ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.33.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 33/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2007 dovolání podané obviněným Ing. J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 8 To 63/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 64/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 2 T 64/2005 byl Ing. J. K. uznán vinným dvěma skutky, kvalifikovanými jako trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., za které byl podle §250b odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Ministerstvo zemědělství České republiky odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný a příslušný státní zástupce odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 8 To 63/2006, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2006, sp. zn. 8 To 63/2006 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. J. K. uznal vinným dvěma skutky, kvalifikovanými jako trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., za které jej podle §250b odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon obviněnému podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Ministerstvo zemědělství České republiky odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni byl mimo jiné doručen obviněnému Ing. J. K. dne 11. 10. 2006, jeho obhájcům dne 26. 9. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Domažlicích dne 25. 9. 2006.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že:
1. dne 28. 2. 2001 v D. jako předseda představenstva společnosti V.–H., a. s., podal žádost o poskytnutí vyrovnávacího příspěvku podle nařízení vlády č. 505/2000 Sb., protože si byl vědom nesplnění kriterií, ve snaze získat vyrovnávací příspěvek v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 shora uvedeného nařízení vlády, v podkladech k žádosti neuvedl, že společnost v době od 1. 1. 2001 do 18. 1. 2001, než byla uzavřena smlouva o podnájmu části pozemků o rozloze 504,71 ha s podnajímatelem – společností A. K. a. s., hospodařila i na těchto pozemcích a na stejné rozloze zemědělské půdy bude hospodařit i po ukončení podnájmu od ukončení sklizně do 31. 12. 2001, což ke dni podání žádosti znamenalo, že nesplní stanovená kriteria pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku podle §10 odst. 4 zmíněného nařízení vlády, v důsledku neuvedení těchto skutečností společnost V.–H. a. s. obdržela ke škodě České republiky zastoupené Ministerstvem zemědělství vyrovnávací příspěvek v celkové výši 730 803 Kč,
2. dne 27. 2. 2002 v D. jako předseda představenstva společnosti V.-H., a. s., podal žádost o poskytnutí vyrovnávacího příspěvku podle nařízení vlády č. 505/2000 Sb. ve znění nařízení vlády č. 500/2001 Sb., protože si byl vědom nesplnění kriterií, ve snaze získat vyrovnávací příspěvek v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 shora uvedeného nařízení vlády v podkladech k žádosti neuvedl, že společnost v době od 1. 1. 2001 do 31. 1. 2002, než byla uzavřena smlouva o podnájmu části pozemků o rozloze 465,0299 ha s podnajímatelem – společností T. K. s. r. o., hospodařila i na těchto pozemcích a na stejné rozloze zemědělské půdy bude hospodařit i po ukončení podnájmu nejméně od 30. 11. 2002 do 31. 12. 2002, což ke dni podání žádosti znamenalo, že žadatel nesplní stanovená kriteria pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku podle §10 odst. 4 zmíněného nařízení vlády, v důsledku neuvedení těchto skutečností společnost V.–H. a. s. obdržela ke škodě České republiky zastoupené Ministerstvem zemědělství vyrovnávací příspěvek v celkové výši 603 815 Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný Ing. J. K. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Z. H. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Domažlicích dne 28. 11. 2006.
Obviněný svým dovoláním napadl výrok o vině a trestu citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni. Jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný předně v tom, že odvolací soud vyslovil v tzv. skutkové větě svého rozhodnutí závěr, že obviněný podal žádost o dotaci. K tomu obviněný uvedl, že žádost fyzicky nedoručoval a tedy ani nepodal, přičemž dále poukázal na skutečnost, že skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu uvádí znak „v žádosti uvedl“, avšak soudy v předchozím řízení se vůbec nezajímaly o otázku, kdo v žádosti nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje uvedl, což je jak naznačeno znak skutkové podstaty trestného činu.
Obviněný dále uvedl, že se odvolací soud snažil tento „problém“ překlenout mimo jiné konstatováním, že pokud někdo věděl nebo musel vědět, že žádost je podávána, je toto vědomí jednáním, resp. toto vědomí nahrazuje jednání, přičemž s tímto názorem vyjádřil obviněný nesouhlas. Stejný nesouhlas vyslovil obviněný i ohledně závěru, že znak skutkové podstaty trestného činu podle §250b tr. zák. vyjádřený slovy „kdo v žádosti nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje“ je naplněn i osobou, která sice v příloze žádosti žádné údaje neuvede ani nezamlčí, ale přílohu podepíše. Obviněný rovněž poukázal na nesrozumitelnost kriterií a podmínek pro poskytnutí dotací a vyrovnávacího příspěvku.
V další části svého dovolání obviněný připomněl Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 7/2000 podle kterého je pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §250b tr. zák. spáchaného v souvislosti se zemědělskými dotacemi nezbytné prokázat, že pachatel uvedl v žádosti o poskytnutí podpory nebo pomoci podle nařízení vlády č. 24/1999 Sb., resp. nařízení vlády č. 341/1997 Sb. vědomě údaje, jež jsou rozhodné pro poskytnutí dotace, které neodpovídají skutečnosti. K tomu obviněný uvedl, že ne každý nesprávný údaj je zároveň údajem nepravdivým. Nepravdivý údaj totiž musí obsahovat lež, resp. vědomě uvedenou nepravdu. Tedy pouze vědomě lživý údaj o skutečnosti rozhodné pro poskytnutí dotace ve smyslu §250b tr. zák. je nepravdivým údajem ve smyslu tohoto ustanovení. Tuto okolnost je třeba v trestním řízení prokázat. Totéž platí i o zamlčení podstatných údajů a uvedení údajů hrubě zkreslených.
V následující části svého dovolání obviněný namítl, že čestné prohlášení nelze chápat jako součást právního úkonu, nýbrž jde o náhradu důkazu v řízení. K tomu obviněný dále uvedl, že takový důkaz nemůže být podkladem k žádosti (návrhu), přičemž v daném případě tvořily takové podklady výpočty obhospodařované plochy, které vyhotovil Ing. O. Č., který však za jejich správnost nebyl učiněn odpovědným.
Obviněný dále namítl, že v rámci řízení nebyl zpracován písmoznalecký posudek, který by se zabýval podpisem na žádosti o dotaci, v čemž obviněný spatřuje vadu řízení. K tomu obviněný dodal, že je nicméně zjevné, že žádost sám jako předseda představenstva nepodepsal a za této situace nebyl vůbec učiněn právní úkon právnické osoby. Poté obviněný zopakoval, že jeho vědomí o podání žádosti nenahrazuje jednání a je proto pro jeho trestní odpovědnost irelevantní.
Pokud jde o příslušná nařízení vlády, která upravují kriteria pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, uvedl obviněný, že tato kriteria jsou stanovena v §10, resp. §13 nařízení vlády č. 505/2000 Sb., přičemž však uvedená ustanovení nestanovují to, co uvádí rozsudek odvolacího soudu, a to že kriteriem je výměra pozemků a užívání pozemků po celý kalendářní rok.
Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že je objektivní skutečností, že se na předmětných pozemcích neprováděla žádná zemědělská činnost. Závěr soudu, že nařízení vlády č. 505/2000 Sb. má namysli právní hospodaření, nevyplývá podle názoru obviněného ani z obecných předpisů a ani z citovaného nařízení vlády. Obviněný přitom odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 7 A 34/1994, ze kterého podle jeho názoru vyplývá, že provozování zemědělské výroby musí být dáno nejen v právním slova smyslu jako oprávnění, ale zemědělská výroba musí být provozována i fakticky. K tomu obviněný dodal, že na rozdíl od pojmu užívání pozemku, který má nepochybně i svůj právní obsah, pojem hospodaření na pozemku svůj právní obsah nemá a ve spisovné češtině znamená faktický výkon prací na pozemku. Vzhledem k tomu obviněný uvedl, že pozemky, na kterých se žádné práce nevykonávaly, oprávněně nepovažoval za pozemky, na kterých hospodařila společnost V.–H. a. s.
S ohledem na shora uvedené závěry obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 8 To 63/2006, s výjimkou výroku o náhradě škody, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání předně uvedl, že ty námitky, které směřují proti výkladu nařízení vlády č. 505/2000 Sb., nenaplňují zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť výklad citovaného nařízení vlády je otázkou skutkovou (nikoliv hmotněprávní), jelikož §250b tr. zák. není normou s blanketní dispozicí. Pokud jde o obviněným tvrzený terminologický rozdíl mezi spojeními „podal žádost“ a „v žádosti uvedl“ uvedl státní zástupce, že obviněný jako předseda představenstva byl nepochybně osobou oprávněnou jednat za kolektivní statutární orgán společnosti V.–H. a. s., zatímco svědek Ing. O. Č. toto zákonné oprávnění neměl. Navíc není podle názoru státního zástupce rozdíl mezi jednáním osoby, která v žádosti o poskytnutí dotace záměrně neuvede podstatné údaje, a osoby, která jako oprávněný orgán potvrdí čestným prohlášením správnost údajů v takové žádosti ač ví, že v takové žádosti byly podstatné informace zamlčeny. Skutečný stav věci byl tak soudy zjištěn správně a jeho právní posouzení odpovídá zákonu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že petit dovolání je nerealizovatelný, neboť není možno zrušit výrok o vině a ponechat nedotčený výrok
o náhradě škody, který bezprostředně navazuje na výrok o vině.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné než shora navrhované rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
K samotným námitkám obviněného je třeba předně říci, že jejich podstatnou část obviněný uvedl již v rámci odvolacího řízení (srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a odvolací soud se jimi zabýval (srov. zejména str. 10 – 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Pokud jde o část první námitky obviněného, že totiž nepodal žádost o dotaci, je třeba říci, že tato námitka směřuje výlučně proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, neboť z tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu vyplývá zcela opačný závěr. Nejde tedy o námitku naplňující obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jí proto nemohl dále věcně zabývat.
Naproti tomu pokud obviněný namítá, že spojení „podal žádost“ uvedené v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu neodpovídá znaku skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. ř. vyjádřenému slovem „uvede“, je nutné konstatovat, že tato námitka již obviněným zvolený dovolací důvod naplňuje.
Je však nezbytné předeslat, že v daném případě nebyl obviněný shledán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. proto, že by snad v žádosti
o dotaci uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, ale proto, že v žádosti
o poskytnutí dotace podstatné údaje zamlčel (srov. výrok o vině rozsudku odvolacího soudu).
Přesto lze k námitce obviněného konstatovat následující:
Podle §250b odst. 1 tr. ř. platí, že trestného činu úvěrového podvodu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Ke znaku „uvede“ je přitom možno říci, že jej nelze chápat v úzkém slova smyslu tak, že by šlo pouze o fyzické napsání či vyplnění údajů v žádosti o úvěr nebo v žádosti o poskytnutí subvence či dotace, jak naznačuje obviněný. Pokud by totiž určitá osoba např. do formuláře žádosti o úvěr nebo žádosti o poskytnutí subvence či dotace úmyslně vepsala údaje nepravdivé nebo hrubě zkreslené, aniž by takovou žádost doručila bance či příslušnému orgánu oprávněnému rozhodovat o subvencích či dotacích, nedošlo by k naplnění znaku „uvede“ ve smyslu §250b tr. zák. a takové „uvedení“ by nebylo vůbec trestné jako dokonaný trestný čin.
Lze tedy konstatovat, že znak „uvede“ naplní ta osoba, jež učiní právní úkon úmyslně obsahující nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, popř. právní úkon, který neobsahuje podstatné údaje, tj. osoba uzavírající smlouvu o úvěru nebo žádající o subvenci nebo dotaci, popř. jiná osoba za tuto osobu jednající (srov. přiměřeně č. 27/2001 Sb. rozh. tr.). Bez ohledu na konkrétní formu pak musí jít svojí podstatou o podvodné jednání.
Pokud jde o jednání právnické osoby je třeba vycházet z §20 odst. 1 obč. zák. podle kterého platí, že právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). Z uvedeného vyplývá, že právní úkony právnické osoby činí statutární orgán, tj. konkrétní fyzické osoby. Z ustanovení §191 odst. 1 obch. zák. pak vyplývá, že statutárním orgánem akciové společnosti je její představenstvo. Neobsahují–li stanovy akciové společnosti něco jiného, jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva, tj. i jeho předseda. Způsob jakým členové představenstva (ať už všichni nebo jen někteří) zavazují společnost se zapisuje do obchodního rejstříku.
Přesto, že jak bylo naznačeno, vyplývají z jednání fyzické osoby, jež je oprávněna jednat jménem právnické osoby, práva a povinnosti přímo právnické osobě, jejímž jménem taková fyzická osoba jedná, nevylučuje tato skutečnost souběžné trestněprávní následky takového jednání přímo pro zmíněnou fyzickou osobu, pokud její jednání naplní všechny znaky skutkové podstaty některého trestného činu. Pro daný případ tedy z uvedeného vyplývá, že uvede–li úmyslně fyzická osoba, která jako člen statutárního orgánu jedná jménem právnické osoby, v žádosti o dotaci nebo subvenci nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, dopustí se trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Stejný závěr pak platí, pokud fyzická osoba jednající jménem společnosti učiní právní úkon s vědomím, že ten obsahuje nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo naopak podstatné údaje neobsahuje, popř. v čestném prohlášení potvrdí pravdivost některých nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů obsažených v žádosti nebo takto potvrdí jejich úplnost.
Z tzv. skutkové věty rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud učinil skutkový závěr v tom smyslu, že obviněný (stručně řečeno) ve dvou případech podal jako předseda představenstva společnosti V.–H. a. s. žádost o poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, přičemž v těchto žádostech vědomě neuvedl skutečnosti rozhodné pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, a takto jednal ve snaze jej získat protiprávně.
Popsaný závěr je pak dále rozebrán v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že obviněný jako člen statutárního orgánu oprávněný jednat jménem společnosti V.–H. a. s. stvrdil svým podpisem na čestném prohlášení správnost údajů obsažených v žádosti o vyrovnávací příspěvek, resp. stvrdil splnění podmínek pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, přitom podle závěru odvolacího soudu věděl, že kriteria pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku nebudou splněna, neboť celková rozloha obhospodařované půdy byla na počátku kalendářního roku (do uzavření smluv o podnájmu) a na konci kalendářního roku (po skončení platnosti těchto smluv) vyšší než byla plocha uvedená v žádosti. Za této situace dovodil odvolací soud, že obviněný musel být srozuměn s tím, že pokud tyto okolnosti v žádostech o vyrovnávací příspěvek neuvede a stvrdí přitom jako statutární orgán jejich správnost a úplnost, bude vyrovnávací příspěvek vyplácen neoprávněně.
Z uvedeného podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá podvodný charakter jednání obviněného, přičemž tímto jednáním obviněný naplnil znak skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. vyjádřeného slovem „podstatné údaje zamlčí“. Vzhledem k tomu shledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o druhou námitku obviněného, že (stručně řečeno) vědomí, že je žádost
o vyrovnávací příspěvek podávána, nemůže nahradit jednání, které vyžaduje trestní zákon, lze v podstatě odkázat na to, co bylo řečeno výše. Pro úplnost je možné zopakovat, že jednání obviněného spočívá právě v tom, že prostřednictvím čestného prohlášení potvrdil správnost a úplnost údajů obsažených v žádosti o vyrovnávací příspěvek, ač si byl vědom, že údaje tam uvedené neodpovídají skutečnosti a byl srozuměn s tím, že tak bude vyrovnávací příspěvek vyplácen společnosti V.–H. a. s. neoprávněně. Proto i tuto námitku obviněného shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Ohledně polemiky obviněného týkající se rozdílu mezi nesprávným údajem a údajem nepravdivým je možné říci, že tato otázka neodpovídá obviněným zvolenému dovolacímu důvodu. Obviněný zřejmě naznačuje, že údaje obsažené v žádostech o vyrovnávací příspěvek sice nebyly správné, ale nebyly ani vědomě nepravdivé, tj. že nebyl prokázán jeho úmysl (ve skutkovém slova smyslu). To však neodpovídá zjištění soudů v předchozím řízení (srov. výše). Obviněný tedy fakticky napadá skutkové závěry soudů učiněné v předchozím řízení, jimiž je Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání vázán a jde tedy o námitku, jež obsahově nenaplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o další námitku obviněného, že čestné prohlášení není možno chápat jako součást právního úkonu, je třeba říci, že právní povaha čestného prohlášení z pohledu trestněprávní odpovědnosti obviněného není relevantní. Stejný závěr lze učinit ohledně otázky, povahy a účinků žádostí společnosti V.–H. a. s. o vyrovnávací příspěvek, resp. správnosti postupu orgánu spravujícího vyrovnávací příspěvek, tj. Ministerstva zemědělství České republiky – Zemědělské agentury v Domažlicích. Znakem skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. totiž takové okolnosti nejsou. Uvedeného trestného činu se proto lze dopustit jakýmkoliv úmyslným jednáním podvodného charakteru, jehož obsahem bude uvedení (v nejobecněji chápaném slova smyslu) nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení podstatných údajů. Proto je i tato námitka obviněného zjevně neopodstatněnou.
Namítá–li dále obviněný vadu řízení s tím, že nebyl proveden písmoznalecký posudek, který by se zabýval podpisy na obou žádostech o vyrovnávací příspěvek, pak je třeba konstatovat, že tato námitka směřuje do oblasti dokazování, tj. aplikace norem práva procesního, a nelze ji proto v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat. Nejvyšší soud se jí proto nemohl dále zabývat.
Uvádí–li pak dále obviněný ve svém dovolání, že §10 (resp. §13) nařízení vlády č. 505/2000 Sb. nestanoví jako kriterium pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku výměru pozemků a užívání pozemků po celý kalendářní rok, pak je třeba říci, že tuto námitku obviněný uplatnil již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se jí podrobně zabýval. Jde přitom o otázku, která je podstatná pro skutkový závěr ohledně neoprávněnosti obdržení vyrovnávacího příspěvku od Ministerstva zemědělství České republiky.
Nejvyšší soud se v této části ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Z nařízení vlády č. 505/2000 Sb., kterým se stanoví podpůrné programy k podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství, k podpoře aktivit podílejících se na udržování krajiny, programy pomoci k podpoře méně příznivých oblastí a kriteria pro jejich posuzování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády“) totiž vyplývá, že podmínky (kriteria) pro přiznání vyrovnávacího příspěvku na program pomoci podle části druhé nařízení vlády musí žadatel splnit po celý kalendářní rok. Tento závěr vyplývá z §2 odst. 2 věty první a zejména z §10 odst. 4, podle kterého se vyrovnávací příspěvek na program pomoci méně příznivým oblastem poskytne, jestliže intenzita chovu hospodářských zvířat uvedených v bodu 6 části B tabulky přílohy č. 6 k tomuto nařízení, která jsou ve vlastnictví žadatele nebo která jsou jím chovaná na základě smlouvy o odchovu, stanovená podle bodů 5 a 6 přílohy č. 6 k tomuto nařízení, dosahuje v přepočtu na průměr za celý rok 0,300 až 1,500 velké dobytčí jednotky (na 1 ha každého zemědělského pozemku uvedeného v bodu 1 přílohy č. 7 – doplněno s účinností od 1. 1. 2002 nařízením vlády č. 500/2001 Sb.). Závěr, že podmínky pro přiznání vyrovnávacího příspěvku musí žadatel splnit po celý kalendářní rok vyplývá rovněž z Prohlášení statutárního orgánu právnické osoby – příjemce dotace, případně vyrovnávacího příspěvku, které tvoří přílohu č. 18 nařízení vlády. Tímto prohlášením totiž statutární orgán potvrzuje, že v průběhu měsíců březen až říjen roku, ve kterém byly shora uvedené právnické osobě dotace, případně vyrovnávací příspěvek poskytnuty, shora uvedená právnická osoba plnila a do konce tohoto roku bude plnit všechny podmínky pro poskytnutí dotace, případně vyrovnávacího příspěvku, k jejichž splnění se zavázala v žádosti o poskytnutí dotace, případně vyrovnávacího příspěvku. Vzhledem k uvedenému shledal Nejvyšší soud i tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde konečně o poslední námitku, že (stručně řečeno) nařízení vlády má namysli faktické hospodaření na pozemcích, a jestliže se na dotčených pozemcích neprováděla žádná zemědělská činnost, obviněný oprávněně nepovažoval tyto pozemky za pozemky, na kterých hospodařila společnost V.–H. a. s., je třeba předně uvést následující skutečnost: Otázka, zda obviněný považoval či nepovažoval shora uvedené pozemky, které nebyly zahrnuty do žádostí o vyrovnávací příspěvek, za pozemky na kterých hospodařila společnost V.–H. a. s. ve smyslu nařízení vlády, je otázka skutková, kterou se již zabýval odvolací soud. Obviněný tedy v této části fakticky napadá tyto skutkové závěry, jimiž je však Nejvyšší soud, jak již bylo několikrát řečeno, v rámci dovolacího řízení vázán. Pro úplnost lze zopakovat, že podle názoru odvolacího soudu obviněný věděl (předpokládal), že kriteria pro poskytnutí dotace nebudou splněna, zahrne–li do žádostí o vyrovnávací příspěvek také shora popsané pozemky, jež byly v průběhu obou rozhodných roků podnajaty dalším subjektům. Z uvedeného vyplývá, že tedy obviněný počítal s tím, že shora popsané pozemky, které z uvedeného důvodu úmyslně nezahrnul do žádostí o vyrovnávací příspěvek, mají být v souladu s nařízením vlády do žádostí o vyrovnávací příspěvek zahrnuty.
Obsahové náležitosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však poslední námitka obviněného splňuje v části, kde je tvrzena skutečnost, že nařízení vlády má namysli toliko faktické hospodaření na pozemcích nikoliv „právní“ hospodaření, a Nejvyšší soud se jí proto dále zabýval, byť je s ohledem na uvedené skutkové závěry odvolacího soudu významná pouze z toho pohledu, zda jednání obviněného bylo možno kvalifikovat jako dokonaný trestný čin nebo pouze jako pokus ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. Pokud by totiž obviněný sice oprávněně (tj. v souladu s nařízením vlády) neuvedl shora popsané pozemky do žádostí o vyrovnávací příspěvek, avšak se zároveň mylně domníval, že tyto pozemky v žádostech o vyrovnávací příspěvek uvedeny být mají a jednal tak (jak konstatoval odvolací soud) s cílem podvodným způsobem dostát mylně předpokládaným požadavkům nařízení vlády pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku (tj. s tímto cílem by neuvedl v žádosti ony chybějící pozemky), dopustil by se pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250b odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o právní pojem „zemědělského hospodaření“ je možno souhlasit s dovoláním obviněného, že ten není v právním řádu České republiky definován. Pouze zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve změně pozdějších předpisů, definuje v §2e odst. 3 pojem „zemědělská výroba“. Za této situace je třeba vyložit pojem „zemědělského hospodaření“ obsažený v nařízení vlády běžnými výkladovými metodami.
Smyslem vyrovnávacího příspěvku podle nařízení vlády je podpora zemědělského hospodaření v méně příznivých oblastech (§1 odst. 1 nařízení vlády). Vyrovnávací příspěvek se přitom poskytuje na 1 ha obhospodařovaných travních porostů (§9 nařízení vlády) ve výši stanovené v §11 nařízení vlády, pokud jsou splněny podmínky uvedené v §10 nařízení vlády. V této skutečnosti se zřetelně projevuje cíl státu na snížení procenta zorněné půdy v méně příznivých oblastech ve prospěch trvalých travních porostů a trvalých travních porostů na orné půdě. Tedy vyrovnávací příspěvek poskytuje stát s cílem přimět ekonomickými nástroji subjekty zemědělsky hospodařící v méně příznivých oblastech k tomu, aby pozemky, na nichž zemědělsky hospodaří, byly jimi napříště využívány k chovu dobytka.
Jak již bylo řečeno výše, z celkového kontextu nařízení vlády vyplývá, že kriteria stanovená pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku musí být žadatelem o tento příspěvek splněna po celý kalendářní rok. Takovým kriteriem je přitom v souladu s §10 nařízení vlády míra intenzity chovu dobytka na pozemcích, které obhospodařuje žadatel o vyrovnávací příspěvek. Tato míra intenzity se stanoví jako poměr mezi počtem chovaného dobytka (resp. velké dobytčí jednotky) a celkovou rozlohou žadatelem obhospodařovaných pozemků.
Nařízení vlády tedy jednoznačně počítá s tím, že žadatel do žádosti o vyrovnávací příspěvek, resp. do příslušné přílohy k této žádosti, uvede všechny druhy zemědělských pozemků (tj. ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty a ostatní plochy), které užívá na základě vlastnického práva, nájemní smlouvy nebo jiného právního důvodu, a které jsou jím určeny a využívány, byť jen po část roku nebo v omezené míře, k zemědělskému hospodaření v nejobecnějším slova smyslu. Pojem „zemědělského hospodaření“ nelze vykládat úzce v tom smyslu, že by pod něj bylo možno podřadit pouze případy, kdy je v konkrétní okamžik vykonávána na pozemcích konkrétní zemědělská činnost (např. orba, setba či sklizeň, popř. pastva dobytka), jak ve svém dovolání naznačuje obviněný. Subjekty podnikající v zemědělství totiž nepochybně zemědělsky hospodaří ve smyslu citovaného nařízení vlády na příslušných zemědělských pozemcích i v době tzv. vegetačního klidu.
Nařízení vlády v žádném ze svých ustanovení nepředpokládá, že by při zjišťování plnění kriterií pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku bylo možno zohlednit skutečnost, že žadatel na některých pozemcích hospodaří např. jen po část roku nebo si je najímá jen na dobu vegetačního období. Tím spíš není možné předpokládat, že by nařízení vlády svěřilo rozhodování o tom, které pozemky má žadatel v žádosti o vyrovnávací příspěvek, resp. do příslušné přílohy k této žádosti, pro účely výpočtu intenzity chovu uvést a které nikoliv.
Z uvedeného tedy podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že nařízení vlády vychází z předpokladu, že žadatel o vyrovnávací příspěvek uvede v příslušné příloze žádosti o vyrovnávací příspěvek nejen ty zemědělské pozemky, na kterých zemědělsky hospodaří po celý rok, ale i ty zemědělské pozemky, které za účelem zemědělského hospodaření pronajme po část roku dalším subjektům, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Jiný výklad by byl v rozporu s celkovým zněním i samotným účelem nařízení vlády, neboť by v podstatě bylo možno obcházet účel nařízení vlády tím, že by subjekt hospodařící na zemědělských pozemcích buď část těchto pozemků na určité období roku pronajal nebo by prohlásil, že na nich zemědělsky nehospodaří.
Vzhledem k těmto závěrům lze konstatovat, že poslední námitka obviněného je zjevně neopodstatněnou. Za této situace nelze souhlasit s dovoláním, že by soudy z důvodů v něm uvedených soudy v předchozím řízení pochybily, když jednání obviněného posoudily jako dokonaný trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.
Nad rámec dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že posuzovaný skutek v té podobě, jak ho vymezil Krajský soud v Plzni, nepochybně naplňuje znaky uvedeného trestného činu po formální stránce. Určité pochybnosti by však při nedostatečné znalosti věci mohly vzniknout ohledně závěru, zda je nezbytné takto úzce vymezený skutek obviněného posuzovat jako uvedený trestný čin i po stránce materiální a zda je trestní postih v tomto případě nutný i s ohledem na zásadu pomocné úlohy trestní represe. Nelze přehlédnout, že obviněný zatajil podle závěrů tohoto soudu jen skutečnost, že část pozemků nebyla pronajata po krátkou dobu roku (v druhém případě jen měsíce prosince). Tedy okolnost, která z hlediska splnění cílů, pro něž byl příspěvek poskytován, nebyla příliš významná. Takové námitky však obviněný v dovolání neuplatnil a Nejvyšší soud se tedy z tohoto hlediska správností napadeného rozsudku nemohl zabývat. K této problematice věci je však třeba pro úplnost poukázat na skutečnost, že ze smlouvy o podnájmu pozemků o výměře 504,71 ha ze dne 18. 1. 2001, kterou uzavřela společnost V.–H. a. s., jako pronajímatel, a společnost A. K. a. s., jako podnájemce, vyplývá, že pronajímateli náleží veškerá produkce z trvalých travních porostů a ostatních porostů produkujících píci, přičemž sklizeň této produkce má provést pronajímatel sám (srov. zadní stranu č. l. 129). Z uvedené smlouvy o podnájmu pozemků dále vyplývá, že agrotechnické zásahy budou prováděny technikou a pracovníky pronajímatele a tyto služby budou podnájemcem hrazeny pronajímateli (srov. rovněž zadní stranu č. l. 129). Totožné ujednání obsahuje smlouva o podnájmu pozemků o výměře 465,0299 ha ze dne 1. 2. 2002, kterou uzavřela společnost V.–H. a. s., jako pronajímatel, a společnost T. k. s. r. o., jako nájemce (srov. č. l. 159). Z toho je zřejmé, že i v době pronajímání části pozemků je zamýšlela společnost V.–H. a. s. využívat způsobem, který lze označit za zemědělské hospodaření. I z tohoto hlediska by bylo nutné posuzovat otázku, zda vyplacený příspěvek mohl v posuzovaném případě dostát svému účelu.
S ohledem na skutečnost, že obviněný Ing. J. K. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Ing. J. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch