ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.821.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 821/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2007 dovolání podané obviněným J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 12 To 60/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 53/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 3 T 53/2006, byl J. Č. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. a §241 odst. 1 tr. zák., za který byl podle §241 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání čtyř let, se současným vyslovením dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit Mgr. G. K., na náhradě škody částku ve výši 13 357 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně, na náhradě škody částku ve výši 44 535 Kč.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kolíně se obviněný uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 27. 11. 2005 v době kolem 05:30 hod. po předchozím požívání alkoholických nápojů, zezadu dostihl Mgr. G. K., v úmyslu ji znásilnit, poškozenou chytil zezadu do kravaty a se slovy „drž hubu nebo tě zabiju” ji vlekl na odlehlé temné místo v rohu mezi domy, kde ji násilím strhl na zem, povalil ji na záda, držel ji pod krkem a druhou rukou se snažil rozepnout jí kalhoty, ale pásek nešel rozepnout, podařilo se mu to pouze u zipu kalhot, rukou se dostal pod kalhoty a znovu jí opakoval slova „drž hubu nebo tě zabiju”, neboť poškozená křikem volala o pomoc, aktivně se bránila, obžalovaného odstrkovala, a na to obžalovaný reagoval tak, že ji začal mlátit pěstmi do obličeje a od svého jednání upustil až poté, co byl vyrušen svědkyní, která na něho z okna svého bytu křičela a hodila plastovou láhev s vodou, z místa utekl, následkem toho poškozená utrpěla hematom na čele vpravo o průměru 6 cm, tržnou ránu 2,5 cm při hranici kštice s krvácením, lehké blokované postavení C páteře s pracovní neschopností od 28. 11. 2005 do 30. 12. 2005.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Kolíně podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 12 To 60/2007 tak, že obviněným podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Citované usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému dne 20. 4. 2007, jeho obhájci dne 12. 4. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Kolíně dne 10. 4. 2007.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. T. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Kolíně dne 14. 6. 2007.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného usnesení odvolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu odůvodnil obviněný předně konstatováním, že nespáchal skutek, kterým byl uznán vinným. V rámci hlavního líčení totiž byly provedeny důkazy, které však neumožňují závěr o jeho vině. K tomu obviněný dodal, že byl dne 27. 11. 2005 na společenské akci, kterou organizoval M. P. ve sklípku, a to od 21:00 hod. do ranních hodin. Zde potkal poškozenou, avšak popřel, že by se jakkoliv podílel na trestném činu.
Obviněný dále poukázal na některé aspekty dokazování. Uvedl, že mu není znám důvod, proč byla výslechu poškozené přítomna i její přítelkyně J. F. Za této situace pak výpověď posledně jmenované osoby musela být podle názoru obviněného ovlivněna právě její přítomností u výslechu poškozené. K tomu obviněný dále uvedl, že byl–li výslech poškozené proveden jako neodkladný a neopakovatelný, pak je v rozporu s trestním řádem (§160 odst. 4 tr. ř.), že v něm není uveden důvod neodkladnosti či neopakovatelnosti tohoto úkonu. Pokud pak nalézací soud vycházel rovněž z uvedeného důkazu, postupoval nesprávně.
V další části svého dovolání obviněný uvedl, že pokud v přípravném řízení proběhla rekognice podle fotografií, těžko mohl být ztotožněn podle kožené bundy, kterou na fotografii nemá, resp. podle hlasu. Pokud svědkové P. a F. tvrdí, že obviněný odcházel ze zábavy krátce po poškozené, pak tento závěr vylučují stopy nalezené na místě činu. Podle názoru obviněného totiž bylo prokázáno, že v rozhodné době nosil jedinou obuv, tzv. „traktorky“, jejichž otisk se však neshoduje se stopami zajištěnými na místě činu. Závěr nalézacího soudu, že není vyloučena přítomnost otisků bot obviněného na místě činu, je podle názoru obviněného pouhou spekulací. Policie v daném případě nepostupovala s náležitou pečlivostí, když zachytila jen některé stopy, čímž byla zkrácena práva obviněného.
Obviněný dále namítl, že soudy postupovaly nesprávně, když nevzaly v potaz záznam pořízený z linky 158, z něhož vyplývá, že na uvedenou linku bylo voláno v 05:45 hod., což prokazuje, že skutek spáchat nemohl. Tento důkaz však soudy hodnotily jednostranně v neprospěch obviněného, neboť dospěly k závěru, že svědkyni Ř. šel nepřesně budík a že babička poškozeného, V. R., se buď mýlila v čase nebo úmyslně uvádí čas nesprávný. Naproti tomu výpověď druha poškozené M. P., stejně jako výpověď svědkyně F., byly soudy zhodnoceny jednostranně v neprospěch obviněného.
Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že s ohledem na skutečnost, že poškozená uvedla při prvním kontaktu s policií jeho příjmení, nic nebránilo tomu, aby byl zatčen, resp. aby výslechu poškozené, stejně jako rekognici, byl přítomen jeho obhájce. Pokud k jeho zadržení došlo namísto toho až měsíc po činu, jde o porušení procesních předpisů.
Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že ze základních obecných hledisek je dovolání obviněného přípustné. V daném případě se shodnou argumentací jako je uvedena v dovolání zabýval již odvolací soud v rámci odvolacího řízení, přičemž dospěl k závěru, že přes nedostatky přípravného řízení hodnotil nalézací soud provedené důkazy zákonu odpovídajícím způsobem, vypořádal se s obhajobou obviněného a jeho závěry odpovídají pravidlům formální logiky.
S ohledem na skutečnost, že učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením a vzhledem k tomu, že obviněný jiné námitky neuvedl, navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje, byť ne výslovným odkazem na příslušné zákonné ustanovení, jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu fakticky ve všech částech dovolání obviněného, neboť ten předně vychází z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, když popírá, že by se na trestném činu jakkoliv podílel. Stejně je tomu i v dalších částech dovolání, ve kterých obviněný brojí proti způsobu provádění některých důkazů jako nedokladných nebo neopakovatelných bez splnění podmínek §160 odst. 4 tr. ř., jakož i hodnocení provedených důkazů (stopy na místě činu, výpovědi svědků P., F., Ř. a R.). Stejný závěr platí ohledně námitky týkající se výslechu poškozené či hodnocení provedené rekognice.
Jak bylo naznačeno, vyjadřuje obviněný v těchto částech dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svoje výhrady proti způsobu provádění dokazování, hodnocení provedených důkazů a proti závěrům nalézacího soudu ohledně okolností významných pro posouzení naplnění znaků trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotněprávní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje–li přitom obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení pouze od jím deklarovaného jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak jeho dovolání nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod.
Nad rámec uvedené argumentace považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že se tento soud podrobně zabýval všemi provedenými důkazy, resp. tyto důkazy pečlivě hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, jak mu ukládá trestní řád. Podrobně rovněž uvedl, které důkazy považuje za věrohodné a které nikoliv, a z jakého důvodu tomu tak je. Jeho úvahám přitom nelze upřít logickou provázanost. Lze dále připomenout, že jako správné a logické byly hodnoceny skutkové závěry nalézacího soudu i soudem odvolacím. Ten se rovněž vyjádřil k jednotlivým odvolacím námitkám, které se v převážné míře shodují s námitkami dovolacími (srov. odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 2 – 4).
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. Č. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch