ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.828.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 828/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 o dovolání obviněného P. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 12 To 51/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 136/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. Č. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 5 T 136/2002, uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že od července 1998 do 30. 1. 2000 v K., okres K., ve V. P., okres K., v B., okres K., poblíž V., okres K., a na dalších místech přebíral od spoluobviněných A. H. a J. K. a od samostatně stíhaného R. H. a za zprostředkování obviněného J. K. a dále přechovával věci, o kterých mu bylo známo, že pocházejí z vloupání do kostelů, převzal tak a přechovával věci v celkové ceně 7.448.800,- Kč a získal prospěch ve výši nejméně 6.000.000,- Kč, přičemž přebíral věci uvedené v části II. pod body 1 – 27, 29 – 37, 39 – 51, 53, 54, 57, 62, 64, 67, 69.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §251 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Rozsudek dále obsahuje výrok o náhradě škody a výrok o vině a trestech spoluobviněných A. H., J. H., J. K., J. K., J. K., M. N. a T. P. a zprošťující výrok podle §226 písm. c) tr. ř. o zbývající části trestné činnosti všech obviněných.
Vrchní soud v Praze, který jako odvolací soud přezkoumával uvedený rozsudek soudu prvního z podnětu obviněných P. Č., A. H., R. H., J. H., T. P. a krajského státního zástupce, který podal dovolání v neprospěch obviněných J. H., J. K. a M. N., rozsudkem ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 12 To 51/2005, v bodě I. z podnětu krajského státního zástupce a obviněné T. P. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ohledně této obviněné a obviněného J. K. a znovu o trestech ohledně těchto obviněných rozhodl. V bodě II. odvolání ostatních jmenovaných odvolatelů, včetně obviněného P. Č. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. Č. prostřednictvím obhájce JUDr. R. B. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti výroku pod bodem II. a nesprávné právní posouzení skutku, jenž mu je kladen za vinu, shledal v tom, že soudy obou stupňů jeho čin nesprávně právně posoudily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem podílnictví podle §251 tr. zák. a nikoliv podle §252 tr. zák. Tyto nedostatky spatřoval v posouzení subjektivní stránky předmětného činu, když dovodil, že v rozsudcích soudů prvního i druhého stupně není uvedeno, že jednal vědomě a v úmyslu, což považoval za vadu. Poukázal na zásadu, že prokázání úmyslu je nutným znakem trestného činu podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., který je trestným činem úmyslným. Napadeným rozhodnutím vytkl, že se soudy otázkou formy jeho zavinění vůbec nezabývaly.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak II. výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 12 To 51/2005, tak i výrok o jeho vině a trestu uvedený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 5 T 136/2002, a podle §265l odst. 1 tr. ř. aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné, neboť v návětí výroku svého rozsudku soud prvního stupně v bodě II. o vině obviněného P. Č. konstatoval, že tento obviněný přebíral od spoluobviněných a dále přechovával věci, o kterých mu bylo známo, že pocházejí z vloupání do kostelů. Tím soud prvního stupně ve vztahu ke všem dílčím útokům podrobně popsaným v další části výroku o vině jednoznačně vyjádřil, že obviněný P. Č. jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., což také výslovně uvedl na straně 217 odůvodnění rozsudku. Z těchto důvodů shledal použitou právní kvalifikaci za přiléhavou a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Přitom vycházel z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný se neztotožnil s právní kvalifikací trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. použitou v napadeném rozhodnutí a namítal nedostatky ve vztahu k subjektivní stránce, a domáhal se právní kvalifikace skutku jako nedbalostního trestného činu podílnictví podle §252 tr. zák. Tyto výhrady jsou hmotně právními námitkami a dovolací soud shledal, že byly uplatněny v souladu s označeným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedený obsah podaného dovolání považuje za vhodné nejprve uvést, že trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo užívá věc, která byla získána trestným činem, spáchaným jinou osobou a získá-li tak prospěch velkého rozsahu.
Trestný čin podílnictví z nedbalosti podle §252 tr. zák. spáchá ten, kdo ukryje anebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc větší hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Podle §5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
S ohledem na obviněným uplatněné námitky je vhodné poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který ve II. části svého rozsudku ve vztahu k trestnému jednání obviněného P. Č. na straně 216 – 217 uvedl, že na základě výsledků provedeného dokazování bylo prokázáno, že se tento obviněný na trhu se starožitnostmi pohyboval několik let, což vylučuje jeho obhajobu, že neměl odpovídající představu o cenách ani původu věcí pocházejících z vloupání do kostelů. Na tyto závěry navazují výsledky provedeného dokazování, které soud prvního stupně ve svém rozsudku ve vztahu k jednání obviněného Č. podrobně rozvedl a podle nichž obviněný A. H. potvrdil, že sakrální předměty pocházející z trestné činnosti od něj převážně bral obviněný P. Č., který měl zájem konkrétně o věci sakrálního charakteru a bral prakticky vše (strana 60 rozsudku). Obviněná T. P. ve své výpovědi ve vztahu k obviněnému Č. uvedla, že věci z kostelů kradli, aby měli peníze na drogy a obviněná N., která udržovala vztah s K. Č., bratrem obviněného P. Č. sdělila, že věděla o tom, že obviněný P. Č. vlastní prodejnu starožitností a vídala ho na burze v B. (strana 62). Sám obviněný P. Č. doznal, že pouze v několika jednotlivých případech koupil věci od obviněných A. H. a R. H., a že v několika případech šlo jen o nabídku, věci odmítl nebo se na ně ani nejel podívat a sdělil, že starožitnosti prodával asi pět let, ne však sakrální předměty (strana 64). Obviněný J. K. vypověděl, že kupoval od obviněných H. různé církevní věci, ozdoby, sochy apod., a to velice levně od 1.000,- Kč do 15.000,- Kč, a že se obvykle o nákupu radil s obviněným P. Č., který mu většinou řekl, že uvedené věci viděl. Byl to právě P. Č., kdo mu také řekl, že obvinění H. nemají kam věci vozit a požádal jej, aby je mohli vozit k němu do autoservisu (strana 65). Obviněný J. K. v rámci svého doznání popsal, že pro obviněného P. Č. prodával na burze a pochybnosti začal mít, když na sklonku léta 1999 začal prodávat ozdoby a zlacené dřevořezby, ale na původ se neptal a asi v 10-15 případech od obviněných H. pro obviněného P. Č. převzal různé věci sakrálního charakteru (strana 67). Rovněž z výpovědi R. H. vyplynulo, že odcizené věci prodávali obviněnému P. Č., jemuž věci z krádeží prodával již od 1996-7.
Na základě zjištění vycházejících z takto uvedených skutečností soud prvního stupně učinil závěr, že vzhledem k množství věcí, způsobu jejich předávání, cenám, které za tyto věci platil, obviněný P. Č. věděl, že jde o věci získané krádežemi v kostelech a jednal tak ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Odvolací soud se s takto učiněnými závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil a sám ve svém rozhodnutí na str. 10 konstatoval, že obviněný P. Č. přebíral od spoluobviněných a dále přechovával věci, o kterých mu bylo známo, že pocházejí z vloupání do kostelů, z čehož též dovodil, že soud prvního stupně ohledně obviněného P. Č. učinil správný závěr o vině, pokud jej uznal vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., čímž dal najevo, že je zcela správný závěr soudu prvního stupně i o tom, že dovolatel jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud takto vyslovené názory považoval za přesvědčivé a jasné. Při konstatovaných zjištěních, že obviněný P. Č. byl dlouhodobě téměř výlučným odběratelem věcí, které ostatní obvinění odcizili, a s ohledem na jeho dlouholeté zkušenosti s prodejem starožitností je správný závěr o tom, že obviněný věděl, že jde o věci sakrálního charakteru, a že je lze získat pouze v církevních objektech jejich odcizením, neboť věci religiózní povahy se v uvedeném množství na běžném trhu neprodávají a pokud se s nimi takto obchoduje, jedná se o věci pocházející z krádeží či vloupání. Ze všech těchto důvodů shledal dovolací soud závěry obou soudů o tom, že obviněný jednal v přímém úmyslu a naplnil tak znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. za cela správné a odpovídající jak zákonu, tak i provedenému dokazování.
Na základě těchto úvah Nejvyšší soud shledal že výhrady obviněného, nemají opodstatnění, neboť rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 5 T 136/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 12 To 51/2005, uvedenými vadami netrpí. Jelikož oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Při těchto závěrech je též zcela neopodstatněný názor obviněného, že by jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestným činem podílnictví podle §252 tr. zák., který je trestným činem nedbalostním, zatímco obviněnému bylo prokázáno jednání v přímém úmyslu.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně. S ohledem na všechny rozvedené důvody považoval námitky obviněného P. Č. uvedené v dovolání za zcela neopodstatněné, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová