ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2083.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2083/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného „Bytového družstva N. A.“, zastoupeného advokátkou, proti povinným 1/ V. V. a 2/ M. V., zastoupeným advokátem, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 40 Nc 6031/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, č.j. 64 Co 120/2005-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Oprávněný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit povinným na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.748,50 Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 21. 9. 2004, č.j. 40 Nc 6031/2004-18 (jímž obvodní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 10 C 18/2003, exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že exekuci nelze nařídit, neboť náhradní ubytování nebylo pro povinné zajištěno na dobu neurčitou.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 a §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá oprávněný nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že odvolací soud nevzal v úvahu důkazy předložené oprávněným; zajištění náhradního ubytování na dobu neurčitou vyplývá z „potvrzení o poskytnutí náhradního ubytování“ ze dne 12. 8. 2004, v němž se ubytovatel zavázal poskytnout bytovou náhradu „v souladu s ustanovením §712 odst. 4“ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů. Trvalý charakter náhradního ubytování je vázán pouze na řádné placení nájemného ze strany povinných. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto nebo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Ztotožňují se se zjištěním odvolacího soudu, že jako náhradní ubytování jim byla zajištěna pouze ubytovna, a to pouze na dobu určitou.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – není důvodné.
Ačkoli dovolatel ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jeho dovolací námitky se (posuzováno podle obsahu) ve skutečnosti soustřeďují především na polemiku se závěrem odvolacího soudu, že z předložených listin (zejména z obou potvrzení M. K.) vyplývá zajištění náhradního ubytování pouze na dobu určitou. Tím dovolatel zpochybňuje hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem, jež však v dovolání úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolatel tak nečiní), pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3178/2005).
S námitkou, že odvolací soud nevzal v úvahu důkazy předložené dovolatelem (potvrzení M. K. o poskytnutí náhradního ubytování a smlouvu o ubytování ze dne 15. 6. 2004), se nelze ztotožnit. Z protokolu založeného na č.l. 36-37 spisu vyplývá, že obě potvrzení byla při jednání před odvolacím soudem čtena; odvolací soud se s nimi v napadeném usnesení také vypořádal. Smlouva o ubytování ze dne 15. 6. 2004 do spisu nikdy založena nebyla; zjištění, že smlouvami ze dne 16. 3. 2004 (jež má dovolatel pravděpodobně na mysli) bylo náhradní ubytování zajištěno pouze na dobu určitou, dovoláním zpochybněno nebylo.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v námitce, že podmínka trvalého charakteru náhradního ubytování je splněna i tehdy, je-li toto sjednáno na dobu určitou s možností prodloužení za splnění určitých podmínek. Takovým ujednáním není trvalý charakter náhradního ubytování založen; to platí bez zřetele k tomu, že podnájem bytu na dobu neurčitou lze vypovědět bez uvedení důvodu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněného v Soudní judikatuře č. 6, ročník 2000 pod č. 68).
Jelikož dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo povinným podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 3 000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. a/ bod 2. vyhlášky č. 484/2000 Sb.), zvýšenou o 20 % podle §17 odst. 2 vyhlášky, a v částce 150,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. K nákladům řízení patří také daň z přidané hodnoty ve výši 598,50 Kč, kterou je právní zástupce povinných povinen z odměny a náhrady odvést (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li oprávněný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou povinní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu