ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.80.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 80/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2006 o dovolání obviněného J. Č. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 5 To 315/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 16/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 29 T 16/2005, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 28. 7. 1999 v P., v pobočce poškozené Č. K. p., a. s., dnes K., p., a. s., se sídlem P., před uzavřením pojistné smlouvy s poškozenou, jež byla s obviněným jako jednatelem společnosti G. G., s. r. o., se sídlem P., téhož dne zmíněnou pobočkou poškozené nakonec uzavřena, přistavil k prohlídce a k odborné technické prohlídce, která z iniciativy poškozené proběhla téhož dne v pobočce poškozené v P., v ul. P., přičemž provedení zmíněných prohlídek osobami pověřenými poškozenou bylo podmínkou pro následné uzavření předmětné pojistné smlouvy, namísto vozidla tov. zn. JEEP GRAND CHEROKEE 4.0, zaregistrovaného podle zvláštních předpisů, jež mělo být předmětem sjednaného pojištění, vozidlo totožné tovární značky, typu i VIN, které však bylo od výše uvedeného registrovaného vozidla odlišné, neboť zmíněné registrované vozidlo nebylo v předmětné době v držení obviněného, a to s ohledem na tu skutečnost, že ho J. Z., v blíže neupřesněné době v polovině roku 1998 vyvezla do T., kde ho zanechala, přičemž dne 10. 4. 2000 u pobočky poškozené v P., uplatnil obviněný nárok na pojistné plnění a v návaznosti na to mu bylo poškozenou vyplaceno pojistné plnění ve výši 769.272,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §250a odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost nahradit během zkušební doby poškozené škodu způsobenou trestným činem. Současně byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 700.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o povinnosti obviněného nahradit poškozené K., p., a. s., škodu ve výši 769.272,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 5 To 315/2005, z podnětu odvolání obviněného zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku, jímž byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 700.000,- Kč, a ve výroku, kterým byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.
Proti shora citovanému usnesení soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 29 T 16/2005, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. A. Z. dovolání, jež vymezil dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k nim zopakoval argumentaci uplatněnou v rámci odvolacího řízení založenou na zpochybnění výpovědi svědkyně J. Z., kterou považoval za naprosto nevěrohodnou a poukázal na její odlišné výpovědi při podání vysvětlení, na policii a před soudem. Soudu též vytkl, že nebral do úvahy, že rozdílně popisovala způsob vývozu vozidla Jeep a proceduru s tím spojenou. Nebylo prokázáno, že by poškozená vozidlo vyvezla, a pokud se tak stalo, nelze zjistit, o jaké vozidlo se jednalo. Obviněný též zopakoval již dříve uplatněné tvrzení, že v době koupě předmětné vozidlo ověřil podle všech dostupných skutečností, tudíž byl v dobré víře, že je v pořádku, neboť bylo opatřeno veškerými potřebnými doklady. Pokud soud opřel závěr o jeho vině pouze o výpověď zcela nevěrohodné svědkyně J. Z., postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Závěr o vině nelze vystavět ani na pouhé neexistenci účetních dokladů o prodeji vozidla. Při hodnocení důkazů nebyly respektovány zásady volného hodnocení důkazů a zhodnocení důkazů považoval za neobjektivní i proto, že nebyly provedeny veškeré navrhované důkazy. Městskému soudu v návaznosti na tato pochybení vytkl, že nevzal v úvahu námitky, které v odvolání obviněný uplatnil, své závěry opřel o nikdy nedoloženou skutečnost, že vozidlo bylo svědkyní J. Z. vyvezeno do T. a nevzal do úvahy, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného o odkoupení předmětného vozidla od svědkyně J. Z. na podkladě dokladů, které měl k dispozici. Obviněný ve svém dovolání rovněž poukázal na nesprávnost výroku o náhradě škody, jímž mu byla uložena povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu, s ohledem na to, že pojistné plnění bylo vyplaceno právnické osobě G. G., s. r. o., a nikoli jemu. Tuto okolnost považoval dovolatel za uložení trestu, který mu nepřísluší.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. 5 To 315/2005, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 29 T 16/2005, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání obviněného bylo dne 21. 12. 2005 doručeno v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření, které však ke dni rozhodnutí o dovolání neměl Nejvyšší soud k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadá na případy, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat pochybení soudu, co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou zákonem.
Obviněný ve svém dovolání, byť v něm tento dovolací důvod označil, neuvedl žádné argumenty, kterými by napadal výrok o uloženém trestu z hledisek v něm uvedených, tedy proto, že jeho druh zákon nepřipouští, anebo proto, že byl vyměřen na dobu přesahující trestní sazbu stanovenou ustanovením §250a odst. 4 tr. zák., podle něhož mu byl trest uložen. Jestliže obviněný ve svém dovolání zmínil „uložení trestu, které mu nepřísluší“, učinil tak nikoli ve vztahu k výměře a druhu uloženého trestu, ale za takový trest považoval výrok o náhradě škody, na který v této souvislosti odkázal. Takto uplatněná námitka nemůže označený dovolací důvod naplnit, a byla tudíž učiněna v rozporu s ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný v souladu s takto vymezenými pravidly dovolání neuplatnil v celém jeho obsahu. Dovolací důvody podle §265b odst. 1písm. g) tr. ř. totiž nenaplňují výhrady obviněným vznesené proti způsobu, jakým byla soudem prvního stupně posouzena věrohodnost svědkyně J. Z., jakož i námitky proti hodnocení dalších ve věci provedených důkazů, zejména existence či neexistence účetních dokladů o prodeji vozidla či jeho vývozu do T. Obviněný mimo tento dovolací důvod, u něhož je předpokladem nesprávná aplikace hmotného práva, uvedenými námitkami brojil proti provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, což neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. ř. K námitkám, které byly rovněž uplatněny mimo označený dovolací důvod patří též výhrada, že soudy v řízení porušily zásadu „in dubio pro reo“, která také směřuje proti skutkovým zjištěním a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Jestliže obviněný J. Č. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišného skutkového stavu, resp. z toho, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy nebo nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, které sice může být důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů, zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.
Pokud by dovolání obviněného bylo podáno jen z těchto důvodů, musel by je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud však považoval za relevantně uplatněnou námitku, jíž obviněný soudu prvního stupně ve vztahu k výroku o náhradě škody vytýkal, že mu neměla být uložena povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu, protože pojistné plnění nebylo vyplaceno jemu, ale společnosti G. G., s. r. o., se sídlem P. Tato argumentace je hmotně právní povahy, neboť jejím prostřednictvím obviněný vytýká porušení těch hmotně právních ustanovení, jimiž se řídí režim náhrady škody, v daném případě, byť je obviněný konkrétně neuvedl, těch, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 2 téhož ustanovení je škoda způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili, přičemž tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena, když toto ustanovení zároveň připouští individuální odpovědnost použité fyzické osoby, kterou upravuje tak, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Z dikce odst. 3 stejného ustanovení plyne, že odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Podle skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a která rozvedl ve výroku svého rozsudku, bylo prokázáno, že obviněný jako jediný statutární zástupce – jednatel společnosti G. G., s. r. o., způsobil svým protiprávním jednáním poškozené Č. K. p., a. s., dnes K., p., a. s., se sídlem P., škodu ve výši 769.272,- Kč, která byla obviněnému na základě jím uplatněného nároku vyplacena jako pojistné plnění.
Na základě skutkových okolností, jak jsou popsány ve výroku o vině, a jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že obviněný splnil podmínky občanskoprávní odpovědnosti ve smyslu §420 obč. zák., neboť bylo výsledky provedeného dokazování prokázáno, že porušil právní povinnost, způsobil vznik škody a existuje příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a je dáno i jeho zavinění.
Zavinění a protiprávní jednání obviněného v nyní posuzovaném případě bylo prokázáno výsledky provedeného dokazování a vyplývá také z odůvodnění napadených rozhodnutí, na něž je v tomto směru možno odkázat. Pouze pro úplnost lze uvést, že soud prvního stupně na str. 7 svého rozsudku v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí o nároku na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. odkázal na ustanovení §420 odst. 1 a §442 odst. 1 obč. zák., o něž dovoláním napadený výrok o náhradě škody opřel, neboť obviněný byl v inkriminované době jediným jednatelem společnosti s ručením omezeným (č. l. 61 spisu). S tímto názorem se plně ztotožnil i odvolací soud. Z uvedeného je zřejmé, že oba soudy nižšího stupně posoudily všechny podstatné okolnosti pro daný skutkový stav a z něj vycházející právní kvalifikaci a dospěly ke správnému závěru, že obviněný jako osoba, která svým protiprávním jednáním způsobila škodu poškozené, za tuto škodu nese také plnou odpovědnost, jež se v souladu se zákonem promítla coby sekundární odpovědnost obviněného do výroku o povinnosti k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
Na základě těchto závěrů a zjištění Nejvyšší soud shledal správným výrok o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, jímž bylo rozhodnuto, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené K., p., a. s., se sídlem P., škodu ve výši 769.272,- Kč. Dovolání obviněného J. Č. posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová