ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.924.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 924/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2006 o dovolání obviněných Z. Ž., a A. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 3 To 192/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 125/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. Ž. a A. Ž. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění Z. Ž. a A. Ž. byli rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 10 T 125/2005, uznáni vinnými trestným činem zneužívání vlastnictví podle §258 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustili tím, že jako vlastníci nemovitosti v Č. K., a pozemku, které jsou zapsány jako kulturní památka v Ústředním seznamu nemovitostí kulturních památek, postavili v období od ledna 2003 do 6. 6. 2003 dvoupodlažní přístavbu restaurace a kryté terasy, přičemž ve stavbě pokračovali i poté, co jim rozhodnutím Městského úřadu v Českém Krumlově – stavebního úřadu ze dne 10. 4. 2003 č. j. SÚ 901/03-Be s právní mocí dne 2. 5. 2003 bylo nařízeno ihned zastavit veškeré stavební práce; tímto svým jednáním podstatně změnili vnější vzhled budovy a poškodili tak tuto nemovitou kulturní památku, která se nachází v městské památkové rezervaci a zároveň je součástí vnitřního města Č. K., zapsaného v seznamu světového přírodního a kulturního bohatství UNESCO.
Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle §258 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Tento rozsudek soudu prvního stupně oba obvinění napadli odvoláními, jež Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 3 To 192/2006, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podali obvinění Z. Ž. a A. Ž. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. K. dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku shledali v tom, že soudy prvního i druhého stupně jejich jednání nesprávně právně posoudily jako trestný čin zneužívání vlastnictví podle §258 tr. zák., když sami v něm shledali pouze přestupek v oblasti státní správy. Podstatou dovolání obviněných je námitka, že zjištěná estetická závadnost a poškození vzhledu předmětné kulturní památky, jak vyplývají z posudku Ústavu dějin a umění akademie věd ČR, může být posuzována pouze jako hledisko pro určení stupně společenské nebezpečnosti a nikoliv jako kvalifikační znak uvedené skutkové podstaty. Závěr znaleckého ústavu o zjištěném procentuelním vyjádření stavu znehodnocení kulturní památky dovolatelé označili jako dosti nepřezkoumatelné. Otázku kulturněhistorického náhledu na znehodnocení objektu nepovažovali za dostatečně objasněnu a poukázali na to, že musí být vedle přístupu jednotlivých institucí k tomu oprávněných posuzována i podle toho, zda jde o závěry definitivní. V této souvislosti poukázali na probíhající správní řízení, v němž se rýsuje kompromisní řešení k této přístavbě, a zdůraznili, že ze znaleckého posudku také jednoznačně vyplývá, že přístavbu restaurace je možno odstranit bez vážných následků a vytvořit tak stav velmi blízký stavu před započetím nedovolené stavební činnosti. Podle obviněných jsou úvahy o poškození kulturní památky přístavbou, vedle obecných pohledů, do značné míry subjektivním pohledem toho, kdo tuto okolnost hodnotí, jak o tom svědčí učiněná vyjádření zainteresovaných úřadů k dovolání předložená, jež dokladují, že oprávněnost úřadů pověřených ochranou kulturních památek z hlediska jejich kompetencí, místních vlivů a subjektivních pohledů, je otázkou velmi složitou, nepatřící do trestního řízení.
V závěru dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tuto věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání obviněných bylo dne 27. 6. 2006 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud neměl ke dni rozhodnutí o dovolání k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Obvinění v rámci svého dovolání vznesli výhrady, které svým obsahem na označený dovolací důvod dopadají, protože jimi brojí zejména proti nesprávnému právnímu posouzení činu, který jim je kladen za vinu. Svými argumenty vytýkají, že nebyl objasněn znak „poškození“ věci vlastní, čímž zpochybňují správnost závěrů soudů o naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití vlastnictví podle §258 odst. 1 tr. zák. a požadují, aby jednání, které jim je kladeno za vinu bylo posouzeno pouze jako přestupek v rámci správního řízení.
Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve zmínit, že předmětná trestní věc již byla zdejším soudem projednávána a usnesením ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 8 Tdo 503/2005, byly rozsudky Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 10 T 18/2004, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 3 To 699/2004, zrušeny, včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Českém Krumlově, bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obě nyní dovoláními napadená a projednávaná rozhodnutí byla vydána na podkladě tohoto usnesení a tam rozvedených pokynů a Nejvyšší soud pro stručnost na argumenty a právní úvahy v něm rozvedené pouze odkazuje a navazuje na ně.
Jestliže dovolatelé i v nyní podaném dovoláním svými námitkami vyjádřili, že stále nebylo řádně objasněno, zda obvinění předmětnou nemovitost „poškodili“, v jakém rozsahu toto poškození způsobili a jak tím byl případně poškozen důležitý kulturní zájem, jenž je jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §258 tr. zák., je nutné předeslat, že tyto výhrady již nemají své opodstatnění.
Pro úplnost se jeví vhodným uvést, že trestného činu zneužívání vlastnictví podle §258 tr. zák. jehož se dopustí ten, kdo poškodí důležitý kulturní nebo jiný důležitý obecný zájem tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou nebo zašantročí vlastní věc, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů.
Jak vyplývá z provedeného dokazování a z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 8 a 9, byl k posouzení toho, jak dalece byl předmětný objekt ve výroku popsaným jednáním obviněných poškozen, přibrán jako znalecký ústav Ústav dějin a umění Akademie věd, který objasnil všechny skutečnosti, významné pro právní posouzení činu, jehož se obvinění dopustili. Soud prvního stupně se podrobně jeho obsahem i učiněnými závěry zabýval a dostatečně a jasně vyjádřil, že na podkladě posudku tohoto znaleckého ústavu shledal, že projednávaným činem obviněných byla přístavbou restaurace poškozena plocha městiště domu v rozsahu 38%. Z hlediska hmotového objemu přístavba představuje poškození necelých 21%. Pohledové znehodnocení, u něhož zohlednil různé úhly pohledu, jsou vyjádřeny v rozmezí od 3 – 75 %, neboť ne ze všech úhlů je vizuální vjem nepříznivý ve vztahu k tomu, jak dalece je přístavba viditelná, v což byl započítán i subjektivně negativní dojem pozorovatele podmíněný mimovolní selekcí oka a mozku. Takto vyjádřené poškození či znehodnocení předmětné kulturní památky bylo shrnuto v závěr, že její podstata byla snížena podstatně a závažně se zdůrazněním neodvratných změn, mezi něž jsou počítány provedené zásahy do vnějších omítek a do koruny zdiva ohradí zdi vůči mlýnskému náhonu.
Na základě takto vyjádřených znaleckých závěrů soud prvního stupně na straně 11 odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že provedenou stavební úpravou se předmětný dům vymyká okolní historické zástavbě a narušuje celkový ráz daného místa. Přístavbou došlo k významnému snížení kulturně historické hodnoty domu a parcely, čímž obvinění poškodili důležitý kulturní zájem, neboť poškodili vlastní věc užívající ochrany podle zvláštních předpisů především tím, že snížili kulturně historickou hodnotu popsané nemovitosti.
Odvolací soud rozhodující na podkladě odvolání obviněných na straně 4 svého usnesení v zásadě na rozhodnutí nalézacího soudu pro jeho správnost a úplnost odkázal, a pouze ve vztahu k namítané otázce zdůraznil, že soud prvního stupně z více hledisek kvalifikoval míru kulturně historického poškození předmětného objektu v jeho celku, včetně varianty pro odstranění následků této nepovolené přístavby. S rozhodnutím soudu prvního stupně se ztotožnil, neboť rozsah poškození předmětné nemovitosti způsobený v důsledku neoprávněných zásahů obviněných považoval za dostatečně zjištěný a objasněný.
Nejvyšší soud ve směru dovolacích námitek obviněných na rozvedené závěry i popsaná zjištění soudů nižšího stupně odkazuje, neboť jsou jimi řešeny otázky, kterým v předešlých rozhodnutích nebyla věnována potřebná pozornost. Oba soudy v nyní dovoláními napadených rozhodnutí již dostatečně vysvětlily, na podkladě čeho a z jakých důvodů shledaly naplněným znak „poškození“ věci vlastní ve smyslu trestného činu zneužívání vlastnictví podle §258 tr. zák.
V kontextu nyní napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, s odkazem na zmíněné předchozí usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 503/2005, dovolací soud shledal, že byly správně vyhodnoceny formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou v této části správná a úplná.
Za dostačující lze považovat i závěry obou soudů ve vztahu k materiální stránce trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými a pro úplnost je vhodné poukázat na to, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný. Odstavec 4 uvedeného ustanovení dále stanoví, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Bylo rovněž přihlédnuto k tomu, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák., nelze některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost a nebo se s nimi nevypořádat vůbec.
Takto rozvedená kritéria soudy obou stupňů respektovaly a ve svých rozhodnutích je potřebným způsobem, s ohledem na okolnosti projednávaného případu, dostatečně posoudily. K otázce materiální stránky činu soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl (na straně 12), že stupeň nebezpečnosti činu obviněných pro společnost nelze označit za nepatrný a v této souvislosti poukázal především na význam zájmu, který byl trestnou činností obviněných dotčen, i na okolnosti, za nichž byl čin spáchán, když v daném případě se jedná o památkově chráněné objekty vnitřního města Č. K., který je významnou kulturní památkou natolik zásadní a mimořádné povahy, že je zapsáno na seznamu UNESCO, a tudíž je nutné vnímat jej i jako nadnárodní celosvětové dědictví. Pokud tedy obvinění poškodili jednu z částí tohoto komplexu, pak zasáhli a snížili i povahu této památky. Za další okolnost, která podle soudu prvního stupně zvyšuje společenskou nebezpečnost předmětného činu je i to, že obvinění předmětnou přístavbu, vystavěnou v rozporu s pravidly stavebního řízení, realizovali převážně z ekonomických důvodů, se záměrem rozšířit restaurační prostory za účelem zvýšení svého zisku. Soud v neprospěch obviněných zvažoval i to, že se již v roce 2002 načerno zřídili dřevěnou přístavbu restaurace, kterou rovněž odmítli odstranit, a která byla stržena až povodní ve stejném roce. Ve obdobném duchu bylo poukázáno i na chování obviněných, kteří rozhodnutí stavebních úřadů a soudů, která jim ukládala zastavit předmětné stavební práce, nebo odstranit uvedenou stavbu, nerespektovali, a vzniklý škodlivý následek neodčinili, ač k tomu byli opakovaně vyzýváni.
Z uvedeného je zřejmé, že soud dostatečně uvážil rozhodné skutečnosti spoluurčující potřebný stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněných a z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v jednání obviněných nelze shledávat stupeň nebezpečnosti natolik nízký, který by nedosahoval jeho vymezení podle §3 odst. 2 tr. zák. S takto vyjádřeným názorem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který ve svém rozhodnutí na straně 5 vyjádřil s vyslovenými závěry souhlasné stanovisko. Oba soudy, jak je patrno, věnovaly otázce materiální stránky trestného činu dostatek pozornosti a posuzovaly ji podle zákonných hledisek vymezených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud za vhodné, se v daném případě, v souladu s principem, že i v řízení před dovolacím soudem je třeba vztáhnout všechna ústavněprávní pravidla aplikovaná v jiných řízeních, zabývat se též otázkou, zda se nejedná o případ, kdy použité prostředky trestní represe by nebyly oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli, a brát tak do úvahy limit trestního práva vymezený principem „ultima ratio“. Po uvážení všech shora rozvedených zásad obecných právních norem dovolací soud shledal, že v daném případě sice existuje ve vztahu k možnosti odstranění škodlivých následků alternativní mimotrestní náprava v rámci stavebního řízení nebo občanskoprávního řízení, avšak s ohledem na okolnosti činu, jak byly v dané věci prokázány, je zřejmé, že tyto prostředky k urovnání negativních dopadů trestného jednání obviněných zcela nepostačují. Naopak je s ohledem na okolnosti zjištěné v projednávaném případě nutné zmínit, že obvinění nejen že nejednali v rámci uzákoněných právních pravidel, ale právě zcela v rozporu s nimi sledovali toliko svůj osobní prospěch. Odpovědnost za vniklé poškození nemovitosti stále odmítají, a proto na jejich čin trestně právní normy plně dopadají, jak bylo výše popsáno.
Vzhledem ke všem shora rozvedeným okolnostem dovolací soud shledal, že soudy obou stupňů zcela správně zjistily, že obvinění skutkem popsaným ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně naplnili všechny formální i materiální znaky trestného činu zneužívání vlastnictví podle §258 tr. zák. a dospěl k závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami a jde tudíž o dovolání zjevně neopodstatněná, když dovolatelé v nich převážně opakovali námitky uplatňované dříve v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
Nejvyšší soud s ohledem na skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku popsaného v rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 10 T 125/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 3 To 192/2006, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, je zcela správné a odpovídající zákonu, neboť oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněných zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Soud druhého stupně posoudil otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné a současně se po přezkoumání rozhodnutí soudu nalézacího bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněných uplatněnými v odvolacím řízení.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněných manželů Ž. jsou zjevně neopodstatněná, a proto je jako taková podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová