ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2354.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2354/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného A. P., proti povinnému D. K., zastoupenému advokátkou, pro částku 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 146/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. 10. 2005, č. j. 39 Co 537/2005-36, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 16. 4. 2002, č.j. 5 Nc 146/2002-5a, kterým obvodní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil označeného exekutora. S odvolacími námitkami povinného, že exekuční titul nebyl doručen ani jemu (jenž se tehdy dlouhodobě zdržoval mimo své trvalé bydliště v P. na Resslově 13, a to v pronajatém domku v H. P.), ani jeho opatrovnici, ustanovené mu usnesením podle §29 odst. 2 o.s.ř. v tehdy rozhodném znění jako účastníku neznámého pobytu (viz úřední záznam pracovnice soudní kanceláře z 22. 5. 2000 na čl. 69 versa, podle kterého „chybí podpisy opatrovníka o převzetí usnesení o jeho ustanovení i podkladového rozsudku“), se odvolací soud vypořádal závěrem, že ať již opatrovnice převzala usnesení o svém ustanovení dne 26. 11. 1998 (viz úřední záznam na čl. 46 nalézacího spisu) spolu s předvoláním k jednání nařízenému na 21. 12. 1998, jehož se ostatně zúčastnila, nebo až po vyhotovení úředního záznamu z 22. 5. 2000 (čl. 69 versa shora), nemění to nic na skutečnosti, že vykonávaný rozsudek byl v době rozhodování exekučního soudu (16. 4. 2002) o návrhu na nařízení exekuce z 11. 4. 2002 pravomocný a vykonatelný. Závěrem pak odvolací soud – s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 62/2004 – zdůraznil, že ačkoli povinný se svým zástupcem do spisu nalézacího soudu dne 21. 4. 2005 nahlížel, odvolání proti podkladovému rozsudku nepodal a nenamítl ani jeho nesprávné doručení.
V dovolání (zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda „případné nesplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu v řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, je samo o sobě překážkou nařízení jeho výkonu“) povinný – posuzováno podle jeho obsahu – namítá nesprávné právní posouzení věci. To spatřuje jednak v samotné skutečnosti, že mu byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, ačkoli pro vydání takového rozhodnutí „nebyly splněny podmínky“, a jednak v závěru exekučního odvolacího soudu, že podkladový rozsudek je vykonatelný, ač měl tento soud z nalézacího spisu zjistit, že opatrovnici nebylo usnesení podle §29 odst. 2 o.s.ř. doručeno 26. 11. 1998 a podkladový rozsudek 24. 3. 2000 (jak to exekuční odvolací soud dovodil z úředních záznamů na čl. 46 a 69 versa shora nalézacího spisu), ale nejdříve dne 22. 5. 2000 (jak to plyne z úředního záznamu na čl. 69 versa níže, v němž pracovnice soudní kanceláře výslovně uvedla, že „chybí podpisy opatrovníka na čl. 46 a 69“). Rozpor mezi úředními záznamy na čl. 46 a 69 versa shora na jedné straně a zápisem na čl. 69 versa níže na straně druhé svědčí podle povinného o tom, že „datum údajného převzetí usnesení podle §29 odst. 2 o.s.ř. i rozsudku … jsou antidatovány“.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněnými důvody je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak již Nejvyšší soud vysvětlil ve svém usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62, námitkou, že v soudním řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle §29 odst. 3 o.s.ř. (v době rozhodné pro tuto věc podle §29 odst. 2 o.s.ř.), ač šetření pobytu účastníka nebylo úplné (v odůvodnění judikátu je pak výslovně řečeno „ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky“), se soud v řízení o výkon rozhodnutí zabývat nemůže. Na uvedené usnesení, jakož i na další judikaturu v něm uvedenou (usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98 a z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 a 6/2002 pod poř. č. 123 a 105) Nejvyšší soud v této věci odkazuje.
K dovolací námitce, že předmětné písemnosti nebyly opatrovnici povinného doručeny ve dnech vyplývajících z dat uvedených na úředních záznamech na čl. 46 a 69 versa shora, (tedy 26. 11. 1998 usnesení podle §29 odst. 2 o.s ř. a 24. 3. 2000 vykonávaný rozsudek), ale nejdříve dne 22. 5. 2000 (viz úřední záznam na čl. 69 versa níže nalézacího spisu), nelze takovou vadu řízení – o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) nemůže jít v žádném případě – kvalifikovat jako vadu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy vadu, jež by byla mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; exekuce byla totiž nařízena teprve 16. 4. 2002, tedy dne, o němž ani samotný dovolatel netvrdí, že v této době zůstával podkladový rozsudek opatrovnici stále nedoručen.
Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že i v opačném případě, tedy šlo-li by o takovou vadu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nejednalo by se o důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jelikož k takové vadě je sice dovolací soud povinen přihlédnout i z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné, kterážto podmínka – viz výše – splněna není.
Protože dovolání – jak plyne z výše uvedeného – není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení §88 a následujících zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu