ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1744.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1744/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného B. p. P. 1 – s. p. v l., proti povinné I. G., dříve J. P., zastoupené advokátem, pro částku 79.167,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 11576/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. 8. 2005, č. j. 58 Co 408/2005-21, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 20. 1. 2005, č. j. 13 Nc 11576/2005-5, kterým obvodní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženou soudní exekutorku. S odvolací námitkou povinné (č. l. 8), že – jednali-li za oprávněného (tím, že návrh na nařízení exekuce podepsali všichni) tři likvidátoři, trpělo řízení „podstatnou vadou, kterou nelze odstranit“, se městský soud vypořádal závěrem, že návrh je podepsán všemi třemi likvidátory „zcela v souladu se způsobem podepisování za oprávněného uvedeným v obchodním rejstříku, nejedná se tedy o vadu řízení.“
V dovolání (jehož přípustnost spatřuje v tom, že „otázku množství osob, které mohou současně zastupovat právnickou osobu při jednání před soudem, a jaké to má právní důsledky pro toto jednání, Nejvyšší soud jako soud dovolací doposud neřešil“) povinná namítá, že byl-li oprávněný při jednání před soudem současně zastoupen třemi likvidátory, je „tato právně relevantní skutečnost v rozporu s platným právním řádem, neboť dle §21 odst. 1 věty poslední o. s. ř. může v téže věci současně za právnickou osobu jednat jen jediná osoba“. Podle jejího názoru je tudíž návrh na nařízení exekuce (pro rozpor se zákonem) „absolutně neplatným právním úkonem“, a jestliže exekuce byla přesto nařízena, „řídily se soudy obou stupňů nesprávným právním názorem“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde (viz níže) nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Takový dovolací důvod však povinná – ač dovozuje, že se soudy obou stupňů „řídily nesprávným právním názorem“, ve skutečnosti neuplatnila; v odvolání ostatně výslovně kvalifikuje postup soudu – neřídil-li se ustanovením §21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. jako „podstatnou vadu řízení“. Postup soudu v rozporu s některým ustanovením občanského soudního řádu je vskutku (nejde-li o tzv. „spor o právo“, kdy zásadní právní význam rozhodnutí může spočívat v tom, že příslušná procesněprávní otázka je rozhodována odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozdílně, či dosud řešena nebyla) vadou řízení. Aby však taková vada řízení byla dovolacím důvodem, musí být způsobilá mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že návrh na nařízení exekuce podepsali tři likvidátoři, však takovouto skutečností, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jehož věcnou správnost ostatně dovolatelka ani nezpochybňuje), není. I když tedy podpis tří likvidátorů neodpovídá ustanovení §21 odst. 5 větě druhé o. s. ř., nejde o – kvalifikovanou – vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a tím méně pak o procesněprávní otázku zásadního právního významu, jejíž řešení by mohlo založit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu