ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2223.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2223/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) S. K., a b) J. K., zastoupených advokátem, proti povinným 1) Mgr. M. P., a 2) J. S., zastoupené advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 12434/2005, o dovolání povinné J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. ledna 2006, č. j. 58 Co 756/2005-25, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 4. 3. 2005, č. j. 13 Nc 12434/2005-7, jímž obvodní soud nařídil (na základě svého rozsudku z 10. 2. 2004, č. j. 12 C 62/2001-109, pravomocného v prvním stupni 19. 8. 2004) exekuci vyklizením bytu do 15 dnů od právní moci, tedy bez náhrady, a její provedení přestěhováním povinných a všech jejich věcí. S odvolací námitkou 2. povinné, že se v předmětném bytě od roku 2002 nezdržuje a že v něm nemá žádné své věci (z čehož odvolatelka dovozovala „absenci formální či materiální vykonatelnosti exekučního titulu, absenci pasivní legitimace a prekluzi práv a povinností právních událostí“) se městský soud vypořádal závěrem, že tato namítaná skutečnost není pro nařízení exekuce relevantní.
V dovolání (jehož přípustnost s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovozuje z toho, že Nejvyšší soud „dosud ve věci nezaujal stanovisko k otázce, zda nařízení o vyklizení bytu může směřovat i proti osobám, které jsou v předmětném bytě pouze formálně přihlášeny k trvalému pobytu, ve skutečnosti však v něm nebydlí) 2. povinná namítá, že podkladový titul je materiálně nevykonatelný, jelikož povinnost k vyklizení bytu jí uložil přesto, že v něm několik let nebydlí a nemá v něm ani žádné své věci, takže „ve skutečnosti není exekuční vyklizení prováděno, pouze exekutor účtuje náklady řízení za práci, kterou ve skutečnosti neprovedl, neboť tato osoba není z bytu vyklízena.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, ty však k závěru o přípustnosti dovolání způsobilé nejsou. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o. s. ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o. s. ř.). Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce).
Právě věcnou nesprávnost k exekuci navrženého rozsudku 2. povinná – posuzováno podle obsahu dovolání – namítá, dovozuje-li, že „přihlášení k trvalému pobytu nezakládá žádné právo k bytu a domu a nemůže proto zakládat ani žádné povinnosti, např. povinnost předmětný byt vyklidit (ustanovení §261a odst. 1 o. s. ř., na něž dovolatelka nepřípadně poukazuje, totiž říká pouze to, že výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti; námitku v žádném z uvedených směrů však dovolatelka nevznáší).
Pro úplnost budiž řečeno, že i kdyby (a v tomto směru je dovolání zcela kusé) dovolatelka namítala pouze to, že v době vydání exekučního titulu v předmětném bytě sice bydlela, že však jej v průběhu exekučního řízení (případně i před jeho zahájením) sama dobrovolně vyklidila, šlo by o námitku splnění povinnosti uložené titulem, jež by ovšem mohla být relevantní teprve v řízení o zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.) nikoli však již ve fázi jejího nařízení, kdy se soud otázkou případného splnění povinnosti zabývat nemůže.
Pokud jde o další otázku, z níž dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání, totiž otázku, zda exekutor může požadovat náhradu nákladů exekuce i proti těm osobám, jež ve vyklizovaném bytě ve skutečnosti nebydlí a které tedy z bytu vyklízeny nejsou, ta nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v této části (a tedy k závěru o přípustnosti dovolání) již proto, že se týká nákladů exekuce, tedy nákladů řízení, nikoli tudíž věci samé (srov. ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu