ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.666.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 666/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2007 dovolání podané obviněným Mgr. P. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 7 To 129/2006, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 8/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 49 T 8/2006, byl Mgr. P. Š. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s M. N., za který byl podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem společně s M. N. tím, že obžalovaný Mgr. Š. v přesně nezjištěnou dobu před 28. 2. 2002 s cílem usmrtit poškozeného L. S., kterého tak chtěl „odstranit“ ze společné firmy S. R. s. r. o., aby se tak on stal jediným vlastníkem firmy, za příslib finanční odměny, když usmrtí poškozeného, najal obžalovaného M. N., který opatřil střelnou zbraň za peníze, které dostal od obžalovaného Š., se kterým společně dne 28. 2. 2002 v ranních hodinách v rodinném domě, opakovaně vystřelil nezjištěnou zbraní ráže 7,65 na poškozeného L. S. tak, že na výzvu obžalovaného Š. „dělej“ obžalovaný N. vystřelil na hlavu poškozeného a poté, co poškozený upadl na zem, na něho opětovně vystřelil, následně si vzal zbraň obžalovaný Š. a jedenkrát vystřelil na hlavu poškozeného, kterému způsobil zástřel k hornímu vnitřnímu úhlu pravé lopatky se vstřelem na levé straně brady, roztříštěním dolní čelisti se zlomeninou jazylky, průstřelem hrtanové příklopky, proděravěním pravé zadní stěny hltanu a střelným porušením pravostranných příčných výběžků krční páteře; zástřel do levého čelního laloku z pravé týlní krajiny s tečným průstřelem kůže krku, průnikem střely po pravém okraji velkého týlního otvoru, poškozením pravé zadní části tureckého sedla a uvíznutím v levém čelním laloku; průstřel hlavy z pravé temenní krajiny do levého spánku s kuželovitým defektem v temenní kosti a spánkové kosti a nepravidelně válcovitým tříštěním a okolním pohmožděním tkáně mozku od pravého temenního laloku a průchodem střely byly zasaženy i středové struktury, přičemž poškozený zemřel na místě v důsledku střelných poranění mozku.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal odvolání mimo jiné i obviněný Mgr. P. Š., na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 7 To 129/2006 ohledně jmenovaného obviněného tak, že jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Uvedený rozsudek byl doručen mimo jiné obviněnému Mgr. P. Š. dne 8. 3. 2007, jeho obhájci JUDr. V. P. dne 12. 3. 2007, jeho obhájkyni JUDr. H. R. dne 12. 3. 2007 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem dne 8. 3. 2007.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný, prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. P., dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 11. 5. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného rozsudku Vrchního soudu Praze. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění citovaného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že skutkové závěry nalézacího soudu, s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil, nejsou podloženy spolehlivými a jednoznačnými důkazy. Tento názor přitom obviněný vztáhl na závěry nalézacího soudu, že se chtěl stát jediným vlastníkem společnosti S. R. s. r. o. a chtěl proto odstranit ze společnosti poškozeného L. S., najal si proto M. N., že na poškozeného vystřelil třetí výstřel a že M. N. střílel na jeho výzvu „dělej“. K tomu obviněný dodal, že výpověď spoluobviněného N., která je jediným přímým důkazem o jeho přítomnosti na místě činu, je v rozporu s dalšími důkazy, zejména s neexistencí stop po výstřelových zplodinách na těle obviněného.
Obviněný dále poukázal na skutečnost, že nebylo prokázáno, že by spoluobviněný N. opatřil zbraň na jeho popud. Rovněž konstatoval, že bez řádného hodnocení zůstala i otázka počtu výstřelů na poškozeného. V průběhu rekonstrukce totiž bylo zjištěno, že na poškozeného bylo vystřeleno třikrát, přičemž z tvrzení spoluobviněného N., že střílel toliko dvakrát a že poté dal zbraň obviněnému Š., bylo dále vyvozeno, že naposledy střílel právě posledně jmenovaný obviněný.
V další části svého dovolání obviněný namítl, že výpověď utajeného svědka N. byla interpretována účelově v jeho neprospěch. Obviněný rovněž zpochybnil závěr učiněný podle jeho názoru na podkladě nálezu daktiloskopické stopy na místě činu, že totiž musel být v okamžiku vraždy na místě činu přítomen. K tomu dodal, že přítomnost jeho daktiloskopické stopy na místě činu je zcela přirozená, neboť jde o sídlo společnosti S. R. s. r. o. a tudíž i o jeho pracoviště. Obviněný dále namítl, že neprovedení výslechu Z. T., jakož i dalších navrhovaných důkazů podporujících obhajobu, představuje porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.
V následující části dovolání obviněný dále uvedl, že pokud by v dovolacím řízení nebylo možné uplatnit právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, pak by bylo zasaženo do základního práva dovolatele na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Závěrem svého dovolání obviněný konstatoval ohledně námitek uvedených před nalézacím a odvolacím soudem, že se těmito námitkami, týkajícími se posouzení objektivní a subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, sice oba citované soudy zabývaly, ale nedostatečně a nesprávně se s nimi vypořádaly. Za této situace pak obviněný dovodil, že nelze učinit závěr, že by jeho dovolání bylo zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 7 To 129/2006, jakož
i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 49 T 8/2006.
Na výzvu nalézacího soudu vyjádřil obviněný, prostřednictvím svého obhájce, v podání, které bylo uvedenému soudu doručeno dne 15. 5. 2007, souhlas s projednáním jím podaného dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že dovolání obviněného směřuje výlučně proti úplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudy učiněná skutková zjištění. Pokud však tato skutková zjištění byla učiněna v řádně vedeném trestním řízení a v souladu s pravidly formální logiky, je jimi dovolací soud vázán. Údajně nesprávná skutková zjištění pak nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
K výhradám obviněného ohledně posouzení objektivní a subjektivní stránky odvolacím soudem bez toho, aby tyto námitky jakkoliv konkretizoval, státní zástupce uvedl, že se těmito námitkami nelze zabývat, neboť z nich nevyplývá, co dovolatel soudům vytýká a jakých záběrů se dožaduje.
Vzhledem k uvedenému navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání podle
§265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu něž je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, než specifikované v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný totiž své námitky zaměřil toliko proti rozsahu dokazování (neprovedení výslechu Z. T.), způsobu hodnocení provedených důkazů (hodnocený provedené rekonstrukce, výpovědi spoluobviněného N., výpovědi svědka N., přítomnost daktiloskopické stopy obviněného na místě činu, popř. namítaná neexistence stop po výstřelových zplodinách na těle obviněného) a z něho vyplývajícím závěrům nalézacího soudu ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotněprávní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání v této části nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
V této souvislosti je třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Pokud jde o tvrzení obviněného, že pokud by v dovolacím řízení nebylo možné uplatnit právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, bylo by zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, pak je třeba předně konstatovat, že nejde o námitku, která by se týkala nesprávného hmotněprávního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, jak má namysli zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani o námitku, která by naplňovala jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Obviněný se totiž vyjadřuje toliko k výkladu zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nad rámec uvedeného však lze připomenout, že v právní teorii i praxi jsou vady rozhodnutí samého (error in iudicando) rozlišovány na vady týkající se skutkových otázek (error in facto) a vady týkající se samotné aplikace právních norem (hmotného) práva (error in iure). Vady týkající se skutkových otázek většinou souvisejí s dokazováním a mohou mít proto základ ve vadné aplikaci procesních norem, tj. v procesních vadách (error in procedendo). Jak již bylo naznačeno výše, omezuje se trestní řád v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko na vady hmotněprávního charakteru (arg. nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení), tedy nikoliv vady procesní (arg. a contrario).
Pokud jde konečně o obecné tvrzení obviněného, že se nalézací ani odvolací soud nedostatečně a nesprávně zabývaly námitkami uvedenými v dovolání předcházejícím řízení a že tedy nelze učinit závěr, že je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, je třeba říci, že obviněný neuvádí žádnou konkrétní okolnost, ve které spatřuje nesprávnost postupu jmenovaných soudů. Vzhledem k tomu, že je dovolací řízení ovládáno principem vázanosti návrhem (§265i odst. 3 tr. ř., §265f odst. 1 tr. ř.), je rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu vždy vymezen konkrétními námitkami dovolatele. Tomu ostatně odpovídá i povinnost podat dovolání vždy prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), neboť lze předpokládat, že takto podané dovolání bude dostatečně kvalifikované, resp. že bude obsahovat všechny zákonem požadované náležitosti. Vzhledem k uvedenému nelze citovanou obecnou námitku obviněného považovat za námitku reálně podřaditelnou pod některý zákonný dovolací důvod podle 265b tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Mgr. P. Š. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch