ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.319.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 319/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2007 dovolání podané obviněným P. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 12 To 363/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 69/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 5 T 69/2005, byl P. M. uznán vinným dvěma skutky, kvalifikovanými jako organizátorství trestného činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §248 odst. 1, 2 tr. zák., za který byl podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedené trestné činnost se obviněný dopustil podle zjištění Okresního soudu v Hradci Králové tím, že s M. H.:
(I.) dne 22. 10. 2004 v dopoledních hodinách v provozovně společnosti E. spol. s r. o. na základě předchozí dohody s obviněným P. M. obviněný M. H. převzal finanční hotovost 180 559,40 Kč uloženou ve firemní látkové tašce, kterou měl odevzdat na poště do zavedeného diskrétního boxu, ale látkovou tašku s finanční hotovostí ukryl v křoví, kde si ji vyzvedl obviněný P. M. a ponechal si ji pro vlastní potřebu, čímž způsobili společnosti E. spol. s r. o., škodu ve výši 180 559,40 Kč, přičemž obviněný M. H. k zakrytí jejich trestné činnosti učinil dne 22. 10. 2004 telefonicky a následně do protokolu trestní oznámení na Službu kriminální policie a vyšetřování při Okresním ředitelství Policie ČR, že mu svěřená finanční hotovost byla odcizena při loupežném přepadení, k čemuž ho přiměl P. M., který čin vymyslel a naplánoval,
(II.) dne 6. 1. 2005 v odpoledních hodinách na základě předchozí dohody s obviněným P. M. obviněný M. H. neodevzdal v provozovně společnosti E. spol. s r. o. za dobírkové zásilky přijatou tržbu ve výši 12 158,50 Kč, ale předal ji obviněnému P. M., čímž způsobil společnosti E. spol. s r. o., škodu ve výši 12 158,50 Kč, přičemž obviněný M. H. k zakrytí jejich trestné činnosti dne 6. 1. 2005 v zaměstnání I. J. jako vedoucí provozovny oznámil, že ztratil peněženku s přijatou tržbou, k čemuž ho přiměl obviněný P. M., který čin vymyslel a naplánoval.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové podal obviněný P. M. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 12 To 363/2006 tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Toto rozhodnutí bylo doručeno mimo jiné obviněnému P. M. dne 18. 12. 2006, jeho obhájci dne 30. 11. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Hradci Králové dne 28. 11. 2006.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. M. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 3. 1. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, a v návaznosti na to i rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, a to v části, která se jej týká. Ohledně dovolacího důvodu toliko odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. S odkazem na §265o odst. 1 tr. ř. dále obviněný požádal, aby Nejvyšší soud České republiky odložil výkon mu uloženého trestu odnětí svobody do doby skončení dovolacího řízení.
Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá obviněný konstatováním, že výrok o vině rozsudku nalézacího soudu, který byl potvrzen v odvolacím řízení, není podložen náležitými a řádnými důkazy. Soudy vycházely pouze z tvrzení hlavního pachatele M. H., přičemž podle názoru obviněného tato osoba není hodnověrná, v minulosti již úmyslně lhala a byla odsouzena za trestný čin podvodu. Obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že v rámci trestního řízení navrhl provedení znaleckého zkoumání hodnověrnosti osoby M. H.
Obviněný dále ve svém dovolání uvedl, že popis skutku, zejména způsobu jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže je znakem objektivní stránky způsob provedení činu, je nutno jej popsat skutkově, nikoliv právně. Při absenci vyjádření některého ze znaků skutkové podstaty trestného činu ve výroku odsuzujícího rozsudku není možné jeho existenci dovozovat pouze z odůvodnění.
V další části svého dovolání obviněný odkázal na §120 odst. 3 tr. ř., přičemž uvedl, že v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu by měl být popsán způsob provedení činu, tedy jakým způsobem, kdy a kde obviněný organizoval trestný čin zpronevěry, což však tzv. skutková věta rozsudku nalézacího soudu neobsahuje. Navíc tzv. skutková věta rozsudku nalézacího soudu spíše odpovídá formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a nikoliv účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. Použitý výraz „přiměl“ je přitom podle názoru obviněného tak neurčitý, že pod něj nelze podřadit žádné jeho konkrétní chování. K závěru soudů, že čin vymyslel a naplánoval obviněný uvedl, že tento závěr není podložen žádnými důkazy.
K uvedenému obviněný dále dodal, že konkretizace místa, času a způsobu spáchání organizátorství není v tzv. skutkové větě uvedena právě proto, že pro ni chybí podklady a důkazy. Výpověď M. H. spíše naznačuje, že jednání obviněného P. M. odpovídá návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. nežli organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný k tomu dále uvedl, že se soudy nezaobíraly intenzitou působení obviněného na M. H., tj. zejména zda posledně jmenovanému pouze sdělil, jakým způsobem by mohl řešit svoji finanční situaci nebo zda jednání M. H. nějakým způsobem řídil nebo organizoval. Obviněný rovněž namítl, že z rozsudku nalézacího soudu rovněž nevyplývá motiv jeho jednání, přičemž poukázal na skutečnost, že se zpronevěřené peníze nikdy nenašly.
V další části svého dovolání obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/04 z něhož dovozuje, že změna právní kvalifikace přináší potřebu doplnění dokazování, a pokud soud dospěje k závěru, že další dokazování není třeba, musí tento závěr dostatečně odůvodnit. Pro daný případ pak obviněný uzavřel, že při zachování dosavadní právní kvalifikace je třeba doplnit dokazování tak, aby bylo jeho organizátorství dostatečně prokázáno.
Naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že ve výroku o trestu není uveden odkaz na §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale pouze odkaz na §248 odst. 2 tr. zák., což ve svém důsledku znamená, že je obviněný odsouzen za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 2 tr. zák., i když byl podle výroku o vině shledán vinným organizátorstvím tohoto trestného činu.
Vzhledem k uvedené argumentaci obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, a aby byl zproštěn obžaloby v celém rozsahu. Pokud Nejvyšší soud České republiky přikáže věc k novému projednání a rozhodnutí, navrhl obviněný, aby přikázal věc k projednání jinému senátu. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud České republiky postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody do okamžiku skončení dovolacího řízení.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že dovolání obviněného je v části, která se zabývá hodnocením důkazů, popř. soudy učiněnými skutkovými závěry, podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Naproti tomu z pohledu zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní námitky obsahuje podle názoru státního zástupce ta část dovolání obviněného, ve které obviněný namítá, že (stručně řečeno) v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu chybí popis místa, času a způsobu, jakým spáchal organizátorství trestného činu zpronevěry, resp. chybí zde popis jakým způsobem, kdy a kde obviněný zorganizoval uvedený trestný čin, přičemž celkový popis skutku odpovídá spíše spolupachatelství, nežli účastenství. K tomuto druhu námitek státní zástupce uvedl, že sice spadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné. Učiněná skutková zjištění ohledně obviněného totiž lze právně posoudit jako organizátorství trestného činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §248 odst. 1, 2 tr. zák.
K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že označení formy účastenství v širším slova smyslu (§9 odst. 2 tr. zák.) a v užším slova smyslu (§10 odst. 1 tr. zák.) není předepsanou náležitostí výroku o trestu.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, než specifikované v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v té části dovolání, v níž obviněný namítá, že rozhodnutí nalézacího soudu není podloženo náležitými a řádnými důkazy, popř. že soudy vycházely pouze
z tvrzení hlavního pachatele M. H., jehož výpověď je podle názoru obviněného nevěrohodná. Stejný závěr pak platí ohledně otázky provedení znaleckého zkoumání hodnověrnosti osoby M. H. a ohledně námitky směřující proti závěru soudů, že čin vymyslel a naplánoval obviněný.
Obviněný totiž v těchto částech dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky vyjadřuje svoje neztotožnění s rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a z něho vyplývajícími závěry soudů ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotněprávní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v této části nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Se závěry obviněného obsaženými v další částí jeho dovolání lze souhlasit potud, že popis skutkových okolností musí být v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku uveden tak, aby odpovídal všem znakům skutkové podstaty v úvahu přicházejícího trestného činu, přičemž nestačí uvedení takových skutkových okolností toliko v odůvodnění. K tomuto závěru je však třeba dodat, že v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř. není praxe, kdy skutková okolnost případu, která odpovídá některému znaku v úvahu přicházejícího trestného činu, je v tzv. skutkové větě naznačena a dále podrobněji rozvedena v odůvodnění rozhodnutí.
Pokud obviněný dále namítl, že tzv. skutková věta v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř. neobsahuje popis, kdy a kde obviněný organizoval trestný čin zpronevěry, pak je třeba předně říci, že obviněný namítá v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. porušení procesního ustanovení a nikoliv porušení hmotného práva, jak má na mysli citovaný dovolací důvod. Stejný závěr pak platí ohledně námitky, že v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu chybí ohledně organizátorství popis způsobu provedení činu.
Pokud obviněný dále uvádí, že popis skutku odpovídá spíše spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., resp. návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., a nikoliv organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., jak dovodily soudy v předchozím řízení, je nutno konstatovat, že taková námitka obviněným zvolený dovolací důvod naplňuje a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl–li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Podle §10 odst. 1 tr. zák. pak platí dále, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně (mimo jiné) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor) [písm. a)], navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce) [písm. b)].
K tomu je třeba předně říci, že trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. se vyznačuje tím, že jej může spáchat omezený okruh pachatelů. Jen osoba, které byla zpronevěřená věc nebo jiná majetková hodnota svěřena (a tomu tak v případě obviněného P. M. nebylo), může být pachatelem tohoto trestného činu. Jiná osoba, která s účastní na spáchání tohoto trestného činu, je trestná jen podle některé z forem účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák., byť by její jednání bylo možno charakterizovat jako přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty (srov. k tomu č. 26/1995 Sb. rozh. tr.), popř. jako pomoc k trestnému činu dohodnutá ještě před jeho spácháním (srov. č. 24/2004 Sb. rozh. tr.). Navíc pachatelství je obecně závažnější forma trestné činnosti než účastenství v užším smyslu, takže změna kvalifikace na spolupachatelství na trestném činu zpronevěry by v dovolacím řízení u obviněného P. M. nebyla možná i z ohledem na zákaz reformacionis in peius uvedený v ustanoveních §265n odst. 1 a §265s odst. 2 tr. ř.
Otázkou v daném případě zůstává, zda popis skutkových okolností posuzované věci, které jsou vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a dále rozvedeny v jeho odůvodnění, lze právně kvalifikovat jako organizátorství trestného činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §248 odst. 1, 2 tr. zák., jak to učinily soudy v předchozím řízení, nebo jako jinou formu účastenství podle §10 odst. 1 tr. ř., popř. nelze je vůbec kvalifikovat jako trestný čin.
Organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. představuje nejzávažnější formu účastenství na trestném činu, přičemž za organizátora lze označit takovou osobu, která zosnovala nebo řídila spáchání trestného činu (srov. č. 67/1971 Sb. rozh. tr.). Znak „zosnování“ spočívá zejména ve vymyšlení plánu jak spáchat trestný čin, vyhledávání osob, které by se na něm měly podílet, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů těmto osobám. Znak „řízení“ lze spatřovat zejména v usměrňování osob podílejících se na trestné činnosti, popř. vydávání konkrétních pokynů.
V předmětné věci je třeba připomenout, že z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že poté, co spoluobviněný M. H. dne 22. 10. 2004 v dopoledních hodinách v provozovně společnosti E. spol. s r. o. převzal svěřenou finanční hotovost ve výši 180 559,40 Kč uloženou ve firemní látkové tašce, kterou měl odevzdat na poště do zavedeného diskrétního boxu, tuto látkovou tašku s finanční hotovostí ukryl v křoví a k zakrytí své trestné činnosti učinil dne 22. 10. 2004 telefonicky a následně do protokolu trestní oznámení u Služby kriminální policie a vyšetřování při Okresním ředitelství Policie ČR, že mu svěřená finanční hotovost byla odcizena při loupežném přepadení, vyzvedl si obviněný P. M. tuto tašku s penězi a ponechal si ji pro vlastní potřebu, přičemž k jednání spoluobviněného M. H. přiměl a jeho čin vymyslel a naplánoval.
Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu dále vyplývá, že poté, co dne 6. 1. 2005 v odpoledních hodinách spoluobviněný M. H. neodevzdal v provozovně společnosti E. spol. s r. o. za dobírkové zásilky přijatou tržbu ve výši 12 158,50 Kč, předal ji obviněnému P. M. ve služebním vozidle na parkovišti, a k zakrytí trestné činnosti dne 6. 1. 2005 v zaměstnání I. J. jako vedoucí provozovny oznámil, že ztratil peněženku s přijatou tržbou, přičemž k jednání spoluobviněného M. H. přiměl obviněný P. M., přičemž jeho čin vymyslel a naplánoval.
Tyto závěry pak nalézací soud rozvedl dále v odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že pokud jde o skutky uvedené v tomto rozhodnutí pod body I., II., považuje v tomto směru výpověď obžalovaného H. za věrohodnou a podloženou i ostatními důkazy (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z výpovědi jmenovaného přitom vyplývá, že (stručně řečeno) obviněný P. M. v prvním případě opakovaně sháněl peníze za účelem sázení, ve kterém měl údajně možnost vyhrát větší finanční částku. Proto jmenovaný obviněný vymyslel několik variant trestné činnosti spoluobviněného M. H., z nichž poslední nakonec byla jmenovaným realizována. Obviněný P. M. se rovněž mimo jiné podílel na přípravě obsahu výpovědi spoluobviněného H. na Policii České republiky (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Podobně tomu bylo i v druhém případě, kdy obviněný P. M. znovu sdělil spoluobviněnému M. H., že shání 40 000 Kč, a to opět na sázky. Obviněný M. stejně jako v předchozím případě přišel s plánem (viz shora uvedený popis skutku uvedený pod bodem II.), jak získat peníze z tržeb, který opět zrealizoval spoluobviněný M. H. (srov. str. 4–5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nalézací soud po zhodnocení všech provedených důkazů uzavřel, že obviněný P. M. dlouhodobě činil veškeré kroky k tomu, aby využil důvěřivosti a snadné manipulovatelnosti obžalovaného H., a dostal se tak k peněžním prostředkům pod smyšlenou legendou očekávané výhry (srov. str. 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu z výše uvedených skutkových okolností posuzovaného případu, jimiž je Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení vázán, jednoznačně vyplývá, že obviněný P. M. nejen že úmyslně inicioval spáchání uvedené trestné činnosti spoluobviněného M. H., ale rovněž vypracoval několik variant plánu na její spáchání, tj. naplnil přinejmenším znak organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. vyjádřený slovem „zosnoval“.
Ohledně vztahu jednotlivých forem účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. je třeba obecně připomenout, že pokud by bylo možno jednání obviněného posoudit zároveň jako více forem účastenství, je třeba ve výroku o vině dát vždy přednost pouze nejzávažnější formě, neboť další formy jsou v ní již obsaženy (srov. č. 4/2000 Sb. rozh. tr.). Organizátorství je přitom nejzávažnější formou účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. Za situace, kdy soudy v předchozím řízení dospěly k závěru, že obviněný byl ve vztahu k trestné činnosti hlavního pachatele organizátorem a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil, je otázka případného posouzení jednání obviněného i jako jiné formy účastenství z pohledu právní kvalifikace a posouzení trestnosti jeho jednání bezpředmětná.
Vzhledem k uvedeným závěrům shledal Nejvyšší soud uvedenou námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Pokud obviněný dále namítl, že výraz „přiměl“ je tak neurčitý, že pod něj nelze podřadit žádné jeho konkrétní chování, pak lze v podstatě odkázat na to co bylo podrobně řečeno ohledně předchozích námitek. Pro úplnost je možno říci, že použitý pojem je nutno chápat v celkovém kontextu skutkové věty a rovněž příslušných částí odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Z nich vyplývá povaha jednání obviněného jako organizátorství k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §248 tr. zák. Vzhledem k tomu je nutno i tuto dílčí námitku obviněného považovat za zjevně neopodstatněnou.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Namítá–li obviněný, v rámci citovaného dovolacího důvodu, že ve výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu není uveden odkaz na §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a naznačuje li tak fakticky, že je tento výrok neúplný, je třeba předně konstatovat, že taková námitka zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplňuje a Nejvyšší soud se jí proto dále věcně zabýval.
Pokud jde o náležitosti výroku o trestu, je třeba vycházet zejména z ustanovení
§122 tr. ř. Podle citovaného ustanovení platí, že odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen. Z ustanovení §10 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že výrok o trestu musí obecně obsahovat jednak zákonné pojmenování uloženého druhu trestu, jeho výměru (u těch druhů trestu, u nichž to přichází v úvahu), zákonná ustanovení (resp. jednotlivé odstavce) zvláštní části trestního zákona, podle kterých je trest ukládán, popř. stanovení způsobu výkonu trestu. V případech, kdy je ukládán úhrnný, souhrnný či společný trest nebo je např. ukládán trest pod dolní hranicí trestní sazby, je třeba uvést rovněž příslušná ustanovení obecné části trestního zákona, podle nichž je takový trest ukládán.
V případě výroku o trestu u účastníka trestného činu však trestní řád nevyžaduje, aby v něm byl uveden odkaz na příslušná ustanovení trestního zákona upravující účastenství, tj. odkaz na některý či oba odstavce §10 tr. zák. Ostatně účastníku trestného činu není ukládán příslušný trest podle posledně citovaného ustanovení trestního zákona, neboť v něm není uveden žádný konkrétní trestní postih (tj. zejména druh a výměra trestu), ale trest je ukládán zejména podle konkrétních ustanovení zvláštní části trestního zákona, popř. též podle dalších ustanovení obecné části trestního zákona, která se vztahují k ukládání trestů za trestný čin, na jehož páchání se odsouzený účastnil. Vzhledem k uvedenému shledal Nejvyšší soud i poslední námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že obviněný P. M. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného P. M. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch