ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2849.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Zemědělského družstva Prachatice, se sídlem v Prachaticích, Nádražní 912, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti povinnému J. M. , vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 E 28/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2006, č. j. 6 Co 1383/2006-40, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2006, č. j. 6 Co 1383/2006-40, a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 3. 2006, č. j. 5 E 28/2005-26, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 24. 3. 2006, č. j. 5 E 28/2005-26 (jímž okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze dne 7. 5. 1993, č. j. 2 C 90/93-8, výkon rozhodnutí vyklizením bytu), tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Dospěl k závěru, že oprávněným nabízená bytová náhrada (o rozloze 17,9 m2) není způsobilá zajistit povinnému, matce jeho syna a synovi lidsky důstojné bydlení, a proto není náhradním bytem. Přitom povinný již požádal o zrušení ústavní výchovy svého syna a jednou z podmínek jejího zrušení je též odpovídající úroveň bydlení.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – namítá oprávněný nesprávné právní posouzení věci. Nabízený náhradní byt považuje za přiměřený, neboť v dané obci se mu lepší byt zajistit nepodařilo. Družce povinného nesvědčí žádné právo užívání dosavadního bytu, jež by odůvodňovalo posuzování bytové náhrady jako vhodné pro obývání třemi osobami. Tvrzení, že syn mu bude svěřen do péče, je účelové, neboť povinný v minulosti již několikrát žádal o svěření syna do výchovy a vždy vzal podaný návrh zpět. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. – je důvodné.
Podle §712 odst. 2, věty první, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je náhradním bytem byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti.
Podle §115 obč. zák. tvoří domácnost fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Je výrazem ustálené soudní praxe, že ačkoli ustanovení §712 odst. 4 obč. zák. rozumí náhradním ubytováním (mimo jiné) byt o jedné místnosti, není tím vyloučena možnost pohlížet na takový byt jako na bytovou náhradu jiného druhu – jako na náhradní byt, a to za předpokladu, že podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2141/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7-8, ročník 2002 pod č. 46). Malá rozloha bytu o jedné místnosti proto sama o sobě nediskvalifikuje tento byt ze způsobilosti být náhradním bytem ve smyslu §712 odst. 2, věty první, obč. zák.
Způsobilost bytu o jedné místnosti zajistit lidsky důstojné ubytování ovšem závisí na počtu osob, které se do něj mají přestěhovat; soud rozhodující o nařízení výkonu rozhodnutí se proto musí zabývat tím, kolik osob má nabízenou bytovou náhradu užívat. Citované ustanovení §712 odst. 2, věty první, obč. zák. totiž požaduje, aby lidsky důstojné bydlení bylo zajištěno nájemci a členům jeho domácnosti.
V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že s povinným tvoří společnou domácnost jeho syn a A. R. (matka jeho syna). S názorem, že syn povinného – umístěný dosud v ústavní výchově – je členem domácnosti povinného, se ovšem nelze ztotožnit. Znakem společné domácnosti fyzických osob je to, že spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby; o společné domácnosti proto nelze hovořit, jestliže syn je umístěn v zařízení ústavní výchovy a povinného pouze občas navštěvuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001). Okolnost, že povinný požádal o zrušení ústavní výchovy, je v této souvislosti nerozhodná. Při posuzování, zda nabízená bytová náhrada odpovídá náhradě přiznané exekučním titulem, je rozhodující stav v době nařízení výkonu rozhodnutí (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1946/99, uveřejněného v Soudní judikatuře č. 3, ročník 2001 pod č. 43); její způsobilost zajistit lidsky důstojné ubytování pro syna povinného by bylo třeba zkoumat pouze tehdy, jestliže by v době nařízení výkonu rozhodnutí syn s otcem v domácnosti skutečně žil.
Z hlediska otázky, zda s povinným žije ve společné domácnosti též A. R., jsou rozhodnutí soudů obou stupňů nepřezkoumatelná. Ačkoli dovolatel v průběhu řízení opakovaně namítal, že A. R. nemá právo na přestěhování do nového bytu, soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze na konstatování, že tato bydlí v bytě povinného „s jeho souhlasem“ (jenž ovšem společnou domácnost ve smyslu §115 obč. zák. sám o sobě nezakládá). Odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal vůbec a v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, o které důkazy opřel své zjištění, že povinný žije s A. R. ve společné domácnosti. Tím soudy obou stupňů zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto napadené usnesení, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). V něm soud – poté, co bude postaveno na jisto, zda a kdo žije s povinným ve společné domácnost (§115 obč. zák.) – neopomene posuzovat nabízenou bytovou náhradu nejen z hlediska její rozlohy, ale též vybavení (§712 odst. 2, věta první, obč. zák.) a v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vyloží, proč dospěl k závěru, že nabízený byt je (nebo naopak není) způsobilý z hlediska své velikosti a vybavení zajistit lidsky důstojné ubytování povinného a případných členů jeho domácnosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á
předsedkyně senátu