ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2659.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2659/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné J. M., proti povinnému M. K., pro částku 37.298,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn.12 Nc 10938/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 29. 5. 2006, č.j. 23 Co 110/2006-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 27. 9. 2005, č.j. 12 Nc 10938/2005-3, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce k vymožení částky 37.298,- Kč, představující náhradu nákladů řízení přiznanou žalobci A. N., jejž oprávněná jako advokátka zastupovala v nalézacím řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byla-li exekučním titulem (rozsudkem téhož okresního soudu z 19. 6. 1995, č.j. 8 C 4/95-14) náhrada nákladů nalézacího řízení přiznána osobě odlišné, nemá oprávněná k podání návrhu na nařízení exekuce aktivní legitimaci.
V dovolání (jehož přípustnost dovozuje z okolnosti, že „v jiné, obdobné exekuční věci týkající se vymáhání náhrady nákladů nalézacího řízení nebyla její aktivní legitimace zpochybněna a výkon rozhodnutí byl nařízen“, a že „ve věci aktivní legitimace nenašla v odborné literatuře jednotný právní názor“) oprávněná – posuzováno podle obsahu dovolání – namítá nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje právě v závěru odvolacího soudu o nedostatku její aktivní legitimace.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněnými důvody je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Exekuci je možné nařídit jen ve prospěch toho, kdo má podle titulu právo, a jen proti tomu, kdo má podle titulu tomuto právu odpovídající povinnost plnění. Protože soud aktivní a pasivní věcnou legitimaci zkoumá jen na základě exekučního titulu, lze proti jinému, než kdo má podle rozhodnutí povinnost plnit, nebo ve prospěch jiného, než kdo má podle rozhodnutí na plnění právo, nařídit exekuci jen tehdy, je-li prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z titulu.
Otázku, zda onou osobou jinou než ta, která má podle vykonávaného rozhodnutí na plnění (a tedy i na náhradu nákladů nalézacího řízení) právo, může být advokát účastníka nalézacího řízení, již Nejvyšší soud vyřešil ve stanovisku k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1998, pod poř. č. 52. V tomto stanovisku pod bodem XV. (str. 182/358) bylo vysvětleno, že rozhodne-li soud ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř., že ten, jemuž byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, je povinen ji zaplatit advokátu (k jeho rukám), je osobou oprávněnou z tohoto rozhodnutí účastník, jehož advokát zastupoval. Poněvadž určení, že náklady se platí advokátu, představuje – pouze – stanovení platebního místa, nemůže tento nárok úspěšně vlastním jménem exekučně ani jinak vymáhat advokát.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu