ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.275.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 275/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2007 o dovolání obviněné M. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. 6 To 461/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 51/2006, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. 6 To 461/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. června 2006, sp. zn. 5 T 51/2006.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. června 2006, sp. zn. 5 T 51/2006, byla obviněná M. M. uznána vinnou trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a byl jí za to uložen peněžitý trest ve výši 10 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl včas vykonán náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že „dne 27. 3. 2003 v P., jako pracovnice registru vozidel u Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravně správních agend, opětovně zaregistrovala vozidlo zn. Škoda Favorit 135 L, na S. Ř., přičemž provedla neoprávněný záznam do elektronické části registru vozidla spočívající ve zrušení avizace odhlášení vozidla, bez předložení řádně vyplněné žádosti o provedení změny od oprávněné osoby, ačkoliv S. Ř., o zrušení avizace odhlášení vozidla nikdy nežádala.“
K odvolání státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 27. listopadu 2006, sp. zn. 6 To 461/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu, a za použití §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině nově uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce trvání tří roků a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání ve státní správě na dobu pěti let.
Současně Městský soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná M. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Obviněná v tomto mimořádném opravném prostředku namítla, že skutek byl nesprávně právně posouzen, když popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje všechny potřebné skutečnosti tak, aby bylo možno usuzovat na naplnění zákonných znaků trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Soudy ve skutečnosti pouze konstatovaly, že byl proveden neoprávněný záznam do elektronické části registru vozidla, spočívající ve zrušení avizace odhlášení vozidla bez předložení řádně vyplněné žádosti o takovou změnu a příslušných dokladů. Přitom je zřejmé, že veškeré údaje do registru dodala sama poškozená S. Ř. a registr obsahující údaje o majitelích vozidel je veřejně přístupným. Pokud soudy dospěly k závěru, že obviněná naplnila skutkovou podstatu posuzovaného trestného činu tím, že „jinak zpracovala osobní údaj o jiném“, nepřihlédly ke skutečnosti, že podmínkou naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu je současný zásah do soukromí osoby, o jejíž osobní údaje jde. Pokud se tak nestane, jde toliko o nesprávný postup při výkonu státní správy, nikoli o jednání, které by bylo postižitelné prostředky trestního práva. Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když uvedla, že jí byl uložen trest zákazu činnosti v rozsahu, jaký zákon nepřipouští. Soudy obviněné uložily trest zákazu činnosti, aniž by blíže stanovily jeho rozsah. „Povolání ve státní správě“ je široký a neurčitý pojem a dovolatelce tak byl prakticky zakázán výkon jakéhokoliv zaměstnání u státního orgánu, bez ohledu na to, zda zakazovaná činnost má souvislost s nakládáním s osobními údaji. Vymezení trestu je tak v rozporu s ustanovením §49 odst. 1 tr. zák.
V závěru dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněné vyjádřil tak, že je mu třeba přisvědčit. Ze soudy zjištěného skutkového stavu ani z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nelze dovodit na základě jakých důkazů soudy dospěly k jednoznačnému závěru o vině obviněné posuzovaným trestným činem. Soud prvního stupně v podstatě pouze reprodukuje výpovědi jednotlivých svědků a při úvaze o právním posouzení úmyslného zavinění obviněné toliko konstatuje, že sice nezjistil motiv obviněné, ale její úmysl dostatečně prokazuje, že opětovná registrace vozidla na poškozenou byla provedena z počítače obviněné. Odvolací soud potom bez dalšího dokazování učinil vlastní závěry o motivu obviněné, když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že obviněná bezpochyby jednala na objednávku blíže nezjištěné osoby, aby firmě B. S. ztížila vymáhání poplatku za umístění vozidla na odstavném parkovišti. Tyto závěry však nemají oporu v provedeném dokazování. Pouze tvrzení obviněné, že registr vozidel je veřejně přístupným rejstříkem není zcela přesné. Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, je do registru vozidel oprávněn nahlížet a požadovat opisy a výpisy pouze ten, kdo prokáže právní zájem.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Fressoz a Roire proti Francii) vyplývá, že ustanovení týkající se ochrany osobních údajů musí být aplikována s určitou flexibilitou a bez nadměrného formalismu. V tomto smyslu se vyjadřuje i Ústavní soud, z jehož nálezů (IV. ÚS 19/03, I. ÚS 69/06, IV. ÚS 469/02) vyplývá, že při interpretaci právních norem je třeba se vyvarovat přehnaného formalismu a libovůle a trestní právo chápat jako ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být využívány pouze tehdy, pokud použití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je neúčelné. V posuzovaném případě se totiž evidentně jedná o případ, kdy by stačil postup podle ustanovení §21 písm. a), b) zákona č. 101/2000 Sb., tj. odstranění nepřesností v osobních údajích a omluva poškozené, které chybný postup Magistrátu hl. města Prahy způsobil určité komplikace. Protože na základě ustáleného skutkového stavu není možno určit, zda se obviněná dopustila skutku, jehož spáchání je jí kladeno za vinu, ani zda tento skutek má znaky trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení přezkoumávané části napadeného rozhodnutí předcházející a poté dospěl k závěru, že podané dovolání je zčásti důvodné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná uplatnila tento dovolací důvod námitkou, jejíž podstatou je tvrzení, že skutek byl nesprávně právně posouzen, když popis skutku ve výroku rozsudku neobsahuje všechny potřebné skutečnosti tak, aby bylo možno usuzovat na naplnění všech zákonných znaků trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a dále námitkou, že posuzovaný skutek neměl být posouzen jako trestný čin, protože se jedná pouze o nesprávný postup při výkonu státní správy.
Trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti neoprávněně sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné správy, přičemž tento čin spáchá porušením povinností vyplývajících z jeho povolání, zaměstnání nebo funkce.
Z právní věty napadeného rozsudku je zřejmé, že Městský soud v Praze považoval za naplněné ty znaky trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněná úmyslně neoprávněně jinak zpracovala osobní údaje o jiném, shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné správy, a tím porušila povinnosti vyplývající z jejího zaměstnání.
V obecné rovině lze připomenout, že ochranu osobních údajů o fyzických osobách, jakož i práva a povinnosti při zpracování těchto údajů upravuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jenž se vztahuje na veškeré zpracování osobních údajů, ať k němu dochází automatizovaně nebo jinými prostředky, a to zejména ze strany státních orgánů, orgánů územní samosprávy či jiných orgánů veřejné moci (srov. §1, §3 odst. 1, 2 výše označeného zákona). Orgány vykonávající veřejnou správu jsou přitom orgány státní správy, orgány územní samosprávy, orgány jiné samosprávy a orgány, které jsou za orgány veřejné správy prohlášeny zákonem. Za zpracovávání osobních údajů se podle §4 písm. e) tohoto zákona považuje jakákoliv operace nebo soustava operací systematicky prováděná s osobními údaji, a to automatizovaně nebo jinými prostředky. Jedná se zejména o jejich shromažďování, ukládání na nosiče informací, úpravu nebo pozměňování, vyhledávání, používání, třídění atd.
Osobním údajem se přitom rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů (fyzická osoba) se považuje za určený nebo určitelný, jestliže jej lze přímo či nepřímo identifikovat /např. na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických kupř. pro jeho fyzickou identitu - k tomu srov. §4 písm. a) citovaného zákona/.
Dále je třeba poukázat na právní úpravu registrace silničních motorových vozidel provedenou zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z ustanovení §6 odst. 1 a §11 odst. 1 tohoto zákona vyplývá pro každého vlastníka (provozovatele) silničního motorového vozidla povinnost požádat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností o přihlášení takového vozidla do evidence registru silničních vozidel, jakož i o provedení změny v něm zapisovaných údajů. Údaji zapisovanými do registru, který vedou obecní úřady obcí s rozšířenou působností (v zásadě podle bydliště vlastníka vozidla) jsou mimo jiné informace týkající se vlastníka (provozovatele) konkrétního silničního motorového vozidla, tj. v případě fyzické osoby její jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, popřípadě adresa místa pobytu při udělení azylu (srov. §4 odst. 4 tohoto zákona).
V souvislosti s dovolací námitkou obviněné vztahující se k údajné veřejné přístupnosti databáze vlastníků motorových vozidel je třeba zdůraznit, že podle §4 odst. 3 tohoto zákona je do registru silničních motorových vozidel oprávněn nahlížet a požadovat od obecního úřadu obce s rozšířenou působností opis nebo výpis zapsaných údajů pouze ten, kdo prokáže právní zájem. Proto Nejvyšší soud této dovolací námitce nemohl přisvědčit. Stejně tak nemohl přisvědčit tvrzení dovolatelky, že údaje obsažené v registru motorových vozidel se nemohly dostat mimo okruh oprávněných subjektů a že jí provedená změna v údajích o vlastnictví motorového vozidla nepředstavuje takový zásah do soukromí poškozené, jaký má na mysli ustanovení §178 tr. zák. Pokud tedy obviněná v podaném dovolání argumentovala též tím, že registr vozidel je veřejně přístupnou databází a že údaje v něm obsažené již z tohoto důvodu nepožívají zákonné ochrany, popřípadě je nelze pokládat za takové osobní údaje, jež jsou chráněny v ustanovení §178 odst. 1 tr. zák., tak podle názoru Nejvyššího soudu údaje shromážděné příslušnými orgány veřejné správy (tj. orgány obcí s rozšířenou působností) v registru silničních motorových vozidel na základě zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (zák. č. 56/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vztahující se k evidenci silničních motorových vozidel jsou takovými osobními údaji, na něž se vztahuje ochrana poskytovaná výše již citovaným zákonem č. 101/2000 Sb., když obsahují mimo jiné informace o jménu a příjmení konkrétní fyzické osoby, její rodné číslo a místo trvalého pobytu a údaj o tom, že takto určený subjekt je vlastníkem konkrétního motorového vozidla. Údaje o vlastnictví konkrétního motorového vozidla osobou identifikovanou jejím jménem, příjmením, rodným číslem a bydlištěm, které zpracovává příslušný orgán veřejné správy na základě oznámení (žádosti) vlastníka (provozovatele) motorového vozidla, jsou tak informacemi podléhajícími ochraně ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a porušení povinností při jejich zpracování může při splnění dalších zákonných podmínek zakládat trestní odpovědnost pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 tr. zák. Jestliže ze strany pracovníka příslušného orgánu veřejné správy, jenž je oprávněn a povinen zanést do této evidence (např. do elektronické části tohoto registru) jen takové údaje, které mu vlastník (provozovatel) vozidla oznámí, dojde k zapsání údajů, jež jsou v evidentním rozporu se skutečností (např. učiní zcela svévolně zápis o vlastnictví konkrétního motorového vozidla určitou osobou), pak takové jednání může naplňovat zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 tr. zák. Nelze také přehlédnout, že údaje z registru motorových vozidel lze sdělit osobám, které na tom prokážou právní zájem (např. v posuzované věci v souvislosti s uplatňováním nároků na úhradu poplatku za skladování odtaženého motorového vozidla), přičemž dotčenému subjektu tak mohou vzniknout nezanedbatelné potíže, a to i materiální povahy (např. úhrada za parkování odtaženého vozidla).
Z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se ve vztahu k naplnění zákonných znaků objektivní stránky posuzovaného trestného činu podává, že podstata trestného jednání obviněné spočívala v tom, že jako pracovnice Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správního, opětovně zaregistrovala vozidlo značky Škoda Favorit 135 L, na jeho předchozí majitelku S. Ř. tak, že provedla neoprávněný záznam do elektronické části registru vozidla spočívající ve zrušení avizace odhlášení vozidla, a to bez předložení řádně vyplněné žádosti, neboť oprávněná S. Ř. o odhlášení vozidla nežádala. Jinak řečeno, obviněná se měla posuzovaného trestného činu dopustit tím, že k osobním údajům poškozené S. Ř. vedeným v elektronickém registru vozidel neoprávněně přiřadila údaj o jejím (opětovném) vlastnictví výše označeného vozidla, a tím porušila též své povinnosti vyplývající z jejího zaměstnání u Magistrátu hlavního města Prahy.
Podle názoru Nejvyššího soudu však výše popsané skutkové okolnosti samy o sobě ještě nesvědčí nejen pro závěr, že obviněná svým jednáním naplnila všechny formální zákonné znaky jí přisouzeného trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ale ani o tom, že její jednání vykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti tak, aby jej bylo možno právně kvalifikovat jako trestný čin, nehledě již na požadavky vyplývající z ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vztahující se k podmínkám vyšší trestnosti činu.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněná M. M. byla v rozhodné době zaměstnankyní Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správního, kde bylo náplní její práce provádění záznamů do registru motorových vozidel. Dne 27. března 2003 byl z počítače užívaného obviněnou proveden úkon v elektronické části registru vozidel spočívající ve zrušení avizace odhlášení vozidla značky Škoda Favorit, a tím tedy došlo k jeho opětovnému přihlášení na jeho předchozí majitelku S. Ř. Soud zjistil, že k počítači znala vstupní kód a přístupové heslo pouze sama obviněná, proto dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že zpracování údajů provedla právě ona (srov. str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru odkázal na svědecké výpovědi J. Ch., D. F., H. D. a P. M., jakož i na listinné důkazy, především na vlastní výpis z elektronické části registru vozidel ze dne 27. března 2003. Na tomto podkladě soud dospěl k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněné založená na tvrzení, že žádný úkon směřující ke změně údajů ohledně vlastnictví předmětného vozidla neprovedla. Nejvyšší soud sice v tomto směru neshledal důvody k tomu, aby se od těchto závěrů, s nimiž se v odvolacím řízení ztotožnil i odvolací soud, odchýlil, a to zejména již s přihlédnutím k zákonnému vymezení rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu, avšak i tak zůstalo nejasným, zda obviněná skutečně zpracovala údaje v elektronické části registru neoprávněně, tedy zda bez jakéhokoli podkladu zapsala do této evidence zrušení avizovaného převodu předmětného automobilu, v důsledku čehož jako jeho vlastník byla i nadále evidována poškozená S. Ř. Jak je již ze shora uvedeného zřejmé, tak ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněná provedla změnu v elektronické části registru vozidel bez předložení „řádně vyplněné žádosti“ o provedení změny od oprávněné osoby. V odůvodnění rozsudku se ale mimo jiné konstatuje výpověď poškozené S. Ř., z níž vyplývá, že jí byla v průběhu přípravného řízení předložena k nahlédnutí „žádost o zrušení avizace odhlášení vozidla“ (srov. str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 rozsudku odvolacího soudu), kterou však nepodávala ani nepodepisovala. Soudy však ohledně tohoto tvrzení ve vztahu k takové žádosti nezaujaly žádné stanovisko. Není ani zřejmé, zda tato žádost byla součástí spisové dokumentace k dotčenému vozidlu, kterou soudu prvního stupně zapůjčil pro účely trestního řízení Magistrát hlavního města Prahy, a tedy zda se žádost, o níž vypovídala poškozená S. Ř., vůbec stala předmětem dokazování ze strany obou soudů. Zůstalo tak neobjasněno, zda „neoprávněný záznam“ do evidence motorových vozidel spočíval v tom, že obviněná provedla změnu údajů bez jakékoli žádosti oprávněného subjektu (vlastníka či provozovatele vozidla) anebo zda takovou změnu provedla aniž se řádně přesvědčila o splnění všech náležitostí podané žádostí (např. o tom, zda žádost byla podána či podepsána k tomu oprávněnou osobou).
Soudy se dostatečně nezabývaly ani zjišťováním subjektivní stránky trestného činu podle §178 odst. 1 tr. zák. Tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně (výše již citovaná), jakož i závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, neobsahují v podstatě žádné relevantní skutkové okolnosti, na jejichž podkladě bylo možno učinit právní závěr, že obviněná se činu dopustila zaviněně (úmyslně) ve smyslu ustanovení §4 tr. zák.
Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se přitom musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7) se k otázce zavinění obviněné uvádí jen to, že „aniž byl zjištěn motiv jednání obžalované…z provedených důkazů nepochybně vyplývá, že … obžalovaná…provedla neoprávněný záznam do elektronické části registru vozidla…bez předložení řádně vyplněné žádosti o provedení změny od oprávněné osoby …, čímž naplnila obžalovaná jak po subjektivní, tak po objektivní stránce veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona.“ Odvolací soud se potom i v tomto směru v zásadě ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně, když v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že „…bylo nade vší pochybnost prokázané, že obžalovaná svým jednáním úmyslně jinak zpracovala údaj o jiném shromážděný v souvislosti s výkonem veřejné správy a porušila tím povinnost vyplývající z jejího zaměstnání,…jednání se samozřejmě obžalovaná dopustila v přímém úmyslu, neboť k tomuto záznamu do elektronické části registru vozidla neměla obžalovaná žádný oficiální podnět a potřebné písemné doklady …o prokázání přímého úmyslu tak nemá odvolací soud jakýchkoliv pochybností…“. Ve vztahu k zjištěnému motivu jednání obviněné, o nějž také opřel své závěry v otázce zavinění obviněné, ovšem odvolací soud oproti soudu prvního stupně uzavřel, že obviněná jednala zřejmě na základě objednávky další osoby, která byla tehdy skutečným vlastníkem vozidla, aby tak ztížila společnosti B. (obchodní firmou společnosti je ve skutečnosti „B. S., s. r. o.“) vymáhání poplatků za uskladnění vozidla na odstavném parkovišti, která poté poplatky vymáhala po poškozené S. Ř. Takové úvahy odvolacího soudu významné i pro závěry ohledně zavinění však zjevně nemají oporu v provedeném dokazování a jsou víceméně spekulativní povahy. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i odvolací soud, totiž takové závěry o motivaci obviněné nijak nevyplývají a pokud odvolací soud sám neprovedl ve veřejném zasedání další důkazy nebo nezopakoval důkazy již provedené, byl hodnocením důkazů soudem prvního stupně vázán (§263 odst. 7 tr. ř.). Nejvyšší soud připomíná časové souvislosti týkající se posuzované věci, jimiž se odvolací soud nijak nezabýval. Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních agend (dále též jen „Magistrát“) byla dne 18. 7. 2001 doručena žádost poškozené S. Ř. o změnu údaje ohledně vlastnictví vozidla zn. Škoda Favorit 135 L, a to na nového majitele J. N. (č. l. 14). Není sporu o tom, že obviněná M. M. se na provedení této změny ke dni 18. 7. 2001 ani nemohla podílet, neboť na Magistrátu začala pracovat až v roce 2002. Uvedené vozidlo pak bylo dne 17. 5. 2002 odtaženo na parkoviště společnosti B. S., s. r. o. (viz č. l. 106) a teprve dne 25. 2. 2004 (tj. za další téměř dva roky) tato společnost vyzvala poškozenou S. Ř. k úhradě nákladů za parkování tohoto vozidla (č. l. 105). Až poté poškozená u Magistrátu zjistila, že dne 27. 3. 2003 došlo ke zrušení avizace odhlášení předmětného vozidla z její osoby na J. N. ( č. l. 18). Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, jakým způsobem se odvolací soud s těmito skutečnostmi vypořádal. To znamená, jak soud kupř. nahlížel na zjištění, že J. N. (nový majitel předmětného vozidla) se na shora uvedené adrese svého bydliště více jak deset let vůbec nezdržuje, přičemž jeho poslední evidovaná adresa bydliště je shodná se sídlem Městského úřadu v Blansku (č. l. 48), jak jsou s tím slučitelné závěry odvolacího soudu o motivu činu obviněné spočívajícím údajně v tom, aby jejím neoprávněným zásahem do registru motorových vozidel se aktuální vlastník předmětného auta – J. N. - vyhnul placení poplatků za skladování odtaženého vozidla, zvláště když nebylo zjištěno, zda se s ním obviněná vůbec zná, popřípadě nakolik se spolu znají, jaký je jejich vztah apod., a navíc když J. N. nemohl být v tomto řízení jako svědek vyslechnut, neboť dosud nebyl dosažitelný ani pro orgány činné v trestním řízení.
Proto v dalším řízení s ohledem na výše vytýkané nedostatky bude nutno z evidence motorových vozidel vedené u Magistrátu hlavního města Prahy, odbor dopravně správních agend, opatřit veškerou dokumentaci vztahující se k předmětnému vozidlu (Škoda Favorit 135 L) za účelem náležitého zjištění, jaké vlastně písemné podklady (žádosti, oznámení apod.) se v ní nacházejí, a jejího předložení poškozené S. Ř., aby tak bylo postaveno najisto, o které žádosti se vyjadřovala tak, že ji nepodávala a že podpis na ní není jejím podpisem. Stejně tak bude třeba se pokusit zjistit současný pobyt svědka J. N. a pak případně provést jeho výslech k výše již naznačeným otázkám, popřípadě vykonat i další v úvahu ještě přicházející dokazování.
V neposlední řadě lze na adresu soudů obou stupňů poznamenat, že v zásadě ignorovaly okolnosti vztahující se k naplnění materiální stránky posuzovaného trestného činu. Z výroku ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývají žádné skutečnosti na podporu jejich závěru, že čin obviněné je i z hlediska jeho společenské nebezpečnosti trestným činem ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. Nelze totiž vůbec zjistit na základě jakých skutečností soudy takový závěr učinily, když z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá jen to, že stupněm společenské nebezpečnosti činu obviněné se zabývaly pouze v souvislosti s vyvozováním trestněprávních následků, tj. při ukládání trestu, avšak nikoliv v rovině posuzování její viny, resp. vyvozování trestní odpovědnosti vůbec (srov. str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 – 8 napadeného rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů tak vlastně nelze vůbec zjistit, zda a případně jakým způsobem se vypořádaly s otázkou splnění materiální podmínky trestnosti posuzovaného činu obviněné na podkladě kritérií vyplývajících z ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Objektem trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 tr. zák. je právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů a jejich zneužíváním, jakož i ochrana dalších práv a zájmů, které zveřejněním osobních údajů mohou být poškozeny, tedy právo na ochranu před neoprávněnými dispozicemi s osobními údaji (srov. čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Stranou úvah soudu přitom nemůže zůstat ani ústavní princip proporcionality, tedy především ta skutečnost, zda v projednávaném případě převažuje zájem společnosti na účinném stíhání takového jednání, zda použité prostředky trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli, a v návaznosti na něj nutno přihlédnout k limitům trestního práva vymezených principem „ultima ratio“ majícím ústavněprávní základ právě v principu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05).
Z dosud učiněných skutkových zjištění obou soudů ve vztahu k okolnostem činu vyplývá, že v posuzované věci se jednalo o první a jediné obdobné pochybení obviněné M. M. Na základě dosud vykonaného dokazování přitom nebylo přesvědčivě zjištěno, že by měla na posuzovaném provedení změny v registru nějaký osobní zájem, popř. že by údaje změnila ve prospěch jiných osob. Z provedených důkazů zatím nevyplývá ani jiný reálně možný motiv jednání obviněné. Závěry, které v tomto směru učinil odvolací soud nejsou příliš přesvědčivé (viz shora). Jak již výše bylo konstatováno, společnost B. S., s. r. o., na jejímž odstavném parkovišti bylo dotčené vozidlo zaparkováno, vyzvala poškozenou S. Ř. k úhradě dlužného parkovného až dne 25. února 2004, přičemž ke změně v registru vozidel došlo již dne 27. března 2003 (tedy jedenáct měsíců před výzvou k úhradě parkovného). Pokud jde o následky činu, tak sama poškozená S. Ř. vypověděla, že se o opětovné registraci vozidla na své jméno dozvěděla až poté, co k výzvě společnosti B. S. s. r. o. požádala na Magistrátu o výpis dat z registru vozidel (srov. str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), tedy až dne 14. dubna 2004. Do té doby nebyla jako údajný vlastník vozidla nikým kontaktována a z tohoto pohledu jí nevznikly žádné potíže. Není pak nevýznamné ani zjištění, že ani poté poškozené nevznikla žádná majetková újma, když společnost B. S., s. r. o., po zjištění, že poškozená není vlastníkem dotčeného vozidla, ji více nekontaktovala a dlužnou částku parkovného po ni dále již nepožadovala a poškozená ji rovněž neuhradila.
Popsané okolnosti, za nichž obviněná spáchala čin, který oba soudy kvalifikovaly jako trestný, mohou natolik ovlivnit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, že je není možno pominout. Bylo tedy třeba velice pečlivě posuzovat kritéria pro určení společenské nebezpečnosti činu naznačená v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., což se v napadených rozhodnutích nestalo. Přitom nelze přehlédnout, že z hlediska principu subsidiarity trestní represe a z něj vyplývající zásady „ultima ratio“ bylo na místě se zabývat též tím, zda zjištěné jednání obviněné M. M., jehož se dopustila porušením svých pracovních povinností, neumožňovalo řešit celou situaci postupem předvídaným v ustanovení §21 odst. 1, 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, spočívajícím např. v neprodleném odstranění vzniklého stavu (či v poskytnutí omluvy, popř. jiného zadostiučinění – srov. znění tohoto zákona účinné do 25. 7. 2004), a nikoliv prostředky trestního práva. Pokud soudy za této situace čin obviněné bez dalšího posoudily dokonce podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji /§178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák./, pak již zcela pominuly ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., podle něhož platí, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Rozhodnutí obou soudů postrádá sebemenší zmínku vztahující se k posouzení věci též z hlediska aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková věta, tak jak je formulována ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, s níž se v napadeném rozsudku ztotožnil i odvolací soud, a to ani ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, zatím neobsahuje takové skutkové okolnosti, na jejichž podkladě by bylo možno učinit přesvědčivý závěr o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., z hlediska naplnění jak formální, tak materiální podmínky trestnosti činu. Proto Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněné důvodným a zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, když příčina vytýkaných nedostatků má svůj původ již v řízení před soudem prvního stupně. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud pak přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v intencích výše uvedeného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.).
Po zrušení uvedených rozhodnutí se tedy trestní věc vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně. Povinností tohoto soudu bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc znovu projednat ze všech hledisek, na něž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí upozornil, a znovu posoudit, zda stíhaný skutek vykazuje znaky trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a zda je pak vůbec na místě řešení posuzované věci prostředky trestního práva (princip subsidiarity trestní represe).
Pokud tedy soud na základě již provedených a podle potřeby doplněných skutkových zjištění dospěje k závěru, že je naplněna formální stránka posuzovaného trestného činu, zaměří se na zjištění, zda toto jednání dosahuje i potřebného stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost, a přitom vezme do úvahy již zmiňovanou zásadu ultima ratio.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
S ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu vztahující se k posouzení otázky viny obviněné a výsledek dovolacího řízení nebylo nutno se již blíže zabývat druhým uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na posuzovaný trestný čin.
Obviněná pod takto uplatněný dovolací důvod podřadila námitku, že jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť soud jí uložil obecně zákaz výkonu povolání ve státní správě bez ohledu na případnou souvislost s nakládáním s osobními údaji, a proto bylo porušeno ustanovení §49 tr. zák. Nepřípustným druhem trestu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu je nejen takový druh trestu, který trestní zákon vůbec nezná, ale i takový druh trestu, který je sice uveden ve výčtu druhů trestů v §27 písm. a) až i) tr. zák., avšak jeho uložení je v konkrétním případě vyloučeno, např. vzhledem k zvláštním zákonným podmínkám, za kterých jej lze uložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006, a ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004).
Nejvyšší soud jen připomíná, že účelem trestu zákazu činnosti je na časově omezenou dobu (jeden rok až deset let) zamezit pachateli, aby mohl vykonávat určité zaměstnání, povolání nebo funkci nebo takovou činnost, k níž je zapotřebí zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis, a to v případech, kdy pachatel toho zneužil ke spáchání trestné činnosti. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední, i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti, postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2004. s. 440, a dále rozhodnutí např. č. 25/1965, č. 42/1967, č. 10/1973, č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k posuzované věci to znamená, že bude-li znovu vyslovena vina obviněné posuzovaným trestným činem, pak bude na soudech, aby se přesvědčivěji než dosud vypřádaly i s tím, zda z hlediska naplnění účelu trestu je skutečně na místě obviněné uložit trest zákazu činnosti. Samozřejmě pak bude třeba se vypořádat též se stanovením rozsahu zakazované činnosti, a to jak z hlediska přiměřenosti trestu, tak zákonných požadavků vyplývajících z ustanovení §49 a §50 tr. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík