ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2390.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2390/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Ing. B. Ch., správce konkursní podstaty úpadkyně J. P. a.s., zastoupeného advokátem proti povinnému Z. H., zastoupenému advokátkou, pro 580.127,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 Nc 5120/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 31. 1. 2006, č. j. 12 Co 955/2005-14, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. 5. 2005, č. j. 23 Nc 5120/2005-6, kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora. S odvolací námitkou povinného, že k exekuci navržený rozsudek není vykonatelný, jelikož mu nebyl řádně doručen (jak to ostatně pravomocně konstatoval týž okresní soud v usnesení z 24. 5. 2001, č. j. E 3385/97-31, jímž /předchozí/ návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, a jehož rozhodnutím je soud podle povinného i v předmětném exekučním řízení ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. vázán), se odvolací soud vypořádal závěrem, že vykonatelnost předmětného rozsudku vyplývá z jeho opětovného doručení (viz doručenka u č.l. 17 připojeného spisu nalézacího soudu sp. zn. 7 C 513/93, z níž plyne, že povinný vykonávaný rozsudek dne 16. 3. 2005 osobně převzal, což stvrdil vlastnoručním podpisem).
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v tom, že ačkoli byl návrh na nařízení (soudního) výkonu rozhodnutí již jednou pro nedostatky v (náhradním) doručování exekučního titulu v měsíci září 1997 zamítnut, odvolací soud v nynějším exekučním řízení vycházel z jeho (opětovného) doručení dne 27. 3. 2005, které však dovolatel považuje rovněž za nesprávné, tentokrát proto, že rozsudek, doručený mu do vlastních rukou, byl opatřen doložkou právní moci (jíž měl nabýt 1. 10. 1997), avšak „bez upozornění, že ač je na rozsudku vyznačena právní moc, má právo podat si odvolání. Povinný proto odvolání nepodal a očekával stále, že ve věci bude nařízeno jednání, ve kterém uplatní svoji obranu proti žalobě podané 10. 5. 1993“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle
§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán
(§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem
(§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal, nezpochybnil tedy, že mu byl exekuční titul z 9. 9. 1997 – opětovně, a to 27. 3. 2005, tj. poté, co původní návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl pro nedostatky v (tehdy) náhradním doručování prováděném v září 1997, dne 24. 5. 2001 zamítnut – doručen do vlastních rukou. Jeho námitka, že 27. 3. 2005 mu byl doručen stejnopis rozsudku opatřený „v levém horním rohu“ doložkou, dle níž měl titul nabýt právní moci dnem
1. 10. 1997, především nemá oporu v připojeném spise nalézacího soudu, v němž je na č.l. 17 originál rozsudku opatřený v pravém horním rohu doložkou ze 7. 10. 1997, přeškrtnutou ovšem jako nesprávnou, a zároveň v levém horním rohu doložkou z 29. 4. 2005, jíž byla na základě doručenky podepsané samotným povinným dne 16. 3. 2005 právní moc vyznačena, nyní již správně, dnem 1. 4. 2005.
I kdyby ovšem dovolatelovo tvrzení, že právě jemu doručený stejnopis rozsudku byl opatřen pouze doložkou nesprávnou, bylo doloženo, byla by takováto námitka uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení trpí tzv. jinou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento důvod (netýkající se navíc předmětného, totiž exekučního, nýbrž předcházejícího, tedy nalézacího řízení, jehož případné vady ovšem nejsou pro posouzení vykonatelnosti titulu v řízení exekučním relevantní, srov. např. usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123, v jehož odůvodnění se odkazuje na jiné rozhodnutí, a to usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, nebo např. usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v témže časopise č. 6/2002 pod poř. č.) je však k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6.září 2007
JUDr. Vladimír Mikušek,v. r.
předseda senátu