ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1040.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1040/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jiramanové, ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ministerstva zahraničních věcí, zastoupené advokátem, proti povinnému JUDr. F. K., přikázáním pohledávky, pro částku 76.550,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pod sp. zn. 22 E 271/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 26. 7. 2005, č.j. 15 Co 218/2005-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.075,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud (v odvoláním napadené části) potvrdil usnesení z 9. 12. 2004, č.j. 22 E 271/2003-25, jímž obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 9. 11. 2000, č.j. 16 C 201/95-380, ve znění usnesení ze 7. 12. téhož roku, č.j. 16 C 201/95-384, jímž byl povinný jako procesně neúspěšný žalobce v nalézacím řízení zavázán zaplatit oprávněné na náhradě nákladů řízení částku 76.550,- Kč). Ve výrocích o nákladech výkonu rozhodnutí a o soudním poplatku „za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí“ odvolací exekuční soud rozhodnutí soudu prvního stupně „změnil jen tak“, že náklady výkonu vyčíslil (oproti částce 1.600,- Kč) částkou 6.588,- Kč a soudní poplatek (oproti částce 1.810,- Kč) částkou 1.530,- Kč, „jinak oba tyto výroky potvrdil“; konečně pak povinného zavázal zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.175,- Kč.
S odvolací námitkou povinného, že podkladové rozhodnutí dosud není v právní moci a tedy ani vykonatelné, jelikož právě jeho výrok o náhradě nákladů řízení byl usnesením městského soudu z 31. 7. 2003, č.j. 13 Co 336/2003-458, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena obvodnímu soudu, se odvolací exekuční soud vypořádal závěrem, že oním usnesením z 31. 7. 2003 nebyl, a to v žádném ze svých výroků (a tedy ani v nákladovém) zrušen exekuční titul, nýbrž rozhodnutí jiné, a to doplňující usnesení z 25. 6. 2003, č. j. 16 C 201/95-452, jímž prvostupňový nalézací soud dodatečně povinného zavázal k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení v částce 5.100,- Kč v souvislosti s tím, že jeho odvolání do rozsudku, jenž je podkladem tohoto výkonu, jako opožděné usnesením z 23. 4. 2003, č.j. 16 C 201/95-438 podle §208 odst. 1 o.s.ř. odmítl (toto usnesení obvodního soudu bylo pak v odmítavém výroku usnesením městského soudu z 31. 7. 2003, č.j. 13 Co 336/2003-458, potvrzeno a dovolání povinného proti tomuto usnesení odvolacího soudu pak Nejvyšší soud rozhodnutím z 19. 5. 2004, č.j. 21 Cdo 21/2004-474 odmítl).
V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje „sice až ve fázi exekučního řízení“ otázce „platnosti plné moci vydané v roce 1997 jménem MZV ČR jejím pracovníkem, který sám v té době neměl vůbec žádné oprávnění MZV ČR před soudem zastupovat, natož jejím jménem zmocňovat jakoukoli třetí osobu“) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje u výroku potvrzujícího nařízení exekuce především v tom, že soudy obou stupňů „připustily, aby český stát/Česká republika byl v řízení o výkon (samo o sobě pochybného) rozhodnutí zastoupen advokátem JUDr. B. na základě plné moci ze dne 24. 3. 2003 udělené nikoli ministrem zahraničí, ale pouhým ředitelem odboru práce a mezd MZV ČR, JUDr. K.“. Dovolatel je naopak přesvědčen o tom, že plnou moc advokátovi udělila osoba k tomu neoprávněná, z čehož pak dále dovozuje, že žalované v nalézacím řízení nevznikly ani nemohly vzniknout náklady, k jejichž náhradě byl povinný vykonávaným rozsudkem – nesprávně - zavázán.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení exekuce nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatel však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku zastoupení žalované advokátem v nalézacím řízení, a že proto povinného (žalobce) nesprávně zavázal k náhradě nyní vymáhaných nákladů nalézacího řízení, pak tím zpochybňuje věcnou správnost k výkonu navrženého rozsudku; ten však soud při nařízení výkonu rozhodnutí oprávněn přezkoumávat není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, č.j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62). Na uvedeném nic nemůže změnit ani skutečnost, že otázka platnosti zastoupení (prokazovaného, jak říká dovolatel, „identickou procesní plnou mocí“) žalované v nalézacím řízení nebyla ke dni vydání dovoláním napadeného usnesení vyřešena pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, o níž bylo rozhodnuto doplňujícím usnesením z 25. 6. 2003, č.j. 16 C 201/95-452, posléze několikrát zrušeným odvolacím soudem. V předmětné exekuci totiž jde o vymáhání částky 76.550,- Kč představující náhradu nákladů prvostupňového nalézacího řízení. K zaplacení této částky byl povinný zavázán rozsudkem, jenž se stal (v důsledku toho, že odvolání povinného proti němu bylo jako opožděné pravomocně odmítnuto) pravomocným a vykonatelným a tedy nezměnitelným a závazným.
Usnesení odvolacího soudu bylo dovoláním napadeno výslovně v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o náhradě (prvostupňových) nákladů výkonu rozhodnutí, o soudním poplatku a o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání není přípustné ani v této části.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech výkonu rozhodnutí (270 o.s.ř.), o nákladech odvolacího řízení (§224 a §254 o.s.ř.) a o soudním poplatku (§2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o.s.ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o usnesení ve věci samé; takovými však usnesení uvedená v předchozím odstavci nejsou (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu