ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1814.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1814/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné A. P. S. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému M. D., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí, pro částku 378.212,- Kč s příslušenstvím a 89.618,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. E 164/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 20. 12. 2005, č.j. 9 Co 2171/2005-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 2. 9. 2005, č.j. E 164/2003-124, jímž okresní soud zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Se soudem prvního stupně se odvolací soud shodl v závěru, že povinný (ani částečné) zaplacení dluhu neprokázal, ač mu v řízení zahájeném 24. 6. 2005 (č.l. 115) byla k jeho žádosti (č.l. 117) poskytnuta lhůta od 20. 7. 2005 do 20. 8. téhož roku k předložení dokladů o zaplacení. Protože povinný své tvrzení o částečném zaplacení dluhu – přes poučení soudem – nijak nekonkretizoval a v dodatečně poskytnuté lhůtě ani nedoložil (důkazy v tomto směru ani nenavrhl), je závěr soudu prvního stupně, že zánik práva ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. nebyl prokázán, správný.
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., aniž však konkretizuje, která otázka „je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. v rozporu s hmotným právem“) povinný ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř., opět však bez vysvětlení, v čem spatřuje konkrétní vadu řízení a nesprávnost právního posouzení. Odvolacímu soudu vytýká, že sice byl poučen, aby zaslal soudu do 20. 8. 2005 doklady o zaplacení dluhu oprávněnému, „nicméně nebyl poučen v tom smyslu, že by i v případě řízení o jeho návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, byla dražba uskutečněna, i když toto řízení (tj. řízení o zastavení exekuce) není dosud pravomocně skončeno a podle §254 lze v odvolání uvádět nové skutečnosti a důkazy.“ Proto se povinný „domnívá, že soud měl rozhodnout o odkladu výkonu rozhodnutí podle §266 odst. 2 o.s.ř. minimálně do doby pravomocného ukončení řízení o návrhu na zastavení výkonu a vyčkat, případně ho vyzvat k doložení předmětných důkazů.“
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel sice námitky ve prospěch názoru, že podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu přednesl, k závěru o jejich splnění však hodnocením těchto námitek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Z obsahu dovolání je předně zjevné, že povinný jediný k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. způsobilý dovolací důvod pouze ohlašuje, že jej však – posuzováno podle obsahu bodu II. dovolání (jinde se důvodností dovolání nezabývá) – ve skutečnosti neuplatňuje. V prvním odstavci této části dovolání soudu vytýká, že sice byl poučen o povinnosti předložit doklady o zaplacení dluhu, nikoliv však již o tom, že dražba by byla uskutečněna přesto, že řízení o zastavení exekuce ještě nebylo pravomocně skončeno. Nesplnění poučovací povinnosti však může být jedině vadou řízení, uplatnitelnou pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy (viz výše) důvodu k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilého. Pro úplnost ovšem budiž zdůrazněno, že poučovací povinnost, jejíž nesplnění vytýká dovolatel, soud ani – na rozdíl od povinnosti poučit účastníky o jejich důkazním břemeni – nemá.
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s usnesením z 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003 (publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2007, pod poř. č. 3), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodl-li soud v řízení o zastavení exekuce bez jednání, ačkoli okolnost, zda povinný učinil vůči oprávněnému projev směřující k započtení, byla mezi účastníky sporná, pak tím účastníku odňal v průběhu řízení nesprávným postupem možnost jednat před soudem ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. V souzené věci totiž samotný povinný (v odvolání) výslovně uvedl, že „zatím není schopen předložit potřebné doklady…“ a z odvolání ani neplyne, že by alespoň v této fázi řízení o zastavení exekuce byl schopen konkretizovat částku, pro kterou by měl být výkon rozhodnutí částečně zastaven (na rozdíl totiž od návrhu z 22. 6. 2005 na zastavení exekuce, kde výslovně tvrdí /č.l. 115/, že „došlo k uhrazení dluhu“, v protokole o svém výslechu z 20. 7. 2005 /č.l. 117/ již přednáší, že „při jednání mezi ním a oprávněným dne 27. 11. 2002 se zavázal uhradit dluh ve splátkách a že určitou část dluhu oprávněnému uhradil“).
Jestliže se povinný dále „domnívá, že soud měl rozhodnout o odkladu výkonu podle §266 odst. 2 o.s.ř. minimálně do doby pravomocného skončení řízení o zastavení exekuce a vyčkat, případně ho vyzvat k doložení předmětných důkazů“, vzbuzuje takováto formulace závažné pochybnosti o tom, zda lze takovýto přednes hodnotit jako uplatnění kteréhokoli z taxativně (v §241a odst. 2, 3 o.s.ř.) vymezených dovolacích důvodů. I kdyby dovolatel měl touto výtkou na mysli dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., Nejvyšší soud jednak dospívá k závěru, že o vadu, jež (by) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejde (srov. též usnesení z 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2347/2005, v němž Nejvyšší soud dovodil závěr, že není-li výkon rozhodnutí zastaven, je uskutečnění dražby v souladu se zákonem, i když ve skutečnosti byla vymáhaná pohledávka uhrazena) a jednak pro úplnost opět zdůrazňuje, že i v opačném případě, tedy i kdyby o takovouto vadu šlo, opět by byl uplatněn důvod k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Protože – jak plyne z výše uvedeného – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněné, jež by jinak měla právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1 věta první o.s.ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem (návrhem na zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost) k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání, aniž jeho důvodnost mohla být zkoumána) nevedlo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu