ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2081.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2081/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné V. z. p. ČR, proti povinnému J. Š., zastoupenému advokátkou, pro částku 31.794,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 Nc 447/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 10. 2004, č.j. 12 Co 574/2004-22, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 19. 4. 2003, č.j. 1 Nc 447/2003-4, kterým okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil navrženou soudní exekutorku. Odvolací soud dovodil, že všechny předpoklady pro nařízení exekuce jsou splněny, zejména uzavřel, že k exekuci navržené platební výměry, jimiž byl povinný zavázán k zaplacení dlužného pojistného a penále, jsou formálně i materiálně vykonatelné.
V dovolání – aniž uvádí (a to ani poukazem na zákonné ustanovení), z čeho dovozuje jeho přípustnost, a o jaké dovolací důvody je opírá – povinný namítl (bod IV. dovolání), že si nebyl vědom povinnosti hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění i jako osoba bez zdanitelného příjmu. V té době byl nemocen, v tíživé životní situaci a nemohl se ucházet o práci; měl za to, že pokud bude poskytnutou lékařskou péči platit přímými úhradami lékařům, není povinen se zdravotního pojištění účastnit. Dále pak namítl promlčení (bod V. dovolání) a přednesl skutková tvrzení stran jednotlivých období, kdy byl či případně nebyl evidován na úřadu práce (úvod bodu VI. dovolání); v závěru této části dovolání pak uvedl, že v době mezi lety 1993-1999 v určitém období vykonával trest odnětí svobody, takže podle jeho názoru měl za něj zdravotní pojištění hradit stát. Protože se mu skutečnost, že vykonával trest odnětí svobody, prokázat nepodařilo, navrhl, aby „soud toto jeho tvrzení prověřil“.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinný (jenž ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatel předně jediný k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. způsobilý dovolací důvod neuplatnil. Namítá-li (v úmyslu uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci), že „za období jeho výkonu trestu odnětí svobody měl za něho pojistné platit stát“ (závěr bodu VI. dovolání), zpochybňuje pouze věcnou správnost k exekuci navržených výkazů nedoplatků. Ty však soud při nařízení exekuce oprávněn přezkoumávat po stránce věcné není; jejich obsahem je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č.j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62). Okolnosti přednesené v bodě IV. a v úvodu bodu VI. dovolání uplatněním žádného z důvodů taxativně (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o.s.ř.) vymezených nejsou, a pokud jde o námitku promlčení, ta může být relevantní jen v řízení o zastavení exekuce, nikoli tedy ve fázi jejího nařízení.
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.
V Brně dne 29. března 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu