ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1399.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1399/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2007 dovolání podané obviněným F. G. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 39 To 36/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 93/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. G. M. o d m í tá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 5 T 93/2005, byl F. G. M. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250b odst. 1, 3 tr. zák., za který byl podle §250b odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dvou let, přičemž byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená Č. s., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně podal obviněný F. G. M. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 39 To 36/2006 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil ve vztahu k obviněnému napadený rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně a za použití §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněného uznal vinným skutkem, kvalifikovaným jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250b odst. 2, 3 tr. zák., za který jej podle §250b odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání osmnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že poté, co na základě smlouvy o spolupráci s Č. s.
a. s. uzavřel jako prodejce dne 18. 8. 2004 v smlouvu o úvěru s již odsouzenou T. S. na nákup osobního motorového vozidla zn. Peugeot 206 v autobazaru provozovaného jeho manželkou M. M., na poskytnutí úvěru do výše 192 600 Kč a poté, co na účet tohoto bazaru byla na základě této smlouvy poukázána Č. s. a. s. dne 21. 8. 2004 částka 124 800 Kč jako úhrada kupní ceny tohoto automobilu, nebyla tato peněžní částka použita na deklarovaný prodej automobilu, který nebyl uskutečněn, ale byla obžalovaným v rozporu s uzavřenou smlouvou vyplacena již odsouzené T. S. v hotovosti, která ji dále předala již pravomocně odsouzené E. C., čímž umožnila jmenovaným způsobení škody poškozené Č. s. a. s. ve výši 124 800 Kč.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému F. G. M. dne 28. 7. 2006, jeho obhájci dne 21. 7. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Novém Jičíně rovněž dne 21. 7. 2006.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. T. P. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 19. 9. 2006.
Obviněný svým dovoláním napadl výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že nebyly správně vyhodnoceny práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 21. 8. 2004, na jejímž základě poskytla banka úvěr, který měl být podle názoru soudu použit bez jejího souhlasu a na jiný než dohodnutý účel. Podle mínění obviněného totiž Krajský soud v Ostravě dospěl k nesprávnému závěru, pokud považoval vyplacení peněz T. S. bez dalšího za rozpor s uvedenou smlouvou z důvodu, že prostředky byly použity na jiný než smluvený účel, kterým měl být nákup vozu tov. zn. Peugeot 206 v autobazaru.
Obviněný k této otázce poukázal na bod 2. citované smlouvy, podle kterého je účelem úvěru toliko „nákup Peugeot 206“, přičemž ve smlouvě není uvedeno nic o tom, že by vozidlo muselo být zakoupeno v autobazaru zprostředkovatele úvěru. Pokud se v bodě 3. smlouvy o úvěru uvádí, že má být plněno ve prospěch účtu obchodníka, jedná se podle názoru obviněného pouze o ujednání týkající se platebního místa, tedy účtu, kam banka poskytne peněžní prostředky z úvěru.
Obviněný dále poukázal na některé skutkové okolnosti případu, když uvedl, že mu T. S. sdělila, že si věc rozmyslela a že vůz tov. zn. Peugeot 206 hodlá zakoupit v jiném autobazaru, přičemž po prostudování smlouvy o úvěru dospěl obviněný k závěru, že vyplacení peněz T. S. za účelem nákupu osobního vozu tov. zn. Peugeot 206 v jiném bazaru nepředstavuje porušení smlouvy o úvěru.
Obviněný závěrem svého dovolání uvedl, že připsáním peněz na účet obchodníka přecházejí ty do vlastnictví T. S. a je na ní, jak s nimi bude nakládat. Pokud by se rozhodla nekoupit u obchodníka osobní vůz, nebyl by obchodník oprávněn peníze zadržovat nebo je nevydat.
Vzhledem k tomu nelze považovat jednání obviněného za trestný čin a obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 39 To 36/2006 zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K výzvě Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 9. 2006 vyslovil obviněný, prostřednictvím svého obhájce, podáním, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 25. 9. 2006, souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že obviněný ve svém dovolání pouze opakuje část námitek obsažených v jeho odvolání, kterými se již odvolací soud řádně zabýval.
Pokud jde o posouzení těchto námitek, uvedl státní zástupce, že obviněný umožnil již pravomocně odsouzené T. S. obejít účel uzavřené úvěrové smlouvy, přičemž jednal s vědomím, že prostředky poukázané na účet smluvního obchodníka Č. s., a. s. jsou účelově vázány na úhradu automobilu a nejsou určeny k výplatě v hotovosti, a tímto jednáním naplnil znaky trestného činu uvedeného ve výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné než navržené rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Namítá–li obviněný ve svém dovolání vadné právní posouzení smlouvy o úvěru ze dne 21. 8. 2004, resp. vadný výklad některých jejich ustanovení, je třeba říci, že tato námitka, byť směřuje ke skutkovým závěrům soudů učiněným v předchozím řízení, naplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť výklad smlouvy o úvěru představuje aplikaci příslušných hmotněprávních ustanovení obchodního zákoníku [§261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], obsahujících výkladová pravidla, tj. §266 obch. zák. Přitom skutkové závěry soudů, jež byly dovoláním napadeny, vycházejí z vymezení daného výkladem uvedené smlouvy.
Podle §266 odst. 1 obch. zák. platí, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Podle druhého odstavce citovaného zákonného ustanovení platí, že v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.
Podle třetího odstavce citovaného zákonného ustanovení platí, že při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.
Podle čtvrtého odstavce citovaného zákonného ustanovení platí, že projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Podle pátého odstavce citovaného zákonného ustanovení konečně platí, že je–li podle této části zákona rozhodné sídlo, místo podnikání, místo závodu nebo provozovny anebo bydliště strany smlouvy, je rozhodné místo, které je ve smlouvě uvedeno, dokud změna není oznámena druhé straně.
Z trestního spisu sp. zn. 5 T 93/2005 vyplývá, že dne 21. 8. 2004 byla mezi Č. s., a. s. a T. S., uzavřena smlouva o úvěru, dále jen „smlouva o úvěru“ (srov. č. l. 6–7), podle které se úvěr poskytuje na pořízení zboží – nákup Peugeot 206 (bod 2. smlouvy o úvěru), přičemž na základě této smlouvy o úvěru je Č. s., a. s. povinna převést finanční částku ve výši 124 800 Kč jako úhradu za zboží (tj. za vůz Peugeot 206) na účet prodejce (bod. 3 smlouvy o úvěru).
Z trestního spisu sp. zn. 5 T 93/2005 dále vyplývá, že T. S. sepsala dne 18. 8. 2004 u obchodníka – autobazaru M. M., „Žádost o poskytnutí finančních prostředků“ od Č. s., a. s. na jejímž základě byla uzavřena shora jmenovaná smlouva o úvěru. V této žádosti přitom v části II. T. S. uvedla jako účel úvěru „nákup Peugeot 206“, rok výroby vozidla „1997“ (srov. č. l. 10).
Uzavření citované smlouvy o úvěru přitom zprostředkoval právě obviněný, který se podílel nejen na zpracování shora uvedené žádosti poskytnutí finančních prostředků, ale i na vyplnění formuláře smlouvy o úvěru. Činil tak na základě smlouvy o spolupráci s Č. s. a. s., kterou uzavřela jeho manželka M. M. dne 16. 12. 2003, přičemž obviněný byl oprávněn vykonávat činnosti podle této smlouvy, jak vyplývá ze seznamu kontaktních pracovníků obchodníka ze dne 5. 8. 2004.
Z tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud vzal za prokázané, že finanční prostředky ve výši 124 800 Kč poskytnuté T. S. na nákup vozu tov. zn. Peugeot 206 Č. s., a. s. podle smlouvy o úvěru byly v souladu s bodem 3. smlouvy o úvěru zaslány na bankovní účet autobazaru M. M. (ve smlouvě v bodě 3. dala T. S. příkaz k tomuto úkonu). Tomu odpovídá ostatně i samotná výpověď obviněného učiněná v rámci hlavního líčení před nalézacím soudem dne 1. 3. 2006 (srov. zadní stranu č. l. 139).
Jak již bylo naznačeno, je třeba v obchodněprávních vztazích posuzovat projev vůle smluvních stran předně podle jejich úmyslu (subjektivní hledisko), jestliže tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí musel být znám.
Ze smluvní úpravy poskytování finančních prostředků Č. s., a. s. v rámci smlouvy o úvěru podle názoru Nejvyššího soudu zřetelně vyplývá nejen její zájem poskytovat finanční prostředky na nákup předem dohodnutého zboží (služby), ale rovněž její zájem na nákup tohoto zboží u předem dohodnutého prodejce, na jehož účet je pak za tímto účelem příslušná částka přímo poukázána.
V opačném případě by totiž bylo zcela nelogické, aby Č. s., a. s. (věřitel) ve smlouvě o úvěru, byť sjednané prostřednictvím zprostředkovatele (obchodníka), zajišťovala vyplacení příslušných finančních prostředků převodem na účet třetí osoby, a aby po uzavření takové smlouvy o úvěru převedla příslušné finanční prostředky z úvěrového účtu T. S. (dlužníka) na účet jiného subjektu, a neponechala je toliko k dispozici T. S. (dlužníkovi) na úvěrovém účtu, popř. je nepřevedla na jiný její bankovní účet nebo jí je nevyplatila v hotovosti.
Navíc pokud by Č. s., a. s. (věřitel) v souladu se smlouvou o úvěru převedla finanční prostředky na účet prodejce, aniž by zároveň byly tyto finanční prostředky předem určeny na nákup zboží právě u tohoto prodejce, bylo by třeba takové plnění posuzovat ve vztahu k prodejci jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák., a to ve formě majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu.
Nejvyšší soud považuje za potřebné na tomto místě připomenout, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.
Podle druhého odstavce citovaného zákonného ustanovení dále platí, že stejně bude potrestán, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel.
Je třeba říci, že §250b odst. 1, 2 tr. zák. obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty. Druhá skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu obsažená v §250b odst. 2 tr. zák. je naplněna tehdy, pokud je v úvěrové smlouvě výslovně stanoven účel úvěru (srov. §501 odst. 2 obch. zák.), tj. účel, na který lze výlučně použít finanční prostředky poskytnuté podle této smlouvy věřitelem dlužníkovi, a dlužník tyto finanční prostředky použije bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby k jinému účelu, než je takto dohodnutý účel.
Jak již bylo naznačeno výše, účel poskytnutého úvěru je možné vymezit různě široce. V případě spotřebitelských úvěrů tak lze učinit např. druhovým označení zboží, na které mohou být finanční prostředky dlužníkem použity nebo dokonce určením konrétního kusu zboží (označením výrobního čísla). Není však vyloučena situace, kdy je účel úvěru vymezen kombinací podmínek, např. druhovým označením zboží a označením konrétního prodejce, u něhož toto zboží má být zakoupeno. Tak tomu bylo podle názoru Nejvyššího soudu i v posuzovaném případě.
Nelze proto souhlasit s první námitkou obviněného, že ustanovení bodu 3. smlouvy o úvěru představuje pouze ujednání týkající se platebního místa, ale toto ustanovení smlouvy o úvěru je třeba považovat společně s ustanovením bodu 2. a v souvislosti celé smlouvy o úvěru za součást širšího vymezení účelu poskytnutého úvěru. Nejvyšší soud proto shora uvedenou námitku obviněného shledal zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o druhou námitku, že totiž připsáním peněz na účet obchodníka přecházejí ty do vlastnictví T. S. a je na ní, jak s nimi bude nakládat, a pokud by se rozhodla nekoupit u obchodníka osobní vůz, nebyl by ten oprávněn peníze zadržovat nebo je nevydat, je třeba říci, že pokud by skutečně nedošlo k prodeji osobního vozu tov. zn. Peugeot 206 prodejcem T. S., byl by prodejce v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku upravujícími bezdůvodné obohacení (§451 a násl. obč. zák.) povinen vydat tuto částku zpět tomu subjektu, na jehož úkor byl získán (§456 obč. zák.), tj. v daném věci T. S. Za jiných okolností by mohl převést tyto finanční prostředky zpět na účet, z něhož byly vyplaceny (šlo o účet, na který poskytla Č. s. předmětný úvěr) nebo je T. S. vyplatit v hotovosti. Obviněný však byl vázán obsahem smlouvy o úvěru, jejíž uzavření zprostředkoval, a rovněž podmínkami vyplývajícími ze smlouvy, kterou uzavřela s Č. s. a.s. jeho manželka M. M. dne 16. 12. 2003 (obviněný byl tzv. kontaktním pracovníkem obchodníka), které obchodníka zavazovaly mimo jiné v bodě 2.11 bance sdělit podezřelé jednání zákazníka a učinit veškerá opatření, jimiž lze předejít případnému podvodnému vylákání finanční služby. Poskytnutí finančních prostředků bylo jednoznačně vázáno na nákup osobního vozu tov. zn. Peugeot 206 právě v bazaru provozovaném jeho manželkou, a obviněný, pokud nedošlo k prodeji osobního vozu, byl podle názoru Nejvyššího soudu povinen za stávajících okolností peníze převést na účet, ze kterého byly poukázány, a informovat o situaci Č. s. a.s. Pokud tedy obviněný vyplatil finanční částku T. S. v rozporu s účelem smlouvy o úvěru (srov. argumentaci uvedenou výše), a neinformoval Č. s. a. s. o vývoji otázky zamýšleného prodeje osobního vozu, nepochybily soudy v předchozím řízení, když za splnění dalších podmínek jeho jednání posoudily jako pomoc ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §250b odst. 2 tr. zák., neboť obviněný svým jednáním umožnil T. S. realizovat její záměr použít finanční prostředky poskytnuté Č. s., a. s. na jiný než ve smlouvě o úvěru dohodnutý účel. Nejvyšší soud proto shledal i druhou námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že obviněný F. G. M. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného F. G. M. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch