ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.994.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 994/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 8 To 49/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 4/06, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 8 To 49/2006, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 10 T 4/06, v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 10 T 4/06, byl obviněný J. S. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že dne 10. 8. 2005 kolem 17,50 hod. v P., v prvním patře v bytě poškozeného J. H., tohoto po předchozí slovní rozepři a pod vlivem alkoholu fyzicky napadl kapesním vystřelovacím nožem s čepelí o délce 110 mm a šířce 14 mm tak, že v úmyslu usmrtit mu zasadil bodnou ránu do nadbřišku, čímž mu způsobil bodnou ránu břicha pronikající stěnou břišní do levého laloku jater s následným krvácením do dutiny břišní, které bylo znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství posouzeno jako vážná porucha zdraví s poškozením důležitých orgánů, v důsledku čehož byl poškozený ohrožen na životě a jeho smrt byla odvrácena včasným lékařským zákrokem.
Za to byl podle §219 odst. 1 tr. zák., za užití §40 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci – kapesního vystřelovacího nože.
Tento rozsudek soudu prvního stupně obviněný J. S. napadl odvoláním, které Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 8 To 49/2006, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce JUDr. R. Ch. dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku podle §256 tr. ř., aniž byly pro takové rozhodnutí splněny podmínky, neboť v řízení předcházejícím odvolacímu řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř. Za vadu rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný označil to, že se odvolací soud ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně a nezrušil ho, jak obviněný požadoval. Obviněný dále namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postavena na nesprávných skutkových zjištěních, že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu a že důkazy, o něž soud prvního stupně své rozhodnutí opřel, byly nesprávně zhodnoceny. V této souvislosti obviněný odkázal na dopis, který dne 4. 4. 2006 obdržel od poškozeného J. H., v němž mu poškozený napsal, že před soudem dosvědčí, že se ho obviněný nepokusil zavraždit. Soudu druhého stupně obviněný vytkl, že i když tento dopis připojil k odvolání se žádostí, aby byl poškozený znovu vyslechnut, nebylo mu vyhověno. Nesprávnost právního posouzení činu popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. obviněný shledal v tom, že nebyly dostatečně uváženy všechny okolnosti významné pro posouzení subjektivní stránky a nebylo v potřebné míře přihlíženo ke všem skutečnostem, za kterých byl čin spáchán. V důsledku toho se obviněný s uvedenou právní kvalifikací neztotožnil.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a poté přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že pokud obviněný namítal, že soud neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a provedené důkazy nesprávně hodnotil, je možno uzavřít, že v této části obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění a jeho námitkám nelze, z pohledu uplatněného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu, přiznat povahu právně relevantních námitek. V souladu s označeným dovolacím důvodem státní zástupce posoudil námitku ohledně subjektivní stránky, jíž však nepřisvědčil, protože shledal, že skutková podstata pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. byla ve všech směrech, a to i pokud jde o úmysl, naplněna. Z těchto důvodů označil použitou právní kvalifikaci za přiléhavou a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda uplatněné námitky lze považovat za důvody dovolání, jak jsou vyjádřeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l), tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání podle něho může být podáno, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Plyne z něho, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Ve vztahu k takto vyjádřeným zásadám je nutné uvést, že obviněný v souladu s tímto dovolacím důvodem uplatnil své výhrady jen částečně. Mimo tento, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod zákonem vyjádřený v ustanovení §265b tr. ř., byly v dovolání obviněného uvedeny výhrady, jimiž odvolatel vznášel námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, jimž vytýkal, že nalézací soud postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jelikož neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a provedené důkazy nesprávně hodnotil. Obviněný především odkázal na obsah dopisu poškozeného J. H., jehož prostřednictvím se domáhal opětovného výslechu tohoto poškozeného. Takto uplatněné námitky nekorespondují s označeným dovolacím důvodem a odporují zákonem upraveným podmínkám vymezujícím i ostatní dovolací důvody, a proto se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat.
Existence deklarovaného dovolacího důvodu je však v dovolání obviněného založena v té části, jíž vytýká nedostatky ve vztahu k posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. V rámci takto vznešené námitky obviněný své výhrady namířil proti obligatornímu znaku skutkové podstaty trestného činu, v jejímž důsledku obviněný brojí proti správnosti použité právní kvalifikace, což je v souladu s podmínkami vymezenými v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že v podaném dovolání nejsou obsaženy skutečnosti, pro které by byl dovolací soud povinen dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Protože obviněný vytýká nedostatky v právním posouzení skutku, Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý) nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo zjištěno, že obviněný po předchozí slovní rozepři a pod vlivem alkoholu napadl poškozeného kapesním vystřelovacím nožem s čepelí o délce 110 mm a šířce 14 mm tak, že v úmyslu usmrtit, mu zasadil bodnou ránu do nadbřišku, čímž mu způsobil bodnou ránu břicha pronikající stěnou břišní do levého laloku jater s následným krvácením do dutiny břišní, v důsledku čehož byl poškozený ohrožen na životě a jeho smrt byla odvrácena včasným lékařským zákrokem.
Soud prvního stupně na straně 7 odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k posouzení subjektivní stránky učinil závěr, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. jak po stránce subjektivní tak i po stránce objektivní. Nevysvětlil však již, na základě kterých výsledků provedeného dokazování povšechně popsaných na straně 6 rozsudku, tento závěr učinil. Z takto zmíněných okolností, které vzal soud prvního stupně za prokázané, avšak bez toho, aniž by hodnotil další zjištění dokazováním objasněná, zmínil skutečnost, že obviněný zůstal sedět v pokoji a neudělal nic, aby poškozenému pomohl, ačkoliv obviněný viděl, jak se poškozený snaží dostat na pavlač, kde se domohl pomoci jiných osob, nebo tvrzení poškozeného J. H., že mu obviněný řekl, že „se bude dívat, jak zemře“ a že obviněný nevysvětlil dostatečně věrohodně, proč nezavolal svému kamarádovi pomoc. V této souvislosti soud zdůraznil, že i když byl obviněný pod vlivem alkoholu, dokázal se domů dopravit sám.
I když nelze soudu prvního stupně vytýkat, že by se posouzením a hodnocením subjektivních okolností existujících v době činu nezabýval, je z obsahu napadeného rozsudku patrné, že nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, ale jen k některým, a to především takovým, které nastaly poté, co již byl poškozený zraněn, když jinými, především těmi, k nimž došlo před činem, se dostatečně nezabýval nebo je zcela pominul. Za významný nedostatek je tudíž nutné považovat, že se soudy nevypořádaly s těmi okolnostmi, které mohly objasnit vnitřní vztah obviněného k následku, k němuž jeho jednání směřovalo.
Z hlediska posuzované otázky je nutné zdůraznit i to, že pro absenci úplného a uceleného zhodnocení všech prokázaných okolností nelze určit, o jaké konkrétní závěry soud opřel zjištění uvedené v popisu skutku, že obviněný poškozenému zasadil bodnou ránu do podbřišku „v úmyslu ho usmrtit“. Napadené rozhodnutí ve svém odůvodnění postrádá úvahy vyjadřující, na základě jakých skutkově podložených úvah a myšlenkových postupů byl tento závěr učiněn. Při absenci takového zdůvodnění se závěr, že obviněný jednal v úmyslu poškozeného usmrtit, s ohledem na obsah provedeného dokazování, jeví jako přinejmenším nepřesvědčivý a ne zcela korespondující s provedenými důkazy. Na základě těchto nedostatků při zjištěné nepřesvědčivosti zhodnocených skutkových okolností, je použitá právní kvalifikace pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. minimálně předčasná. Je nutné podotknout, že ani ohledně ní není v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dostatek podkladů, když tento soud k ní toliko na straně 7 svého rozhodnutí uvedl, že shledal v činu, jehož se obviněný dopustil, pokus trestného činu vraždy a nikoliv jiný trestný čin, např. ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (podle něhož čin obviněného kvalifikovala obžaloba). Pro tento závěr vycházel na základě znalosti předmětného nože, jeho délky ostří, závěru znalce o razantnosti bodnutí, ze znalosti způsobeného poranění a závěrů znalce o možných důsledcích bodnutí. Usuzoval na trestný čin vraždy i z toho, že obviněný bodnul proti tělu poškozeného, který neměl možnost se v dané chvíli nijak bránit poodstoupením, vykrytím rány rukou, a tak šlo o jednání nečekané, neadekvátní situaci a útok nebylo možné odvrátit ani slovně, např. přesvědčováním obviněného. V okolí místa vbodu jsou umístěny životně důležité orgány, jejichž zasažení by znamenalo stejné, popřípadě vyšší ohrožení poškozeného na životě. Obviněný je člověkem dospělým a musí tudíž o této skutečnosti vědět, i když není nezbytné, aby věděl naprosto přesně, kde se který vnitřní orgán nachází. Všechny tyto skutečnosti musí obviněný znát a zná je.
Odvolací soud, který se s rozsudkem Městského soudu v Praze plně ztotožnil, shora vytýkané nedostatky neodstranil a na straně 3 svého usnesení toliko rozvedl, že na subjektivní stránku jednání obviněného lze spolehlivě usoudit již z pouhého způsobu spáchání trestného činu, tedy ze znaků jeho objektivní stránky, kdy byť po předchozí neshodě, když obviněný odmítal opustit byt poškozeného a ten jej napadl úderem rukou, nožem zasadil poškozenému poměrně velkou silou bodnou ránu do břicha pronikající až do jater, tedy do míst, kde jsou uloženy, jak mu muselo být známo, životně důležité orgány. Obviněný tedy byl přinejmenším srozuměn, že takovým útokem může způsobit poškozenému smrt a přesto jednal jak jednal. Odvolací soud zdůraznil, že nelze přehlédnout výpověď poškozeného H. jak z přípravného řízení, tak z hlavního líčení o výroku obviněného po útoku, že se bude dívat, jak poškozený „chcípne“.
I když je patrné, že především soud druhého stupně ve svém usnesení vyjádřil některé úvahy vztahující se k tomu, v jaké formě úmyslu obviněný čin spáchal, čemuž soud prvního stupně nevěnoval žádnou pozornost, nebyly ani tímto soudem, zváženy všechny významné okolnosti, za nichž ke spáchání činu došlo, a na kterých by bylo možné subjektivní stránku věci posuzovat.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Pokud by pachatel jednal v úmyslu ohrozit nebo poškodit jiný zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednání mělo za následek smrt člověka, ke které by nebyl dán úmysl pachatele (pachatel nevěděl, že takový následek může způsobit, nebo to sice věděl, ale nebyl s tím srozuměn), není trestně odpovědný za vraždu. Vztah pachatele k následku musí být soudem řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z nichž musí logicky vyplynout (srov. rozhodnutí č. 19/1971-II Sb. rozh. tr.).
Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že bodl napadeného nožem do takové části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl nepřímý, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, popřípadě jeho pokusem (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).
Při zjišťování subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy je též nutné správně vyhodnotit význam demonstrativního chování pachatele před činem, neboť silácky vyznívající řeči, či jiné demonstrativní nebo teatrální prohlášení nesvědčí zpravidla o skutečném úmyslu provést vraždu (srov. rozhodnutí 20/1969 Sb. rozh. tr.). Ze skutečnosti, že obviněný pronesl na adresu poškozeného výhrůžky usmrcením za takových okolností, kdy mezi nimi probíhala hádka a kdy obviněný jednal ve vzteku, není možno bez dalšího vyvozovat jeho úmysl usmrtit poškozeného.
Soudy obou stupňů při svých úvahách majících význam z hlediska subjektivní stránky nepostupovaly v souladu s těmito výše popsanými obecně stanovenými pravidly a své závěry vystavěly jen na některých zjištěných okolnostech, aniž by braly do úvahy všechny významné prokázané okolnosti, a proto se Nejvyšší soud se napadenými rozhodnutími neztotožnil.
Jak již bylo výše zmíněno, soudy nehodnotily okolnosti, které útoku předcházely. V rámci svých úvah se nevypořádaly s tím, že obviněný a poškozený byli dlouholetými přáteli, vzájemně se navštěvovali. Obviněný si v předmětný den k poškozenému přinesl vyprat prádlo, v průběhu dne si zakoupili alkoholické nápoje, které společně konzumovali, až se oba přivedli do značného stavu podnapilosti. Z obviněným i poškozeným shodně popisovaných skutečností je patrná vzájemná souhra a porozumění. Nedošlo mezi nimi k žádným nepřátelským projevům. Z toho lze usuzovat, že obviněný neměl z hlediska jejich dlouhodobého vztahu důvod vůči poškozenému pociťovat nepřátelství, které by mohlo zavdat příčinu jeho snahy přivodit mu smrt.
Oba soudy se též dostatečně nezabývaly ani tím, jakým záměrem byl obviněný v okamžiku bodnutí veden, a tak neposuzovaly, že obviněný na poškozeného zaútočil za situace, kdy již oba byli v silně podnapilém stavu, poté, co poškozený, který obviněného vyzval, aby odešel domů a obviněný to odmítl, dal obviněnému facku. Na to obviněný reagoval tím, vytáhl nůž a poškozeného bodl. Soudy tyto okolnosti, z nichž vyplývá, že činu nepředcházela hlubší roztržka nehodnotily. Nezabývaly se ani tím, že podle obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 20 spisu) „…jednání obviněného odpovídalo dráždivým rysům ve struktuře osobnosti a situačním vlivům (spor s poškozeným), alkohol u obviněného pouze a nejvýše odbrzdil zábrany v chování, navodil a uvolnil negativní emoce, jako např. vztek a zlost, frustraci, dráždivost apod., snížil kritičnost k vlastnímu jednání a oslabil odpovědnost za důsledky vlastního jednání…“. V tomto posudku znalec ve vztahu k podílu alkoholu, jímž byl obviněný v době činu ovlivněn, když se nacházel ve stavu prosté těžké opilosti, konstatuje, že alkohol se uplatnil jako činitel narušující zábrany a sebekontrolu a hovoří o podstatném vlivu alkoholu, neboť bez něj by s praktickou jistotou k uvedenému jednání nedošlo. Ani tyto okolnosti soudy ve vztahu k motivaci činu neposuzovaly, ač by bylo na jejich podkladě možné shledat, že šlo jen na náhodný momentální projev pod vlivem alkoholu nezvládnutého vzteku, který se projevil jako reakce na nepříjemnou informaci od poškozeného a na jím vedený, byť nikterak obviněného ohrožující úder rukou.
V návaznosti na závěr, že motivem by podle znalců byla momentální a náhlá zkratová situace, bylo nezbytné též uvážit, jakým způsobem byl útok proveden. Kromě toho, co již oba soudy shledaly, tedy že se jednalo o rychlý a nečekaný výpad proti tělu poškozeného, bylo nutné také posuzovat, že obviněný se na útok nepřipravoval, neboť nebylo prokázáno, že by se napřahoval nebo mířil proti konkrétní části těla poškozeného. Mohlo se tudíž jednat o nahodilý a na přesně a konkrétně určené místo necílený zásah. Pro přesnější závěry ohledně této otázky prozatím však není ve věci dostatek podkladů, kromě toho, že poškozený uvedl, že ho obviněný „píchl zleva do žebra“. Pro nedostatek skutkových zjištění, nelze proto prozatím učinit závěr, jak prudce a razantně, s jakým nasazením obviněný útok vedl, neboť dostatečnou odpověď doposud nedává ani soudně lékařský znalecký posudek (č. l. 5 spisu), podle něhož poškozený J. H. utrpěl bodnou ránu břicha pronikající stěnou břišní do jeho levého laloku jater s následným krvácením do dutiny břišní, která byla způsobena ostrým hrotnatým předmětem. Ten vnikl do těla poškozeného ve směru své dlouhé osy. Podle znalce mohlo způsobené poranění vzniknout způsobem popsaným poškozeným. Vzhledem k rozsahu rány, pružnosti břišní stěny a proniknutí ostrého hrotnatého předmětu přes oděv, znalec usuzoval, že bylo bodnuto poměrně velkou silou. Tomuto znaleckému zjištění „bylo bodnuto poměrně velkou silou“ ovšem neodpovídá závěr soudu prvního stupně, že šlo o „razantní úder“. Povaha úderu vedeného „poměrně velkou silou“ svědčí o podstatně menším nasazení a užití úderné síly, než je tomu u „razantního“ bodnutí, které vyjadřuje důrazné a intenzivní vedení zasazované rány. Takový charakter však znalcem kvalifikovaný úder obviněného neměl, a proto ani v této okolnosti nelze považovat uvedený závěr soudu prvního stupně za korespondující s výsledkem provedeného dokazování.
Soudy obou stupňů se dostatečně nevěnovaly ani tomu, zda obviněný záměrně zaútočil právě proti břichu poškozeného, anebo do těchto míst zasazená rána byla spíše věcí momentálního postavení těl obviněného a poškozeného, či zjištěnou lokalizaci ovlivnil konkrétní pohyb poškozeného. Tyto okolnosti prozatím objasněny nebyly, a soudy na ně rovněž dokazování nezaměřily.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny shora rozvedené úvahy shledal, že soudy obou stupňů v souladu se zákonem neposoudily a neobjasnily všechny okolnosti významné pro závěr, zda obviněný jednal v úmyslu, byť nepřímém, způsobit poškozenému smrt a v důsledku toho vznikají vážné pochybnosti o tom, zda byly především po subjektivní stránce naplněny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Protože za současného stavu dokazování a neobjasnění všech z hlediska užité právní kvalifikace rozhodných skutečností lze připustit, že obviněný mohl naplnit znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., rozhodl dovolací soud tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 8 To 49/2006, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 10 T 4/06, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného J. S. vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně a povinností tohoto soudu bude se věcí znovu ze všech naznačených hledisek zabývat.
V tomto novém řízení bude nezbytné, aby soud znovu vyslechl jak obviněného, tak i poškozeného a pokusil se jejich podrobnějším výslechem objasnit okolnosti, za nichž obviněný poškozenému zasadil ránu, s cílem zjistit, zda zasažení břicha poškozeného bylo výsledkem cíleného záměru obviněného, anebo jen věcí náhodné souhry okolností. Při výslechu poškozeného se bude též potřebné zaměřit na rozvedení okolností, za nichž obviněný prohlásil, „že se bude dívat, jak chcípne“, neboť vzhledem k dosavadnímu popisu tohoto vyjádření obviněného, jehož význam sám poškozený ve výpovědi u hlavního líčení snižoval (č. l. 108 spisu), bude nutné najisto postavit, zda tuto formulaci lze považovat za vážně míněnou proklamaci již dříve pojatého úmyslu poškozenému přivodit smrt, anebo jen o demonstrativní chování obviněného postrádajícího v důsledku požitého alkoholu vnitřní přesvědčení o slovně vyjádřeném požadavku smrti poškozeného, eventuálně srozumění s takovým následkem.
Po doplnění dokazování v naznačeném směru, když nelze vyloučit možnost provedení i dalších důkazů, pokud se jejich třeba v průběhu dalšího řízení projeví, bude na soudu prvního stupně, aby pečlivě zvažoval všechny okolnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly a mají ze všech shora uvedených hledisek význam pro řádné, úplné a vyčerpávající posouzení jak subjektivních, tak i objektivních okolností, za nichž byl čin spáchán.
Na podkladě pečlivého posouzení všech zjištěných skutečností a jejich podrobným rozvážením ve shora naznačeném směru, bude na soudu, aby odstranil pochybnosti vztahující se k subjektivní stránce a poté znovu posoudit, zda obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., o němž jsou za současného stavu věci založeného na podkladě dovoláním napadených rozhodnutí vážné pochybnosti, jak je dovolací soud shora vyslovil, anebo zda obviněný spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jehož se pachatel dopustí tehdy, když jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, u něhož z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl tím srozuměn.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová