ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1745.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1745/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. ČR, proti povinnému R. K., zastoupenému advokátem, pro 70.844,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 47 E 650/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. března 2004, č. j. 10 Co 182/2004-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 10. 7. 2002, č. j. 47 E 650/2002-5, kterým Okresní soud v Ústí nad Labem nařídil podle platebního výměru V. z. p. ČR, O. p. v Ú. n. L., ze dne 3. 4. 2001, č. 4240100808 a č. 2140100807, k uspokojení pohledávky 70.844,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného. Odvolací soud uzavřel, že podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny a že navrhovaný způsob výkonu není způsobem zřejmě nevhodným [ustanovení §251, §261 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“)]. Konstatoval, že námitky povinného směřující do rozhodnutí ve věci samé nejsou v řízení o výkon rozhodnutí již uplatnitelné.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítá existenci dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř. Popírá existenci vymáhané pohledávky a svou účast na veřejném zdravotním pojištění, neboť není pojištěncem oprávněné ani žádné další instituce. Tvrdí, že smlouvu, pokud nějaká vůbec existovala, se pokoušel vypovědět před téměř deseti lety a že povinnost je mu uložena na základě zákona rozporného s Listinou základních práv a svobod; domnívá se, že oprávněná by měla předložit řádně sepsanou a platnou smlouvu zakládající vznik závazku, potvrzení o převzetí platné karty pojištěnce a o účtu za uhrazení zdravotních služeb, kterých využil. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel netvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno. V řízení o výkon rozhodnutí soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu