ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1911.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1911/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného Ing. M. H., zastoupeného advokátem proti povinným 1) Ing. P. O. a 2) M. O., zastoupeným advokátem, pro částku 1.320.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 2018/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 6. 1. 2006, č. j. 11 Co 924/2005-263, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.770,- Kč k rukám Mgr. Ing. J. P., advokáta.
Odůvodnění:
Usnesením z 11. 8. 2005, č. j. 73 Nc 2018/2002-246, okresní soud „exekuční řízení ….zastavil“ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II.) a o nákladech exekuce (bod III.). Své rozhodnutí s poukazem a ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. odůvodnil závěrem, že vymáhaná pohledávka oprávněného zanikla započtením (proti)pohledávky, kterou za ním měli povinní z titulu dosud zcela neuhrazené „kupní ceny dle kupní smlouvy ve výši 2.500.000,- Kč“.
K odvolání povinných krajský soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku pod bodem I. „změnil tak, že exekuce … se prohlašuje za nepřípustnou a exekuční řízení se zastavuje“ (bod I.). Ve výrocích o nákladech řízení a nákladech exekuce krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (bod II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod III.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru o zániku vymáhané pohledávky započtením (proti)pohledávky povinných, jimž oprávněný nezaplatil kupní cenu sjednanou v bodě III. kupní smlouvy z 20. 5. 1999 (viz č. l. 34 spisu). Za správný považoval odvolací soud také závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti oprávněným vznesené námitky promlčení (proti)pohledávky povinných. Od soudu prvního stupně se odchýlil pouze v právním hodnocení důvodu, z něhož má být exekuce (nikoli tedy – jak nesprávně uvádějí soudy obou stupňů – „exekuční řízení“) zastavena; protože totiž ke střetu pohledávek došlo k 31. 5. 1999, tedy před vydáním obou exekučních titulů z 26. 8. 1999, neměla být exekuce zastavena podle §268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., nýbrž podle §268 odst .1 písm. h) o.s.ř. V závěru odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud připojil úvahu, že „by patrně postačovalo exekuci pouze zastavit a její nepřípustností se zabývat až v důvodech rozhodnutí, ale dovolací soud nepovažuje za nadbytečné, je-li exekuce prohlášena za nepřípustnou ve výroku usnesení a s vazbou na to pak zastavena.“
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – oprávněný namítá (posuzováno podle obsahu podání) nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že dluh povinných zanikl „na základě realizace zajišťovacího převodu vlastnického práva“ k nemovitostem, zatímco podle dovolatele byl převod nemovitostí „sjednán jako klasická smlouva kupní“. Za nesprávný považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu, že se vzájemné pohledávky střetly; podle něj k jejich střetu dojít nemohlo, jelikož „případná“ pohledávka povinných nebyla splatná, protože oprávněný „ani nebyl k uhrazení jakéhokoliv plnění vyzván.“ Konečně pak dovolatel namítá, že odvolací soud nepřihlédl k jeho námitce promlčení pohledávky povinných.
Povinní navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu (a o takové jde v souzené věci, jelikož dovolací soud – ač své rozhodnutí formuloval jako měnící – rozhodl o právech a povinnostech účastníků shodně se soudem prvního stupně) usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Oprávněný, protože se otázkou přípustnosti dovolání vůbec nezabýval, argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Předně nutno zdůraznit, že dovolání – proto, že je téměř doslovným opisem odvolání – je nepřesné – nejen – v tom (viz poslední odstavec jeho první strany /č. l. 267/), že odvolacímu soudu vytýká závěr o zániku pohledávky na základě zajišťovacího převodu vlastnického práva. Znění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž je pohledávka povinných za oprávněným identifikována jasně jako „pohledávka představující úhradu kupní ceny za převedené nemovitosti“, je v tomto směru zcela určité.
Právně nevýznamné je „opakované zdůrazňování“ (tedy tvrzení), že povinní na vymáhaný „závazek po vydání předmětných exekučních titulů nic fakticky neplnili, svůj dluh neuhradili, což ani nerozporují“; právní závěr odvolacího soudu o zániku vymáhané pohledávky není totiž založen na skutkovém závěru o splnění, tedy zaplacení dluhu, nýbrž o započtení (proti)pohledávky povinných.
Dovolatelova výtka, že odvolací soud nepřihlédl k jeho námitce promlčení (proti)pohledávky povinných, je uplatnitelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jenž však je k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý. Kromě toho ovšem tato výtka nemá oporu v napadeném rozhodnutí, z něhož plyne, že se odvolací soud námitkou promlčení zabýval (viz poslední odstavec třetí strany rozhodnutí /č. l. 264/, v němž je navíc zaujat právní názor shodný s literaturou, jíž – ovšem s opačným cílem – argumentuje v posledním odstavci dovolání oprávněný), že totiž pro posouzení promlčení při kompenzaci není relevantní okamžik, kdy byl projev k započtení učiněn, ale okamžik střetu pohledávek.
Bez právního významu je konečně námitka (ostatně skutková, tedy k založení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s..ř opět nezpůsobilá), že oprávněný nebyl ke splnění vyzván; odvolací osud ve druhé půli třetího odstavce třetí strany svého rozhodnutí (č. l. 264) dostatečně vysvětlil, že s ohledem na znění článku III. kupní smlouvy (č. l. 34 spisu) a na nespornou skutečnost, že oprávněný povinným neplnil, nebylo jakékoli výzvy k plnění třeba.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (v části výslovně směřující proti potvrzujícímu výroku týkajícímu se nákladů prvostupňového řízení a nákladů exekuce, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, bylo dovolání odmítnuto již proto, že jde o výroky nemeritorní).
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinným podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 12.825,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 a zvýšenou o 20 % podle §17 odst. 2 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu