ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.228.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 228/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. s., a. s., proti povinné JUDr. E. T., zastoupené advokátem, pro 65.760,70 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. E 214/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2005, č.j. 24 Co 100/2005-177, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 6. 2005, č.j. 24 Co 100/2005-184, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 7. 1. 2005, č.j. E 214/99-144, jímž okresní soud zastavil výkon rozhodnutí nařízený svým usnesením ze dne 1. 3. 2000, č.j. E 214/99-48, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2000, č.j. 23 Co 269/2000-55, podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1996, č.j. 21 Cm 13/96-26, tak, že návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), dány nejsou, neboť pokladový rozsudek je vykonatelný. Odvolací soud po provedeném dokazování zjistil, že rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1996, č.j. 21 Cm 13/96-26, byl povinné doručován prostřednictvím pošty dne 4. 11. 1996; protože adresátka nebyla v místě doručení (T., K. čp. 3) zastižena, ačkoliv se tam zdržovala (provedeným dokazováním nebyl zjištěn opak), byla jí poštovní doručovatelkou ještě téhož dne zanechána výzva. Odvolací soud (mylně) vyložil obsah výzvy tak, že výzvou bylo povinné oznámeno, že písemnost bude uložena u pošty, kde si ji může vyzvednout. Dne 5. 11. 1996 byla písemnost uložena u pošty. Třetí den (8. 11. 1996) následující po dni uložení pokládal odvolací soud za den doručení. Odvolací soud tedy dovodil, že k doručení podkladového rozhodnutí došlo fikcí podle §47 odst. 2, věty třetí, občanského soudního řádu ve znění do 30. 4. 1996. Současně však také uzavřel, že i kdyby mělo být náhradní doručení neúčinné, došlo k doručení písemnosti jejím odevzdáním adresátce dne 18. 11. 1996 (§47 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění do 30. 4. 1997). Předmětná doručenka má charakter veřejné listiny, jejíž obsah povinná provedenými důkazy nevyvrátila.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž ohlásila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). V dovolání namítá, že odvolací soud chybně vyhodnotil náležitosti doručenky od podkladového rozhodnutí (doručenka postrádá údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele – tedy náležitosti stanovené vyhláškou č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů /poštovní řád/, dále jen „vyhláška č. 78/1989 Sb.“, v příloze 5 pod body 18 až 20). Dále vytýká odvolacímu soudu, že neuvěřil výpovědi svědka L. T. – manžela povinné – podle něhož se povinná zdržovala v době doručování v P. a podpis na doručence je jeho podpisem, a naproti tomu nesprávně přihlédl k nevýznamné okolnosti, že ošetřující lékař v místě bydliště „nevystavil“ povinné doporučení k jejímu odbornému vyšetření v P. Kritizuje též odvolací soud za to, že nesprávně vyhodnotil závěry znalce z oboru grafologie, podle nichž podpis na doručence stvrzující převzetí písemnosti nemusí být podpisem povinné, vytýká mu nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí – postrádá vysvětlení pojmu zdržování se na adrese pro účely doručování – a neprovedení důkazů výslechem poštovní doručovatelky, ošetřujícího lékaře v P. a ošetřujícího lékaře v místě bydliště. Povinná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
V dané věci odvolací soud založil své rozhodnutí mimo jiné na zjištění, že podkladové rozhodnutí bylo doručeno povinné odevzdáním písemnosti do vlastních rukou adresátky dne 18. 11. 1986. Povinná, ačkoliv ohlásila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tento závěr zpochybnila prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. – námitkami, že doručenka nevykazuje podpis poštovního doručovatele (další námitka, že doručenka nevykazuje ani údaj o výzvě doručovatele na opětovné doručení na určitý den se obsahově váže ke skutkovým zjištěním o náhradním doručení) a že podpis na doručence není jejím vlastnoručním podpisem nýbrž podpisem jejího manžela – a dále prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. – že soud neprovedl výslech poštovní doručovatelky.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolatelčina výtka absence podpisu doručovatele na doručence od podkladového rozhodnutí není správná.
Místo, den a způsob prokazovala při doručování poštou podle vyhlášky č. 78/1989 Sb. ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb., zásadně doručenka, kterou pošta vracela zpět odesílajícímu soudu. Doručenka byla listinou, jež měla povahu listiny veřejné a jež se od listin soukromých lišila svou důkazní silou; potvrzovala, nebyl-li prokázán opak, pravdivost toho, co v ní bylo osvědčeno (§134 o.s.ř.) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 18, ročník 1998, pod č. 127. Uvedený důsledek však bylo možné spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahovala náležitosti, které vyžadovala příloha vyhlášky č. 78/1989 Sb. ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb., č. 5 v bodech 18, 19 a 20. Při doručování odevzdáním písemnosti do vlastních rukou adresáta pak musela doručenka obsahovat kromě údaje o dni převzetí písemnosti a podpisu adresáta i razítko dodací pošty a podpis pověřeného pracovníka, aby jako veřejná listina mohla osvědčit skutečnosti na ní uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2174/2000). Již ze samotného obsahu předmětné doručenky založené ve fotokopii na č.l. 139 spisu je zřejmé, že ta předepsané náležitosti splňuje. Podpis pracovníka pošty je umístěn v kolonce „razítko dodací pošty a podpis vydávajícího pracovníka“ a překrývá se s razítkem dodací pošty.
Opodstatněna není ani dovolatelčina výtka vadného hodnocení důkazů, týkajících se závěru, že podpis na doručence je vlastnoručním podpisem povinné, není správná.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod číslem 161, vysvětlil, že námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. (pozn. po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. jde o dovolací důvod dle §241a odst. 3 o.s.ř.), jestliže dovolatel současně nezpochybnil logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., nýbrž na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck, 2003, strana 1068).
V dané věci vykazovala doručenka od pokladového rozhodnutí, pokud jde o doručení písemnosti do vlastních rukou povinné, znaky veřejné listiny (§134 o.s.ř.) a svým obsahem potvrzovala, že doručovaná písemnost byla odevzdána povinné. Tudíž bylo na povinné, která tvrdila opak, aby prokázala, že podpis adresátky na doručence není jejím podpisem. Pokud odvolací soud dovodil, že jí k tomu provedené důkazy nestačily – věrohodnost výpovědi svědka L. T. mohla být ovlivněna jeho manželským vztahem k povinné a zájmem na výsledku řízení, znalec O. V. z oboru písmoznalectví povinnou z možnosti podpisu na doručence jednoznačně nevyloučil a okolnost, že povinná otálela s uplatněním námitky o nedostatku vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, vybízí k závěru o účelovosti jejího tvrzení – není tu nic z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti, co by působilo logický rozpor.
Za této situace lze uzavřít, že k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nedošlo.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Povinná uplatnila jako vadu řízení, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem poštovní doručovatelky (ostatní vytýkané neprovedené důkazy – výslech ošetřujícího lékaře v T. a výslech ošetřujícího lékaře v P. – se vztahují k náhradnímu doručení). Neprovedení důkazu navrženého účastníkem, který měl soud po jeho provedení následně hodnotit spolu s dalšími důkazy podle zákonných zásad pro hodnocení důkazů, by bylo způsobilé zatížit řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dané věci však povinná (byť k tomu byla soudem vyzvána) provedení takového důkazu nenavrhla. Lze k tomu jen dodat, že i přes její nečinnost se již soud prvního stupně poštovní doručovatelku pokusil vypátrat ale s negativním výsledkem (srov. zprávu pošty na čl. 106 spisu). Řízení před odvolacím soudem tak vytýkanou vadou netrpí. Protože se povinné nepodařilo zpochybnit správnost skutkového závěru o doručení podkladového rozhodnutí do vlastních rukou a tím ani právní závěr o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, bylo již nadbytečné zabývat se okolnostmi týkajícími se náhradního doručení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné a dovolací soud podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř., dovolání povinné zamítl.
Povinná nebyla úspěšná a oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu