) až j) zák. č. 116/1990 Sb. Ačkoliv je pod písm. b) tohoto ustanovení výslovně uvedena možnost, že pronajímatel může písemně vypovědět (ne tedy odstoupit, jak učinil obviněný) smlouvu na dobu určitou před uplynutím doby, jestliže je nájemce o více než jeden měsíc v prodlení s placením nájemného nebo úhrady za služby, jejichž poskytování je spojeno s nájmem, činila by podle §12 tohoto zákona výpovědní lhůta tři měsíce, nebylo-li dohodnuto jinak. Tato lhůta by se počítala od prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Ani pro takový postup však nebyly splněny předpoklady, protože poškozená B. V. nebyla v prodlení s placením nájemného za užívané nemovitosti.
Jisto také je, že obviněný znal obsah čl. IV. body 1) až 7) předmětné nájemní smlouvy, týkající se výše nájmu a způsobu jeho úhrady, a musel vědět, že podmínky plnění nájemní smlouvy včetně úhrady nájemného byly upraveny důsledně v návaznosti na smlouvu o půjčce uzavřenou mezi poškozenou a společností E., s. r. o., dne 23. 11. 2001, na základě níž vznikla poškozené vůči uvedené společnosti pohledávka ve výši 1.500.000,- Kč. Obviněný tudíž musel znát sjednaný způsob hrazení nájemného, jehož účelem bylo vypořádání vzájemných pohledávek poškozené a společnosti E., s. r. o., formou započtení, když nájemné, jež byla poškozená povinna za užívání pronajatých prostor společnosti E., s. r. o., hradit, bylo ode dne uzavření nájemní smlouvy až do úplného splacení všech závazků, které vůči poškozené měla společnost E., s. r. o., právě z titulu výše uvedené smlouvy o půjčce, považováno za uhrazené.
Stejně tak je evidentní, že obviněný nemohl přehlédnout další ujednání v čl. IV. bodu 2) nájemní smlouvy, podle kterého byl za závazek ze smlouvy o půjčce pro účely nájemní smlouvy považován taktéž případný nárok poškozené jako nájemkyně na smluvní podkutu podle čl. V. smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené mezi poškozenou jakožto zástavním věřitelem a společností E., s. r. o., jakožto zástavcem. Z této skutečnosti lze bez pochyby dovozovat, že obviněný znal sjednaný způsob zajištění pohledávky poškozené vůči společnosti E., s. r. o., vyplývající z citované smlouvy o půjčce, a to na základě uzavřené smlouvy o zřízení zástavního práva k budově ve Z. S ohledem na právní kvalifikaci jednání obviněného pak je zcela zjevné, že znal věcně právní účinky (byť smluvně) zřízeného zástavního práva k uvedené nemovitosti a věděl tedy, že podle §164 občanského zákoníku působí zástavní právo vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, tj. i nemovitosti. Konečně obviněný dobře věděl i o tom, že okamžikem přijetí členského nepeněžitého vkladu představovaného uvedenými zastavenými nemovitostmi do základního kapitálu družstva S. (jehož byl předsedou), k němuž došlo na základě v předchozím textu citovaného usnesení členské schůze tohoto družstva dne 30. 4. 2002, působí uvedené zatížení v podobě zástavního práva váznoucího na nemovitostech ve vlastnictví družstva S. i vůči tomuto družstvu. Za vědomě nepravdivé je třeba rovněž označit tvrzení obviněného obsažené v odstoupení od nájemní smlouvy učiněné dne 2. 11. 2002 o tom, že změnou v osobě vlastníka uvedených nemovitostí ztratila účinnosti ustanovení čl. IV. body 2) až 7) nájemní smlouvy a že družstvo S. nemá vůči poškozené nadále žádné právní ani jiné závazky.
Proto je nutno za zcela správný považovat ten názor soudů obou stupňů, podle něhož se družstvo S. v rozhodné době nacházelo ve shodném právním postavení jako předchozí vlastník předmětných nemovitostí, tj. společnost E., s. r. o., neboť nabytím vlastnického práva k zastaveným nemovitostem vstoupilo do všech – těchto nemovitostí se týkajících – právních vztahů jeho právního předchůdce, tj. jmenované společnosti. Za těchto okolností pak ale předmětná smlouva o nájmu uvedené nemovitosti zavazovala nejen družstvo S., ale rovněž obviněného jako jeho statutárního zástupce, a to ve všech jejích článcích, tedy i čl. VIII. o skončení nájmu, kde je pod body 2) a 3) výslovně uvedeno, že tuto smlouvu je oprávněn vypovědět pouze nájemce (na rozdíl od pronajímatele). Stejně tak nelze nezaznamenat, že zakládajícími členy družstva S. byli mimo jiné N. B. a A. S., kteří byli zároveň zapsáni v obchodním rejstříku jako společníci ve společnosti E., s. r. o.
Ze všech výše uvedených důvodů nepřicházel v úvahu jiný závěr než ten, že obviněný svým jednostranným právním úkonem, spočívajícím v odstoupení od nájemní smlouvy ze dne 1. 4. 2002, učiněným dne 22. 11. 2002 zcela vědomě porušil ta ustanovení nájemní smlouvy, která mu jakožto právnímu nástupci pronajímatele neumožňovala jednostranné ukončení této smlouvy.
Lze shrnout, že byl-li obviněný jakožto statutární zástupce družstva S. obeznámen s tím, že poškozená měla vůči společnosti E., s. r. o., pohledávku ve výši 1.500.000,- Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 23. 11. 2001, že k zajištění této pohledávky bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, jejichž vlastníkem se stalo družstvo S. na základě usnesení členské schůze o přijetí členského nepeněžitého vkladu ze dne 30. 4. 2002, že v nájemní smlouvě ze dne 1. 4. 2002 byl způsob úhrady nájemného upraven mezi poškozenou a společností E., s. r. o., tak, že se jednalo o vzájemné započtení pohledávek a nájemné bylo považováno do úplného zaplacení částky ve výši 1.500.000,- Kč vyplývající z uvedené smlouvy o půjčce za uhrazené a že jednostranně ukončit nájemní vztah může pouze poškozená jako nájemkyně, nikoliv pronajímatel, a že družstvo S. vstoupilo okamžikem nabytí zastavených nemovitostí do všech práv a povinností společnosti E., s. r. o., a že tedy odstoupení od nájemní smlouvy bylo neplatné, a pokud jí a poškozeným E. K. a S. K. jako osobám oprávněným na základě platné nájemní, resp. podnájemní smlouvy znemožnil za pomocí bezpečností agentury vstup do hotelu a po dobu téměř pěti měsíců jim bránil předmětné prostory užívat, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. jak po stránce subjektivní, tak i po stránce objektivní.
Rozhodně nemůže obstát obhajoba obviněného založená na tvrzení, že jednal zcela v souladu s právními předpisy a že nebyl veden úmyslem poškozenou B. V. poškodit. Nejvyšší soud uzavřel, že přičetly-li soudy obou stupňů za výše popsaných okolností obviněnému zavinění minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., jednalo se o právní závěr zcela důvodný a podložený konkrétními výsledky dokazování. Obviněný totiž věděl, že svým jednáním může porušit zákonem chráněný zájem na nerušeném užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou, a pro případ, že jej poruší, byl s tím minimálně srozuměn.
Nejvyšší soud dovodil, že v této části se dovolání obviněného opíralo o argumenty, které bylo třeba považovat z hlediska zákonných předpokladů pro právní kvalifikaci přisouzeného skutku jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. za irelelvantní.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud konstatoval, že tento dovolací důvod nebylo možno v posuzované věci uplatnit, neboť nebyla splněna podmínka zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného soudem druhého stupně. Rozhodl-li totiž odvolací soud z podnětu odvolání obviněného tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti, nelze hovořit o tom, že odvolání obviněného zamítl nebo odmítl. Takové rozhodnutí soudu druhého stupně je naopak třeba považovat za rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, jak předpokládá ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Takovou situaci však zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nezahrnuje, nehledě na to, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nikterak nerozvedl, v čem naplnění uvedeného dovolacího důvodu chce spatřovat. Proto se Nejvyšší soud podaným dovoláním z tohoto hlediska nezabýval.
Nejvyšší soud z těchto důvodů zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a