ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1792.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1792/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné K. b., a.s., proti povinnému Ing. arch. R. K., pro částku 66.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 2326/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 21. 3. 2006, č.j. 20 Co 467/2005-17, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. 6. 2005. č.j. 96 Nc 2326/2005-9, jímž městský soud zamítl návrh na nařízení exekuce. Se soudem prvního stupně se odvolací soud shodl v závěru, že byl-li žalovaný označen v záhlaví k exekuci navrženého platebního rozkazu jako „Ing. arch. R. K., Teyschlova 12, B.“, zatímco v návrhu na nařízení exekuce jako „Ing. arch. R. K., Botanická 27, B.“, nelze dovodit, že proti povinnému „svědčí ve prospěch oprávněného coby exekuční titul platební rozkaz Městského soudu v Brně z 10. 6. 1997, sp. zn. 56 Ro 1841/97.“
V dovolání (zásadní právní význam spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí je – podle jejího názoru – v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, zejména jeho rozhodnutími sp. zn. 20 Cdo 1020/99 a 21 Cdo 2101/98) oprávněná „uplatňuje oba dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o.s.ř…., jež jsou zde komplementárně spojeny…“. Nesprávným právním posouzením věci i vadou řízení, jež mohla mít – a v daném případě měla – za následek nesprávné rozhodnutí, je podle oprávněné závěr odvolacího soudu, že osoba označená v exekučním řízení jako povinný, není totožná s osobou žalovaného v řízení nalézacím.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Oprávněná sice námitky ve prospěch názoru, že podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu přednesla, k závěru o jejich splnění však hodnocením těchto námitek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené judikatury.
Ta sice (viz oba judikáty, na něž dovolatelka poukazuje) dovodila, že vady v označení účastníků řízení ve vykonávaném rozhodnutí nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost, její závěry však v dané věci použít nelze. V obou uvedených rozhodnutích totiž byla totožnost účastníka nalézacího a posléze vykonávacího řízení doložena údaji, jež vylučovaly možnost, že by osoba vystupující v exekučním řízení jako oprávněná byla odlišná od žalobkyně jako účastnice řízení nalézacího. Ve druhém případě (v usnesení Nejvyššího soudu z 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod poř. č. 62) to bylo identifikační číslo shodné v obou řízeních, tedy nalézacím i vykonávacím, a v případě prvním (v usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25) dokonce podání samotného oprávněného (označeného v exekučním titulu jako „J.P.“), který svůj návrh na nařízení exekuce, v němž se původně označil jako „F. J.P. – s. p. a ú.“, opravil tak, že nadále bylo zcela zřejmé, že jako oprávněný v exekučním řízení vystupuje fyzická osoba J.P., a tedy osoba shodná se žalobcem, jemuž svědčí exekuční titul.
O jiný případ však jde v souzené věci, v níž je žalovaný označen v platebním rozkaze navrženém k exekuci jako „Ing. arch. R. K., Teyschlova 12, B.“, zatímco v návrhu na nařízení exekuce jako „Ing. arch. R. K., Botanická 27, B.“. Chybí-li v označení žalovaného a posléze povinného jakékoliv další zpřesňující údaje (např. rodné číslo či alespoň datum narození) a jsou-li tedy jedinými ztotožňujícími údaji akademický titul a křestní jméno, pak – při odlišném příjmení – nejde o případ, na nějž by dopadal výše uvedený judikatorní závěr (srov. jeho dikci „…je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit…“), a rozpor s konstantní soudní praxí tak dán není.
Protože – jak vyplývá z výše uvedeného – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu