ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2544.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2544/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné O. s. s. z. v R., proti povinné Ž.– D., a. s. - v likvidaci, zastoupené advokátem, prodejem movitých věcí, pro 4.111.115,49 Kč, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. E 1245/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2005, č.j. 18 Co 519/2005-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 27. 6. 2005, č. j. E 1245/99-80, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný – s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. – názorem, že oprávněná „nepostupovala v souladu s procesním předpisem, připojila-li toliko kopii rozhodnutí, nikoli jeho stejnopis, jak zákon stanoví“, z čehož povinná dovozovala, že „výkon rozhodnutí neměl být vůbec nařízen, a že tedy návrh na jeho nařízení, který trpěl vadou, měl být zamítnut.“ Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že – poněvadž oprávněná originál exekučního titulu, byť dodatečně, 17. 1. 2005, tedy asi šest týdnů po zahájení řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, předložila – důvod k zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dán není.
V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru soudů obou stupňů o neexistenci důvodu k zastavení výkonu pro jeho nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pojem „stejnopis rozhodnutí“, užitý ustanovením §261 odst. 2 věty druhé o. s. ř., je totiž podle ní nutno chápat – a činí to i běžná komentářová literatura, na niž v dovolání (viz druhý odstavec bodu II. druhé strany dovolání na č. l. 99) odkazuje – jako „originál nebo úředně ověřený opis exekučního titulu“. Byl-li titul předložen „v prosté kopii“, nemělo k nařízení výkonu vůbec dojít, a jestliže se tak přesto stalo, je podle dovolatelky dán důvod k jeho zastavení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování, zda je splněn některý ze zákonem předepsaných předpokladů pro zastavení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinná předně – ač ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – jej ve skutečnosti neuplatňuje; nenamítá totiž nesprávnou aplikaci ani interpretaci (procesně) právní normy, nýbrž pouze nesprávný procesní postup soudu při nařízení exekuce (tedy navíc v předchozí relativně samostatné fázi vykonávacího řízení). To, že sama povinná spatřovala v předložení „prosté kopie“ exekučního titulu a v následném nedostatku soudní výzvy k doložení originálu či úředně ověřeného opisu (s poučením, že v opačném případě bude návrh zamítnut) pouhé procesní pochybení, tedy vadu řízení, plyne z dikce jejího návrhu na zastavení výkonu; v jeho odůvodnění (č.l. 77) se zdůrazňuje, že „oprávněná nepostupovala v souladu s procesním předpisem, připojila-li toliko kopii rozhodnutí, nikoli jeho ověřený stejnopis, jak zákon stanoví“, což sama povinná, tedy dovolatelka, kvalifikovala jako „vadu návrhu“.
Z uvedeného tudíž plyne, že v daném případě nejde o nesprávné právní posouzení věci v předmětném řízení o zastavení výkonu, nýbrž o to, že předcházející samostatná fáze vykonávacího řízení, totiž o nařízení výkonu, byla stižena vadou, jež mohla mít – ovšem v daném případě (viz níže) neměla – za následek nesprávné právní posouzení věci.
Pokud pak jde o vady řízení, resp. o pochybení soudu při nařízení exekuce, ty sice – obecně – mohou být (stejně jako vady exekučního titulu, rušivé okolnosti při provádění exekuce /např. nedostatek součinnosti oprávněného/, či specifická jednání povinného /např. jeho námitka započtení/) důvodem k zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., avšak jen tehdy, ukáže-li se po jeho nařízení průkaz okolností dokládaných předloženými listinami jako nesprávný (Kurka, V., Drápal, L.,Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha. Linde, 2004, s. 387, 391).
V daném případě, spočívalo-li tedy pochybení soudu při nařízení výkonu pouze v tom, že soud jej nařídil, ač měl existenci titulu konkrétního, určitého obsahu, doloženu pouze neověřeným opisem rozhodnutí, byl by mohl návrh na zastavení exekuce dle §268 odst. 1, avšak písm. h) o. s. ř., být úspěšný jen v případě, že by zde titul takového určitého obsahu (tedy např. s konkrétně určenou výší a splatností přisouzené pohledávky, identifikací oprávněné a povinné osoby apod.) ve skutečnosti nikdy nebyl.
To však povinná v řízení o nařízení výkonu ani v řízení o jeho zastavení nikdy nenamítla; naopak návrh na zastavení exekuce odůvodnila – pouze a jedině – nedostatečnou kvalifikovaností listiny, na jejímž základě byla exekuce nařízena, z čehož pak implicite plyne, že obsah, rozsah ani další náležitosti titulu, a tím spíše jeho existenci, nezpochybňovala.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněné, jež by jinak měla na jejich náhradu nárok, ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu